Po arciotci Čechu, který přišel s čeledí svou v neurčité dávnověkosti „do těchto požehnaných vlastí přes tři řeky“,¹ jest Krok ten nejdávnější smrtelník, kterého památka zachovala v národních pověstech našich. Podle nejstaršího podání měl „zlaté sídlo“ své na „svatém Vyšehradě“ nad Vltavou, kde panoval mocí velikou, však nikoli neobmezenou, větší části země české; pozdější však věk nepovažoval ho jináč, než co bohatého lecha, jenž pro ctnost, moudrost a spravedlivost svou povolán byl prý celému národu býti soudcem.² Jeho jménem nazýval se v Čechách starý hrad Krakov, nedaleko Stebna, jehož však rozvaliny již za věku Kosmasova byly porostlé lesem. Pravdě velmi se podobá, že Krok byl jeden z potomků Samových, snad vlastní jeho syn nebo vnuk, a tudíž i nástupce, jelikož život jeho padá do druhé polovice VII. století.

   Moudrý Krok nepozůstavil po sobě syna, ale tři dcery ducha výtečného, Kazi, Tetu a Libuši, o jejichž vyšší vzdělání sám vedl snažnou péči. Kazi předčila známostí přírody a sil jejich léčivých, i vynikala uměním řemeslným a průmyslem; lid měv ji za kouzelnici, i mohylu její na řece Mži vysoce nasypanou dlouhá léta v paměti a ve cti zachovával. Teta obírala se více naukami a obřady nábožnými, vyučujíc národ, jaké povahy byli bohové jeho, i kterak ctěni býti měli.³ Tetín, hrad nedaleko Berouna vystavěný, přivodí podnes jméno její v paměť.
   Nejmladší však Libuše vynikala nad obě sestry i velikostí ducha, i spanilostí srdce svého; ji, co dědičku všech předností a ctností otcových, národ povolal na místo jeho k nejvyšší vládě a správě zemské.⁴ Bystrým a znalým okem prohlédajíc k věcem přítomným i budoucím, řídila rozumně veřejné záležitosti národa svého, vynášela soudy moudré a spravedlivé a stálá jsouc v úmyslech, stoudna i skromna v mravech svých, mívala se ke všem vůbec přívětivě a laskavě. Knížecí dvůr její skvěl se v otcovském jejím zlatém sídle – na Vyšehradě svatém; tam konala popravy a vydávala nálezy lidu svému.⁵ V důležitějších potřebách všechny tři sestry scházejíce se v hromadu, bývaly sobě nápomocny.⁶

František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., kn. II., čl. 2 (2. část).

[Pokračování ...].

Petr Šimík (2005).

Palackého převyprávění pověstí, „jak nám z nejstarší doby podány jsou“:
  1. část: Upotřebení pověstí z nejstarší doby v dějepravném rozvinutí.
  2. část: O praotci Čechovi, o soudci Krokovi a jeho třech dcerách.
  3. část: O Libušině soudu, nalezení Přemysla a o ustanovení práv.
  4. část: O založení Prahy, hlavního města českého.
  5. část: O dívčí válce.
  6. část: O Přemyslových potomcích a nástupcích a o lucké válce.

Palackého vyprávění o dějích historických:
20. část: Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava.
21. část: Přepadení průvodu české nevěsty.
22. část: Pokřtění Bořivoje a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka.
27. část: Bořivojovi synové.
33. část: Vražda kněžny Ludmily.
35. část: Zavraždění sv. Václava.

Srovnání:
O praotci Čechovi: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
O soudci Krokovi: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
O třech třech dcerách Krokových: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Mapka: „Dějiště Kosmových mytických příběhů“.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).