KOSMŮV RODOKMEN PŘEMYSLOVCŮ, DOPLNĚNÝ DALIMILEM A PŘIBÍKEM PULKAVOU

2. Rodokmen mytických Přemyslovců. Sestavený podle údajů Kosmovy Kroniky Čechů (tm. fialová), doplněný dle Kroniky české tak řečeného Dalimila* a Kroniky Přibíka Pulkavy** z Radenína (sv. fialová).¹ Jediné jméno (červená), které je ověřeno dobovými prameny, je jméno moravského knížete Bořivoje, jenž podle Kristiána přišel do Čech šířit moravské křesťanství. Seznam jmen Kosmas získal již hotový, předeslal mu jen jméno praotce Čecha.

   Jak Kosmas postupoval
   Při sestavování rodokmenu postupoval v zásadě podle Bible. Předobrazem praotce Čecha, který Slovany české přivedl pod památný Říp, mu byl biblický Mojžíš („země zaslíbená“, „mléko a med“). Pak následuje doba soudců (Krok), po ní doba královská (pohan Přemysl a jeho následníci). Tři Krokovy dcery v mezidobí zastupují tři křesťanské ctnosti: naději, víru a lásku (v Kosmově podání hříchy pohanské nevěry: kouzelnictví magia – Kazi, modloslužebnictví idololatria – Teta, věštectví divinatio – Libuše). Kněžna Libuše s trůnem zděděným po otci u Kosmy nahradila také původně bezejmennou hadačku pannu, aby zachoval Kristiánem použitou symboliku se „svatým sňatkem“ (svatba krále se zemí, Vládou).
   Pro samotný libušopřemyslovský příběh a následnou řadu mytických knížat Kosmas, inspirován Kristiánem, použil obrazový scénář, který nalezl na malbách ve znojemské rotundě – viz tab. 2. Čili opět křesťanský námět. K tomu přidal pár pohanských bohů, nikoliv ovšem z Pantheonu slovanského, ale antického. „Nebarbarství“ pohana Přemysla dokazuje Kosmas tím, že ho nechává uctívat stejné bohy jako starověcí Řekové a Římané (D. Třeštík 1999b, s. 171), aby v zápětí podal velmi nelichtivou charakteristiku jak Přemysla, tak jeho následníků (o lascivní kněžně Libuši ani nemluvě). To vše proložil obraty: „stařecké hříčky“, „nechtěl jsem si něco vymýšleti“, „chceme jen něco málo pravdivého pověděti“, „o životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí“, „nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky“, „jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak    s m y š l e n é “   a zamotal tak hlavu několika generacím historiků.²  

   Kosmovi uvěřili i někteří univerzitně vzdělaní jedinci
   I současný český   h i s t o r i k   se proto vážně zaobíral myšlenkou, že otcem Bořivoje byl „snad“ (Kosmův) Hostivít a jeho bratrem či bratrancem dokonce (Kristiánův) Strojmír (D. Třeštík 1997, s. 333 a schéma na s. 425; týž 1999, s. 8). Podařilo se mu dokonce spočítat, pokud vezmeme 13 let jako průměrnou dobu vlády historických „Přemyslovců“, že „by se Mnata ocitl v době okolo roku 790. ... Dostáváme se tak totiž právě do doby, kdy se začaly vytvářet knížecí dynastie na nových hradech. Měli bychom tu tedy katalog těch knížat, která vybudovala některé z hradišť ve středních Čechách a založila zdejší, pomalu se upevňující knížectví“ (D. Třeštík 1997, s. 96).
   Nelze se pak divit, že jistý Patrick Ungermann v článku „Čechové“ (první část) napsal: „Přemyslovci. Naše první souvislá knížecí a posléze královská dynastie. Zapamatujme si jména těch prvních osmi pohanských. (A proč?). Jsou to muži z pověstí? Chci říci, že ne a dodávám, že je archeologie podle svých dobových možností jednoho po druhém ze světa mýtů vyjímá a vkládá je do světa vědou prozkoumaných dějin. Byli to: Přemysl Oráč, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít (zatím první historicky   d o l o ž e n ý ), jehož syn Bořivoj se dal pokřtít“.³  
   P. Ungermann totiž nevzal na vědomí, že onen výše jmenovaný historik si později sám svoji falešnou představu odborně a logicky vyvrátil (D. Třeštík 2003, s. 164): „Původní pověst se neodehrávala na jevišti středních Čech“. Kosmova mytická knížata se tedy na budování hradišť ve středních Čechách podílet nemohla! Srovnej tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty.

   Kosmův rodokmen není autentický
   Kosmovy mytické postavy se ovšem pomalu ale jistě dostávají z historické vetešárny do literárního archivu, kam také nesporně patří! „Přemyslovská pověst nemá proto žádnou míru primární historičnosti (jakou by byl franský kupec Sámo, podle Hanse Schreuera proměněný v »Přemysla« apod.). Je však historickým dokladem sekundárním, pro povahu představ o počátcích knížectví a státní moci v průběhu 10.-11. století. Kulturně-historická cena pověsti je však nesmírná, i když je jako pramen pro předhistorickou dobu   n e p o u ž i t e l n á . Proto také jakékoliv pokusy o historické a archeologické využití přemyslovské pověsti vyzněly groteskně“  (V. Karbusický 1995, s. 173). Pokud jde o všechna ta Kosmova neobvyklá „jména“, ani anály, ani legendy neznají žádného „Neklana“ či „Hostivíta“, protože nikdy nežil.
   Podobné stanovisko zaujal již A. Friedl (1953, s. 11): „Kosmas ukončiv výklad o Přemyslovi podal výčet knížat, jež po něm následovali. Jsou to: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, a Hostivít. Všech knížat pohanské doby, včetně Přemysla, bylo tedy osm. Kosmas podotýká, že se o jejich životě a smrti mlčí (tzn. nemluví, ale ani nepíše, jak Kosmas podotýká dále – pozn. PŠ). Tato zmínka není náhodná. Má své odůvodnění v tom, že tato knížata totiž   n e e x i s t o v a l a . I když jejich jména zdánlivě znějí slovansky, jejich obsah a smysl je naprosto neslovanský. Jsou to jen slovansky znějící přeměny, možno říci i překlady indogermánských jmen z pořadí dnů v jednom týdnu. Do českého názvosloví přešla prostřednictvím germánského a odtud i římského kalendáře.⁴ Počet sedmi knížat po Přemyslovi dodržel i Kosmas, vysvětliv to »vypravováním starců« (senuum fabulosa narratio), to znamená ústním podáním lidu. A tento počet jednoho, tj. Přemysla, a sedmi po něm následujících, tedy vcelku osmi knížat, byl dodržen, jak bude dále ukázáno, i na znojemském obraze“. 
   Dále A. Friedl vyslovil domněnku, že znojemský malíř „vzal podklad z Kosmovy kroniky“, v rotundě prý proto za oráčskou scénou následuje právě osm knížecích postav. Ve skutečnosti to bylo právě naopak, Kosmas se inspiroval malbami, neboť ty vznikly někdy v letech 1019-1034, a to Kosmas (1045-1125) ještě nebyl ani na světě. Vyplývá to také ze srovnání obsahu 3. pásu znojemských maleb s příslušným textem Kosmovy kroniky v tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?, ale i z Kosmova sdělení: pokud o těchto knížatech neslyšel ani nečetl, pak musel vidět jejich obraz. Proto ve svém textu mohl dospět k počtu právě „osmi“ knížat včetně Přemysla a k dalším shodným detailům s malbami (býčí souspřeží, pluh, oráč se dvěma asistenty, střevíce a mošna, „hadačka-panna“ s byzantským diadémem se dvěma suhovými závěsy v rukou v šatě krátkém jako mužská suknice – viz článek „Historie psaná štětcem“).
   Kosmův „rodokmen“ je historicky nemožný pro dobu, ke které se hlásí a nemohl být   t r a d o v á n . Je fiktivní a vznikl dodatečně (V. Karbusický 1995, s. 221). Území, na němž se tato Kosmova mytická knížata měla údajně pohybovat, přibližuje mapka. 
   V. Karbusický (1995, s. 216-243) v kapitole „Kosmas a rodokmen předhistorických knížat“ dokázal, že Kosmas jména svých postav pro dobu mytickou převzal ze souvislého staroslověnského (či staročeského) textu:

   Z toho pak Kosmovi vznikla jména: Krok, Kazi, Teta, Luboša, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít.
   V první reakci na tento výsledek se objevila námitka, že jde prostě o náhodu. Jistá lingvistka ji vyslovila pobaveně, jistý historik rozezleně. Jenže pravděpodobnost z „pouhé náhody“ vycházející hříčky u 12 jmen se prakticky rovná nule.
   K vývodům V. Karbusického se dodatečně vyjádřil matematik dr. ing. Gerhard Gille z Düsseldorfu nezávislou expertizou:
   1. Možnost vytvoření smysluplné věty ze jmen nemůže být u rodokmenů programována jako u anagramů.
   2. Jestliže sled jmen dává smysl, byl v něm tento smysl už předtím a nemohl vyvstat náhodou genealogické řady. Přesněji řečeno: Náhoda má u 12 jmen pravděpodobnost 1 : 12! (jedna ku dvanácti faktoriál), to znamená
1 : 479 001 600 (toto velké číslo vznikne násobením všech čísel od 1 do 12 po sobě). Tak mizivá pravděpodobnost náhody vyvstává však ještě za předpokladu, že onen smysl byl do dvanácti daných jmen předem zašifrován, a jde tedy jen o to, přestavováním jmen najít správné pořadí.
   3. Abychom mohli vyjádřit skutečnou pravděpodobnost náhody, museli bychom nejprve stanovit množinu všech za onoho času obvyklých jmen. U každé z těchto skupin jmen vyvstává zase pravděpodobnost větného smyslu
1 : 479 001 600, takže je pravděpodobnost, že čistou náhodou vznikne smysl dávající věta, u celé množiny v oné době obvyklých jmen tak nesmírně mizivá, že by se sotva mohla udát v celém časovém prostoru od vzniku kosmu
(V. Karbusický 1995, s. 237, pozn. 103).
   Že nejde o náhodu, potvrzuje i to, že „rodokmen“,   p o p r v é   se vyskytující až u Kosmy (všech 12 jmen se objevilo najednou a současně až 240 let po příchodu Bořivoje do Čech), je věcně a historicky nereálný a byl vytvořen relativně pozdě – patrně koncem 11. století. To implikuje sestavení všech jmen bez výjimky podle jediného principu, a tím je textová koruptela. Jen za „jmény“ se skrývající text může vůbec ony neobvyklé a tvoření jmen se vymykající tvary jako „Kazi“ vysvětlit, a co ve „jménech“ nesmyslně vyjadřuje negativní vlastnosti (Nezamysl = nepřemýšlivý, Neklan = zbabělec), je nyní ve funkci větného záporu zcela logické (V. Karbusický 1995, s. 236).⁶

Poznámky:

Petr Šimík (2006).

Komentář:
   Kosmův seznam
   „Historie této rodiny by neměla začínat teprve Bořivojem, nýbrž již jeho předky, počínajícími podle pověsti bájným Přemyslem a Libuší“ – napsal D. Třeštík (1997, s. 95). Dále uvedl, že Kosmův seznam nemohl být v žádném případě katalogem ústředních knížat českého kmene, protože přinejmenším v 9. století nevládl Čechům nikdy jeden kníže, ale celá řada knížat společně. „Vymyšlen určitě nebyl“, tvrdil D. Třeštík, „takové katalogy se ústně tradovaly v celé Evropě, buď jako seznamy předků, nebo jako posloupnost panovníků. Na začátku těchto katalogů stály většinou bájné postavy, hrdinové nebo přímo bohové. To je také náš případ, Přemysl   s a m o z ř e j m ě   historickou postavou nebyl a i jméno druhého v řadě, Nezamysla, které je významovým opakem jména Přemyslova, patří určitě do báje“  (no, hlavně, že určitě nebyli vymyšleni! – pozn. PŠ). D. Třeštík pokračoval: „Šlo tu zřejmě o dvojčata, typické postavy mýtů, pověstí i rituálů celé řady evropských etnik“. 
   V tom případě by nás Kosmas podvedl již podruhé! Ze Stadic nechal přivést na Libušin hrad jen jedno z dvojčat! Přemysla. A ten hloupější, Nezamysl, ho přežil. Ústně se jistě tradoval i seznam moravských panovníků, přesto se žádný nezachoval. Nebýt staroslověnských legend a záznamů franských analistů, neznali bychom ani Mojmíra, ani jeho synovce Rostislava.
   „To ale neznamená, že i ostatní jména jsou nehistorická“. ... „Žádné z Kosmových jmen se však   b o h u ž e l   neopakuje v pramenech 9. století“ (D. Třeštík 1997, s. 96). 
   To si stýskl vědec-historik a mýtoman v jedné osobě. Vyjádřil tak snad svůj nekonečný smutek nad tím, že v takovém případě český historik „bohužel“ nemá v rukou nic, čím by podepřel Kosmův hanebný skutek, nehodný řádného křesťana? Kosmas totiž Bořivoje připravil o jeho pravé a zákonité moravské křesťanské předky (viz např. rodokmen Mojmírovců) a nahradil je postavami jakýchsi smyšlených pohanů „oddaných břichu a spaní, nevzdělaných a neučených, podobajících se dobytku“. Prostě Bořivojovi „ukradl minulost“ jenom proto, že latiníci po církevním schizmatu v roce 1054 nebyli zadobře s Byzancí. Proto také tohoto prvního křesťanského knížete Čechů, jenž byl „řeckého vyznání“, odbyl v kronice jen dvěma větami (Kosmas I, 10 a I, 14).
   Kosmův historický podvod bychom snad dnes mohli považovat za již promlčený, kdyby se ovšem současná česká historická věda (v osobách některých jejích reprezentantů) očividně nesnažila tento jeho ohavný čin nejen zakrýt, ale dokonce snad legalizovat (D. Třeštík 1997, s. 95-96: „Kosmův seznam ... vymyšlen určitě nebyl! Jména nemusí být nutně nehistorická!“  J. Sláma 2001, s. 349: „Kosmův výčet osmi jmen knížat vládnoucích před Bořivojem nemusí být kronikářovým naprostým výmyslem“). A to navzdory vyjádření mnoha odborníků, kteří již na počínání Kosmovo (i na počínání jeho současných zastánců a obdivovatelů) poukázali. Někteří reprezentanti historické vědy se tedy vědomě stávají jeho „spolupachateli“ a můžeme je směle nazývat „pokračovatelé Kosmovi“. Zřejmě nabyli dojmu, že česká společnost si přeje být nadále mystifikována a systematicky ohlupována: „Je lépe v blahé nevědomosti žíti, nežli strašlivou poznati jistotu“.

   Chtělo by to generální úklid
   Bude jistě zajímavé sledovat kdy, a kdo první z historiků se konečně odváží   v y m é s t   z historických zákoutí balast Kosmových mýtů a Kristiánových povídaček o Bořivojově křtu a začne se opravdu seriózně zabývat moravským původem českého panovnického rodu. Je možné, že ten, kdo se první odhodlá nazvat jejich práce sice zručným literárním a uměleckým dílem, nicméně z historického hlediska hanebným dobovým podvrhem, se ocitne ve stejné situaci, jako kdysi odpůrci notoricky falešných Rukopisů. Viz např. F. Borák a Kosmovy anagramy. D. Třeštík (2003) tuto historickou šanci   v y n i k n o u t   měl, ale zahodil ji; skončil v půli cesty, když napsal jen první polovinu souvětí: „Původní pověst se neodehrávala na jevišti středních Čech“  (D. Třeštík 2003, s. 164). Naznal snad, že národ Čechů by celou pravdu ještě neunesl a že je nutno mu ji předkládat po kapkách, aby neutrpěl informační šok? To by pak bylo velmi moudré rozhodnutí. Jen ať si spálí prsty někdo jiný. Zatím tedy slavně popřel jen to, co o mytických knížatech napsal v roce 1997, a končí přesvědčením: „Čechové se tak po přijetí křesťanství se svými mýty nerozešli“ (D. Třeštík 2003, s. 166), což je jednak ve zjevném rozporu s jeho dříve vyslovenou myšlenkou, uvedenou výše (2003, s. 164), a jednak zcela nemožný výsmysl (postupuje „jeden krok vpřed, dva kroky zpátky“).
   Z. Kalandra (1947, s. 14-15) napsal: „Písně nejoslavovanějších, nejoblíbenějších lidových pěvců se nikde nevztahovaly k událostem starším než sotva sto let; za tuto hranici paměť nesahala, za ní leželo mlčení. Desítičlánkový genealogický řetěz vládců v pohanských Čechách není tedy možno nazvat »chudým rozpomínáním« – ve srovnání se vším, co známe od jiných národů, kulturních i nekulturních, co vůbec víme o hranicích možností lidového podání, je tradice zachovavší do dob Kosmových přes propast několika staletí památku na nepřetržitou posloupnost pohanských knížat, nejen úžasným bohatstvím, jaké nemá nikde obdoby, nýbrž prostě něčím   z h o l a   n e m o ž n ý m . Historická kritika si nesmí dát nikým a ničím imponovat, musí vždy chtít a dovést odlišit především možné od nemožného. A je třeba už konečně konstatovat, že je prostě nemožné, aby se byla ústním podáním udržela až do Kosmových časů tak bohatá, tak přesná, tak zázračná paměť, sahající aspoň čtyři sta let zpátky a bez jediné mezery obepínající dlouhé údobí desíti vládců v pohanských Čechách“.
   Jak také napsal V. Karbusický (1995, s. 19): „je absurdní počítat s existencí nějakých světských pramenů pro dobu pohanskou, mimo církevní písemnictví“.
   Protože tedy Čechové žádné mýty neměli, a pokud měli, nebylo nikoho, kdo by je zaznamenal, museli buď převzít cizí, nebo vytvořit nové. Pokud by měli nějaké „vlastní“, odehrávaly by se přece právě na jevišti středních Čech, což ovšem D. Třeštík na základě archeologických výzkumů zcela jednoznačně vyloučil. Proto je také žádný z mnichů nezaznamenal. Proto musely být teprve dodatečně vymyšleny. Už i proto, že „jejich“ vládnoucí křesťanská knížata nepocházela z Čech, ale z Moravy. A ta pochopitelně neměla žádný zájem na tom, aby pro budoucnost zachovala nějaké staré české pohanské tradice. Vždyť jejich úkolem bylo v zemi šířit křesťanství – „zakládat chrámy Boží a shromažďovat kněze a kleriky“ (Kristián, kap. 3).
   První se tohoto úkolu zhostil vzdělaný a učený mnich ze svatojiřského kláštera, tzv. Kristián, až 120 let poté, co moravský kníže Bořivoj přinesl do Čech křesťanství z Moravy. Dřív tato potřeba nevyvstala. Tento Kristiánův příběh ovšem nemá nic společného s předkřesťanskou dobou v Čechách, jak by snad chtěl D. Třeštík (1997, s. 95-96; 2003, s. 165-166), vždyť Kristián byl sám potomek velkomoravských předků. Tehdy, tzn. na konci 10. století, býčí souspřeží, orba, vzdělávání polí, setba a sklizeň snopků úrody víry do stodoly Pána našeho Ježíše Krista ještě byly obecně chápány jako křesťanská symbolika, přinejmenším v církevních kruzích. Srovnej např. legendy Život sv. Metoděje (kap. VII), Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději (kap. 14), legenda Beatus Cyrillus.
   Za dalších 120 let kronikář Kosmas shledal Kristiánův stručný přemyslovský příběh zcela nedostačující novým potřebám, neboť spojení s velkomoravskou historií z něj bylo příliš patrné, a tak jej zásadně přepracoval. Některé partie náležitě rozvinul (z pěti vět na pět kapitol) – „volbu“ a nalezení „pohanského oráče“ uctívajícího starověké římské bohy (jen to samo o sobě je nesmysl), jiné naopak velmi výrazně zkrátil (do jediné věty) – pokřtění Bořivoje. Protože stejně jako Kristián pracoval s moravským námětem, veškeré případné přímé reminiscence z něho preventivně odstranil tím, že vynechal Kristiánův „mor“ a kulisu příběhu pro jistotu umístil do severočeských Stadic. Podstatné ale je, že Přemyslovo „cizáctví“ ponechal (srovnej První list Petrův) a že „orbu“ také chápal jako křesťanskou symboliku (Kosmas I, 22). (Takto symboliku orby, setby a sklizně ještě chápal také autor „Starých pověstí českých“, spisovatel Alois Jirásek 1955, s. 75). Jak také jinak? Podrobně o tom viz úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.

Petr Šimík (2006).

Citace:
První list Petrův (1P 2, 11-17)
Křesťané mezi nevěřícími
(11) Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto,
       zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši,
(12) a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, 
       prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu »v den navštívení«.
(13) Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci,
(14) ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře.
(15) Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.
(16) Jste svobodni, ale ne jako ti, jímž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.
(17) Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.

BIBLE. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih).
Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost (ČBS) 1994.

„Pravěk národů není v jejich pověstech skreslován prostě už pohledem do dálky a temnot počátků lidských dějin, nýbrž je kromě toho falšován přirozenou megalomanií národů. Kdo si to neuvědomuje, ať se nepouští do výkladů národních pověstí“.

Záviš Kalandra (1947, s. 16).

Srovnání:
    Údaje pozdní tradice.
1. Rodokmen Mojmírovců dle současného stavu poznání.
2. Rodokmen mytických knížat aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
3. Rodokmen „Přemyslovců“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
    Břetislav, jeho synové a vnuci aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
    Břetislav a jeho potomci do roku 1230. První tři čeští králové.
4. Rodokmen Karlovců.
5. Rodokmen Otonů.
6. Rodokmen Sálců.
7. Rodokmen Piastovců.
8. Rodokmen Arpádovců.
    Rodokmen Arpádovců – pokračování.
9. Rodokmen Štaufovců.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Mapky: „České kmeny“.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek, E. Vlček.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví (1994).
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Záviš Kalandra: České pohanství. Fr. Borový, Praha 1947.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Antonín Friedl: Královská kaple sv. Kateřiny ve Znojmě. Průvodce. Čedok, Praha 1953.
• Alois Jirásek: Staré pověsti české. SPN, Praha 1955.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián. DaS XXI-6, 1999, s. 6-10.
• Dušan Třeštík: Moderní národ, politický národ vrcholného středověku, raně středověký gens a naše genetické software (Případ střední Evropy). In: D. Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999a, s. 100-135.
• Dušan Třeštík: Velká Morava. In: D. Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999b, s. 158-174.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.