ZJEDNODUŠENÝ RODOKMEN

9. Rodokmen Štaufovců. Zjednodušený rodokmen potomků Fridricha Štaufského (†1105) a jeho manželky Agnes (†1143), dcery císaře Jindřicha IV. z rodu Sálců.

Komentář:
V době, kdy se Soběslav I. ujímal v Čechách trůnu, byl Jindřich V., poslední panovník z rodu Sálců, zaměstnán boji v západních oblastech říše, kde za několik týdnů zemřel. Říše stála opět na rozcestí. Za římskoněmeckého krále nebyl proti očekávání zvolen Jindřichův synovec, švábský vévoda Fridrich ze Štaufenu, jemuž Jindřich V. svěřil pod ochranu svou ženu a učinil ho dědicem svého soukromého jmění a který se volebního shromáždění v Mohuči v srpnu 1125 zúčastnil jako ten, kdo má být zvolen za krále, nikoli kdo má krále volit, ale Jindřichův nesmiřitelný protivník, saský vévoda Lotar Supplinburský (1125-1137) (VDZKČ I., 1999, s. 531).
   Ještě v listopadu 1125 neúspěšný kandidát na pražský stolec, Ota II., navštívil na sněmu v Řezně krále Lotara Supplinburského a žádal český trůn, jehož prý byl bezprávně zbaven (byl starší než Soběslav). Lotar tedy vyhlásil Soběslavovi válku. V následné bitvě u Chlumce (nedaleko zemské brány) padlo mnoho říšských velmožů s mnoha bojovníky. Mezi padlými byl také Ota Olomoucký (18. února 1126). Lotar byl obklíčen českým vojskem a musel vyjednávat. Soběslav neměl v úmyslu stupňovat konflikt s říší, který sám nevyprovokoval. S malou družinou se vydal k Lotarovi, sklonil se před králem a přijal od něho české země v léno (VDZKČ I., 1999, s. 530-532).
   Při Lotarově neúspěšném obléhání Norimberka mu Soběslav poskytl pomoc proti Štaufům v podobě početného vojska. Přes podporu svých přívrženců Lotar neuspěl. Výsledek vojenské akce povzbudil říšskou opozici. Dne 18. prosince 1127 provolali franští a švábští přívrženci Štaufů za krále Štaufa Konráda, bratra švábského vévody Fridricha (VDZKČ I., 1999, s. 532).
   V roce 1128 se Lotar stal kmotrem Soběslavova syna.
   V srpnu 1132 poslal Soběslav Lotarovi 300 jezdců v čele se svým synovcem Jaromírem jako doprovod na cestu do Říma k císařské korunovaci. Lotar byl korunován papežem Inocencem II. 4. června 1133 v lateránské bazilice, nikoliv v chrámu sv. Petra, jak bylo obvyklé, protože hlavní římský chrám ovládal protipapež Anaklet II. Soběslav vypravil vojsko také na druhou Lotarovu římskou jízdu v roce 1136. Tehdy stál v čele českého vojska Soběslavův synovec Vladislav (VDZKČ I., 1999, s. 548-549).
   Císař Lotar III. zemřel dne 4. prosince 1137 bez mužských dědiců v Tyrolsku na zpáteční cestě ze své druhé italské jízdy. Za svého nástupce a dědice určil manžela své jediné dcery, markrabího toskánského a vévodu bavorského Jindřicha Pyšného z rodu Welfů. Konrád Štaufský, již dříve zvolený římský protikrál, se na podzim roku 1135 po porážce Štaufů poddal Lotarovi a rezignoval na královský titul. Lotarova smrt však znovu probudila jeho naděje. Nečekal na ohlášený termín volby a 7. března 1138 se dal v Koblenzi provolat za krále. Z Koblenze pospíchal Konrád do Cách, kde ho papežský kardinál Dietwin 13. března korunoval. O letnicích, 22. května 1138, kdy se teprve měla konat řádná volba, pořádal již Konrád III. v Bamberku svůj první sněm. Říšská knížata na něm měla stvrdit Konrádovu volbu, Jindřich Pyšný měl předat říšské insignie. Ačkoli byl Konrád zvolen jen naprostou menšinou, byl brzy všeobecně uznán. Mezi velkým množstvím knížat, která přijela do Bamberku, chyběl snad jen Jindřich Pyšný, samozřejmě i s říšskými insigniemi (VDZKČ I., 1999, s. 551-552).
   Sněmu v Bamberku se účastnil i Soběslav. Hlavním důvodem jeho návštěvy v Bamberku a jednání s Konrádem III. bylo zajištění nástupnického práva pro Soběslavova prvorozeného syna Vladislava, jehož s sebou proto kníže do Bamberka přivezl. Soběslav požádal Konráda, aby Vladislavovi okamžitě propůjčil české země v léno, a zajistil mu tak nástupnictví. Konrád neobvyklé žádosti ochotně vyhověl, předal chlapci praporec a přítomní čeští velmoži stvrdili událost přísahou na ostatky svatých (VDZKČ I., 1999, s. 553).
   Udělení léna římskoněmeckým panovníkem před domácí volbou bylo nutno odmítnout jako nebezpečný precedens. Po Soběslavově smrti, 14. února 1140, proto nebyl zvolen za českého knížete Soběslavův syn Vladislav, ale Soběslavův synovec stejného jména, syn Soběslavova předchůdce na českém trůně Vladislava I., Vladislav II. Na počátku dubna se Vladislav II. vypravil do Bamberka. Král Konrád mu, bez ohledu na předchozí udělení léna jeho bratranci, ochotně odevzdal praporec symbolizující české knížectví (VDZKČ I., 1999, s. 568, 569). „Odevzdal“ mu i svoji sestru Gertrudu za manželku.
   V letech 1147-1148 se Konrád zúčastnil křížové výpravy do Svaté země. Říšské vojsko vyrazilo z Řezna koncem května 1147. Po dobu válečného tažení Konráda zastupoval jeho syn Jindřich, korunovaný na krále v roce 1147. Výprava byla ukončena, aniž by dosáhla jakéhokoli zisku. Konrád III. opustil Svatou zemi v září 1148. Konrád III. zemřel 15. února 1152.
   Nástupcem Konrádovým se stal jeho synovec, švábský vévoda Fridrich, zvaný též Barbarossa (Rudovous). Konrádův původně určený nástupce, syn Jindřich, již dříve korunovaný na krále, zemřel ještě před Konrádem, někdy v první polovině roku 1150. Fridrich Barbarossa sice dosáhl císařské korunovace (18. června 1155 v chrámu sv. Petra v Římě), říšskou moc v Itálii však neprosadil. Severoitalská města mu odmítla otevřít své brány. Hned po návratu z korunovační jízdy začal připravovat novou výpravu do Itálie. Barbarossův hlavní zájem se obracel proti nejmocnějšímu a „nejpyšnějšímu“ ze severoitalských měst, Milánu. Na důvěrné schůzce s Fridrichem Barbarossou odpřisáhl Vladislav II., že se osobně a s co nejsilnějším vojskem zúčastní italského tažení. Za to mu císař slíbil královskou korunu a navrácení Budyšínska. Na počátku roku 1158 vešla ve známost tajná úmluva mezi Vladislavem II. a Fridrichem Barbarossou. Na říšském sněmu v Řezně císař splnil svůj slib: ...pan císař ozdobil 11. ledna jmenovaného knížete za jeho věrné služby přede všemi svými knížaty královskou korunou, a učiniv ho z knížete králem, vyznamenal ho tak velikou poctou. Zvláštním privilegiem udělil Fridrich Barbarossa Vladislavovi a jeho dědicům a nástupcům za vynikající služby a oddanost právo nosit o stanovených svátcích zlatou čelenku.

Petr Šimík (2009).

Srovnání:
1. Rodokmen Mojmírovců dle současného stavu poznání.
2. Rodokmen mytických knížat aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
3. Rodokmen „Přemyslovců“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
    Břetislav, jeho synové a vnuci aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
    Břetislav a jeho potomci do roku 1230. První tři čeští králové.
4. Rodokmen Karlovců.
5. Rodokmen Otonů.
6. Rodokmen Sálců.
7. Rodokmen Piastovců.
8. Rodokmen Arpádovců.
    Rodokmen Arpádovců – pokračování.
9. Rodokmen Štaufovců.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Slavníkovské panství“.
Mapky: „Moravské úděly“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce.

Literatura:
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí. NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Vladimír Vaníček: Velké dějiny zemí Koruny české, II. sv. 1197-1250. Paseka, Praha a Litomyšl 2000.