V týž den (16. září) svaté Ludmily mučednice, báby sv. Václava

   Blahoslavená Lidmila byla ze země Srbské, knížete srbského dcera. Byla provdána za českého knížete, jménem Bořivoje. Nebyli tehdy ještě všichni pokřtěni; když pak byli spolu, osvítily se jim oči srdce [jejich], a byli pokřtěni ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. I vystavěli chrámy a shromáždili kněze.
   A zplodili tři syny a dceru. Bořivoj pak, maje šestatřicet let, z života tohoto odešel.
   Blahoslavená pak Lidmila všecku péči měla k Bohu a rozdala všecko své jmění na almužnu chudým. Syn pak její Vratislav přejal stolec otcovský, a ten, vládnuv třiatřicet let, skonal v Pánu,² i přejal vládu Václav, vnuk Lidmilin.
   Tehdy začala pomýšleti máti Václavova velmi [zle] proti tchyni své a všelijak hledala zahubiti jí.
   Vědouc to Lidmila, odešla na jiný hrad, nazvaný Tetín. Snacha pak její se uradila se dvěma bojary a poslala je na Tetín, aby zahubili tchyni její Ludmilu. Přišedše pak vrahové ti, shromáždili množství zlosynů sobě podobných. Když pak byl večer, obstoupili dvůr se zbraněmi a rozbili dveře a vešli do domu. Chopivše pak Lidmilu, vhodili provaz na hrdlo její a udusili ji.
   A tak vzala konec života v den sobotní, v první hodinu noční, živši let šedesát a jedno [léto], Bohu se zalíbivši a korunu mučednickou přijavši.³ Neboť Bůh ukázal skrze ni znamení a divy na místě, kdež byla pohřbena; nebyla totiž [pochována] v kostele, ale pode zdí hradní, kdež se po všecky noci zjevovaly svíce hořící. I nějaký slepec prozřel, dotknuv se prsti, kdež Lidmila ležela.
   A od té doby se děly mnohé zázraky, o nichž slyše vnuk její Václav, pospíšiv si přenesl bábu svou do slavného města Prahy a položil ostatky její v kostele svatého Jiří, kdež i nyní mnohá znamení a zázraky se dějí.

Překlad Josef Vajs (1929)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Legenda: ь – měkký jer; ъ – tvrdý jer.

Komentář:
   V úvodním komentáři k proložním legendám Josef Vajs (1929, s. 62) předeslal: „Texty uvádím paleograficky přesně se všemi zvláštnostmi originálu, pokud je v tiskovém vydání možno“.
   K otázce výkladu „vládnuv – dosáhnuv – dovršiv – maje let“ (pozn. 2): Údaj lze chápat i jako snahu opravit chybu v původní (nedochované) staroslověnské legendě ludmilské, pokud vůbec životní údaje knížat již tehdy obsahovala, ale předpokládejme, že ano. Stejnou chybu najdeme v Kristiánovi i v latinské Fuit. Vratislavův věk 33 let je zcela nereálný – srovnej E. Vlčkem (1997) stanovený dožitý věk tohoto knížete (45-50 let) v tabulce 12.
   H. Łowmiański (1970, s. 413) k tomu říká: „Údaje o věku členů dynastie nemohou být »úředního« původu, tj. pocházet z nějakého oficiálního seznamu knížat, protože takovéto seznamy pravidelně uváděly data nastoupení vlády a délku panování a ne délku života“. Takto autora citoval D. Třeštík (1997, s. 142), sám však údaj „33 let“, použitý v legendách u Vratislava, stereotypně považuje za délku jeho života (D. Třeštík 1997, s. 206).
   Dožitý věk prvních „Přemyslovců“ podle E. Vlčka ve srovnání s údaji uvedenými v legendách a s Třeštíkovými domněnkami přibližuje tabulka 4, dobu jejich vlády v grafickém znázornění najdete v tabulce 5. Životní data Ludmily a Václava, podle současného stavu poznání, obsahují tabulka 6 a tabulka 7. Průběžný věk členů první tří generací „Přemyslovců“ v některých klíčových letech přibližuje tabulka 13. K dožitému věku Vratislava a Václava srovnej článek Brůžek-Novotný (1999): „Jak staří umírali staří Přemyslovci?“

Srovnání:
Tabulka   4. „Stáří prvních »Přemyslovců« podle legend“.
Tabulka   5. „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka   8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
Tabulka 12. „Výsledky průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
Tabulka 13. „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Hroby: „Hrob K1-Bořivoje“.
Hroby: „Hrob knížete Vratislava“.
Hroby: „Hrob knížete Václava“.
Otázka: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• H. Łowmiański: Początki Polski II., III., IV. Warszawa 1963, 1967, 1970.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.