Kniha o rodu a utrpení knížete Václava

(Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí,
Zázrak s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla)

   [Pokračování ...].
   [16] Nečetní věřící, kteří tu byli, uzavřeli pak svaté tělo důstojně do rakve, vykonali nad ním podle předpisů všechny smuteční obřady a pohřbili je před chrámem poblíž místa jeho vítězného zápasu.
   Potom převzal vládu velmi nespravedlivý kníže Boleslav, který se krutě rozlítil na družinu věrných a nedlouho po zavraždění světce poslal do Prahy a vyhubil všechny jeho přátele a kněze, služebníky jeho zjímal a všechny je pobil a děti jejich vmetal do řeky.¹
   Po skončeném slavném utrpení statečného vojína Božího někteří služebníci, jak jim bylo poručeno, umývali vodou krev, kterou bylo v samé chvíli umučení skropeno bednění stěn chrámových, a úplně ji setřeli. Ale když sem přišli druhý den, viděli, že krev o nic méně než dřív lpí na stěně a na témž místě je rozšířena. Sami byli nemálo tím viděním ustrašeni. Opět přinesli vodu a velmi důkladně krev smyli a setřeli. Když na třetí den přišli tam zjistit, zda ještě tomu je tak, viděli, že stěna je neméně skropena, než ji už viděli víc než třikrát. Tu velmi nad tím žasli a potom již upustili od toho pracného umývání. Stěna pak sama do dnešního dne se honosí čestným znamením krůpějí této krve.
   Jak nám často vyprávěly osoby hodnověrné, po vítězném boji vytrvalého bojovníka Kristova všichni ti, kdo prolili jeho krev, byli postiženi hněvem Nejvyššího, a buď byli uchváceni ďábelskou mocí a potom se již na tomto světě neobjevili, nebo jiní změnili svůj lidský obyčej a místo řeči štěkali jako psi a cvakotem zubů napodobovali psí kousání, nebo bídně seschli na těle, a tak svůj život bídně skončili. A jiní konečně přišli o svůj sluch a o řeč, a nenáviděni všemi svými bližními život svůj zle skončili.
   Než i sám jeho bratr, jak vyprávějí mnozí starci, býval často přepadán běsy a musel být držen rukama svých dvořanů a svých sluhů, a když se vzpamatoval, říkával: To jste vy mi způsobili, že jsem vás poslechl a dotkl se jeho zlaté hlavy, teď se to na mně ukazuje. Ale oni všichni, jak jsme slyšeli, dřív než jejich kníže svůj život zle skončili.

   [17] Jeho ctné tělo odpočívalo tam, kde byl zabit. Po uplynutí tří let bylo některým z věřících zjeveno v noci ve snách, že by se mělo tělo světcovo na rozkaz Boží přenést odtamtud do chrámu svatého Víta mučedníka, který Václav sám vystavěl, a tam slavnějším pohřbem pochovat. Když procitli ze spánku, uvěřili sice vidění, ale báli se krutosti knížete a mlčeli. Když se však toto vidění zjevovalo opět a opět a přehrozně je děsilo, nemohli to utajit a pověděli knížeti, co jim bylo zjeveno. A on jako by se probral z těžkého snu, poděšen nikoli strachem Božím, ale ze studu před lidmi kázal kněžím, aby šli v noci a přenesli tělo světcovo tak, aby nikdo z lidí o tom nevěděl.²
   I přišli za modliteb k svatému místu, naložili ctné tělo mučedníkovo v rakvi na vůz a vraceli se cestou, kterou přišli. Chtěli ještě za noci vyplnit rozkaz knížete. Když však dospěli k jedné malé říčce zvané Rokytnice, tu říčka ta mocí Boží tak se rozvodnila, že i most pobořila a drva odnesla. I stáli naproti a pátrali vůkol, kde by nalezli drva k sestrojení voru, ale nenalezli. I uvažovali, co by měli činit. Zatímco byli zabráni tímto pomyšlením a touto starostí, zasáhla pojednou síla Boží, a když popatřili, viděli zázrak, že koně s vozem stojí na druhé straně, aniž byli jedinou kapkou vody skropeni. Zvěst podivuhodná, podobná tomu, co se stalo apoštolu Petrovi: Petr chodil po moři z rozkazu Božího, tělo světcovo bylo však v okamžiku přeneseno. Zdaž moc Boží je nepřenesla?
   Tímto zázrakem byli sami poněkud udiveni, ale přepluli říčku na koních za svatým tělem a brzy dorazili na místo určené a vešli do chrámu s chvalozpěvem Bohu, sice potají v noci, jak poručil jeho bratr, ale moc Boží je ozářila, takže všichni lidé je viděli a oslavovali Boha.
   Potom uzamkli pevně dveře. Po vykonání vroucích modliteb otevřeli svatou rakev, rozžali svíce a patřili. A hle, objevilo se tělo s masem ještě neporušeným. Všechny dřívější rány byly na něm zaceleny kromě jediné rány od meče bratrova, z níž bylo ještě vidět vytékat teplou krev. Ó, chvalná zásluho muže Božího a vpravdě podivuhodné oslavení, že blažený Václav si zasloužil totéž, co si zasloužil kdysi prorok Jonáš: ten ačkoli byl pohlcen velrybou, po třech dnech zdráv na souš byl vyvržen. Tak na rozkaz Boží i jeho tělo po třech letech vydala země,³ a což je ještě podivnější, nikoli shnilé ani rozpadlé, nýbrž se zacelenými jizvami.
   Drahocenné tělo světcovo bylo pak zase uzavřeno a za doprovodu věřících a kněží s chvalozpěvy a písněmi uloženo na jižní straně pod samým přístupem k oltáři, aby bylo svatou vzpomínkou uctíváno. A poněvadž se tam často zaskvívá Boží všemohoucnost a zásluhami tohoto velikého světce se tu velmi často projevují jeho nesčíslná znamení a zázraky, scházejí se tu všichni věřící, nevěřící však pociťují strach a děs.
   Doba tohoto přenesení připadá na čtvrtou indikci, čtvrtého dne měsíce března, a slavívá se každoročně tak jako jeho úmrtí.
   [Pokračování ...]

Překlad Josef Vašica (1969).

Poznámky:

Petr Šimík (2007).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal, Vyšehrad, Praha 1976.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.