MM - legendy - O sv. Václavu (bav.)

MORAVIA MAGNA

CRESCENCE FIDE CHRISTIANA

Když rostla víra křesťanská (bavorská recenze)
1. část: Zavraždění kněžny Ludmily

   Za vzrůstu křesťanské víry v oněch dnech odvrhl z Božího pokynu a podnětu mrzkou modloslužbu a dal se dobrovolně pokřtít vévoda český Spytihněv spolu s vojskem, jakož i veškerým svým lidem.¹ Ten také vystavěl zděný kostel svaté Boží rodičky Marie a ještě jiný ke cti svatého Petra, knížete apoštolů. V obou se štědrostí Boží milosti dělo přemnoho zázraků.
   A když svrchu řečený ctihodný muž vykročil z tohoto života, shromáždili se všichni jeho lidé a zvolili si místo něho za vévodu a knížete jeho mladšího bratra jménem Vratislav. Ten rovněž pilně setrvával při křesťanském náboženství a zbudoval kostel zasvěcený blahoslavenému Jiřímu, velikému mučedníkovi.² Vratislavův starší syn, blahoslavený Václav, Božím vnuknutím již od útlého věku vždy toužil po vzdělání. Jeho otec, přeje si vyhovět touze synova srdce, poslal jej do města jménem Budeč, aby ho tam cvičil v žaltáři jistý kněz, zvaný Učen.³ Tehdy se blahoslavený Václav s chápavou myslí rád pustil do učení a den ode dne se stále více zdokonaloval.
   Potom se však jeho otec rozloučil s tímto světem. Tehdy sešel se veškeren lid oné země, zvolil blahoslaveného Václava za vévodu na místě otcově a dosadil ho na jeho stolec. Tenkrát svrchu řečený mladíček,⁴ i když již byl v hodnosti knížecí, nijak nezapřel svého dobrého vychování. Byl totiž věrný a moudrý, v řeči pravdivý, na soudu spravedlivý. A když chtěli jeho soudcové někoho odsoudit k smrti, hned si bral nějakou záminku a odcházel ze soudu, jsa pamětliv toho, co je řečeno v evangeliu (Luk. 6, 37): „Nesuďte, a nebudete souzeni“. Rovněž boural vězení a pozutínal všecky šibenice. Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl otcem naříkajících a vdov i utěšitelem raněných; hladovějící krmil, žíznícím poskytoval nápoj, nahé odíval svými šaty; nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, hosty a cizince vlídně přijímal jako své příbuzné; kněžím a klerikům uctivě posluhoval, zbloudilým ukazoval cestu pravdy. Nadto osvědčoval také pokoru, trpělivost, mírnost a především lásku. Násilím a lstí nikomu na světě nic neodňal. Své vojsko vybavoval nejenom zbraněmi, ale i nejlepším oděvem.
   Takové a jim podobné vlastnosti osvědčoval již od útlého věku, duchovně napodobuje činný život církevní. A také v postním čase putoval do kostelů od města k městu po strmých stezkách pěšky a bos, takže se dokonce v jeho šlépějích objevovala krev. Na těle oblečen drsnou žíněnou košilí a přes ni ozdoben královským rouchem bez ustání vzdával díky jedinému Bohu.
   Proto v době žní, vstávaje ještě za noci, tajně vycházel do polí, požínal pšenici, nosil ji na ramenou do svého domu, zde mlátil, v mlýncích smílal a mouku přesíval. Podobně ještě za hluboké noci brával s jediným panošem vědro a chodil pro vodu, při jejím čerpání říkal slova: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, nosil ji domů a z ní i z připomenuté mouky pekl oplatky. Stejně tak s věrným služebníkem chvátal za nočního ticha na svou vinici, zde česali hrozny, hustě je nakladli do putny, skrytě nosili do jeho světničky, tam lisovali víno v lisu a nalévali do džbánu. A to vše dělal proto, aby tak mohli kněží přinášet Pánu oběť spásy.⁵
   Ale bylo by nevhodné, abychom mlčky pominuli také to, co jsme se doslechli z vypravování hodnověrných lidí, že totiž již tehdy z vnuknutí Božího předvídal budoucnost. Z množství jeho věšteb připomenu aspoň jedinou: Jednoho dne, který nadešel v pravidelném toku času, vystoupil do hořejší části paláce a vyhlédnuv z okna řekl jednomu žákovi: „Tenhle příbytek staršího kněze Pavla mi připadá jakoby pustý“.⁶ Mezitím Václavova matka, která zůstala pohankou, vešla v radu s nejukrutnějšími muži a zde vznikla otázka: „Co uděláme? Vždyť měl být knížetem, ale dal se pokazit od kněží a je z něho mnich!“⁷ I poslala ony neblahé muže ze zášti k své tchyni, přeblažené stařeně jménem Ludmila, aby ji zavraždili. Ti vskutku vykonali, co jim bylo přikázáno; její duše oproštěná od těla, v slávě mučednické se odebrala k Pánu. Tehdy také oloupili mnoho kněží a kleriků o vše, co měli, a vyhnali je ze země. Tím se naplnilo Václavovo proroctví, které nedávno vyslovil.
   A od onoho dne doráželi na přeblaženého Václava spoustou hrozeb požadujíce, aby vystřízlivěl z duchovního vzdělání, a hlídali ho. On však vytrvale s sebou nosil malou knížku, ukrývaje ji pod šatem, na každém příhodném místě pilně v ní čítal a těžce vzdychaje neobyčejně želel zaslepenosti jejich srdce. Když se pak všichni ti řečení zlovolníci ubírali, aby obětovali modlám berany a selata a pojídali z těchto ohavných žertev, sám se od nich pod vhodnou záminkou vzdaloval a nikdy se nepotřísnil jejich hodováním; ani nápojů, které ku poctě model popíjeli, nikdy neokusil.
   Když však dospěl v muže, svolal všechny své muže i matku a vytýkal jim jejich nevěru i zatvrzelost srdce, řka: „Proč jste mi bránili učit se zákonu mého Pána Boha a sloužit jemu jedinému? Ale byl-li jsem dosud ve vaší moci, od této chvíle vypovídám vám poslušnost a chci sloužit Bohu“.⁸ I povolal zpět z vyhnanství kněze a kleriky k velikému veselí; též kostely byly otevřeny, křesťanské náboženství počalo vzkvétati a ďábel utrpěl přemnohou újmu.
   Tou dobou mnoho kněží ze země Bavorské a Švábské, k nimž došla pověst o něm, proudilo k němu se svatými ostatky a knihami. Těm všem daroval v hojnosti zlata, stříbra, krzen, služebnictva i šatstva, jak kdo právě potřeboval. Také se všichni tito mistři podivovali jeho učenosti. Mohl totiž být napodobitelem žalmisty, který z vnuknutí Ducha svatého řekl (Ž. 118, 99): „Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn, neboť svědectví tvá jsou má přemyšlování“.
   Též v jeho mysli třpytil se jas vzácné perly a Pán ráčil mu udělit tak významnou milost, že i z bitev vycházel vítězně. Byl urostlé postavy a těla tak cudného, že si vroucně přál prožít život neženat. Mírné lidi oslovoval vlídně; o kterých se však dozvěděl, že jsou surovci nebo bezdůvodně se toulají, popíjejí v krčmách a odpadají od křesťanství, hned je dával přivazovat břichem ke stolu a přísně mrskat mnoha biči.

Ani ve dne ani v noci neustával v modlitbách. Proti starému nepříteli lidského pokolení, ďáblovi, vždycky pozvedal štít víry a neviditelný meč Ducha svatého, jímž je slovo Boží.⁹ Byl totiž bez reptání pravý ctitel Boží a podle předpisů apoštolových poučováním, zapřísaháním a káráním zval mnohé k hostině Hospodářově; vyrvav je z moci ďáblovy a posadiv na klín svaté matky církve, vytrvale je živil nebeskými krměmi.
[Pokračování ...].

Překlad Bohumil Ryba (1969)

Poznámky:

1 –	V legendách je vždy zdůrazněn křest prvního knížete dosud pohanského národa. Fakt, že křesťanství přenesl z Moravy do Čech již Spytihněvův otec Bořivoj, tato legenda velkoryse přehlíží. Nepovažuje ho za českého knížete. Bere na vědomí až Spytihněva, který, na rozdíl od svého otce Bořivoje, se v Čechách již narodil. Kromě toho to byl právě Spytihněv, jenž se roku 895, tj. rok po Svatoplukově smrti (†894), poddal v Řezně východofranskému králi Arnulfovi (viz „Rodokmen Karlovců“).
2 –	Mezi vladařské povinnosti každého křesťanského panovníka patřilo další šíření křesťanství. Stavěli proto kostely a shromažďovali kněze a kleriky. Pokud Crescente zdůrazňuje, že Spytihněv postavil zděný kostel P. Marie, je docela dobře možné, že Bořivojův kostel stejného zasvěcení, který dal podle Kristiána postavit na hradě pražském, byl pouze dřevěný. Na možnost existence dřevěných církevních staveb (ecclesia lignea) v míře větší než se dosud předpokládalo upozorňuje P. Sommer (2001, s. 76-85).
3 –	Byl-li Václav poslán právě na Budeč, kde již v té době nejspíš stála rotunda postavená Spytihněvem (podle moravských vzorů), lze předpokládat, že kněz, zvaný Učen, ho učil knihám latinským, jak víme z I. stsl. legendy. Podle Kosmových anagramů by tento kněz Učen měl být totožný s moravským biskupem Gorazdem. V sídle knížete Vratislava (kterým až do roku 915 asi nebyla Praha) tedy v té době museli působit pouze slovanští kněží. I v místě, na němž žila Václavova bába Ludmila, které nemuselo být nutně totožné se sídlem Vratislavovým, působil slovanský kněz, který Václava učil knihám slovanským. Podle D. Třeštíka (1997, s. 364-366) žila právě na Budči. Nasvědčovalo by tomu i zdejší pohřebiště velkomoravského typu (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 34n). Pak je ovšem na místě předpokládat, že onen učený kněz vzdělával Václava v knihách slovanských i latinských. Víme, že arcibiskup Metoděj učinil svým nástupcem právě Gorazda, jednoho ze svých spolehlivých učedníků: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má“ (ŽM VII.). Kosmovo ztotožnění biskupa Gorazda s knězem Učenem je proto zcela na místě. Protože bezpečně víme, že do Bulharska se svými druhy neodešel, je předpoklad, že odešel do Čech, pochopitelný a zcela logický. Navíc, když nemůžeme zcela vyloučit předpoklad, že mohl být Bořivojův mladší bratr, jemuž Rostislav předurčil církevní dráhu. Srovnej „Rodokmen Mojmírovců“.
4 –	Informaci, že – v rozporu se skutečností – byl Václav při ustanovení knížetem ještě mladíček, si autor nemohl vymyslet. Musel ji převzít z nějaké své předlohy. Za ni je považována ztracená „legenda X“ (D. Třeštík 1997, s. 248). Ta však žádné údaje o věku knížat neobsahovala, jak je patrné z Crescente i z Gumpolda. Obsahovat je však mohla nedochovaná staroslověnská ludmilská legenda – viz např. údaj „33 let“ ve Fuit a Proložní legendě. Za povšimnutí také stojí, že legendista nic neví o Drahomířině regentské vládě, nebo se mu do jeho koncepce legendy nehodila – Václav byl zvolen na stolec bezprostředně po Vratislavově smrti.
5 –	Václav samozřejmě nemohl „tajně“ sklízet, co nezasel. Jednalo by se o polní pych. Tuto pasáž asi nemůžeme brát úplně doslova, ale v jejím symbolickém významu. Sklizni nutně musí předcházet setba a setbě zase orba. Podobně Kristián říká o Metodějovi (kap. 1) i o Václavovi (kap. 6), že „mnoho snopků [úrody víry] do stodoly Krista Pána sklidili“. Předtím ovšem Konstantin s Metodějem coby souspřeží táhli jednu brázdu (resp. tlačili pluh do stejné brázdy). Konstantin-Cyril také „pečoval všude, kamkoli přišel, o setbu semen z proroků a evangelií“. Řeč je tedy o šíření křesťanství a zajištění nezbytných potřeb kněží pro posvátný obřad proměnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu.
6 –	Tento motiv s Václavovým viděním a proroctvím „o jakoby pustém příbytku kněze Pavla“ najdeme pak u Gumpolda (kap. 9), Kristiána (kap. 3) a ve II. stsl. legendě (kap. 9).
7 –	Protože se Václav dal pokazit od kněží, zamýšlí Drahomíra, která tu vystupuje bezejmenná, zavraždit Ludmilu. To postrádá logiku, motiv vraždy byl nepochybně jiný. Srovnej I. stsl. legendu, kde se Drahomíra naopak „radovala z víry jeho“. Tehdy také oloupili a vyhnali ze země mnoho kleriků a kněží. Tedy ne všechny! Má to snad znamenat, že vyhnali jen ty, co kazili Václava? Nebo ty, kteří přišli z Bavorska?
8 –	Václav vytýká svým mužům a matce, že mu bránili sloužit Bohu (hrozili mu a hlídali ho), nikoliv, že mu bránili vládnout! Legendista vynechává Drahomířinu regentskou vládu. Nezmiňuje se o jejím vyhnání ani o přenesení Ludmilina těla. Musel tedy náměty vybírat a upravovat nějaký rozsáhlejší text, který tyto náměty obsahoval – viz např. I. stsl. legenda. Drahomíra také sotva mohla zůstat pohankou, autor tu zřejmě podlehl legendistické šabloně – pohanská vražedkyně a křesťanská světice jako její oběť.
9 –	„Štít víry a meč (resp. kopí) Ducha svatého, jímž je slovo Boží“ jsou zbraně víry (Ef 6, 16-17; Kristián, kap. 6), součást Boží zbroje.

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
• I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• I. stsl. legenda (Min.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• Crescente (bav.): Zavraždění kněžny Ludmily, Zavraždění knížete Václava a translace těla (chybí motiv vražd).
• Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva, Václavovo mládí, Václavovy skutky, Václavovo vidění a proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů, Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
• Kristián: Stáří prvních Přemyslovců, Václavovo vidění a proroctví, Vražda knížete Václava, Přenesení těla.
• II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí, Václavovy skutky, Václavovo vidění a proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí moci a vyhnání Drahomíry, Stavba a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání do Boleslavi, Přípitek archandělu Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
• Fuit (překl. B. Ryba): Vražda kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
• Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla.

Srovnání:
„Předmluva“ ke Kristiánově legendě.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Legendy: „O pustynnike Ivaně“ aneb Nejstarší staroslověnská legenda sepsaná hlaholicí v Čechách.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“

Pokračování:
Crescente – 2. část: Zavraždění knížete Václava, translace světcova těla.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě. Paseka, Praha a Litomyšl 1997.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah