Život Václava, knížete českého

(Pozvání na hostinu, Přípitek archandělu Michaelovi, Vražda Václava, Likvidace jeho přátel)

   [Pokračování ...].
   18. Za jásavého úsvitu jistého svátečního dne neblahý ten přítel lsti dal co nejpečlivěji vyzdobiti vlastní dům množstvím všemožných okras, jaké kdy míval ten národ; uložil služebníkům, aby připravili hostinu bohatší než obvykle; pozval přátele pod záminkou radovánek; a přišel s prosbou do paláce samého knížete, požádal jej, aby se on první mezi všemi ráčil zúčastniti bratrových hodů.¹ Bohu milý Václav měl velkou radost z jeho vlídného pozvání, třebaže neupřímného a oba bratři zavěsivše se do sebe vstoupili do domu k veselým hodům. Zasedli k hostině. A když za hodnou chvíli někteří ze zvlčilých hodovníků byli vínem opojeni, lest dlouho osnovaná nemohla se již utajiti, nýbrž všechny do jednoho je naráz hnala k zabití svatého muže. Tak ti zločinci s meči ukrytými v šatech třikráte povstali a třikráte opět, jakoby nějak zmalátněli, klesli zpátky do sedadla, a jsouce zbaveni síly i rozhodnosti – zřejmě dosud ještě nepřišla hodina jeho utrpení Bohem usouzená – pustili jej z léčky bez nejmenšího ublížení. On sám věda dobře o té věci, nebál se nebezpečí, neboť byl si jist Boží ochranou; a ačkoli byl varován kterýmsi ostražitým sluhou, který mu pošeptal do ucha, co proti němu zamýšlejí, přece se tím nedal znepokojiti a laskavě, jako by mu příslušel úkol hostitele, pobízel bratra a ostatní soustolovníky, aby se veselili. Po malé chvíli, když byla odnesena jídla, povstal, a naplniv pohár vínem, všechny sladce oslovil a pronesl toto pokojné pozdravení: Nechť vás spasí spása všech Kristus! Z poháru, jejž držím v ruce, ať žádný z nás se nezdráhá píti na lásku svatého Michaela archanděla.² Ctíce láskou tou dle možnosti jeho duchovní majestát, modleme se z hloubi srdce, aby – ať v kteroukoli hodinu zákon přírody dovede nás na konec života – on ráčil se státi našich duší ochotným zastáncem a laskavým průvodcem do rajských slastí. A hned po těch slovech radostně vypil a se sladkým políbením podával každému zvlášť pohár k vypití na touž lásku. A pak beze strachu a bez úrazu, protože z Božího příkazu umučení bylo odloženo, vrátil se po tak důstojném hodování domů.

   19. Následující pak noc probděl, oddávaje se s největší horlivostí modlitbám a konání almužen, u vědomí hrozící smrti, kterou byl ochoten pro Krista vytrpěti. Když po kuropění nadešla doba ranních hodinek, sotvaže zazněl zvon, vyskočil čile, jak již bylo jeho zvykem, z lůžka, rychle pospíchal do kostela, s náležitou vroucností vyslechl noční zpěvy a jitřní chvály a po mnohém modlení domů se odebral, aby zemdlené údy spánkem poněkud osvěžil. Za ranních červánků Boleslav, jehož jméno budiž zde zaznamenáno pro kletou paměť, rodný bratr svatého muže, původce zvrhlosti, nezapomínaje, co všechno už předtím proti nevinné oběti nastražil, z doupěte, v němž se skryl, jako vlk, když zezadu napadá beránka, aby jej kradmo roztrhal, sám s několika nohsledy, kteří se k tomu zločinu dobře hodili, zběsile vyrazil, a jsa opásán mečem, postavil se uprostřed cesty proti prostnému muži. Světec jej pozdravil s vlídnou srdečností těmito slovy: Buď zdráv, milý bratře! Nekonečné díky buďtež od nás vzdány tvé lásce, že jsi včera důstojné hody vystrojil a nám dobře a dosti příjemně posloužil. Na tak sladké oslovení onen zlosyn ani neodpověděl, rychle tasil meč, udeřil, co nejvíce měl síly, světce do temene hlavy, řka: Lepší ti dnes hody připravím! Když pak se meč odrazil a neukázala se ani stopa poranění, opakoval ránu. Ježto ani ta o nic více neublížila, chtěl udeřiti potřetí, ale hned jak se rozpřáhl k ráně, meč z ruky poděšeného bojovníka vypadl. Svatý Václav jej uchopil za jilec a mávaje jím v ruce nad zločinnou hlavou náhle bezbranného bratra pravil: Vidíš-li, ó nešťastníku! Tvá záhubná ukrutnost by se mohla obrátit proti tobě. Hle, co mi brání, abych se nestal vražedníkem, který prolil krev bratrovu? Avšak nechci, aby na posledním soudě byla požadována tvá krev, ó bratře, na mně, pro mou ruku. Vezmi meč, dokonej vraždu, neodkládej dlouho, co se má státi! Chopiv se znovu meče bezbožný bratr hlasitě křičel, jako by se obával, že bude poražen, volal na pomoc společníky a předstíral, jako by byl napřed zraněn výpadem bratrovým a donucen k sebeobraně. Společníci přivoláni velkým křikem hned se sběhli, a jako by o zločinu nevěděli, vyptávali se po příčině povyku a poznali nepříčetný vztek svého pána. Když onen původce zločinu čtvrtou ranou svatou hlavu naštípl, všichni naráz se vyřítili se zbraněmi a o závod probodávají jeho údy kopími a meči. Poraněné tělo skácelo se polomrtvé k zemi. Opět a opět dopadal příval zuřivých úderů, nevinná krev se řinula a tělo prosté hříchů bylo na kusy jako od psů rozsápáno. Nejsvětější duše, jsouc vyproštěna mukami po tolika ranách z vězení tělesné schránky, vstoupila dne 28. září u vítězoslávě, nesena rukama andělskýma, mezi věčně se radující sbory nebeského království, aby tu radostně hleděla v tvář nejvyššího odplatitele a zasedla navěky mezi slavné řady mučedníků.³

   20. Nemnozí věřící, kteří tam byli, uzavřeli svaté tělo s úctou   d o   r a k v e , a když kněží vykonali pohřební obřady, pochovali je zvenčí kostela, který byl blízko místa zápasu.⁴ Když potom nastoupil na trůn nadmíru zvrhlý vévoda Boleslav, jeho ukrutnost řádila proti hloučkům věřících. Nedlouho po zavraždění svatého muže odsoudil náhlým rozsudkem k smrti kněze, přátele a všechny, kdo s ním byli důvěrněji spjati, dokud byl naživu.⁵
   [Pokračování ...].

Překlad Zdeněk Kristen (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s.  64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A.  I.  Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal. Vyšehrad, Praha 1976, s.  273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s  podrobným komentářem a  historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.