[Pokračování ...].
   Potom však se stalo, že se dva čeští velmoži, kteří mezi sebou navzájem vedli spor a svár pro nějaké statky, sešli v přítomnosti lidu před řečenou Libuší u soudu, neboť chtěli spravedlivým rozsudkem ukončit spor. Libuše velmi rozumně prozkoumala předložený spor a jednomu z nich dala za právo, druhého spravedlivým rozsudkem odsoudila. Tehdy druhý, který byl odsouzen, ale měl více přátel, zvolal: „Ó běda našemu lidu, neboť všechna království a knížectví jsou spravována muži, ale naše ženou“!¹ Tu veškerý přítomný lid zvolal: „Žádáme za knížete muže, který by nám vládl jako vládnou muži jiným národům“. Jakmile to Libuše uslyšela, přikázala jim mlčet a řekla: „Přijďte ke mně zítra a splním vaše přání“. Když druhého dne přišli k Libuši, znovu žádali aby jim dala za knížete muže. Ona k nim takto promluvila: „V lásce a přátelství jsem vám vládla mírně a vlídně, jako žena. Nyní však budete mít podle svého přání za knížete muže, který zkrotí vaše hlavy železnou holí a bude vás soudit podle své vůle. Jeho vůli se neodvážíte odporovat. Ty z vás, které bude chtít, povýší, a jiné poníží“.²
   Když to velmoži a lid slyšeli, svorně volali: „Chceme mít za knížete muže“! A protože řečená Libuše byla sibyla, jak již bylo řečeno, a měla ducha věšteckého, žádali ji, aby jim určila knížete a soudce. Ona pravila: „Vezměte mého bílého koně, naložte na něho královská roucha a sejměte mu uzdu. Muže, k němuž půjde a u něhož se zastaví, přijměte sobě za knížete a mně za manžela. A dám vám toto znamení: Až přijdete k tomu muži, uvidíte ho, jak jí na železném stole“.³ Velmoži, plníce Libušin příkaz, poslali posly z Vyšehradu a následovali koně, který šel přes pole, rozběhl se přes kopce a údolí a přišel druhého dne ke vsi Stadice, což znamená locus gregum [místo stád], a zastavil se tam. Tato vesnice je totiž vzdálena od Vyšehradu asi deset mil a leží na řece Bílině. Tam našli muže jménem Přemysl, což se vykládá Premeditans [Přemýšlející], orajícího na poli se dvěma strakatými voly; to pole mělo na délku i šířku dvanáct kroků. Bylo to pole okrouhlé a černé, obklopené kolem dokola polem úplně bílým. A tu takto promluvili k orajícímu muži: „Buď naším knížetem, pusť voly, vystup na koně a ubírej se k trůnu, který je pro tebe připraven. Neboť český lid si tě zvolil za knížete“.⁴
   Ten, když uslyšel taková slova, odvázal voly, kteří hned zmizeli a již nebyli spatřeni. A tak muž takto od pluhu povolaný a za knížete zvolený zarazil náhle do země prut, jímž poháněl voly. Ten ihned rozkvetl a vyhnal tři větve, které nesly zralé ořechy. Dvě z těch větví brzy uschly a třetí rostla a velice se rozrostla, jak je možné vidět až do dnešního dne. Každý rok nese ořechy. Její plody se po mnoho let nezkazí ani neshnijí, a také se v nich nenajde žádný červ. Když to tak učinil, řečený Přemysl vzal pluh, položil na radlici chléb a sýr a pojedl na ní. Vidouce to příchozí velmoži – poslové, vzpomněli na Libušina slova o železném stole a volech, kteří zmizí, i o kvetoucím prutu, nesoucím plody. A ačkoli tím byli udiveni, přece se žádaného knížete na nic neptali. Jakmile Přemysl pojedl, vsedl na koně a jel s nimi.⁵
   A tak, když byli řečení poslové na cestě, ptali se ho, zda je možné, aby jim řekl, čím to bylo, že jeho prut rozkvetl, vyhnal tři větve a zatímco dvě uschly, třetí rostla, velice se rozbujela a nesla ořechy. Odpověděl: „Z mých beder vzejdou tři knížata; dva rychle zhynou, třetí kníže však i jeho knížectví slavně rozkvete do výše i šíře a bude mít nádherné plody.⁶ Také vám řeknu, že kdybyste mi byli dovolili doorat pole, které jsem oral, moji mužští potomci by zůstali v tomto knížectví trvale. Ale protože jste přišli předčasně, můj mužský rod vymře.⁷ A na to vám dám znamení: když rod takto zajde, vnuk pomstí děda“.⁸
   Řečený kníže s sebou také vezl střevíce a mošnu vyrobené z lýka. Když byl dotázán na to, proč je s sebou veze, odpověděl: „Chci je nechat uchovat na věčné časy na hradě Vyšehradě, pokud neztrouchnivějí, aby moji potomci viděli, že byli posazeni na knížecí trůn z chudoby, aby nezpychli, protože pyšní bývají po zásluze ponižováni a nízcí pro ctnost povyšováni“. Střevíce jsou až do dnešního dne velmi pečlivě chovány v kostele vyšehradském. V předvečer korunovace českých králů totiž kanovníci a preláti jdou v procesí vstříc budoucímu králi, ukážou mu střevíce a položí mu mošnu na rameno, aby [králové] měli na paměti, že pocházejí z chudoby a aby nikdy nezpychli.⁹ Tak tedy kníže Přemysl kráčel se svou družinou, přišel na Vyšehrad, kde byl Libuší a všemi pány slavnostně posazen na knížecí stolec a s Libuší spojen manželstvím.¹⁰

Přibík Pulkava z Radenína: Kronika česká, kap. III. (2. část).

   [Pokračování ...].

Petr Šimík (2005).

Předchozí kap. III. (první část): O soudci Krokovi a jeho třech dcerách

Srovnání:
Libušin soud: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký.
Varování před cizím knížetem: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký.
Volba knížete: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký.
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Přemyslův zázrak s otkou: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Odjezd na Libušin hrad: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Svatba Přemysla s Libuší (hadačkou): Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
    • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Následuje kap. IV.: O stavbě hradu jménem Praha.