PŘIBÍKA Z RADENÍNA, ŘEČENÉHO PULKAVA, KRONIKA ČESKÁ

KAPITOLA XVII

O ŽIVOTĚ, VLÁDĚ A UMUČENÍ SVATÉHO VÁCLAVA

   [Pokračování ...].
   Potom přeukrutná násilnice soptila a zuřila na věřící Kristovy. Avšak její prvorozený syn, blahoslavený Václav, pevně dodržoval křesťanské učení a zákon, [jemuž ho učila] jeho bába, blahoslavená Ludmila.¹ Povolal zpět vyhnané a rozptýlené křesťany a prokazoval jim všem dobré skutky. Chléb a víno k svátosti mše prací vlastních rukou opatřoval, dříví i jiné potřeby sirotkům i vdovám v nočním čase na vlastních ramenou nosil.
   Tehdy kníže kouřimský, pohrdaje pokorou svatého muže, začal utiskovat a pustošit jeho zemi a knížectví, takže blahoslavený Václav byl donucen shromáždit vojsko a vytáhnout proti němu do pole na obranu svého lidu. Kníže kouřimský opovrhl jím a jeho vojskem, vytáhl proti němu a vypověděl mu válku. Blahoslavený Václav k němu poslal posly se vzkazem: „Jestliže toužíš po mém knížectví, proč by měli být ve válce zabiti ti, jimž dychtíš vládnout? Já alespoň si nepřeji prolít krev tvých lidí. Jestliže však chceš boj, přemoz mne samotného a panuj všem mým lidem v míru. Přemohu-li já tebe, ať jsou podobně tvoji lidé podrobeni mé vládě“.
   Uslyšev to kouřimský kníže, rád s ním s takovou podmínkou smluvil souboj, když se za svrchu řečený návrh zaručila vojska obou stran. Když pak knížata vykročila k souboji, zatímco po obou stranách stála přihlížející vojska, nebeští andělé doprovázeli blahoslaveného Václava a před jeho tváří letěl zářící kříž. Když to spatřil kouřimský kníže, padl před ním a prosil o milost. Blahoslavený Václav mu řekl: „Vrať se domů a buď spokojen s tím, co je tvé. Já tvého nežádám; odejdi v pokoji“.²
   Potom blahoslavený Václav, povolán k císařskému dvoru, byl uctivě přijat císařem a knížaty a byv pozván na císařský sněm a radu, váhal někdy přijít ráno po noční práci a námaze, kterou vynakládal na vigiliích a modlitbách, takže císař s knížaty se domnívali, že je domýšlivý a líný. I rozhodl proto císař s knížaty, že mu, když přijde pozdě, nevzdají v radě poctu. Jakmile však vešel blahoslavený Václav do rady císaře a knížat, viděl císař, že ho vedou andělé a na jeho září nejjasnějším třpytem zlatý kříž. Tu císař padl k jeho nohám a prosil s knížaty o milost. Potom ho vyzval, aby poručil a žádal, cokoli by chtěl. Tu si Václav přál rámě blahoslaveného Víta mučedníka, které mu císař dal. Když je přinesl do Prahy, postavil kostel ke cti tohoto slavného mučedníka a žádal ctihodného Wolfganga, biskupa řezenského, jenž byl tehdy českým diecézánem, aby neotálel přijít k posvěcení řečené baziliky. Ctihodný Wolfgang mu řekl: „Nač mne potřebuješ, synu? Vždyť jsem viděl, jak tvůj kostel, který chceš posvětit, byl vybudován a povýšen před Bohem na metropolitní. Nicméně na tvůj pokyn rád někoho pošlu, aby ho posvětil“.³
   Když šel jednou blahoslavený Václav bos v noci v zimním čase, kdy pole a cesty pokrýval sníh a led, do kostela, následoval ho jeho bojovník a důvěrník jménem Podiven. A jeho nohy, ačkoli byl obut, pronikal nesnesitelný mráz. Blahoslavený Václav mu řekl: „Klaď své nohy do mých šlépějí“. Což učinil a nohy bojovníkovy se zahřály, že už potom necítil mráz. Šlépěje slavného mučedníka však byly velmi zkrvavené.
   Jasný kníže blahoslavený Václav se tak oddával laskavé štědrosti, že vykupoval děti otroků na svobodu a činil je poddanými Kristovými, že odstranil okovy a šibenice v obavách, aby nebyla nespravedlivě souzena krev bližního. Předpověděl nebo vyložil mnoho pravdivých budoucích věcí. Tak mu bylo mezi jiným vnuknuto, aby přenesl svou slavnou bábu, blahoslavenou Ludmilu mučednici, jejíž tělo, jak mu bylo zjeveno, shledal neporušené. To s velikou zbožností a úctou přenesl do kostela svatého Jiří na Hradě pražském.
   Potom blahoslavený Václav, dychtě po věcech nebeských a pohrdaje pozemskými, poslal poselství k papeži, aby mu dovolil přijmout mnišský šat podle řádu svatého Benedikta, a knížectví chtěl odstoupit svému bratru Boleslavovi.⁴ Avšak jeho bratr Boleslav, protože mu záviděl dobré skutky, dychtil po věcech pozemských a pohrdal nebeskými; i toužil po jeho knížectví, kvapně se zapletl do zločinu a pozval toho slavného knížete na hostinu na hrad Boleslav, který vystavěl. Ten pak, ačkoli předvídal svou smrt, nechal se vést jako ovce na porážku. A  sveden svým pozemským bratrem, ubíral se k nebeské palmě mučednictví, raduje se a vzdávaje díky Bohu. Neboť když usedl se svými druhy k večeři, pravil: „Zítra, v předvečer svátku nebeského klíčníka vypiji z lásky k Pánu kalich utrpení, a on uvede mou duši k mému Bohu.⁵ Nyní však se mnou pijte a hodujte, neboť příště již s vámi nebudu pít z plodů této révy“.
   Potom vstav od večeře, oddal se modlitbám, vzdávaje díky Bohu, vykonal očišťující zpověď a se srdcem sklíčeným a zkormouceným kajícně požádal kněze za rozhřešení. S hořkým pláčem se modlil až do kuropění za hříchy své i svých bližních. Velmi zbožně pak setrvával na jitřních hodinkách a na úsvitě přijal pravé slunce osvětlující duši, to jest tělo Páně. A takto osvícen a zaopatřen, kráčeje vstříc jako ranní Jitřenka nočním nástrahám, pozdravil sladkými slovy svého krutého a bezbožného bratra, vystoupivšího proti němu z moci temnot, a byl jím jako druhý Ábel Kainem zraněn. A když ho bratr bodl, ustoupil zpět a klesl, nemaje moci nad mužem Božím. Avšak svatý Václav, který si přál dobrovolně přinést oběť Bohu a položit svou duši za Krista, vrátil mu meč řka: „Tvá vůle budiž ve tvých rukou“. On, navršiv na přešpatné to nejhorší, znovu se na něho se svými druhy vrhl jako medvěd číhající v jeskyni, chtěje jako zmije zahubit jeho maso a krev, napřáhl se svými druhy meč na vlastního bratra, a tak ho ubili k smrti, odevzdavše jeho duši Bohu a tělo zemi. Jeho krev, volající k Bohu o bratrovraždě, nemohla být nikdy žádným lidským prostředkem setřena.
   V době jeho slavného umučení se pak dánskému králi zjevil Kristus na kříži a vybídl ho, aby postavil kostel ke cti jeho mučedníka Václava, chce-li u něho dosáhnouti odpuštění hříchů; což on učinil. V té době též přešpatná a nešlechetná jeho matka Drahomíř, jako druhá Jezábel následovala krutost bezbožné Athalie, jež zuřila na svou vlastní královskou krev, a stala se spoluvinicí na prolití nevinné mučednické krve svého prvorozeného syna,⁶ blahoslaveného Václava. Byla pohlcena zemí jako Dátan a Abiron na veřejné cestě před Pražským hradem směrem k západu. Stopy toho lze v zemi spatřit až do dnešního dne. Spolupachatelé bratrovraždy blahoslaveného Václava byli zasaženi stejně krutými jako strašnými ranami. Svatý Václav byl umučen a zabit svým bratrem Boleslavem v již řečeném hradě Boleslavi roku od vtělení Páně 929, dne 28. září.⁷
   Léta Páně 930, po umučení řečeného svatého Václava, knížete českého, kdy v Čechách vládl Boleslav Ukrutný, posvětil řezenský biskup Michal Pražský kostel.⁸
   Léta Páně 931 poslal Boleslav Ukrutný svého syna Strachkvase do Řezna, aby se v klášteře svatého Jimrama vzdělával ve svobodném učení.⁹

Přibík Pulkava z Radenína: Kronika česká, kap. XVII.

   [Pokračování ...].

Poznámky:

Literatura:
• Přibík Pulkava z Radenína: „Kronika česká“. Kroniky doby Karla IV. Ed. Marie Bláhová-Jana Zachová, Svoboda, Praha 1987, s. 282-283.