Život Václava, knížete českého

(Václavovo vidění a proroctví)

   [Pokračování ...].
   9. Nemáme za prospěšné, aby laskavé pozornosti milovníků pravdy bylo utajeno, co jsme ze spolehlivého vyprávění některých lidí zvěděli, že mladík poučený již nebeským vnuknutím předvídal v četných příhodách lidských s bezpečnou předtuchou věci budoucí a často je, aniž zamlčoval hrůzný doprovod událostí, svým důvěrníkům předem vyjevoval. Slavnou zmínku o tomto pamětihodném daru pro tolik rozhlášených zázraků spisovatelova nejponíženější oddanost nemůže potlačiti; vždyť Božím řízením v jasném vidění ukázal se maně za nočního ticha zraku svatého a Duchem Božím naplněného Václava dům jistého kněze Pavla,¹ který byl obklopen půvabnými a širokými ochozy budov, jak je zbaven všech krásných zdí a zcela nevhodný k lidskému obývání. A tu sám, zapudiv tíži tělesného spánku a probudiv se k bdělému rozjímání, oznámil rozvážnou řečí některým, co byl viděl, a hned nato vykládal prorockými ústy, co pravdivého by řečené zjevení do budoucna ohlašovalo. Obrátil se k svolaným těmito slovy:

   10. Když jsem ležel na lůžku, drazí přátelé i vy domácí služebníci, za ticha nočního mne vzburcovalo vážné a tajemné vidění, neboť viděl jsem dvorec kněze Pavla, zbavený veškeré krásy budov a lidmi zcela opuštěný. Nad tímto viděním jsem sklíčen zármutkem a zkormoucen vnitřní úzkostí a starostí o věrné Boží. Přece však, ježto nesmírná láska Všemohoucího přivádí mne k naději, že – jak je slíbeno – všecko je možno věřícímu (Mar. 9, 22), chystám se, aby věc byla neklamně vysvětlena, podáním jasného řešení odhaliti pravý smysl tohoto snu, který nastávajícími událostmi bude dokonale ověřen.

   11. Neboť zboření domů, které jsem spatřil, věští šťastnou smrt mé báby Ludmily, svaté a ctihodné paní.² Ta totiž jako oběť šíleného spiknutí mé matky, jak rodem, tak i hanebností skutků pohanky, zosnovaného s několika pomahači k zločinu stejně odhodlanými, v době nepříliš vzdálené podstoupí pro vyznávání křesťanského jména a víry kruté těla umučení zbraněmi bezbožníků, kteří k ní tajně vpadnou. Rozlehlý pak dvůr, lidem, jak vidění svědčí, opuštěný, ohlašuje žalostné vyhnání kněžstva ze země a nezaslouženou ztrátu všeho jmění – na výsměch naší ochraně. Neboť zajisté   m o j e   r o d i č k a   z l o ř e č e n é   p a m ě t i ,³ zavile nenávidíc živoucí víru, kterou já ze všech sil vyznávati, ctíti, ze srdce následovati a milovati neustávám a nejinak i v budoucnu vždy milovati budu, zamýšlí tyto kněze rozličných stupňů, poněvadž se hlásí   k   s t e j n é m u   s m ý š l e n í   jako já, statků pozemských zbaviti a ze země ukrutně vyhnati.⁴ 

   12. A v tomto dohadu jeho duch bystře předvídavý a znalý pravdy se nijak nemýlil, nýbrž všechny body jeho prorockého výkladu, jak o zavraždění řečené paní, tak o krutém vypuzení kněžstva, které v širém okruhu přilehlých krajin ochotně se podrobovalo jeho panství či spíše jeho velkomyslné štědrosti, v neporušitelném sledu nedlouho potom se do písmene, jak známo, vyplnily. Takovouto příznačnou předvídavostí z milosti Ducha svatého, která vyzařovala z nitra vyvoleného mladíka, závistiví příbuzní byli velmi poplašeni a působíce neustále na tohoto vytrvalého ctitele Kristova pokoutními domluvami prostřednictvím dvořanů, kteří byli zasvěceni blíže do jeho záměrů, pokoušeli se jej odvrátiti ve jménu veřejných potřeb, o něž se měl starati, alespoň poněkud od předsevzetí, jímž se rozhodl zbožně usilovati o dosažení věcí nebeských. Ten pak cítě se silný pod ochranou nebeské zbroje, takovému našeptávání svých druhů propůjčoval před předáky království čas od času svůj svatý sluch, jako by souhlasil, avšak všemi myšlenkami uvnitř srdce rozhodně odpíral souhlas, který by byl stvrzen činy; neboť třebaže se tvářil, jako by podléhal lidskému strachu, a chrámy Boží v čas veřejných shromáždění o něco řidčeji nežli obvykle navštěvoval, přece projevoval, co v hloubi srdce miluje, podivuhodnou důsledností skutků; proto i soubor modliteb a božských hodinek, který měl zapsán v malé knížce a pečlivě u sebe skrýval, pravidelně buď v noci nebo ve dne, odloživ na tu chvíli péči o světské věci, dvanáctkrát i více přeříkal až do konce, velebě Krista s čistým úmyslem, třebaže někdy nemohl si dopřát jiného místa k modlitbě nežli tichou odloučenost své ložnice nebo jen samého lůžka.
   [Pokračování ...].

Překlad Zdeněk Kristen (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal. Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.