|
• „O Moravodovi“
Pověst o jednom ze synů Sámových. Jeho existence je zmíněna v
dílech kronikářů Václava Hájka z Libočan, Tomáše Pešiny z Čechorodu a historika Gelasia Dobnera.
• „O králi-oráči
Rostislavovi“
Příběh o historicky doloženém králi-oráči Rostislavovi
(846-870), zakladateli mocné
dynastie, samostatné moravské zemské
církve a také moravského
arcibiskupství, se v původní písemné podobě nezachoval.
Kristián (992-994) s ním však byl nepochybně obeznámen, jak je patrné
z 1. kapitoly jeho legendy. My známe, kromě zmínek v Životech
sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje
a v Chvalořeči o sv.
Cyrilu a Metoději, až jeho malovanou podobu, pocházející nejspíš z první třetiny
11. století, na stěnách (pozdější královské) kaple – rotundy Nanebevzetí
P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě. Malby v rotundě potom Kosmas
(1120) použil coby
obrazový scénář pro svůj libušopřemyslovský mýtus (nikoliv
naopak!).
• „O třech prutech
Svatoplukových“
Pověst, kterou okolo roku 950 zaznamenal byzantský císař Konstantin VII.
Porfyrogennetos (913-959) ve svém spisu „De administrando imperio“
(„O spravování říše“). Do svého vypravování o národu českém
ji zahrnul také F. Palacký (1848).
• Kristián „O Přemyslovi“
Pověst o bájném (?) prozíravém a moudrém oráči, kterého
Slované čeští na radu hadačky či věštkyně „nalezli“ (u pluhu),
„z jehož
potomků pak sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli, až konečně
panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem
Bořivoji“, vznikla uměle z pera učeného a vzdělaného mnicha
Kristiána někdy
v letech 992-994,
ale na základě skutečné historické události, jako vysvětlení
a zdůvodnění,
jak a proč se ocitl moravský křesťanský kníže Bořivoj na knížecím
stolci v dosud pohanských Čechách – srovnej úvahu: Petr
Šimík: „Vznik
a původ přemyslovské pověsti“.
• Kosmas „O Přemyslovi“
Pověst o volbě, nalezení a povolání Přemysla Oráče od pluhu na knížecí
stolec. Pověst, kterou Kosmas převzal od Kristiána a zahrnul do
svého vyprávění o mytických počátcích Čechů. Sledujme nyní, jak tato
pověst, původně u Kristiána zaznamenaná pouze pěti větami, v průběhu
staletí košatěla a bobtnala. Nejprve si Kosmas přidal něco „před“
a něco „za“, a pověst se mu rozrostla na pět
kapitol – viz tabulka 14. Po něm pak další kronikáři už jen různě literárně
upravovali jeho text. Každý z nich si z něho tu ubral, tu v něm
něco změnil,
tu zaměnil pořadí událostí,
tu přidal něco nového:
a) Kosmas (1120),
b) tak řečený Dalimil
(1314),
c) Přibík Pulkava z Radenína
(1373-1374),
d) Jan Marignola (14. století),
e) Václav Hájek z Libočan (15. století),
f) František Palacký
(1848),
g) Alois Jirásek (1894).
h) Dušan Třeštík (2006).
• „O
založení hradu jménem Praha“
Jako první se o založení hradu jménem Praha zmiňuje jednou
jedinou větou Kristián (kap. 2) ve své legendě
„Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“
(992-994). Tuto událost časově zařazuje ještě před „nalezení“
Přemysla. Kosmas se již rozepsal šíře a založení hradu klade
naopak až do doby počátků práv, která vydal Přemysl „s Libuší
samou“, poté, co Libuše,
nadaná „pekelným věšteckým duchem“, jeho místo označila Čechům.
Tak i Dalimil. U Přibíka Pulkavy z Radenína
zase bylo „vydání zákonů a ustanovení“ přesunuto až za Libušinu
věštbu. Podle vyjádření archeologů ale založení
hradu jménem Praha můžeme klást nejdříve
do historické doby Bořivojovy.
R. Turkovi (1963) se proto jevilo jako „záhada“,
proč se založení hradu Praha
Bořivojovi upírá?
• „O Přemyslových potomcích
a nástupcích“
Smyšlená jména mytických Přemyslovců přivedl na svět poprvé ve své kronice
Kosmas (I, 9), více než 240 let vzdálen
od popisovaných „událostí“. Přebírají je pak i jeho následovníci: Dalimil,
Přibík
Pulkava z Radenína, Jan Marignola, Václav Hájek z Libočan, František Palacký,
Alois Jirásek a další. Dokonce i někteří představitelé současné
historické vědy koketují s myšlenkou o jejich historičnosti.
Odkud vzal Kosmas jména pro svůj „rodokmen mytických knížat“ zjistil V. Karbusický (1995) – viz „Rodokmen
mytických knížat“.
• „O pokřtění
Bořivoje a přenesení
křesťanství z Moravy do Čech“
Příběh o tom, jak jeden z potomků bájného Přemysla
– kníže Bořivoj – byl pokřtěný na Moravě od samotného
arcibiskupa Metoděje a přenesl křesťanství z Moravy do Čech.
Vytvořil jej vzdělaný a učený benediktinský mnich Kristián (a vložil
do své legendy o umučení sv. Václava a sv. Ludmily) v letech 992-994,
tzn. asi 120 let vzdálen od skutečného příchodu Bořivoje do Čech
(872).
Za dalších 120 let pak Kosmas
(I, 10)
shrnul Kristiánovu smyšlenou historku do jediné věty a následně (I, 14) přesně datuje Bořivojův křest rokem 894, kdy již
Bořivoj i arcibiskup Metoděj byli několik let po smrti. Samotné otázce přenesení moravského
křesťanství
Bořivojem do Čech se 60 let po církevním schizmatu již úzkostlivě vyhýbá,
o místě křtu se proto nezmiňuje. Kosmovo (chybné) datum Bořivojova
křtu převzal pak Dalimil, ale situuje
jej na Moravu na Velehrad a přímo zdůrazňuje moravský původ českého
křesťanství. Také legenda „Diffundente
sole“, výtah z Kristiána pořízený ve 13. století,
klade Bořivojův křest na Moravu a znovu mluví o přenesení
moravského křesťanství do Čech. O Bořivojově moravském křtu
píší i Přibík Pulkava a Jan
Marignola. Také „Granum“
převzalo informaci o Bořivojově křtu arcibiskupem Metodějem a připojilo
ji ke zprávě o sňatku Bořivoje
a Ludmily k roku 894. Po přepočtu data dospíváme k roku 871.
František
Palacký sice odmítl Kristiánovu historku, o „historičnosti“ křtu
samotného však nepochyboval a kladl jej do let 873-874. Po něm
se něco
podobného přihodilo i dalším historikům a badatelům
– viz přehledná
tabulka 3:
„Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu
Metodějem podle Kristiánovy smyšlené historky“.
• „O lucké válce“
Pověst, kterou vložil do své kroniky Kosmas (I, 10-13). Měla se údajně
odehrát ještě „v době mytické“, za času knížete Neklana.
Tehdy mělo dojít k bitvě na poli zvaném Tursko mezi Čechy, „zavřenými
v malém hrádku, jenž slove Levý Hradec“, a Lučany, „jimž v dnešní době podle hradu Žatec říkáme Žatčané“.
Viz mapka. Tento příběh je asi založen na skutečné historické události,
ale pravděpodobně až z doby po Bořivojově příchodu do Čech (872) předtím než usedl
na pražský stolec (875). Souvisí možná s dobytím hradiště na
Budči.
• „O
zmizení Svatoplukově“
Pověst, kterou zaznamenal ve své kronice Kosmas (I, 14).
Dalimil pověst o zmizení Svatoplukově
a jeho smrti spojil s teorií o přenesení království a koruny z Moravy do Čech. Zmínku o „nešťastném úmrtí“
Svatopluka mají Fuldské letopisy (k roku
894). O náhlé smrti
Morota-[Moravana] píše také Šimon Kézai (Dějiny Uhrů II, kap. 23 a 26) (L. E. Havlík 1992, s. 232). O náhlé a nečekané smrti se zmiňuje
E. Vlček
(1995, s. 209) v souvislosti se zkoumaným skeletem jedince pohřbeného uprostřed
samostatné hrobní kaple církevního komplexu na sadské výšině (hrob
12/59).
L. Galuška (1996, s. 122-125) tento hrob důvodně spojuje s
pohřbem moravského krále Svatopluka I. Velikého.
• „O přenesení království
a koruny z Moravy do Čech“
V Kosmově tendenčním díle něco takového pochopitelně
nenajdeme. U Dalimila je přenesení moravské
koruny do Čech spojeno se zmizením a úmrtím moravského krále
Svatopluka. Přibík
Pulkava z Radenína se o přenesení království z Moravy
zmiňuje až v souvislosti s korunovací knížete Vratislava II. na krále českého a polského.
• Petr Šimík: „Mytičtí Přemyslovci
– literární fikce, nebo historická věda?“
(1. moravská historie, 2. Kristián,
3. Kosmas).
Otázka, kterou si kladly generace našich historiků. Jaký postoj zaujali ke Kosmovým příběhům a postavám:
F. Palacký (1848),
R. Turek (1963), A. Friedl (1966), V.
Karbusický (1995), D. Třeštík (2006,
2009).
|
