jak ji dle záznamů starých letopisů a legend sestavil a sepsal Lubomír E. Havlík (5/7)

   [Pokračování ...].
   (446) Rostislav zachoval mír i v dalších letech a oslyšel v roce, který následoval, žádost hraběte Werinhara o pomoc proti králi Ludvíkovi. A v roce 867 od narození Páně odmítl spojenectví s Ludvíkem, mladším se synů Ludvíkových, který vládl v Sasku a Durynsku a vyslal na moravský dvůr Jindřicha, velitele své družiny, aby přemluvil našeho krále Rostislava k boji proti svému otci.¹
   Mezitím konali Konstantin a Metoděj v království Moravanů dílo apoštolské. Přes spory s arcikněžími biskupa města Pasova, získali Kristu Pánu mnoho duší a upevnili běh světského a církevního života dobrým právem a zákony. Jak se dočítáme v legendě, král Rostislav byl též vzdělán v cestě Boží a milosrdenstvím Božím vstoupil i s přeslavným národem moravským ne bojem, ale vírou do brány věčné bezpečnosti. A tak se stal ten národ národem svatým a lidem získaným spáse, aby v něm byly zvěstovány divy toho, jenž jej (447) z temnoty povolal k podivuhodnému světlu svému.²
   V polovině roku 867 od narození Krista, Pána našeho, skončili Konstantin Filosof a opat Metoděj své poslání a nevzavše od krále Rostislava za odměnu ani zlata ani stříbra nebo jiných věcí a vyprosivše toliko svobodu mnoha otrokům, započali svůj návrat do císařského sídla nad Bosporem a Zlatým Rohem. Z Benátek, kde se zastavili, odešli však na pozvání pontifika Mikuláše k prahům Stolce sv. Petra.³
   Ačkoliv Boží milostí osvícený král Moravanů zachovával mír, byl to Karloman, toho času vévoda Bavor, Karantánie, Panonie a pán Východní marky, který mír porušil a napadl Rostislava pod záminkou, že ten poskytl asyl odpadlému hraběti Gundakarovi. V bojích, které Karloman zvedl roku 868 od narození Páně i roku následujícího, hrabě Gundakar v čele jednoho z vojů Moravanů padl a to vyvolalo velikou radost Karlomana i jeho otce Ludvíka. Vedeni zlobou vpravdě satanskou vůči všemu moravskému považovali poskytnutí asylu za záminku k válce proti ctiteli míru a zákona Božího. Od zamýšleného protivenství je neodradila ani výstraha nebes, která krále Ludvíka upoutala na lože, a tak v čelo vojska proti Rostislavovi postavil svého syna Karla, který byl z jeho synů nejmladší, zatímco výpravu proti synovci krále Rostislava, Svatoplukovi z Nitry, vedl jeho prvorozenec Karloman.⁴
   Když Karel dospěl s vojskem – jak vypravuje Meginhard – k oné i všem nejstarším nepodobné a nepopsatelné Rostislavově pevnosti, k jeho hlavnímu městu a hradu jménem Morava, neodvážil se je dobýt. Spálil však opevnění a plenil tam, kudy táhl. Podobně i Karloman mohl pouze plenit v území knížete Svatopluka. Meginhard z Fuldy se sice pokusil vylíčit tažení Ludvíkových synů jako vítězství, k němuž si vzájemně blahopřáli, pravdu však prozradil Hinkmar, arcibiskup města Remeše, v letopisech kláštera sv. Bertina, když vyznal, že francká vojska v království Moravanů nedosáhla vůbec ničeho, či jen málo, ale nadto utrpěla největší porážku, a to takovou, že král byl přinucen žádat Rostislava o obnovení míru. K tomu vyslal do hlavního hradu a města krále Rostislava, své syny Karla a Karlomana spolu s markrabími jejich zemí.⁵
   [Pokračování ...].

Lubomír E. Havlík (2001).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

1. část: Rostislav ustanoven vévodou Moravanů.
2. část: Rostislav se opevnil tou nejpevnější hradbou a nazývá se králem.
3. část: List do Byzance se žádostí o biskupa učitele. Příchod věrozvěstů na Moravu.
4. část: Ludvík Němec s přislíbenou pomocí Bulharů hodlá Rostislava pokořit.
5. část: Rostislav se ubránil. Konstantin a Metoděj odcházejí se svými učedníky do Říma.
6. část: Metoděj vysvěcen na arcibiskupa a vrací se na Moravu jako papežský legát pro všechny země slovanské.
7. část: Svatopluk zradil Rostislava a vydal ho Frankům. Moravský král byl oslepen a uzavřen v klášteře.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 441-450.