Život Václava, knížete českého

(Václavovo mládí)

   [Pokračování ...].
   1. Když tedy pro svátost nerozdílné Trojice dávným a případným odporem katolíků byly olámány trnité odnože nakažlivého kacířství, z milosti Boží třpyt živoucí pravdy osvítil jasným rozzářením svět černou mrákotou bludů zatemněný. Přičiněním dřívějších teologů, kteří se plněji skvějí proniknutím spasitelných textů, zachovaly se, jak víme, zprávy zapsané v knihách a věrně zaznamenané pro věřící potomstvo, o vzmáhání spásné víry a o počátcích upevnění církevní organizace: přece nestaly se všechny národy světa, byť k tomu byly předurčeny, zároveň účastnými daru této milosti, i když některé kmeny po dlouhých a bludných zacházkách a oklikách byly uvedeny na přímou a pravou stezku; řízením nebeské velebnosti, jako by potření ďábla bylo dokonáváno poznenáhlu, víra se šířila do krajů postupně. Jeden pak z těchto krajů, osídlený obyvateli slovanskými, hodlám vylíčiti v tomto prostinkém sepsání. Naší pozornosti se nabízí krajina severní, nad ostatní drsnější a ve víře opožděnější, kterou sama milost Ducha svatého ráčila získati pro křesťanské vyznání obrácením sice pozdním, ale požehnaným.

   2. Od samých zajisté obyvatelů země bylo dáno tomu kraji jméno Čechy (Boemia). V něm již za panování blahé paměti přeslavného krále Jindřicha jeden muž toho kmene, rodem vznešenější a mocí nad své spoluobčany značně vynikající, jménem Spytihněv,¹ vedl správu knížectví pod svrchovaností královou a jsa zasažen sladkou touhou po službě Bohu a dychtě nemálo po tom, aby se obrodil tajemstvím svatého pramene, očistil se křtem svatým a zahořev novou vroucností, vystavěl chrámy Boží k uctívání nejblahoslavenější Rodičky Boží Marie a svatého knížete apoštolů [sv. Petra], v nichž potom každého roku nesčíslné zázraky se zaskvěly přičiněním pomoci Boží.

   3. Když se zatím přirozeným během skonaly dny jeho života, v němž chvályhodně dal příklad šlechetných skutků, nastoupil na knížecí trůn, byv obecným souhlasem vyvolen, jeho věkem mladší bratr Vratislav, který rovnaje se bratru zbožností, vystavěl, uvěřiv pravdě křesťanské, basiliku blaženému mučedníku Jiřímu, vítěznému bojovníku Božímu, a zasvětil ji bohoslužbě. Když i on po delším prodlení času sešel přirozenou smrtí, zůstavil po sobě ratolest, již smrtelníci s hlubokým údivem musili potom chválami velebit, totiž Bohu milého Václava, věkem i činy staršího ze synů – a pro věci nebeské mnohem zanícenějšího než on sám.

   4. Jakmile tento hoch nápadné sličnosti a roztomilé povahy dospěl jarého věku jinošského, ještě za života otcova přál si býti vzdělán v znalosti písma, a když byl častým žadoněním obměkčil srdce otcovo, byl dán s jeho dovolením na hrad Budeč, aby se tu přiučil umění číst.² Jelikož pak jeho rozum byl od Boha nadán rychlou chápavostí, naučil se po krátkém studiu důkladně knize žalmů i četným jiným knihám Písma a vše si vštípil hluboce v paměť. Když pak otec, jak už bylo řečeno, nastoupil cestu všeho tělesného, jinoch sám, činy svými připomínající příklady starců, byl vyvolen pod zářivou mocí nejjasnějšího Oty – s příznivým souhlasem lidu, ač se sám tomu velmi bránil – za nástupce otcovy vévodské hodnosti a vyzdvižen na stolec knížecí důstojnosti.³
   [Pokračování ...].

Překlad Zdeněk Kristen (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.