• „Legenda Vavřincova“

   [Pokračování ...].
   Čtení dvanácté. Když tedy, jak bylo řečeno, jeho mrtvé tělo působilo nesčíslné a takřka živé zázraky, počalo být věřícími s náležitou horlivostí uctíváno. A tak se stalo, že za času pana Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa,¹ bylo z řečeného kostela vyzdviženo a na svůj vlastní hrad, to jest do Prahy, přenášeno, aby tam, totiž v chrámu blaženého mučedníka Víta, bylo s náležitou poctou znovu pohřbeno. Když bylo cestou vezeno čtyřspřežím za doprovodu četného zástupu duchovenstva a lidu, kteří s jmenovaným ctihodným biskupem provázeli ono přesvaté, byť mrtvé tělo s voskovicemi, žalmy a chvalozpěvy,² udál se podivuhodný a za našich časů přímo ohromující zázrak, o němž věříme, že se nestal bez vůle všemohoucího Boha, stvořitele všech věcí, který dal slunci paprsky a měsíci růžky, zemi lidi a nebesům anděly. Neboť jak jsme zvěděli z vyprávění jistého hodnověrného obyvatele svrchu řečeného království slovanského, jakmile přišli k vyvýšenému místu v řečeném městě, koně táhnoucí vůz náhle zastavili, a jako by k zemi nohama přirostli, nebyli s to dále popojeti. Vozkové držící otěže čtyřspřeží sice je usilovně poháněli ranami bičů a všichni kolemstojící pomáhali hlasitým pokřikem a postrkováním, seč byli, avšak jak jsme řekli, nehnuli koňským spřežením ani o krok. Mezitím přišel jeho bratr, poskvrněný krví bratrovražednou a vinou za smrt nevinného člověka, a jako by litoval a želel, se slzami a s chvěním sklesl na tělo bratra, kterého zabil, žádaje za odpuštění spáchaného zločinu.³ Potom se všichni rozhodli, že z vozu vypřáhnou koně a zapřáhnou několik spřežení volských, aby alespoň jejich silou s vozem pohnuli; avšak i tak se namáhali marně. Vida to biskup, posly do města rozeslal a pro ostatní kněžstvo narychlo vzkázal; tohoto rozkazu rádi poslechnuvše, spěšně přišli a spolu s biskupem a lidem, který se byl shromáždil k doprovodu onoho svatého těla, pokleknuvše na zemi a ruce k nebesům rozpjavše, k všemohoucímu Pánu modlitby vylévali, aby Bůh, v jehož moci je ne něco, nýbrž podle jeho vůle všechno, ráčil jim milostivě vyplniti, zač se zbožnou myslí a upřímným srdcem žádají. A bezmezná Boží láska neoslyšela jejich modliteb, slz a zbožných přání, nýbrž milostivě jim udělila, zač prosili, ježto právě, jak žalmista pravdivě svědčí: blízek je všem, kdož ho v pravdě vzývají (Žalm 144, 18). Neboť týž vůz, který předtím nebylo možné ani čtyřmi koni ani snad dvanácti páry volů rozjeti a vůbec jím hnouti, jakmile věřící dokončili modlitbu, z vůle všemohoucího Boha, který řídí otáčení celého světa, velikou rychlostí se začal pohybovat s jediným toliko spřežením volů. A tak vznešené tělo onoho přesvatého krále a mučedníka Božího Václava bylo dovezeno za doprovodu velkých zástupů věřícího lidu na hrad Pražský a uloženo v stříbrné rakvi v chrámě svatého Víta, mučedníka Kristova, vedle oltáře téhož mučedníka.⁴ Tam potom po mnoho let na jeho rukou i nohou tak rostly nehty, jako kdyby pořád byl naživu, arciť řízením toho, jemuž vše žije a jenž jest požehnaný na věky věků.
   Také jiný zázrak velmi znamenitý ... atd. (Kráceno).

Přeložil Zdeněk Kristen

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Tabulka   8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 88-101.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.