Život Václava, knížete českého

(Z jinocha mužem, Obnovení chrámů)

   [Pokračování ...].
   13. Když mezitím uplynul onen šťastný věk jinošských let, kníže náš dosáhl průbojnosti mužné odvahy; ponenáhlu nesmlouvavě odmítaje liché rady svých dvořanů a zoškliviv si nemálo jejich nevědomost, která sešla z pravé cesty, svolal jednoho dne do paláce shromáždění bojovníků a druhů a oslovil je tímto vyčítavým projevem: Ó přátelé a drazí – kéž bych mohl říci v Kristu! Když jsem byl před drahným časem péčí rodičů dán na učení a z Písma jsem dychtivě čerpal vzdělání, naučil jsem se mezi jinými výroky učitelů, co napsal apoštol,¹ jenž dí: Když jsem byl maličký, mluvil jsem jako maličký, měl jsem rozum jako maličký, uvažoval jsem jako maličký; když však učiněn jsem mužem, vyprázdnil jsem, co bylo maličkého (1Kor. 13, 11). Nuže podle tohoto výroku pohlížím nyní i já na sebe: vždyť hned od dětství vroucně toužím, já nepatrný tvor, poznati Stvořitele všech věcí a oddati se jeho službě, avšak stav se jako chlapec vaším rozhodnutím, ježto jsem z bratří věkem starší, jeho nástupcem v knížectví,² spravoval jsem stát otěžemi mírných zákonů pod záštitou Boží a podle svých sil jsem chránil vlast proti spoustě nepřátel; vy však, poněvadž jste v srdcích svých liknaví k přemýšlení o nejvyšší pravdě a ve víře zůstáváte ode mne odlišní, byli jste ke mně nanejvýš nespravedliví svými radami, lahodícími vaší zvrácenosti, avšak příliš se rozcházejícími s přímou cestou, a já až dosud jsem to dosti trpěl; napříště však, neohrozí-li nic mé žití a vládu, chci býti zbaven a prost takovéhoto omezování, a když jsem se z jinocha stal mužem, vyprázdním, jak je psáno, co je maličkého; a neposlouchaje již vaší ničemnosti chci, jsa posilován nebeskou milostí, vrhnouti se do konání skutků podle přikázání Páně. Pročež ať zmizí spiklenecké vaše šuškání proti mně, ať na veřejných shromážděních ustanou zuřivé úrady mezi vámi! Ať vzplane po celé zemi doma i navenek láska k míru! Žádná náboženství prospěšná činnost nebudiž zvrácenými výroky soudců odsuzována! Nechť se již nikdo neodváží zločinných vražd, jimiž se často poskvrňujete! Neustanete-li ze strachu před nejvyšším králem takto porušovati zákon, náš hněv rozpálený proti bezbožníkům horoucí láskou k Bohu dá stíti hlavu každému, kdo se v té věci proviní! Když proslovil vznešené příkazy, účastníci nešlechetného spiknutí v strachu se rozešli do svých domovů, a pocítivše ráznou sílu svatého vévody, odložili z donucení zpupnou nadutost svých srdcí a přestali strojiti, byť jen na krátký čas, obvyklé úklady proti muži podivuhodné svatosti. Hned tehdy osvícením Božím zeslábl – ne bez přičinění knížete – pohanský odpor,³ naopak nadešel utěšený růst katolického náboženství; neboť chrámy zasvěcené službě Boží, jež krátce předtím nedbalostí nevěřících propadaly zkáze, důkladnou opravou byly obnoveny, kněží, kteří byli zbaveni vlasti i statků, byli s dobrotivou štědrostí povoláni zpět a hned se stali opět bohatými, jelikož byl jim jejich majetek nejen vrácen, nýbrž i rozmnožen hojnými dary. Veškerá církev v těch končinách radovala se vzkvétajíc pod takovým knížetem.⁴

   14. Když se pak jasněji po světě rozzářila krása jeho ctností, o zájmy státu pod vládou vévody z nebes chráněného bylo tím bedlivěji postaráno. Avšak to, co si dříve pro lásku nebeskou umínil vykonati, ani v nejmenším nezanedbávala ostražitá bdělost knížete. Neboť třebaže často býval z obou stran obklopen obvyklým povykem dvorské družiny, přece tento vytrvalý prosebník za sebe a nevěřící lid, nejochotnější příznivec chudých, dobrotivý těšitel hořem sklíčených a slitovný pomocník nenadálým neštěstím postižených tím hlouběji se oddával rozjímání a setrvával v něm, nedávaje se vytrhovat ničím světským.
   [Pokračování ...].

Překlad Zdeněk Kristen (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.