KRISTIÁNOVA LEGENDA, KAP. 3. (1. část).

   [Pokračování ...].
   (63) Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno vystavěného Mělnickem sluje.¹ Tato, jakož rovna mu byla v bludu pohanském, obětujíc modlám, tak i v náboženství křesťanském ho napodobila, ba předčila svého muže v ctnostech a stala se vpravdě služebnicí Kristovou.² Dala pak tomuto knížeti tři syny a toliktéž dcer, a jak mu byl blažený Metoděj ústy prorockými předpověděl, co den moci nabýval se vším lidem svým a říše jeho vzrůstala. A dokonav běh času svého, pln dnů a dobroty na věčnost se odebral, naplniv života svého svého třicet pět let.³ Po něm ujal se vlády prvorozený syn jeho Spytihněv, všemi ctnostmi a přímo pověstí svatosti neobyčejně se skvějící. Bylť následovníkem otcovým, zakládal chrámy Boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl u víře Kristově. Dokonav čtyřicet let svého života, opustil tento svět a vznesl se ke hvězdám. Po smrti ujal se otěží vlády bratr jeho Vratislav, jenž pojal manželku jménem Drahomiř ze země Slovanů pohanských, řečené Stodor, ženu, kterouž přirovnati jest k oné Jezabeli, jež v zlobě své utracovala proroky, nebo k Evě, manželce prvního člověka, která Kaina i Abela porodila. Povilať Drahomiř témuž knížeti dva syny, jednoho jménem Václav, druhého Boleslav.⁴ Ale o tom až na svém místě.
   Nábožná tedy paní Ludmila ovdověvši a ještě staršího syna ztrativši, v domě svém setrvávala a pamětliva dřívější své nevědomosti (64) a bludu, den ze dne oplakávala minulé nepravosti. A jako kdysi byla vydávala údy své v službu nečistoty a nepravosti k hřešení, tak nyní vydávala je v službu spravedlnosti k posvěcení, říkajíc slovo apoštolovo: Jaký užitek jsem měla tehdy z toho, zač nyní se stydím? (Řím. 6, 21). Svědčí o tom chudí, jimž hojně v jejich nedostatku pomáhala a o jejichž potřeby jako matka se starala, hladové živíc, žíznivé občerstvujíc, pocestné a nuzné odívajíc. Svědčí o tom klerikové, o kteréž s nábožnou myslí jako o své syny pečovala. A byť všichni tito mlčeli, svědčí o tom stánky Kristovy, jimž rozmanitého zboží zlatého a stříbrného darovala – ne jako někteří z lupu nebo statku chudých, ale ze jmění sobě od Boha uděleného. Byla zbožná a mírná ve všem a všelikých plodů dobroty plná. V almužnách byla štědrá, v bdění neúnavná, v modlitbě nábožná, v lásce dokonalá, v pokoře neznající míry, v péči o sluhy Boží tak čilá, že kterým za světla denního nestačila vyhověti, v noci skrytě rukama své čeledi s horlivostí posílala, čeho potřebovali, naplňujíc slovo evangelia, jímž se přikazuje skutky lásky konati tak, aby nevěděla levice naše, co dělá pravice. Než kdybychom chtěli všechny projevy jejích ctností vylíčiti, spíše světlo denní by nám došlo nežli psací blána. A věru dveře domu jejího ve dne v noci každému mimojdoucímu byly otevřeny, že s blaženým Jobem mohla zvolati: Dveře mé pocestnému otevřeny byly (Job 31, 32), okem byl jsem slepému a nohou chromému (Job 29, 15). Byla matkou sirotků, vdov těšitelkou, zajatých nebo uvězněných neúnavnou navštěvovatelkou a ve všech dobrých skutcích dokonalá.
   Když tedy jmenovaný vévoda Vratislav, jak jsme se zmínili, ujal se po svém zemřelém bratru vlády, upevnil říši, vystavěl basiliku ke cti blaženého Jiřího mučedníka, ale smrtí byv zastižen, jejího dlouho želaného posvěcení se nedočkal. Svého syna Václava, hocha vroucí mysli, dal na hrad jménem Budeč,⁵ kdež byl a jest kostel, zasvěcený od předchůdce jeho a bratra Spytihněva ke cti knížete apoštolů blaženého Petra, aby tam v zákoně Božím a v Písmě byl vyučován. Hošík bystrého vtipu, Duchem svatým jsa osvěcován, hluboko si vštěpoval v paměť všecko, co slyšel od učitele, a když zatím otec jeho se odebral z tohoto světa – ve věku asi třiceti tří let –,⁶ povolán jest na sídelní hrad pražský⁷ a na stolec otcovský ode všeho lidu povýšen. Ale poněvadž ještě neodrostl zcela věku chlapeckému nebo jinošskému,⁸ všichni velmoži dohodnuvše se na moudrém záměru svěřili nezkušeného vévodu s bratrem jeho Boleslavem Ludmile blažené paměti, služebnici Kristově, na vychování,⁹ až by milostí Boží vyspěli věkem i silou.
   (65) Vidouc to však matka těchto hochů, jež jako vdova osobovala si žezlo po svém manželu, ďáblem se dala popuditi a všelikým záštím své jedovaté duše vzplanula proti služebnici Boží Ludmile. A zlými dohady sžírána, domnívajíc se, že tím, když všecek národ svěřil vychování jinochů její tchýni, zbavována jest vlády i statků a naopak Ludmila že všechno panství uchvátí, vešla v nejzvrhlejší úradu s muži Belialovými a vší mocí hledí ji zahubiti. Ctihodná však a nábožná služebnice Kristova Ludmila poznavši to, chápala se proti ostnům zpupnosti zbraní pokory a trpělivosti a po poslech vzkázala svojí snaše: Ani stín nějaké žádostivosti po tvé vládě nezachvátil srdce mé, nic takového se tam nezahnízdilo a nejméně si přeji tobě nějak poroučeti. Vezmi si dítky své a po své vůli si s nimi vládni;¹⁰ mně však popřej svobody sloužiti Kristu všemohoucímu, na kterémkoli si přeješ místě. Než jak už to vždycky bývá, že čím více pokora pro Boha se skloní, tím více pýcha a zpupnost se ďáblovým popichováním vypíná, nejvlídnější a nejdobrotivější prosbou svaté vévodkyně Ludmily snacha její pohrdla, a nejen přijmouti, ale ani vyslechnouti ji nechtěla. To vidouc služebnice Kristova a na paměti majíc slovo apoštolské: Neodpírej zlému, ale dejte místo hněvu (Řím. 12, 19) a slovo evangelia: Budou-li vás stíhati v místě jednom, utecte do jiného (Mat. 10, 23), z hradu hlavního přestěhovala se se svými na hrad jménem Tetín – tím více perlami cností se ozdobujíc, čím jistěji věděla, že brzy pronásledovateli bude dostižena a palmy mučednické sobě zaslouží. Na modlitbách přenábožně trvala, bděním a posty neustále se trýznila a almužny štědrou rukou poskytovala.
   [Pokračování ...].

Kristián: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, kap. 3. (1. část).
Přeložil Antonín Stříž (1969).

Poznámky:

Petr Šimík (2006).

Komentář:
Srovnání skutečného dožitého věku prvních „Přemyslovců“ (zjištěného průzkumem jejich kosterních pozůstatků v tabulce 12) s věkem uváděným Kristiánem (kap. 3) a v legendě Fuit obsahuje tabulka 4. Podrobně je tato otázka rozvedena u legendy Fuit. Grafické znázornění věku a období vlády prvních „Přemyslovců“ najdete v tabulce 5. Životní data kněžny Ludmily a knížete Václava, podle současného stavu poznání, obsahují tabulka 6 a tabulka 7. Průběžný věk členů prvních tří generací „Přemyslovců“ v některých klíčových letech přibližuje tabulka 13.
Za bernou minci považují údaje legendistů o dožitém věku knížat i někteří antropologové, aby se s jejich pomocí pokusili zpochybnit výsledky průzkumu svého kolegy E. Vlčka a exaktnost nástrojů své vědy vůbec – viz Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný (1999): „Jak staří umírali staří Přemyslovci?“.

Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
            Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi, pokřtění Bořivoje a přenesení křesťanství do Čech, pohanská reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj, stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
            Přídavek.

Palackého vyprávění o dějích historických:
20. část: Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava.
21. část: Přepadení průvodu české nevěsty.
22. část: Pokřtění Bořivoje a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka.
27. část: Bořivojovi synové.

Tabulky:
  3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
  4. „Stáří prvních »Přemyslovců« podle legend“.
  5. „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
  8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
12. „Výsledky antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
13. „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• H. Łowmiański: Początki Polski II., III., IV. Warszawa 1963, 1967, 1970.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 78-128.
• Luboš Polanský: Spor o původ kněžny Emmy, manželky Boleslava II. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Edd. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 27-48.