|
5. Rodokmen Otonů.
Ve zjednodušeném rodokmenu
potomků saského vévody Oty (†912) jsou vedle římských císařů
uvedena také jména, která mají vztah k dějinám našich zemí a polského státu. Současně je Konrádem II. znázorněno navázání
sálské dynastie po vymření Otonů po meči (podle H. Kellera
2004).
Komentář:
Tradice Východofranské říše,
po smrti Ludvíka IV. Dítě (†911)
rozdrobené do několika samostatných vévodství (bavorského, saského,
franského, švábského), byla
natolik silná, že si některá vévodství po čase opět zvolila
společného krále, který ovšem již nepocházel z karlovské
dynastie. (J. Sláma 2004, s. 96).
Jindřichem I. Ptáčníkem je roku 919 králem zvolen
příslušník saské šlechty a podaří se mu předat vládu svým
nástupcům. Králi se však nestanou všichni jeho synové, nýbrž
jen jeden, prvorozený Ota; Jindřich není praotcem nového královského
rodu, nýbrž nově strukturované královské dynastie. A ačkoli
on a jeho potomci jsou saského původu, není jejich říše „říší
Sasů“. Ona pokračuje ve franské tradici; národy v této říši
spojené – Frankové na středním Rýnu, Sasové, Durynkové,
Bavoři, Alemané nebo Švábové – jsou královské vládě podřízeni
rovnoprávně. Za Jindřicha I. je od roku 925 spojeno s bývalou Východofranskou
říší Lotrinské království a splývá s ní do dlouhodobého
celku, jenž se v 11. století začíná nazývat „Německé království“.
Ota I. k němu v roce 961 připojuje druhé, „Italské království“.
Oběma královstvím pak až do konce středověku vládne společně
jeden vládce, avšak bez stmelující integrace. Vládce obou království
disponuje zvláštní hodností, jež převyšuje královský titul:
Ota I. přijímá roku 962 současně i císařskou korunu. S vládou
nad oběma královstvími zůstává císařství nadále pevně
spojeno. Během několika desetiletí tak vzniká nový politický
útvar, pevnější než ty předcházející a ve své historické
existenci dlouhodobější než Franská říše. (H. Keller 2004,
s. 14-15).
Emma Franská se narodila mezi léty 948, tj. po sňatku
svých rodičů Adelheidy Burgundské a Lothara Italského, a rokem
950, kdy její otec zemřel. Její matka se roku 951 znovu provdala
za Otu I., pozdějšího císaře římského. Emma se stala manželkou
Lothara, západofranského krále z karolinské dynastie (954-986).
Po smrti jejich syna Ludvíka (†987) jí zřejmě bavorský vévoda
Jindřich zprostředkoval druhý sňatek. Emma Franská se pak na počátku
roku 989, přibližně ve svých čtyřiceti letech, stala manželkou
českého knížete Boleslava II. Datum úmrtí Emmy České uvádí
Kosmas (I, 39) k roku 1006. V rodokmenu výše je uveden chybný rok (†968?).
(L. Polanský 2000, s. 41-48).
Petr Šimík (2005).
Srovnání:
Údaje pozdní tradice.
1. Rodokmen Mojmírovců
dle současného stavu poznání.
2. Rodokmen mytických knížat aneb
Kde Kosmas našel jejich jména?
3. Rodokmen „Přemyslovců“ čili pražské
větve mojmírovského rodokmenu.
Břetislav, jeho synové a
vnuci aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou
velkomoravskou tradici?
Břetislav a jeho potomci
do roku 1230. První tři čeští králové.
4. Rodokmen Karlovců.
5. Rodokmen Otonů.
6. Rodokmen Sálců.
7. Rodokmen Piastovců.
8. Rodokmen Arpádovců.
Rodokmen Arpádovců –
pokračování.
9. Rodokmen Štaufovců.
Mapky: „Územní vývoj Velké
Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském
vévodství“.
Mapky: „Slavníkovské panství“.
Otázky: „Odkud se vzali po roce
950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Literatura:
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
(530-935). NLN, Praha 1997.
•
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí. NLN, Praha 1997.
•
Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí
Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
•
Jiří Sláma: Český kníže Boleslav II. Přemyslovský stát
kolem roku 1000. Ed. Luboš Polanský-Jiří Sláma-Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 9-26.
•
Luboš Polanský: Spory o původ kněžny Emmy, manželky Boleslava
II. Jiřímu Slámovi k pětašedesátinám. Přemyslovský stát kolem roku 1000. Eds.
Luboš Polanský-Jiří Sláma-Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000,
s. 27-48.
•
Jiří Sláma: Přemyslovci a otonská říše. In: Hagen Keller:
Otoni. Doslov J. Sláma. Vyšehrad, Praha 2004, s. 95-107. |
