MM - otázky - Bořivojův křest pouze legenda? 2

MORAVIA MAGNA

NENÍ KRISTIÁNOVA HISTORKA
O BOŘIVOJOVĚ KŘTU METODĚJEM
OPRAVDU POUZE LEGENDOU?

II. ČÁST: LUDMILIN KŘEST

• „Naďa Profantová (1996)“
„Ludmilin a Bořivojův křest ovšem nepotvrzuje žádný nehagiografický (ani hagiografický – pozn. PŠ) soudobý pramen a mezi popisovanými událostmi a dobou vzniku Kristiánovy legendy (kde je první zmínka o jejich křtu – pozn. PŠ) leží více než stoletá průrva. Můžeme vůbec jejím údajům věřit, zvláště když se v jejím vyprávění vyskytují zjevně fantazijní motivy? Copak by tak obratný diplomat jako byl Svatopluk Veliký ponížil knížete, byť méně mocného, přec vládnoucího nad strategicky významnou zemí? Není Kristiánova legenda ve věci Bořivojova křtu opravdu pouze legendou?“ (N. Profantová 1996, s. 37n).

   [Pokračování ...].
   (39) Kdy však byla pokřtěna kněžna Ludmila? Kristián překvapivě mlčí o okolnostech křtu první české světice.¹ Mladší líčení Bořivojova křtu v legendě Diffundente sole je téměř doslovným opsáním Kristiána, avšak doplňuje navíc jednu podstatnou informaci. Výslovně totiž uvádí, kým a kde byla pokřtěna kněžna Ludmila:
   „Navrátivše se pak domů na hrad, jenž se jmenoval Hradec, usadili tam řečeného kněze a založivše tam kostel ke cti blahoslaveného Klimenta... Po krátkém čase přišel pak svrchu jmenovaný Metoděj do Čech a pokřtil svatou Ludmilu s mnohými jinými...“.²
   Ludmila podle této legendy, jež zřejmě nevznikla dříve než ve 13. století, byla pokřtěna v Čechách a z kontextu vyplývá, že by se tak muselo stát na Levém Hradci, neboť tam postavil Bořivoj první kostel. Druhý kostel, který byl z rozkazu tohoto knížete v Čechách postaven na Pražském hradě, kostel zasvěcený Panně Marii, byl stavěn teprve po návratu knížecího páru z moravského exilu, tedy spolehlivě až po (40) Ludmilině křtu. Kromě legendy Diffundente sole uvádí údaj o křtu kněžny Ludmily v Čechách ještě česká latinská legenda o životě Cyrila a Metoděje Tempore Michaelis Imperatoris: „Když pak byl pokřtěn (Bořivoj), vrátil se do Čech, vzav s sebou kněží, a postaral se, aby byla pokřtěna manželka jeho, Svatá Ludmila, s množstvím lidu českého“.³
   Obě legendy, které vědí o Ludmilině křtu v Čechách, jsou dobou svého vzniku značně časově odlehlé od události, kterou líčí. Můžeme se jen domnívat, že překlenujíce propast času čerpají z nějaké starší, dnes ztracené české tradice. Pro p r a v d i v o s t jejich údaje hovoří přesvědčivé argumenty:
   Bořivoj nenavštívil původně Svatopluka, aby se na jeho dvoře nechal pokřtít, nenavštívil jej ani při nějaké slavnostní příležitosti, naopak přišel k němu „v nějaké záležitosti své a   s v é h o lidu“, možná v záležitosti, která mu nebyla hrubě příjemná.⁴ Proč by s sebou na takovou cestu bral svou ženu, která by spíše v jeho nepřítomnosti měla dohlížet na chod domu? Proč by s sebou bral matku svých malých dětí, která tou dobou s největší pravděpodobností byla opět v naději či kojila?⁵ A kdyby byla Ludmila pokřtěna spolu se svým mužem, proč by se o tom legendista nezmínil při obšírném líčení Bořivojova křtu? Vždyť hrdinou jeho vyprávění nebyl Bořivoj, ale Ludmila.⁶
   Bohužel, odvolávaje se na dobré argumenty, používáme v tomto případě dvojsečnou zbraň. Stejně dobře bychom mohli tvrdit, že právě svrchu řečené otázky a logické nesrovnalosti vedly autory obou legend k tomu, aby se pokusili vylíčit okolnosti Ludmilina křtu, které u Kristiána chybí.⁷ A že tak učinili pomocí stejné logické argumentace, kterou jsme výše použili, abychom podpořili pravděpodobnost jejich zprávy.
   Ani svědectví archeologie nemůže v tomto případě příliš pomoci. Již v roce 1939 Ivan Borkovský vykopal pod podlahou současného barokně přestavěného kostela sv. Klimenta, který stojí na akropoli někdejšího hradiště, základy kamenné kruhové stavby, rotundy budované podle moravských vzorů. ... Protože se kolem kostela nezačalo vzápětí pohřbívat – výbava hrobů respektujících půdorys stavby bývá nejspolehlivějším vodítkem při určování stáří kostela – stalo se přesné datování výstavby rotundy sv. Klimenta pro archeology obtížné. ... (41) Nicméně i kdyby byla archeologická situace příznivější, umožnila by nám nejvýše zpřesnit dobu stavby kostela: potvrdila by tak údaj Kristiánovy legendy o tom, že první kostel postavil Bořivoj na Levém Hradci, nemohla by však potvrdit, že zde byla pokřtěna kněžna Ludmila.⁸
   Zdá se tedy, že nezbývá než ponechat nerozhodnuto, kde a z čích rukou přijala kněžna Ludmila křest, jisté je jen, že pokud nebyla Ludmila pokřtěna současně se svým mužem, pak se tak stalo jen o málo později.⁹
   Poměřujeme-li je měřítky naší doby, pak se motivy, které vedly Bořivoje k rozhodnutí přijmout křest, zdají vnějškové a snad až cynické ve své politické oportunitě.
   Ani pohnutky Ludmiliny nebyly, podle obrazu, který nám nabízejí staré legendy, nijak ideální: Ludmila nebyla přivedena ke křtu slovem misionáře, jež by rozžehlo světlo víry v její duši; nechal ji pokřtít její muž, tak jako nechal pokřtít své poddané. Neodporovala křtu ani s ním nesouhlasila, bylo s ní prostě disponováno jako s bezvolnou věcí.
   Vnucují se nám oprávněné pochybnosti o tom, zda se z takových počátků mohla vůbec zrodit upřímná víra.¹⁰ A tyto pochybnosti jen částečně rozptyluje vědomí, že přijetí křtu bylo pro přibližně dvaadvacetiletou Ludmilu zároveň spojeno s intenzivním setkáním s vyspělou byzantskou vzdělaností zprostředkovanou slovanským jazykem i působivou osobností biskupa Metoděje, který dokázal imponovat knížatům světským i církevním.¹¹
   Nemá asi valný smysl pokoušet se nad legendami uvažovat o pocitech, s nimiž mladá Bořivojova žena přijímala na konci 9. století novou víru. Mohli bychom spekulovat o tvrzení Fuit, že se často zaníceně oddávala uctívání model a hovořit o silné osobní potřebě věřit, potřebě, kterou nová víra, byť přijatá nejprve vnějškově, dokázala uspokojit lépe než slovanské pohanství. Právě tak může být ale celá věta legendistické klišé, těžící z kontrastu.¹²
   Co bychom si však měli uvědomit, je odlišnost historicky dané (42) kulturní, resp. duchovní situace. Ona vnějšnost pohnutek, které vedly Bořivoje a Ludmilu k přijetí křesťanství, se jeví jako problém nám, s naší celým vývojem moderního světa kultivovanou pozorností k niternosti a vnitřní svobodě při rozhodování o věcech víry a přesvědčení. Zjevně však nezarážela nejen Bořivoje, který by jakožto vládce v nejisté době mohl mít sklon k reálpolitickým postojům, ale ani středověké legendisty. A třeba bychom mohli např. autorovi Kristiánovy legendy vyčítat jistou intelektuální marnivost, bylo by nespravedlivé podezřívat jej, že by stavěl věci časné před věčné. Přece u něj nalezneme na kompozičně výsadním místě tuto Metodějovu odpověď na Bořivojovu otázku po prospěšnosti či škodlivosti křtu, později přebíranou dalšími legendami. Moravský arcibiskup odpověděl slibem: „Staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků“. Odpověď moravského světce je zřetelně inspirována biblickým příslibem, který dal Hospodin Abrahámovi, avšak jeho aktuální světské vyznění ještě více akcentuje komentář českého legendisty: „A toto proroctví se zajisté vyplnilo na knížatech českých“.¹³ Křest Bořivojův a Ludmilin se stal rozhodujícím mezníkem v dějinách christianizace Čech.¹⁴ Bořivojovo rozhodnutí nebylo rozhodnutím, které by učinil – či by mohl učinit – jen soukromě za svou osobu.¹⁵ Byl spojen se zemí, které vládl, a to nejen jako její politický reprezentant a držitel státní moci, ale pravděpodobně i poutem sakrálním. Z tohoto pohledu se jeví v jiném světle obezřetná rezervovanost otázek, které kladl Metodějovi.¹⁶
   Bořivojův křest přinesl rychlou a podrážděnou odezvu, dříve než kníže svůj čin politicky obhájil a prosadil, čekal jej dokonce krátkodobý exil,¹⁷ jak o tom bude řeč v příští kapitole. Ale ani tehdy, když první český křesťanský panovník obhájil svou pozici, nebyl proces christianizace země u konce. Poražení snad byli pohanští bozi, avšak tradiční zemědělské společenství rytmizovalo svůj život řadou rituálních úkonů a k těm nebyla zapotřebí víra v žádné bohy, eventuálně při nich byli bozi zastupitelní. S některými se křesťanská církev smířila a dokázala je adaptovat do svých ritů, s jinými marně bojovala až do novověku.
   [Pokračování ...].

Naďa Profantová (1996, s. 39-42).

Poznámky:

1 –	Kristián, vzhledem k účelu legendy, nutně potřeboval, aby Bořivoj byl pokřtěn arcibiskupem Metodějem. O křtu Ludmily se nezmiňuje, protože ten byl pro něj v tomto případě jednak vedlejší, nepodstatnou záležitostí, jednak o něm věděl asi tolik, jako o křtu Bořivoje nebo o jejich sňatku, tzn. nic. Stejně jako u Bořivoje vycházel z logického předpokladu, že Ludmila byla křesťanka.
2 –	Tak, jako na konci 10. století usoudil Kristián, že by bylo pro účely jeho legendy dobré, kdyby Bořivoj byl pokřtěn samotným moravským arcibiskupem, dospěl jeho upravovatel ve 13. století k podobnému závěru i v případě Bořivojovy manželky Ludmily. Kristiána tím jen poněkud vylepšil. Dodal tím českému křesťanství větší lesk. Se skutečnou historií nemá tento legendistický údaj pochopitelně nic společného. Podobný pokus o vylepšení Kristiánovy legendy učinili i současní historikové, když se ze Svatopluka pokoušeli udělat Bořivojova kmotra (a později i z Metoděje). Jenže při skutečném Bořivojově křtu byly Svatoplukovi teprve asi tak 4 roky – srovnej tabulku 5a: „ Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960) a tabulku 5b: „Srovnání životních dat a období vlády Svatopluka a Bořivoje“.
3 –	To je jen poněkud střízlivější syntéza Kristiánovy a Italské legendy vzniklá opět až ve 13. století.
4 –	Spíš by mu musela být „hrubě nepříjemná“. Jenže tato Bořivojova cesta z Čech na Moravu (za účelem křtu) se ve skutečnosti nikdy nekonala (pouze v Kristiánově fantazii). První Bořivojova cesta musela vést právě opačným směrem, neboť byl kníže moravský (viz legenda „O pustynnike Ivaně“).
5 –	To by bylo sotva možné. N. Profantová zřejmě nevěnovala četbě Kristiánovy legendy dostatek pečlivé pozornosti. Jinak by zjistila, že v době, kdy podle Kristiána Bořivoj přijel poprvé ke „svému“ králi Svatoplukovi, a při té příležitosti měl být pokřtěn, ještě manželku ani žádná dítka neměl. Ba dokonce i po údajné pohanské reakci se na Moravu „ustranil“ pouze Bořivoj. Když jeho stoupenci zvítězili, „potom na Moravu pospíšivše, bývalého vévodu sobě* přivedli a na jeho místo dosadili“. Kdyby v té době již měl rodinu, jistě by ji neponechal v Čechách na pospas vlastnímu osudu!* Srovnej Kristián, kap. 2 a kap. 3. Také podle Fuit a Proložní legendy by se děti měly mladému páru narodit až po údajném křtu. My si z toho zapamatujeme hlavně Kristiánovo sdělení, že Čechové si zpět nepřivedli „svého“ knížete, ale „bývalého vévodu sobě“. Bořivoj podle Kristiána evidentně nebyl „jejich“. Proto také, podle Kristiánových slov, Bořivoj nepřijel na Moravu v záležitosti „svého lidu“, jak si Střížův i Ludvíkovského překlad naprosto svévolně k obrazu svému upravila N. Profantová, ale „lidu sobě svěřeného“, a to je velmi podstatný rozdíl: „...quodam tempore negocii sui populique sibi commissi* causa ducem suum vel regem Zuentepulc Moravie adiit...“* („...navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a lidu sobě svěřeného svého vévodu nebo [spíše ,neboli‘] krále Svatopluka na Moravě...“ – J. Ludvíkovský 1978, s. 18 – 2, 22-24). Slovíčko „svého“ (suum) se vztahuje ke knížeti čili králi Svatoplukovi, nikoliv k lidu. Také metoda vyprávění, kterou N. Profantová používá, si v ničem nezadá s význačnými demagogy minulého století. Kristiánovy historky podává jako skutečný příběh, který pak Kristián už jen zaznamenal na pergamen. Za to se jí také dostalo patřičného „vyznamenání“. D. Třeštík (1997, s. 481) označil její publikaci za „inteligentní knížku“ (!?). Že autorka se svým čtenářem nehodlá „hrát poctivou hru“ je patné hned z 1. kapitoly: „Břevnovský mnich proto vyprávěl českou historii od mytických počátků, jako první zaznamenal přemyslovskou dynastickou pověst o kněžně Libuši a o nastolení Přemysla jako prvního českého vládce“ (N. Profantová 1996, s. 12), i když „o kněžně Libuši“ není v Kristiánovi (993) ani zmínka. Ani nemůže být, když je to až „Kosmovo dítě“ (1120). Kromě toho Kristián nic „nezaznamenal“, ale sám jako první vytvořil. A to je podstatný rozdíl.
6 –	V 1. a 2. kapitole není o Ludmile jediná zmínka. Hlavním hrdinou nebyl ani Bořivoj. Ten Kristiánovi jen posloužil jako prostředník. To podstatné, o co Kristiánovi šlo, byla charakteristika m o r a v s k é h o křesťanství, vznik Metodějova moravského arcibiskupství a p ř e n e s e n í křesťanství z Moravy do Čech. To byl hlavní motiv a smysl prvních dvou kapitol jeho legendy. Viz Komentář k tab. 3 „Bořivojův křest“ – Kristiánův motiv.
7 –	To je velmi pravděpodobné. Stejně postupoval také Kosmas; co nenašel u Kristiána, náležitě rozvinul (způsob nalezení oráče – pět kapitol), co u něj našel, naopak potlačil (okolnosti smyšleného Bořivojova křtu – jediná věta).
8 –	To by jistě nemohla, i kdyby byla Ludmila na Levém Hradci skutečně pokřtěna, jakože nejspíš nebyla. Na Levý Hradec už jako pokřtěná přišla (viz dále pozn. 9).
9 –	Jisté naopak je, že Ludmila přijala křest o hodně později než její manžel, téměř celých 20 let po Bořivojovi, patrně v roce 871 na Moravě, ale rozhodně ještě před sňatkem, protože Bořivoj, kníže moravský, si pochopitelně nemohl vzít pohanku! Sama N. Profantová (1996, s. 35) napsala, že „církev neviděla smíšené sňatky ráda“. Viz úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“ – část I. b: „Dynastický sňatek Bořivoje a Ludmily“. Srovnej též „Granum“ k roku 894 (po přepočtu 871) a Fuldské anály k roku 871.
10 –	Odkud to N. Profantová všechno ví? Činí hlubokomyslné závěry z Kristiánovy volné fabulace, jakoby se jednalo o literaturu faktu. Stále si dostatečně neuvědomuje, že Kristián s odstupem 120 let popisuje jakoby očitý svědek „detaily“ děje, který nemohl vůbec znát. Navíc Bořivojův křest účelově přesunul o 20 let do doby mladší, aby u něj mohl figurovat arcibiskup Metoděj – viz tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“. Je zcela vyloučeno, aby syn moravského křesťanského krále-oráče Rostislava (P. Šimík 2003, s. 86-88) zůstal pohanem až do své dospělosti – srovnej D. Třeštík (1987, s. 567), L. Galuška (1996, s. 125). Vše nasvědčuje tomu, že jako syn vládnoucího knížete musel být pokřtěn hned v raném věku (851), jak se slušelo a jak bylo v moravském knížecím prostředí zvykem. Potvrzují to nálezy bohatě vybavených dětských hrobů kolem velkomoravských kostelů (B. Klíma 2001, s. 16 a 19; L. Galuška 2004, s. 129). Staroslověnský penitenciál uvádí (41): „Umře-li někomu dítě nekřtěné z nedbalosti, ať se kaje tři léta o chlebě a vodě“ (J. Vašica 1966, s. 179). Pak ovšem Bořivoj jako nemluvně nemohl vést s Metodějem před křtem žádný smysluplný rozhovor. Kromě toho v roce 851 Metoděj nebyl ještě na Moravě přítomen a Svatopluk mohl mít asi 4 roky (viz tab. 5b). Rozhodně tedy nemohl být (a také nebyl) Bořivojovým kmotrem. To vše N. Profantové nějak uniklo, proto vychází z (mylného) předpokladu, že Bořivoj s Ludmilou uzavřeli sňatek jako pohané, neboť to tvrdí legendy. Její závěry tomu pak také plně odpovídají. Napsala jen další „legendu“. Bylo snad právě toto její zadání?
11 –	V roce 871, kdy Ludmila nejspíš přijala na Moravě křest, jí bylo 16 let. Viz tab. 6: „Životní data kněžny Ludmily“, která vychází ze známého data Ludmilina úmrtí a dožitého věku stanoveného antropologem E. Vlčkem (1997) – viz tab. 12. Arcibiskup Metoděj byl v letech 870-873 konfinován bavorskými biskupy v některém z klášterů (Ellwangen či Reichenau), proto u Ludmilina moravského křtu zcela jistě přítomen být nemohl. Viz L. E. Havlík (1992, s. 162n).
12 –	Je velmi pravděpodobné, že se jedná jen o legendistické „klišé“, protože Ludmila měla jistě možnost setkat se s křesťanstvím již dříve ještě jako dítě, např. za působení Konstantina a Metoděje na Moravě v letech 863-867. Jejich činnost rozhodně nezůstala v Čechách utajena. Víme, že česká knížata udržovala s moravským králem Rostislavem dlouhodobě přátelské styky – viz Fuldské anály k roku 857. Je znám hrob velkomoravské kněžny z 2. poloviny 9. století v Želénkách na Duchcovsku (v severozápadních Čechách – viz mapka), Vistrachův syn Slavitah našel u Rostislava na Moravě azyl.
13 –	Srovnej Gn (17, 5-8) – viz Citace níže. Kristián tu sice biblickým citátem inspirován býti mohl, ovšem oním Bořivojovým „potomstvem“ rozhodně nemyslel jeho děti a vnoučata (jako tomu bylo v Abrahamově případě), ale všechny ty, kteří ho budou „v náboženství křesťanském“ následovat: „a potomstvo tvé* každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků“* (v překladu J. Ludvíkovského 1978, s. 19), resp. lépe „a potomstvo tvé denně bude se množiti* jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčků“* (v překladu A. Stříže 1969, s. 61). Použitý motiv „cizího“ knížete – hosta „z jiné země“ od Kristiána převzal i Kosmas (I, 6). Za vlády knížete Boleslava II. (972-999), kdy jeho bratr Kristián psal svoji legendu (992-994), ona biblická „země zaslíbená“ – Kenaan – byla synonymem pro Čechy. Srovnej D. Třeštík (2000a, s. 57): „...standardním hebrejským jménem Čech bylo už v 10. století (dosvědčuje to Josippon) Kaanan, »protože obyvatelé této země prodávají své syny a dcery všem národům« – rozumí se: tak jak to bylo údělem biblických Kaanaitů (srv. Gen. 9, 25 a Lev. 25, 46)“. Věta: „A toto proroctví se zajisté vyplnilo na knížatech českých“ je sice až pozdější přídavek autora legendy Diffundente sole ze 13. století, je však z něho zřejmé, že šlo výhradně o knížata česká, jejichž pánem se pak Bořivoj skutečně stal. Srovnej článek: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
14 –	Mezníkem v dějinách christianizace Čech se nestal křest Bořivoje a Ludmily, ale Bořivojovo přenesení moravského křesťanství do Čech, na Levý Hradec, kde byl postaven první kostel v Čechách a kde započalo české křesťanství. Na tuto tradici se odkazuje i volba biskupa Vojtěcha v roce 982 právě na Levém Hradci, n i k o l i v na Bořivojův křest smyšlený Kristánem.
15 –	Křest nebyl Bořivojovým ani Svatoplukovým rozhodnutím, jak se (mylně) domnívá N. Profantová a jiní (např. také D. Třeštík 1997, s. 334), ale rozhodnutím jeho otce Rostislava. Na Bořivojově rozhodnutí záviselo až o 20 let později, zda přijme výzvu a žádost Slovanů českých o přenesení křesťanství z Moravy do Čech.
16 –	Tak naivní, aby věřila, že Bořivoj tyto otázky Metodějovi skutečně kladl, N. Profantová ve skutečnosti jistě není. Kalkuluje pouze s dostatečně naivním čtenářem. Otázky kladl samozřejmě Kristián o nějakých 120 let později a sám si na ně také odpověděl.
17 –	Historka s Bořivojovým křtem je zjevně Kristiánův výmysl. I jeho moravský exil po údajné „pohanské reakci“ se nejspíš neopírá o historické jádro ( F. Palacký Bořivojův exil na Moravě důrazně odmítl), ze starších legendistů o ní, stejně jako o křtu, nikdo nic neví. Kristián tím chtěl patrně jen sdělit, že Bořivoj v žádném případě nehodlal moravské křesťanství Čechům nutit násilím. Vyčkal proto v poklidu, až jak se sami Čechové rozhodnou. Nechal je, aby si svoji malou „občanskou válku“ vybojovali sami bez jeho vměšování. To by samozřejmě Bořivoj neudělal, kdyby byl český kníže. Kristián nám tím opět velmi „nenápadně“ naznačil, že Bořivoj byl původem z Moravy. Musíme mít na paměti, že Kristián, bratr Boleslava II., byl Bořivojovým pravnukem a tedy stejně jako Bořivoj byl rovněž potomkem moravského krále-oráče Rostislava (k tomu srovnej „ Rodokmen »Přemyslovců«“). To, co Kristián nechtěl nebo nemohl napsat přímo, sděluje jen mezi řádky. Něco jiného myslel, něco jiného musel napsat. Takových navzájem „rozporných“ sdělení obsahuje jeho legenda několik (viz např. výše pozn. 4 a 11 nebo v předchozí části pozn. 12). Nejzřetelněji se to u zbožného učeného mnicha projevilo ve slovním spojení „pohanský oráč“. K těmto sdělením jsou pražští odborníci slepí, jejich zrak ulpívá pouze na povrchu. Vidí a zřejmě chtějí vidět jen „znaky“, ale již ne to, co zůstává za těmito znaky skryto: „označovanou věc“ (srovnej článek: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“). Jejich lopotně sestavený a pravidelně pečlivě oprašovaný „živý obraz“ nejstarší české historie a pohanských předků Bořivoje by se jinak zhroutil. Aurelius Augustinus to nazývá „smrtí duše“ či „duchovním otroctvím“.

Petr Šimík (2006).

Citace:
První Mojžíšova (Gn 17, 5-8)
Smlouva a změna jména
(5) Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham.
     Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.
(6) Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody,
     i králové z tebe vzejdou.
(7) Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem
     ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou,
     že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.
(8) A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi,
     v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.
(Zpět pozn. 13).

První list Petrův (1P 2, 11-17)
Křesťané mezi nevěřícími
(11) Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto,
zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši,
(12) a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince,
prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu »v den navštívení«.
(13) Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci,
(14) ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře.
(15) Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.
(16) Jste svobodni, ale ne jako ti, jímž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.
(17) Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.

BIBLE. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih).
Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost (ČBS) 1994.

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Lidová demokracie, Praha 1966.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994, MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír 78 (129), č. 8, 1999, s. 453-455.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.
• Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Ed. L. Polanský, J. Sláma, D. Třeštík. NLN, Praha 2000a, s. 49-70.
• Bohuslav Klíma: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 153, řada společenských věd č. 18. MU, Brno 2001, s. 3-24.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá, Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah