ZJEDNODUŠENÝ RODOKMEN

4. Rodokmen Karlovců. Ve zjednodušeném rodokmenu potomků římského císaře Karla I. Velikého (747-814) jsou uvedeni především králové tehdejšího západního souseda Bohemanů a Moravanů, Východofranské říše (a jejich nejbližší příbuzní, kteří dosáhli titulu římského císaře). S nimi se setkávala na poli bitevním či při mírových jednáních knížata království Moravanů a vévodství Čechů ve druhé polovině 9. století (podle D. Třeštíka 2001).

Komentář:
   V roce 800 se Karel Veliký vložením koruny na svou hlavu stal římským císařem. Po jeho smrti roku 814 nastoupil na říšský trůn bez potíží jako jediný dědic jeho syn Ludvík Pobožný. V roce 817 se rozhodl uspořádat záležitosti svých synů tak, že říši jako celek ponechal nejstaršímu synovi Lotharovi, který se měl stát císařem, a zbývajícím dvěma, Pipinovi a Ludvíkovi, vydělil menší území na okrajích říše (nejmladší syn Karel se narodil až o 6 let později z druhého manželství s Juditou Welfskou). Ludvíkovi Němci tehdy připadlo Bavorsko s Korutany, Čechami a Avary a Slovany, „kteří jsou na východ od Bavorska“. Judita později vyvinula nemalé úsilí o nástupnictví vlastního syna. Roku 829 se jí podařilo přemluvit manžela, aby vydělil pro tehdy šestiletého Karla zvláštní úděl ve Švábsku, Alsasku a Raetii. Stalo se tak bez souhlasu velmožů říše a také bez ohledu na Ordinatio imperii z roku 817. Všeobecná nespokojenost vyústila roku 830 otevřeným povstáním synů proti otci, které zahájilo rychlý proces rozpadu říše. (D. Třeštík 2001, s. 144-145).
   Po smrti Ludvíka Pobožného byla Verdunskou dohodou roku 843 Franská říše rozdělena. Zde každý z bratří (Pipin †838) dostal ke svým zemím ještě podíl na nejbohatším středním dílu říše na Rýnu a Mosele. Podíl Lothara, vládnoucího v Itálii, zahrnoval i pruh zemí táhnoucí se mezi Rýnem a Moselou, takže vznikla mezi západní a východní říší ještě „střední“ říše, později Lotrinsko – „Lotharův díl“, o který se se sice stále v pozdějším 9. století mezi Karlovci zápasilo, přesto však toto dělení přežilo a ukázalo se – po menších úpravách – jako trvalé. Ludvík Němec získal ve Verdunu ke svému Bavorsku i Sasko a Durynsko, kontroloval tedy celou východní hranici říše od Baltu po Jadran. (D. Třeštík 2001, s. 146).
   V roce 846 Ludvík ustanovil Rostislava vévodou Moravanů, o dva roky později ustanovil hrabětem v Dolní Panonii Moravana Pribinu. Východní území své říše (Východní marku a Korutany) svěřil nejstaršímu synovi Karlomanovi. Ten roku 858 uzavřel s Rostislavem spojenectví. Karloman začal systematicky sesazovat a vyhánět všechna hrabata z východních území a nahrazovat je vlastními lidmi. V roce 860 jeho počínání přerostlo v otevřenou vzpouru proti otci, když ke svým východním územím požadoval ještě i polovinu Bavorska. S pomocí Rostislavových bojovníků toho také dosáhl a obsadil Bavorsko až po Inn. Rostislav v té době podnikl výpravu do Panonie, při níž byl zabit Pribina. V roce 862 se Karloman s otcem smířil. Své výdobytky, asi i včetně oné poloviny Bavorska, si však podržel, ale především se dál paktoval s Rostislavem. (D. Třeštík 2001, s. 174-178).
   V roce 863 se Ludvíkovi podařilo Karlomana zajmout. Hned v následujícím roce podnikl s velkým vojskem výpravu proti Rostislavovi a oblehl jej v městě zvaném Dowina. Ale ničeho tím prakticky nedosáhl, činnost byzantských věrozvěstů Konstantina-Cyrila a Metoděje pokračovala, Rostislav i nadále zůstal mocným nezávislým vládcem. V srpnu po Ludvíkově návratu z Moravy Karloman ze svého domácího vězení v Řezně uprchl a vrátil se do Korutan. (D. Třeštík 2001, s. 183-189).
   Ludvík Němec, aby synovi zabránil znovu se spojit s Rostislavem, na jaře roku 865 rozdělil říši mezi syny. Zcela vědomě, až křiklavým způsobem poškodil mladšího Ludvíka (Ludvík III. Mladší), kterému přiřkl Franky a chudé Durynsko a Sasko, zatímco Karloman dostal bohaté Bavorsko s prosperujícími východními územími. Nejmladší Karel (Karel III. Tlustý) se musel spokojit se Švábskem a Churem. Do dělení byly jako obvykle zahrnuty i tributy slovanských zemí přilehlých k jednotlivým dílům. Šlo ovšem o dělení za života otcova, ten si tedy podržel plnou vrchní vládu nad celou říší. Výsledkem, jistě zamýšleným, bylo, že poškozený a uražený Ludvík se nutně musel obrátit proti zvýhodněnému nejstaršímu bratrovi, a ten proto musel zase hledat oporu v otci. To pak automaticky znamenalo, že Karloman se musel vzdát spojenectví s Rostislavem a postavit se otevřeně a důsledně, bez dalších skrytých intrik, proti němu. Z Rostislava se přes noc stal z intimního spojence Karlomanův úhlavní nepřítel. (D. Třeštík 2001, s. 189, 193).
   Dramatické události roku 869 nakonec na Moravě vyvrcholily v roce 870 zatčením, odsouzením a oslepením Rostislava. Arcibiskup Metoděj byl po nekanonickém soudu bavorských biskupů konfinován v klášteře v Bavorsku či ve Švábsku. Od roku 871 se protivníkem východofranských vládců stal Rostislavův synovec Svatopluk. Po intervencích byzantského císaře, papeže a Svatopluka musel být Metoděj propuštěn a vrátil se na Moravu. Původní Ludvíkův jediný záměr a cíl, Moravu definitivně srazit na kolena, mu tedy nakonec nevyšel. Za Svatopluka se jeho Morava stala „Velkou“, a to nejenom ve smyslu svého rozsahu. Další léta pak ukázala, že tento vývoj je nezvratitelný – to postupně také uznali východofranští panovníci (874 Ludvík II. Němec, 884 Karel III. Tlustý, 890 Arnulf Korutanský) – až po katastrofu roku 906. (D. Třeštík 2001, s. 200).
   V závěru 9. století se karolinská říše dostala do krize, kterou nepřekonala. Po dlouhou dobu na ni těžce doléhaly téměř každoroční nájezdy, především Normanů, a pustošily ji nekonečné vnitřní spory. Když jedna skupina spiklenců z Bavorska, východních Frank, Alemanska a Saska sesadila koncem roku 887 těžce nemocného císaře Karla III. a ten krátce poté zemřel, zdálo se, že již nežije žádný Karlovec schopný vlády. Ve Východofranské říši, později též v Lotrinsku, převzal královskou vládu Arnulf Korutanský (†899), považovaný však za nelegitimního panovníka. Jeho vláda pak přešla na jeho ještě nezletilého syna Ludvíka Dítě (†911). (H. Keller 2004, s. 14).
   Ke zrodu nových středoevropských států zdánlivě nelogicky napomohl hluboký rozvrat, ke kterému došlo ve střední Evropě na počátku 10. století. Tam totiž v důsledku útoků kočovných Maďarů, kteří se ke konci 9. století usadili v karpatské kotlině, a především jako následek vnitřních rozbrojů mezi členy moravské nobility, zanikla nejspíše v roce 906 Velkomoravská říše a o několik let později i její někdejší protivník, říše Východofranská. Ta se za života a potom především po smrti posledního příslušníka východofranských Karlovců, slabošského krále Ludvíka Dítě (†911) postupně rozdrobila do několika samostatných vévodství (bavorského, saského, franského, švábského). Tradice Východofranské říše byla však natolik silná, že si některá vévodství po čase opět zvolila společného krále, který ovšem již nepocházel z karlovské dynastie. (J. Sláma 2004, s. 95-96).

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
    Údaje pozdní tradice.
1. Rodokmen Mojmírovců dle současného stavu poznání.
2. Rodokmen mytických knížat aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
3. Rodokmen „Přemyslovců“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
    Břetislav, jeho synové a vnuci aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
    Břetislav a jeho potomci do roku 1230. První tři čeští králové.
4. Rodokmen Karlovců.
5. Rodokmen Otonů.
6. Rodokmen Sálců.
7. Rodokmen Piastovců.
8. Rodokmen Arpádovců.
    Rodokmen Arpádovců – pokračování.
9. Rodokmen Štaufovců.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“

Literatura:
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1995. MNK, Brno 1996, s. 85-230.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Jiří Sláma: Přemyslovci a otonská říše. In: Hagen Keller: Otoni. Doslov J. Sláma. Vyšehrad, Praha 2004, s. 95-107.