Kniha o rodu a utrpení knížete Václava

(Účast na jitřní, Potyčka s Boleslavem, Zavraždění Václava)

   [Pokračování ...].
   [15] A tu noc konal horlivě modlitby a rozdílel almužny. Věděl, že mu hrozí smrt a byl hotov ji dobrovolně vytrpět pro Krista.
   Bratr pak jeho řekl k svým: Nemůžeme ho nijak zahubit, jelikož jeho družina je s ním střízlivá. Ale známe takový jeho obyčej, že jakmile uslyší hlas kostelního zvonu, sám skočí z lože a běží do chrámu a na nikoho nečeká. Nuže, řekněme knězi, aby časně zazvonil. A tak se i stalo.
   Když svatý muž uslyšel znamení zvonu, nelenil pro spánek, ale jak míval ve zvyku, skočil z lože a běžel do chrámu. A když tam vešel, s tichým nasloucháním vnímal noční pění i chvály jitřní, potom po mnohých modlitbách unaven vyšel z chrámu odpočinout si doma.¹
   Za prvního svitu zoře bratr svatého muže, na potupnou paměť psaný Boleslav, skrývající se na tajném místě na způsob vlka, jenž chce pokradmu napadnout jehně a rozsápat, s některými svými zbojníky zuřivě vyrazil a mečem opásán postavil se mu uprostřed cesty na odpor. Světec však jej pozdravil mírným a laskavým hlasem takto: Zdráv buď, milený bratře. Veliké díky vzdáváme tvé lásce, žes nám včera tím veselím důstojně a štědře posloužil. Na takovouto lahodnou řeč ten šílenec neodpověděl, ale tasil rychle meč, a co mohl nejsilněji udeřil světce po temeni hlavy se slovy: Dnes ti vystrojím lepší kvas. Ale meč odskočil, aniž se ukázala známka rány. I udeřil podruhé, ale nic mu nemohl ublížit. Když se chystal potřetí udeřit, vypadl meč z ruky tohoto poděšeného sluhy ďáblova. Svatý Václav uchopil meč ten za jilec, zamával jím nad hlavou zločinného bratra již odzbrojeného a řekl: Vidíš-li, bratře můj, že tvá zhoubná ukrutnost by se mohla proti tobě obrátit? Neb co mi brání, abych neprolil bratrovu krev? Ale nechci, bratře, aby tvá krev na posledním soudu nebyla z mých rukou požadována. Vezmi meč a sobě zatracení. Co se má stát, neodkládej na dlouho a volej ty, kteří tě k tomu navedli, ale sám se neprohřešuj bratrovou krví.
   Bezbožný bratr přijal nazpět meč, jako by se bál, že bude přemožen a křikem volal na pomoc své druhy takto: Ó, spiklenci, kteří jste mě k tomu navedli, což mi nepomůžete? Sám se tvářil, jako by byl přinucen se bránit, když byl dřív napaden útokem bratrovým. A jeho druhové, přivolaní velikým křikem, hned se sběhli, a jako by nevěděli o zločinu, ptají se po příčině hluku, cítí, jak to v knížeti vře vztekem. A když on původce zločinu počtvrté udeřil v svatou hlavu a konečně proťal,² všichni vpadli se zbraněmi a probodali údy světcovy meči a kopími, jako vlci jej roztrhali a povalili jej sotva živého na zemi. Opět a opět houšť padaly údery a rány, a tak prolili nevinnou krev, tělo pak prosté hříchů jako od psů bylo rozsápáno.
   Avšak jeho přesvatá duše, vyproštěná mukami ran z žaláře tělesné schránky, nesená u vítězoslávě a s jásotem rukama andělskýma, aby s radostí patřila na tvář nejvyššího slitovníka sedícího na trůně mezi slavnými sbory mučedníků po věky, vešla čtvrtého dne před kalendami říjnovými do věčné radosti nebeského království.³
   [Pokračování ...].

Překlad Josef Vašica (1969).

Poznámky:

Petr Šimík (2007).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal. Vyšehrad, Praha 1976.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.