MM - otázky - Co znamená malta v hrobu K1?

MORAVIA MAGNA

O ČEM SVĚDČÍ KOUSKY MALTY
NALEZENÉ V ZÁSYPU HROBU K1?

JIŘÍ SLÁMA: K ÚDAJNÉMU MORAVSKÉMU PŮVODU KNÍŽETE BOŘIVOJE

• „Jiří Sláma (2001)“
„O čem svědčí kousky malty nalezené v hrobě K1 ve Václavově svatovítské rotundě na Pražském hradě, který byl dosud připisován pohřbu knížete Bořivoje?“ Pražský archeolog dochází k velmi ukvapenému závěru: „Bořivoj tu být pohřben nemůže!“
A z toho dále vyvozuje: „Hypotéza o moravském původu Bořivoje, která vychází z tohoto mylného předpokladu, je tudíž neplatná“ (J. Sláma 2001, s. 352).

Za článkem následuje polemika s některými autorovými názory.

   (349) Je nesporné, že nejvýznamnější postavou české historie 9. století byl Přemyslovec Bořivoj.¹ S ním je spjat nejen nástup vůbec nejdéle v českých dějinách vládnoucí dynastie, ale především zrod českého státu a počátky christianizace Čech, byť zpočátku pouze středních. Na scénu dějin vstoupil Bořivoj spolu s dalšími pěti českými „duces“ v roce 872, když se tito neúspěšně snažili kdesi ve středních Čechách čelit vpádu nepřátelského vojska vedeného mohučským arcibiskupem Liutbertem.² Předchozí Bořivojovy osudy neznáme a také nic nevíme o jeho předcích. Kosmův výčet osmi jmen knížat vládnoucích před Bořivojem nemusí sice být kronikářovým naprostým výmyslem (s podobnými katalogy předků se totiž setkáváme i u jiných raně středověkých vládnoucích rodů), avšak o skutečné historii nám nic neříká.³ Při absenci dějepisných zpráv mohou být proto o Bořivojově původu vyslovovány pouze hypotézy.
   K nejnověji publikované domněnce o předcích prvního historicky doloženého Přemyslovce daly podnět poznatky zjištěné antropologem E. Vlčkem při analýze kosterních pozůstatků náležejících dvěma zcela nepochybně významným mužům, z nichž jeden byl pochován v hrobové kapli chrámového komplexu v Sadech a druhý ležel v hrobě K1 na Pražském hradě. Sadský hrob bývá někdy hypoteticky spojován s místem posledního odpočinku velkomoravského Svatopluka,⁴ kdežto pohřbený v hrobě K1 je některými badateli označován za Bořivoje.⁵ U obou koster konstatoval E. Vlček nápadnou shodu jednak ve zvláštním a v současné (350) populaci jenom velmi vzácně se vyskytujícím kornoutovitém a nápadně dolů skloněném zevním zvukovodu, jednak v serologické příslušnosti ke skupině B zjištěné u obou zesnulých. I když E. Vlček výslovně konstatoval, že „jasně geneticky vázaný specifický znak mezi oběma jedinci nalezen nebyl“,⁶ přesto toto opatrně formulované konstatování n e o d r a d i l o některé odborníky, aby neuvažovali o příbuzenství těchto osob a tudíž i Bořivojově moravském původu. Poněvadž uvedenou hypotézu, která má velmi závažné historické důsledky, několikráte na mezinárodním fóru obhajoval L. E. Havlík,⁷ je zapotřebí se jí – byť se o ní řada odborníků vyjádřila značně zdrženlivě či přímo odmítavě⁸ – znovu podrobně zabývat.
   Klíčovou úlohu ve vzpomenutém výkladu zaujímá hrob K1 z Pražského hradu, označovaný jako místo pohřbu knížete Bořivoje. I toto je ovšem pouze domněnka, neboť ani datum Bořivojova úmrtí (muselo k němu dojít někdy před omuntesperchským setkáním Svatopluka s Arnulfem v březnu 890) a ani místo, kde kníže byl pohřben, nejsou známy. Hrob K1 objevil K. Hilbert v květnu 1911 při výzkumech prováděných v souvislosti s dostavbou svatovítské katedrály na Pražském hradě. Pod barokní dlažbou svatováclavské kaple byly tehdy odkryty její starší stavební fáze a v nejnižším horizontu potom i nepatrné zbytky původní svatovítské rotundy stavěné knížetem sv. Václavem. Vzpomínaný hrob (kterému označení K1 dal nálezce dobře chápající jeho obrovský historický význam avšak neodvažující se přiřknout ho určité osobě) se nalézal v jižní části lodi zmíněné rotundy a to v prodloužení osy její jižní apsidy. Byl shodně orientován s hrobem knížete sv. Václava (obr. 1). V jeho těsném severním sousedství se (351) nalézal další hrob (označený jako K2), který byl silně poničen stavbou Spytihněvovy baziliky.⁹ Hrob K1 obsahoval pohřeb dospělého muže, který podle určení E. Vlčka zemřel ve věku 35-40 let. K výbavě zesnulého náležela železná dýčka a několik zvířecích kostí.¹⁰ Severněji ležící pohřeb K2 byl natolik poničen (ze skeletu se dochovala jen část pravé nohy s bércem), že antropologický rozbor nebyl možný.

Poznámky:
1 – Nové a moderně pojaté zpracování osudů knížete
       Bořivoje zatím postrádáme, z dosavadních prací srov.
       G. LABUDA, Borzywoj, in: Słownik Starożytności
       Słowiańskich I, A-E, Wrocłav – Warszawa – Kraków
       1966, s. 152; D. TŘEŠTÍK, Bořivoj a Svatopluk – vznik
       českého státu a Velká Morava, in: Velká Morava
       a počátky československé státnosti, Praha – Bratislava
       1985, s. 273-301.
2 – ANNALES FULDENSES a. a. 872 (ed. G. H. Pertz,
       Monumenta Germania historica – Scriptores I,
       Hannoverae 1826, s. 384). K problému výskytu jména
       „Goriwei“ na tomto místě fuldských análů srov.
       D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, vstup Čechů do
       dějin (530-935), Praha 1997, s. 181-187.
3 – DIE CHRONIK DER BÖHMEN DES COSMAS VON PRAG
       (ed. B. Bretholz, Monumenta Germaniae historica –
       Scriptores rerum Germanicarum, Nova series II, Berlin
       1923) I, 9, s. 21-22.
4 – Tuto možnost několikráte naznačil L. GALUŠKA,
       Uherské Hradiště-Sady, křesťanské centrum říše
       velkomoravské, Brno 1996, s. 122-125; TÝŽ, K otázce
       hrobu velkomoravského knížete Svatopluka, in:
       Svätopluk 894-1994, Nitra 1997, s. 53-57; TÝŽ, The
       sacral Area in Uherské Hradiště-Sady and its
       Significance to the Beginning of the Moravian Slavs in
       the 9th Century, in: Central Europe in 8th-10th Centuries,
       Bratislava 1997, s. 143; TÝŽ, Christianity in Great
       Moravia and Its Centre in Uherské Hradiště-Sady,
       Byzantinoslavica 59, 1998, s. 176-178.
5 – Starší bádání sice uznávalo, že v hrobě K1 byl
       pochován velmi významný jedinec, avšak o konkrétní
       osobě se neuvažovalo, srov. např. K. HILBERT,
       O nálezech rotundy Václavovy, in: Svatováclavský
       sborník I, Kníže Václav svatý a jeho doba, Praha 1934,
       s. 224; J. ČAREK, Románská Praha, Praha 1948, s. 87.
       S myšlenkou o Bořivojově hrobu poprvé vystoupil
       E. VLČEK, Nejstarší Přemyslovci ve světle
       antropologicko lékařského výzkumu, Praha 1982, nečísl.
       s. 28, 40; TÝŽ, K chronologii nejstarších Přemyslovců
       z hlediska antropologicko lékařského průzkumu jejich
       pozůstatků, Sborník Národního muzea v Praze, ř. A, sv.
       37, 1983, s. 149; TÝŽ, Nejstarší Přemyslovci, Fyzické
       osobnosti českých panovníků I., Praha 1997, s. 62.
       S uvedeným názorem se sice ztotožnila celá řada
       českých badatelů, ti však většinou neopomenuli dodat,
       že se jedná o hypotézu: M. ŠOLLE, Od úsvitu
       křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1968, s. 113; TÝŽ,
       Čechy v době velkomoravské, in: Śląsk i Czechy
       a kultura wielkomorawska, Wroclaw 1997, s. 28;
       D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 410, 452-453;
       R. TUREK, Čechy v raném středověku, Praha 1982,
       s. 161; TÝŽ, Vývojový krok Vratislavova stavebnictví,
       in: Královský Vyšehrad, Praha 1992, s. 45. R. Turek byl
       si však dobře vědom nelogičnosti předpokladu, že by
       přibližně čtyři desítky let po Bořivojově pohřbu byla
       podle jeho hrobu orientována Václavova svatovítská
       rotunda a proto K1 v posledně citované práci označil za
       přenesený hrob Bořivojův. Archeologický výzkum však
       nezjistil žádné stopy po manipulaci se skeletem.
       Nejnověji M. LUTOVSKÝ, Bratrovrah a tvůrce státu,
       Život a doba knížete Boleslava I., Praha 1998, s. 150,
       označil hrob K1 za místo pohřbu knížete Boleslava I.
       a J. DVOŘÁK, Kosterní pozůstatky prvních Přemyslovců
       na Pražském hradě, in: Ve službách archeologie, Brno
       1998, s. 82, za hrob knížete Spytihněva II. K doplnění
       údajů uvádím, že J. ČAREK, Románská Praha, s. 35,
       přiřkl s určitými rozpaky Bořivojovi hrob bojovníka na III.
       nádvoří Pražského hradu v místech dnešního monolitu.
       Absence znaků typických pro Přemyslovce však podle
       antropologů tuto hypotézu vyvrací, srov. E. VLČEK,
       Nejstarší Přemyslovci, Fyzické osobnosti, s. 51.
6 – E. VLČEK, Honosný hrob velmože v Sadech
       u Uherského Hradiště, in: Moravský historický sborník –
       Ročenka Moravského národního kongresu 1993/1994,
       Brno 1995, s. 207. Týž autor v poslední své práci
       věnované kosterním pozůstatkům nejstarších
       Přemyslovců sice hrob K1 opětovně přičítá Bořivojovi,
       avšak v podrobném popisu lebky zvláštní tvar
       zvukovodu vůbec nevzpomíná, srov. E. VLČEK,
       Nejstarší Přemyslovci, Fyzické osobnosti, s. 55-62.
7 – L. E. HAVLÍK, Přenesení království a koruny z Moravy
       do Čech, in: Słowiańszczyzna w Europie
       średniowiecznej I, Wrocław 1996, s. 137-138; TÝŽ,
       Toto sole oriente. K identifikaci patrocinií zaniklých raně
       středověkých kostelů, Slavia Antiqua 39, 1998, s. 35.
       Myšlenka o moravském původu Bořivoje není nová, hájil
       ji (ovšem s jinými argumenty) W. Wostry, což vyvolalo
       oprávněnou repliku V. CHALOUPECKÉHO, recenze
       W. Wostry, Die Ursprünge der Primisliden, Český
       časopis historický 47, 1946, s. 336-338. Na jinou formu
       příbuzenství mezi Přemyslovci a Mojmírovci pomýšlí
       J. STEINHÜBEL, Nitrianske kniežactvo a zánik Veľkej
       Moravy, Historické štúdie 37, 1996, s. 7, pro kterého
       (stejně jako již mnohem dříve např. pro F. PALACKÉHO,
       H. JIREČKA a další) spojnicí mezi oběma rody byla česká
       nevěsta, jejíž početný svatební průvod směřující na
       Moravu přepadli v říjnu 871 se svými bojovníky hrabě
       Ruodolf a würzburský biskup Arn, srov. Annales
       Fuldenses a. a. 871 (ed. G. H. Pertz, s. 384). Závěry
       vyvozované z této úvahy pro výklad historických
       událostí na počátku 10. století jsou těžko přijatelné.
       Stranou úvah ponechávám zcela nesporné duchovní
       příbuzenství mezi Bořivojem a Svatoplukem, které se
       mezi nimi vytvořilo Svatoplukovým kmotrovstvím při
       Bořivojově křtu.
8 – R. MARSINA, Svätopluk, legenda a skutočnosť, in:
       Svätopluk 894-1994, Nitra 1997, s. 163, pozn. 27;
       M. LUTOVSKÝ, Hroby knížat, Kapitoly z českých dějin
       a hrobové archeologie, Praha 1997, s. 187; TÝŽ,
       Bratrovrah a tvůrce státu, Praha 1998, s. 150; J. FROLÍK
       – Z. SMETÁNKA, Archeologie na Pražském hradě,
       Praha 1997, s. 128-130.
9 – K. HILBERT, O nálezech, s. 223-224, obr. 3, tab. XXIV,
       XXV.
10 – K. HILBERT si byl dobře vědom závažnosti objevu
       hrobu K1 a proto ho pouze částečně odkryl, ponechal
       na původním místě a s ostatními zbytky svatovítské
       rotundy překryl betonovou deskou. Skelet i předměty
       uložené v hrobě byly vyzvednuty E. Vlčkem až v roce
       1974 avšak bez přítomnosti archeologů. Srov.
       E. VLČEK, Nejstarší Přemyslovci, Fyzické osobnosti,
       s. 55-62. Ke stáří muže pohřbeného v hrobě K1
       podotýkám, že některé metody používané E. Vlčkem pro
       stanovení délky dožitého věku jsou nyní
       zpochybňovány, srov. J. BRŮŽEK – V. NOVOTNÝ, Jak
       staří umírali staří Přemyslovci, Vesmír 78, 1999,
       s. 453-455.
11 – J. FROLÍK – Z. SMETÁNKA, Archeologie, s. 128.
12 – Stručně rozličné názory na vztah hrobů K1 a K2 ke
       zbytkům podlahy zjištěným ve svatovítské rotundě
       shrnul D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 452.
13 – J. FROLÍK – Z. SMETÁNKA, Archeologie, s. 129.
14 – Archiv Pražského hradu, sign. 10201/115. Za
       upozornění na tento archivní materiál děkuji kolegům
       doc. Z. Smetánkovi a Dr. J. Frolíkovi.
15 – K. HILBERT, O nálezech, s. 223.
16 – V poslední práci L. E. HAVLÍK, Toto sole, s. 35, tvrdí, že
       hrob K1 se nalézal „v hrobce kostela P. Marie na
       Pražském hradě, který po potlačení reakce českých
       velmožů dal postavit kníže Bořivoj“. Jedná se
       samozřejmě o omyl.
17 – Pokud neplatí hlavní argument, který měl doložit
       Bořivojovo příbuzenství s moravskými velmoži (nejspíše
       samotnými Mojmírovci), potom již není zapotřebí
       podrobněji analyzovat ty historické údaje, jimiž L. E.
       Havlík svůj výklad podpírá. Ostatně o většině z nich se
       v literatuře již diskutovalo. Jedná se především
       o zvláštní výskyt Bořivojova jména v schlechttstadtském
       rukopise fuldských análů při líčení událostí v roce 872,
       dále o Bořivojův moravský křest, o výsadní postavení
       tohoto knížete v Čechách a konečně o vzdoroknížete
       Strojmíra, charakterizovaném Kristiánovou legendou „ex
       eisdem genitus foret“, rozumí se „Čechů“ (což ovšem
       nijak nevylučuje týž původ i Bořivojův). O některých
       těchto problémech naposledy uvažoval D. TŘEŠTÍK,
       Počátky Přemyslovců, s. 181-187, 317-318, 331-334.
       Poukaz na označení Bořivoje ve staroslověnské legendě
       o sv. Ivanu (ed. FRB I, s. 111) jako „knížete moravského“
       je v této souvislosti bezcenný s ohledem na velmi pozdní
       původ uvedené legendy sepsané na Rusi (to dokázal
       v dosud nezveřejněné práci F. V. MAREŠ, srov.
       R. TUREK, K problému Jan-Ivan, Zpravodaj Místopisné
       komise ČSAV 20, 1979, s. 68-74); vzpomenutá titulatura
       je pouze dokladem o pozdním doplňování a rozšiřování
       tradice o Bořivojově moravském křtu (F. GRAUS,
       Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských
       Čechách 10. století, Československý časopis historický
       14, 1966, s. 483).

^{Obr. 1.} ^{Pražský hrad. Jižní apsida a zbytek zdiva

lodi svatovítské rotundy s vyznačenými hroby K1, K2

a s hrobem sv. Václava. Podle K. Hilberta.

1 – po r. 926, 2 – starší, 3 – po r.
1060,

4 – 13. až 14. stol., 5 – kolem r. 1360.}

Pokud by byla správná hypotéza, považující hrob K1 za místo odpočinku knížete Bořivoje, potom by podle tohoto hrobu byla orientována nejen svatovítská rotunda (stavěná téměř čtyři desetiletí po Bořivojově úmrtí), ale i samotný hrob knížete sv. Václava. Tato myšlenka byla sice v literatuře označena jako málo pravděpodobná, to ji však ještě nevyvrací.¹¹ Často protichůdné názory odborníků na dobu uložení hrobů K1 a K2 nepochybně zavinily nejasnosti ve zprávě publikované K. Hilbertem o průzkumu zbytků Václavovy svatovítské rotundy a o objevu dvou zmíněných hrobů, kterou uveřejnil až s mnohaletým časovým odstupem na stránkách Svatováclavského sborníku. V ní je totiž zcela evidentní rozpor mezi obrazovou a slovně vyjádřenou dokumentací nejdůležitějšího místa nálezové situace, kde hroby K1 a K2 poničily či naopak byly dodatečně překryty maltovou podlahou zdobenou rostlinným ornamentem tvořeným zatlačenými říčními oblázky.¹² Poněvadž dochované zbytky vzpomenuté podlahy mají jeden okraj rovný (obr. 2), J. Frolík a Z. Smetánka z této skutečnosti usoudili, že takovýto zbytek nelze dost dobře umístit do vnitřku apsidy či lodě rotundy a že tudíž byla zmíněnou podlahou vyznačena poloha hrobů K1 a K2.¹³

^{Obr. 2.
Pražský hrad. Fragment zdobené podlahy,

která kryla hroby K1 a K2. Podle K. Hilberta.}

Uvedené nejasnosti a dohady pomohl rozřešit šťastný objev rukopisných záznamů pořizovaných během výzkumů v roce 1911 K. Hilbertem, jež jsou uloženy v Archivu Pražského hradu.¹⁴ Tyto záznamy obsahují některé údaje, které K. Hilbert ve své publikované zprávě neuvedl. Archivní materiál doplňuje naše vědomosti o nálezové situaci hrobů K1 a K2 důležitým údajem (ostatně nejasně naznačeným K. Hilbertovými slovy, že „vyzvednutím mozaiky obnaženy dva hroby“)¹⁵ o tom, že mazanice s ornamentem překrývala pouze hroby a netvořila podlahu po celé ploše svatovítské rotundy. Toto zjištění plně prokazuje správnost výše vzpomenuté úvahy J. Frolíka a Z. Smetánky. Velmi důležitou a cennou informaci přináší vlastnoruční K. Hilbertův popisek (pořízený v květnu 1911) na rukopisné kresbě profilů hrobů K1 a K2, který podrobně popisuje nálezovou situaci především v prvním hrobě. Údaje v tomto popisku se sice shodují s tím, co K. Hilbert publikoval ve Svatováclavském sborníku, navíc však uvádějí jeden velmi závažný detail. Zatímco ve zveřejněné zprávě se píše o zasypání hrobu vápnem (rozumí se hlínou a vápnem), v rukopisné poznámce je zmíněna též malta. Případnou námitku, že by se mohlo jednat o K. Hilbertův omyl zcela jednoznačně vylučují bohaté zkušenosti, které tento odborník s architekturou a stavebními zbytky měl. Ze zmínky o zasypání těla je zřejmé, že se kousky malty neobjevovaly pouze ve svrchní části hrobové jámy (kde by bylo možné pomýšlet na dodatečnou intrusi), ale i v jejích spodních partiích. V době Bořivojovy smrti se na Pražském hradě nalézala pouze jediná zděná stavba používající jako pojivo maltu a tou byl od hrobu K1 přibližně 170 m vzdálený kostel P. Marie.¹⁶ Z tohoto místa se malta (352) samozřejmě do zásypu K1 dostat nemohla (obr. 3). Ta tudíž nutně musí pocházet z rotundy sv. Víta, jejíž stavbu započal kníže sv. Václav. To ovšem vylučuje, aby v hrobě K1 byl pohřben kníže Bořivoj. Výše vzpomenutá hypotéza o moravském původu knížete Bořivoje, která vychází z tohoto mylného předpokladu, je tudíž neplatná.¹⁷

^{Obr. 3.}^{Rekonstrukce vzhledu Pražského hradu

ve druhé polovině 10. století. 1 – kostel P. Marie,

2 – svatovítská rotunda s hrobem K1.

Podle P. Chotěbora.}

Autorova závěrečná poznámka.
       Nejvýznamnější zastánce myšlenky o moravském
       původu knížete Bořivoje doc. Dr. L. E. Havlík zemřel
       během tisku tohoto sborníku 5. března letošního roku
       a nemá tudíž možnost v diskusi svůj názor obhajovat.
       I za této situace jsem se rozhodl polemický příspěvek
       uveřejnit, poněvadž se týká závažného problému
       raných českých dějin.

Jiří Sláma (2001, s. 349-352).

Polemika:

Ad. 1 –	„Přemyslovci“ nazvala pražskou vládnoucí dynastii až romantizující historiografie 19. století (J. Žemlička 2000, s. 268). Jméno Přemysl (Premizl) pro jejího „zakladatele“ zvolil poprvé tzv. Kristián v kap. 2 své legendy Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius (Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho) sepsané až někdy v letech 992-994 (D. Třeštík 1997, s. 137). Tzn. až 120 let poté, co se v pramenech objevila zmínka o Bořivojovi, prvním křesťanském knížeti Čechů (viz níže ad. 2). Ve jmenované legendě se také vůbec poprvé objevuje v pěti větách jakýsi zárodek později Kosmou (1120) bohatě rozvinuté pověsti o původu vládnoucího knížecího rodu. Jak je dokázáno na jiném místě vzorem jim při tom byl moravský král-oráč Rostislav (846-870), „kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl (pozvání byzantských věrozvěstů) a spravoval (založení samostatné moravské zemské církve a Metodějova arcibiskupství)“, jak předeslal Kristián v kap. 1 (P. Šimík 2006, s. 344-350). Viz „Vznik a původ přemyslovské pověsti“. Srovnej též „Rodokmen Mojmírovců“. O „českém“ původu Bořivoje proto mohou být nadále vyslovovány pouze hypotézy. Pokud tedy J. Sláma se špatně předstíranou naivitou označil Bořivoje „Přemyslovec“, opustil tím půdu historické vědy a vstoupil mezi literáty, Kristiána, Kosmu, Aloise Jiráska...
Ad. 2 –	Dosavadní převažující názor, že v jednom z opisů Fuldských análů bylo ve zprávě k roku 872 ke jménům pěti knížat Boemanů jméno „Goriwei“ připsáno teprve dodatečně jako marginálie (R. Turek 1963, s. 143, 145; L. E. Havlík 1994, s. 55; M. Šolle 1996, s. 112), poněkud zpochybňoval dříve vžitou představu o starobylých českých předcích Bořivoje. Proto D. Třeštík (1997, s. 181-187), který tuto „vžitou představu“ nadále propaguje, pochopitelně vyslovil s tímto názorem nesouhlas a nabídl k uvěření přesně opačnou variantu, že jeho jméno tam původně (od počátku) bylo, ale pak, jako oprava textu, bylo v další recenzi v y n e c h á n o . Zpráva se totiž zmiňuje o pěti knížatech, ale původně jich tam prý bylo včetně „Goriweie“ jmenováno šest – podle Třeštíkova názoru tentýž analista tedy v nové recenzi análů šesté jméno vypustil, místo toho, aby jen opravil číslovku na šest. To je ovšem ze všech možností ta nejméně pravděpodobná, nejméně důvěryhodná a tedy i nejméně přesvědčivá. Přesvědčen jí nebyl ani M. Šolle (2001, s. 392). Ale i tak by to jen znamenalo, že analista dospěl dodatečně k názoru, že kníže Bořivoj mezi česká knížata n e p a t ř i l , i když boje u Vltavy v roce 872 se patrně po boku pěti Boemanů zúčastnil. Vyplývá to zcela jasně i z Kristiánova podání přemyslovské pověsti i z jeho zjevně smyšlené historky o Bořivojově křtu a o údajném následném pohanském povstání. Nic tedy neopravňuje J. Slámu, aby jen na základě této zprávy počítal Bořivoje k „dalším“ pěti českým duces. Je to jen průhledná manipulace se čtenářem, jež ovšem zpochybňuje věrohodnost a serióznost autora hned v samém úvodu jeho článku. Uvidíme, zda i další text bude stejně předpojatý a tendenční.
Ad. 3 –	Co o přemyslovské pověsti a Kosmových mytických knížatech (Kosmas I, 9) soudili někteří odborníci: „Je absurdní počítat s existencí nějakých světských pramenů pro dobu pohanskou, mimo církevní písemnictví“ (V. Karbusický 1995, s. 19). Stejně tak nesmyslná je představa, že až do dob Kosmových by se tyto „prameny“ zachovaly v jakési ústně předávané podobě (což vyvrátil již Z. Kalandra 1947, s. 14-15). „Dokud Přemyslovci nebyli vládnoucími knížaty, nebylo také knížecí pověsti...“. Teprve když se stali vládnoucím rodem mocensky vystupujícím i vůči cizině, „byla s e s t r o j e n a* pověst o původu vládnoucího rodu“* (V. Tille 1917, s. 391). „Kosmas ukončiv výklad o Přemyslovi podal výčet knížat, jež po něm následovali. Jsou to: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, a Hostivít. Všech knížat pohanské doby, včetně Přemysla, bylo tedy osm. Kosmas podotýká, že se o jejich životě a smrti mlčí (a nepíše). Tato zmínka není náhodná. Má své odůvodnění v tom, že tato knížata totiž nikdy n e e x i s t o v a l a “ (A. Friedl 1953, s. 11). „Kosmův »rodokmen« je historicky nemožný pro dobu, ke které se hlásí a nemohl být t r a d o v á n . Je fiktivní a vznikl dodatečně“ (V. Karbusický 1995, s. 221). „Žádné* z Kosmových jmen se však b o h u ž e l neopakuje v pramenech 9. století“* (D. Třeštík 1997, s. 96). A my k tomuto povzdechu můžeme dodat, že se neopakuje ani později v pramenech 10., 11. a 12. století. „Přemyslovská pověst nemá proto žádnou míru primární historičnosti (jakou by byl franský kupec Sámo, podle Hanse Schreuera proměněný v »Přemysla« apod.). Je však historickým dokladem sekundárním, pro povahu představ o počátcích knížectví a státní moci v průběhu 10.-11. století. Kulturně-historická cena pověsti je však nesmírná, i když je jako pramen pro předhistorickou dobu nepoužitelná. Proto také jakékoliv pokusy o historické a archeologické využití přemyslovské pověsti vyzněly groteskně“ (V. Karbusický 1995, s. 173). „Někdo však může být po zjištěných faktech poněkud rozčarován, že geneze přemyslovské dynastické pověsti v Kosmově kronice nevzešla z ústního podání prostého lidu, tradovaná »bájnými starci«, nýbrž byla vytvořena uměle, především za účelem upevnění politické moci této vládnoucí dynastie v Čechách. Musíme si však uvědomit, že i u jiných národů jejich dynastické pověsti vznikaly podobně z pera vzdělaných příslušníků vládnoucí společenské vrstvy“ (J. Sadílek 1997, s. 134). Pak je jistě na místě zabývat se seriózně možnými skutečnými předky knížete Bořivoje. To je přece zcela logické a legitimní. Tomu, že tak nečiní také J. Sláma, je sice možné se podivovat, ovšem stejně tak dobře možné je „setrvávat na starých výkladech a neustále a nezměnitelně na nich trvat“ (J. Adámek 2001, s. 121). Ke Kosmovu fiktivnímu „katalogu předků“ Bořivoje srovnej zejména „Rodokmen mytických knížat“, článek „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“ a tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“ (P. Šimík 2006, s. 387-389, tab. 5 a 6).
Ad. 4 –	Bořivoj je sice historicky doložený, nikoli však první „Přemyslovec“, ale první Mojmírovec vládnoucí ve středních Čechách, jak ještě dále ukážeme. To ovšem není jen omyl J. Slámy, ale české historické vědy vůbec. Nedokázala zatím správně analyzovat první dvě kapitoly Kristiánovy legendy. Kristiánovy obrazné výroky naši historikové chápou doslovně. Mít znaky jen za věci a nebýt schopen pochopit význam znaků, povznést vnitřní zrak nad tělesné stvoření, k pohledu na věčné světlo, to Aurelius Augustinus nazývá „skutečné duchovní otroctví“. Ke ztotožnění hrobu 12/59 na sadské výšině s pohřbem velkomoravského krále Svatopluka I. Velikého viz článek L. Galušky (1996): 1. část, 2. část.
Ad. 5 –	E. Vlček (1982, 1997) konstatoval, že hrob K1 ve Václavově svatovítské rotundě – nejstarší hrob v pražských církevních stavbách – patří knížeti Bořivojovi: 1. část, 2. část, 3. část. „Starší bádání o konkrétní osobě neuvažovalo“ (uvedl J. Sláma v pozn. 5 výše), což samozřejmě neznamená, že proto o ní „uvažovat“ nemůžeme, či snad dokonce nesmíme, ani dnes, kdy již máme k dispozici dostatečné množství důkazního materiálu.
Ad. 6 –	O nápadné shodě kosterních pozůstatků připisovaných Svatoplukovi a Bořivojovi viz článek E. Vlčka (1995): 1. část, 2. část, 3. část, 4. část, 5. část, 6. část. Zde při pokusu o bližší identifikaci jedince ze Sadů 12/59 E. Vlček zcela jasně hovoří „o jeho eventuální genetické vazbě* s pražskými »Přemyslovci«“, proto pak někteří odborníci uvažovali o pokrevním* příbuzenství těchto osob, tj. Svatopluka a Bořivoje, a tudíž i o Bořivojově moravském původu. Viz také tab. 5b: „Srovnání životních dat a doby vlády Svatopluka a Bořivoje“.
Ad. 7 –	Eventuální genetickou vazbu, resp. možné příbuzenství mezi Mojmírovci a pražskými „Přemyslovci“, tj. mezi Svatoplukem a Bořivojem, potvrzují i zjištění L. E. Havlíka o moravském původu Bořivoje v písemných pramenech. Ty zase mají oporu v hrobech na Mělníku a na Levém Hradci s nálezy prokazatelně zakotvenými v kultuře Velké Moravy. Příslušníci této nepočetné skupiny jsou obdobným způsobem prokázáni i na Budči z pohřebiště v okolí rotundy sv. Petra, jediné stojící stavby navázané bezprostředně na velkomoravskou architekturu (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 35-39). Zde, podle D. Třeštíka (1997, s. 364-366), sídlila kněžna Ludmila, vdova po knížeti Bořivojovi, která vychovávala malého Václava (I. stsl. legenda). A možná i biskup Gorazd, snad Bořivojův bratr, jenž mladého kněžice Václava učil knihám slovanským a latinským, v legendě Crescente a ve II. stsl. legendě pak nazývaný Učen. Ke ztotožnění biskupa Gorazda s knězem Učenem viz Kosmovy anagramy (F. Borák 2001, s. 21-22). A konečně tu máme také tři pohřebiště velkomoravského typu v severním předpolí Pražského hradu: v Lumbeho zahradě, v areálu Jízdárny a v Královské zahradě (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 65, 66-71; D. Třeštík 1997, s. 340). Všechna výše uvedená pohřebiště přesvědčivě dokládají přítomnost Bořivojovy moravské knížecí družiny na všech čtyřech uvedených lokalitách (Mělník, Levý Hradec, Pražský hrad, Budeč). Uvažujeme-li o eventuální genetické vazbě (stejná anomálie vnějšího zvukovodu, shodná krevní skupina B, další morfologické podobnosti – viz tab. 5b) a tedy o pokrevním příbuzenství Svatopluka a Bořivoje, potom spojnicí mezi oběma rody nemůže být česká nevěsta (viz Fuldské anály k roku 871) určená pro jednoho ze jmenovaných knížat. Ta nemohla krevní skupinu žádného z nich ovlivnit. Proč ji při této příležitosti J. Sláma v pozn. 7 vzpomíná, není zcela jasné. Není také jasné, proč se v této souvislosti zmiňuje o vlivu na výklad událostí na počátku 10. století, když tu jde o hrob Bořivoje (†888) a Svatopluka (†894). Kromě toho Svatopluk by si za svoji manželku nevybral pohanku z Čech, měl, jak známo, vyšší ambice; kromě toho byl nejpozději od roku 870 již ženatý. A zcela mimo veškerou souvislost je také Slámovo tvrzení „o nesporném duchovním příbuzenství mezi Bořivojem a Svatoplukem, které se mezi nimi vytvořilo Svatoplukovým kmotrovstvím při jeho křtu“, které ovšem bez citace převzal od D. Třeštíka (1997, s. 335). Pro autora tohoto článku zřejmě neplatí věta, jíž adresoval svým oponentům (viz výše), že „při absenci dějepisných zpráv mohou být proto [o daném tématu] vyslovovány pouze hypotézy“. J. Sláma již také asi nestačil operativně zareagovat na zásadní obrat v Třeštíkově názoru stran Bořivojova kmotra, kterým má být nyní přímo arcibiskup Metoděj (D. Třeštík 2001, s. 42). Jak je na jiném místě doloženo, byla Kristiánova smyšlená historka o Bořivojově křtu samotným arcibiskupem Metodějem (Kristián, kap. 2) jen účelová konstrukce učeného mnicha, která měla podpořit biskupa Vojtěcha při vyjednávání s papežem a císařem o založení pražského arcibiskupství (D. Třeštík 2000, s. 30-31). Proto pozdní křest Bořivoje Metodějem, o němž kromě Kristiána (993) nikdo jiný nic neví, zejména ne staroslověnský Život sv. Metoděje (886), nelze v žádném případě považovat za historický fakt. Sami historikové také několikrát zdůraznili, že „legendy nelze považovat za dějepisné dílo“ (např. D. Třeštík 1997, s. 8, 431). Byl-li Bořivoj synem Rostislava (a to nepochybně byl), pak musel být pokřtěný hned v raném věku (851) a pokud by u křtu měl být přítomen i Svatopluk, pak v žádném případě nemohl být Bořivojovým kmotrem (byly mu tehdy asi čtyři roky). A nemohl jím být ani Metoděj, který na Moravu dorazil až v roce 863. To měl Bořivoj již asi 12 roků (tab. 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“). „Legendy jsou především tendenční literární útvar, jsou sice, etymologicky vzato, rovněž svědectví, ale mají dost málo společného s očitým svědkem, kterého jako absolutní míru pro každý historický pramen vypreparovala osvícenská historická kritika“ (O. Králík 1969, s. 10). „Proto musíme začít zcela od základu, rozborem pramenů a dosavadní literatury. Jen tak lze »vyčistit stůl«, rozplést rozpory a předsudky rekonstrukcí jejich vzniku, a nakonec vytěžit všechno pozitivní, co přinesl vývoj poznávacího procesu na tomto úseku kulturních hodnot národa“ (V. Karbusický 1995, s. 47). Viz tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Ad. 8 –	Hypotézu o Bořivojově moravském původu zformuloval na základě zjištění E. Vlčka (1995, s. 201-209) L. Galuška (1996, s. 124-125). O ní se prý ř a d a odborníků vyjádřila značně zdrženlivě či přímo odmítavě. Kdo z českých odborníků tvoří podle J. Slámy onu řadu? Jsou to J. Frolík-Z. Smetánka (1997) a M. Lutovský (1997, 1998), jak uvedl v pozn. 8 výše, tedy výhradně autoři publikací, které J. Sláma sám lektoroval nebo recenzoval. Z rozboru jednotlivých uvedených prací se však všechny vznesené námitky ukázaly jako zcela b e z p ř e d m ě t n é . Bylo to jen mlácení prázdné slámy.
Ad. 9 –	Z půdorysu hrobů K1 a K2 (E. Vlček 1982, s. 26) by vyplývalo, že první hrob je mladší, neboť asi částečně narušil hrob K2.
Ad. 10 –	K výbavě zesnulého v hrobu K1 patřila železná dýčka s očkem v dřevěné pochvě a u hlavy lopatka ovce nebo kozy, zuby vepře a rybí obratel (E. Vlček 1997, s. 55, s. 61 obr. IV/11, s. 63 obr. IV/12). V pozn. 10 výše se J. Sláma zmiňuje o vyzvednutí obsahu hrobu K1 E. Vlčkem v roce 1974 „bez přítomnosti archeologů“! Archeologický výzkum byl prováděn Archeologickým výzkumem Pražského hradu – pobočky Archeologického ústavu ČSAV v Praze ve spolupráci s Kanceláří prezidenta ČSR. Od 70. let se na výzkumu podílí i Národní muzeum v Praze svým specializovaným pracovištěm – Antropologický výzkum historických osobností a vývoje člověka. Přitom asistentem výzkumu Pražského hradu a od roku 1974 i jeho vedoucím až do roku 1992 byl doc. PhDr. Zdeněk Smetánka, CSc. Obsah poznámky J. Slámy je také ve zřejmém rozporu s jeho vlastními slovy v pozn. 5 výše: „archeologický výzkum* však nezjistil žádné stopy po manipulaci se skeletem“, čímž má být vyloučeno jeho původní uložení v hrobce kostela P. Marie, jak se snad domníval R. Turek (1992) a pravděpodobně i L. E. Havlík (1998) (viz výše pozn. 16). Svérázným způsobem přispěla k popisu výbavy hrobu K1 N. Profantová (2000, s. 294; český překlad 2002, s. 104): „U žen stejně jako u mužů se uplatňují rovněž vzácné tkaniny dovážené především z východu a jihovýchodu – hedvábí, případně brokát. V Čechách bylo hedvábí dosud doloženo výjimečně – na čelence z hrobu 23 ve Staré Kouřimi, tkanice k punčochám z hrobu K1 v rotundě sv. Víta*, patřícímu patrně knížeti Boleslavovi I. (935-972), zmínka o hedvábí v okolí sv. Vojtěcha“. Přitom o nálezu hedvábné tkanice k punčochám se zmiňuje M. Bravermanová (2000, s. 249, 256, 259), jenže v souvislosti s hrobem č. 98 v bazilice sv. Jiří, který připisuje Boleslavovi II. Je jistě možné o m y l e m (?) zaměnit Boleslava I. za Boleslava II., ovšem poplést si rotundu s bazilikou a hrob K1 s hrobem č. 98, to jen za běžný omyl považovat nelze. Chtěla N. Profantová snad podpořit nesmyslný nápad kolegy M. Lutovského? Srovnej článek „Největší archeologický podvod století“. Chtěný omyl či podvržený důkaz (čili podvod) se zřejmě stal běžnou legitimní metodou práce některých pražských archeologů. V každém případě byla výstupem úmyslně chybná informace, směřovaná i do zahraničí, která měla pomoci zpochybnit souvislost hrobu K1 s knížetem Bořivojem. Účel světí prostředky?
Ad. 11 –	Bořivoj zemřel nejspíš v roce 888. Jeho vnuk Václav započal se stavbou rotundy asi v roce 925 právě nad jeho hrobem. Podobně dala Drahomíra vystavět kostel nad Ludmiliným hrobem na Tetíně (Kristián, kap. 4). O prastarém zvyku budovat svatyně nad hroby významných mrtvých se v této souvislosti zmiňuje P. Sommer (2001, s. 104n). Pokud se tato běžná praxe zdála uvedeným autorům (v pozn. 11 výše) jako možnost „nejméně pravděpodobná“, pak se v jejich případě jedná buď o nedostatek informací, anebo o ryze účelové tvrzení. To se samozřejmě týká také těch, kteří ono „ryze účelové tvrzení“ po nich znovu opakují.
Ad. 12 –	J. Sláma hledá rozpor tam, kde ve skutečnosti žádný rozpor nikdy nebyl a není. K. Hilbert (1934, s. 222-223) se vyjádřil naprosto jasně a srozumitelně: „Zmínil jsem se svrchu o dlažbě Václavovy stavby. Byla vytvořena v síle 6-8 cm z vápenné mazanice, jakéhosi betonu na povrchu uhlazeného a složeného ze stejného dílu vápna a hrubšího písku. V prodloužení osy apsidy, za vítězným obloukem, uvnitř předpokládaného ochozu kruhové lodi, nalezl jsem dva kusy ornamentální dlažebné mosaiky v plošné výměře asi 20 a 1,5 dcm², utvořené z říčních oblásků, zatlačených do vápenné mazanice. Rozvilinový ornament, uvnitř přímočarého ohraničení, opakován symetricky přesně v prodloužené ose apsidy. (Tab. XXII. 4. a obr. 4.) Opatrným zvednutím obou částí mosaiky obnaženy dva pohřby v dřevěných, dlabaných rakvích, ve hloubce 1,98 m pod dlažbou kaple“. Protichůdné názory odborníků na dobu uložení pohřbu (viz výše ad. 8) způsobilo zřejmě něco jiného. Některým z nich přestala vyhovovat možnost, že v hrobě K1 by mohl a měl být pohřbený kníže Bořivoj. K tomu si můžeme ocitovat, co o celé situaci soudí D. Třeštík (1997, s. 452-453), na něhož se J. Sláma v pozn. 12 výše také odvolává: „Vezmeme-li však v úvahu, že celkový ráz pohřbu K1 opravdu budí dojem relativně značného stáří, je možno uvažovat i další možnosti. Václav postavil svou rotundu uprostřed hradu, na pahorku Žiži, na němž také stál knížecí stolec. S rotundou těsně sousedilo pohřebiště často považované za starší než hrad, které však nově Z. Smetánka klade do doby počátků hradu. V každém případě bylo toto pohřebiště zřejmě starší než Václavova rotunda. Václav sice svou rotundu postavil blíže paláce než kostely sv. Jiří a P. Marie, nebyl to však žádný palácový kostel; tím byla vždy bazilika sv. Jiří. Nějaký jiný zjevný praktický důvod pro tuto stavbu a její umístění lze sotva najít, vždyť Václav sám dal sotva posvětit poměrně prostorný a všem potřebám vyhovující kostel sv. Jiří. Vše tak nasvědčuje tomu, že rotunda se svou typickou křížovou dispozicí měla »být memoriální stavbou«, stavbou které byly určeny pro hroby světců nebo byly zřizovány »na místech památných a posvátných«. Pahrbek Žiži takovým památným místem rozhodně byl už proto, že tu stál knížecí stolec. Bylo by tedy pochopitelné, že tu byl (v návaznosti na právě užívané pohřebiště) roku 889 pohřben Bořivoj, a také to, že Václav postavil svůj kostel právě nad hrobem prvního křesťanského knížete v Čechách a svého děda. Hrob Bořivoje by se tak nacházel vedle knížecího stolce, a to je spojení v podobných případech obvyklé, kdy kamenný stolec často souvisel s hrobem předka či předků. To je ovšem zase jenom domněnka“. Z domněnky se stala jistota díky antropologicko lékařskému průzkumu kosterních pozůstatků z hrobu K1 (E. Vlček 1997, s. 245). Dožitý věk jedince z tohoto hrobu stanovil E. Vlček (1997, s. 62) v intervalu 35-40 let, což plně odpovídá věku Bořivoje jak historickému (851, †888), tak uváděnému v legendách (35-38 let). Viz tab. 4: „Životní data knížat podle legend“. Je-li hrob K1 starší než rotunda (a to nepochybně je), pak zde nikdo jiný než Bořivoj být pohřben nemůže, protože pohřby jeho synů již byly identifikovány jinde (hrobka v kostelíku P. Marie Na baště, hrob č. 97 v bazilice sv. Jiří) a nepochybuje se o nich (pohřby jiných knížat nepřicházejí v úvahu). Také způsob pohřbení (sarkofág vydřevený polokulatinou) odpovídá značnému stáří hrobu a koresponduje s dobou pravděpodobného uložení pohřbu v roce 888. To samo o sobě je již dost výmluvné. Kromě toho E. Vlček (1997, s. 137-138) konstatoval, že „antropologicko lékařský průzkum pozůstatků ukázal, že genetické vazby mezi členy prvních tří generací nejstarších „Přemyslovců“ jsou spolehlivě prokazatelné*“. Tzn. mezi Bořivojem s manželkou Ludmilou, jejich syny Spytihněvem a Vratislavem, a jejich vnukem Václavem.
Ad. 13 –	To muselo být skutečně mentálně velmi vysilující, zejména když tak usoudil již K. Hilbert – viz výše ad. 12.
Ad. 14 –	Fakt, že J. Sláma neocitoval ani tu část rukopisného textu, v němž je údajně zmínka o maltě, vzbuzuje přirozeně nedůvěru k závěrům, které z tohoto textu pak dále vyvozuje (viz níže ad. 16).
Ad. 15 –	Ano, je nepochybné, že mazanice s oblázkovým ornamentem překrývala jen oba hroby K1 a K2. To ovšem muselo být jasné každému, kdo si přečetl Hilbertovu zprávu (viz výše ad. 12) a kdo si k tomu dobře prohlédl K. Hilbertem (1913) zpracovaný příčný řez hrobem sv. Václava (K. Hilbert 1934, tab. XXIV), později znovu reprodukovaný (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 21). Proč z toho J. Sláma dělá nyní jakýsi úžasný „nový vědecký objev“ J. Frolíka a Z. Smetánky? Úvaha obou odborníků (1997) může vycházet z dřívějšího zjištění K. Hilberta, publikovaného v roce 1934, a může ho potvrzovat, ale ne naopak, jak nám podsouvá J. Sláma, novodobý baron Prášil.
Ad. 16 –	Rukopisné záznamy K. Hilberta se zmiňují o zasypání hrobu v á p n e m (rozumí se hlínou a vápnem) a údajně uvádějí též maltu (?). Vzápětí J. Sláma najednou píše o zasypání těla. Z toho není jasné, zda i ve druhém případě se jedná o citaci z Hilbertova rukopisu, nebo zda je zmínka o „zasypání těla“ jen Slámova vlastní „upravená“ interpretace textu (viz výše ad. 14), jako v případě údajného „Svatoplukova kmotrovství“. Jak se do zásypu hrobu K1 mohly dostat kousky malty, když jediná (?) kamenná stavba zděná na maltu, kostelík P. Marie Na baště, byla vzdálená asi 170 m? Z. Měřínský (2003, s. 156) se např. domnívá, že „nelze úplně vyloučit v blízkosti hrobu existenci nějakých jiných, třebas profánních zděných objektů“. O nálezech hrudek malty v několika zkoumaných objektech na Jiřském náměstí se zmiňuje J. Frolík (2006, s. 187). Např. v roce 1997 byly prozkoumány dvě jámy s hrudkami malty za závěrem chrámu sv. Víta. „Tehdy bylo možno podle otisků na hrudkách konstatovat, že malta byla použita na stěnách dřevěné stavby. Po nanesení na stěnu byla ještě přetřena kvalitní omítkou. Keramika z prozkoumaných jam dokládá, že hrudky malty se dostaly do jejich výplně ve starším 10. století. Vzhledem k užití na dřevěné stavbě malta nemůže pocházet z některé církevní stavby v blízkém okolí (rotunda sv. Víta, basilika sv. Jiří), ale z nějakého jiného neznámého objektu“. Jeho existenci můžeme předpokládat v poslední čtvrtině 9. století. Kousky malty v hrobu K1 tedy nemohou vyloučit Bořivojův pohřeb. Slámova argumentace tím padá. Vysvětlení může být ale mnohem prozaičtější. Spytihněv II. (†1061) dal stavět v roce 1060 na místě Václavovy rotundy, kterou dal zbourat, novou baziliku. Hrob K2 byl její stavbou zničen. Pokud v rotundě byli dříve pohřbeni sv. Vojtěch (1039), Břetislav I. (†1055) a jeho manželka Jitka (†1058), nepochybně byli odtud přemístěni jinam. Zůstal jen hrob sv. Václava, který byl opatřen novým náhrobkem, a hrob Bořivojův. Ten musel být podobně zkoumán kvůli přenesení ostatků. Nebudeme nyní spekulovat, proč k tomu nakonec nedošlo. Hrob byl znovu zasypán, aniž by Bořivojovy ostatky byly vyzvednuty. Proto se zde kousky malty také mohly objevit. Pocházely sice z rotundy, ale až z doby její likvidace. Jednalo se tedy „o druhotný zásyp“ a nelze z něho usuzovat na stáří původního hrobu. Proto ani mazanice s oblázkovým vzorem nad Bořivojovým hrobem již nebyla obnovena. Hrob K1 měl být zapomenut, měl navždy zmizet pod novou zvýšenou podlahou Spytihněvovy baziliky (viz příčný řez hroby K1, K2). Tuto informaci měl nepochybně k dispozici i J. Sláma, neboť E. Vlček (1997, s. 57) se „o druhotném zásypu“ hrobu K1 výslovně zmiňuje, ale J. Sláma ji zamlčel. Správnost Vlčkova závěru, že hrob K1 je starší než rotunda, potvrzuje, kromě všech výše uvedených důvodů, také podélný řez hrobem (E. Vlček 1997, s. 56 obr. IV/8; M. Lutovský 1998, s. 146; P. Šimík 2006, s. 400, obr. 11C), ze kterého je patrno, že byl zbudován na mírně svažitém terénu návrší Žiži v době, kdy zde ještě žádná rotunda nestála, tzn. před rokem 925, proto dno hrobu kopíruje terén (k tomu srovnej podobu „zapuštěného hrobu“ ve Svatoplukově hrobní kapli: axonometrie a řezy). Hrob K1 tedy nesporně patří knížeti Bořivojovi (875-888), protože kosterní pozůstatky jeho synů, Spytihněva (†915) a Vratislava (†921), již byly spolehlivě identifikovány na jiných místech (viz výše ad 12). Hypotéza E. Vlčka a L. Galušky o moravském původu Bořivoje, kterou podpořil také L. E. Havlík, zůstává i přes mnohdy nekorektní metody, ke kterým se snížili její odpůrci, nadále platná. Ba co víc – mění se v realitu! Vyplývá to nejlépe z nového rozboru druhé kapitoly Kristiánovy legendy a Kosmovy přemyslovské pověsti (Kosmas I, 6; I, 7) (P. Šimík 2006, s. 359-364). Potvrzuje to i „Granum“ ve zprávě k roku 894 (po přepočtu 871) o sňatku moravského knížete Bořivoje s českou kněžnou Ludmilou, což koresponduje se zprávou Fuldských análů k roku 871, v níž se mluví o přepadení svatebního průvodu, v němž si Moravané přivádějí nevěstu z Čech – nepochybně tedy kněžnu Ludmilu. Srovnej také např.: „Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“ nebo úvahu: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Ad. 17 –	Ukázali jsme si, že v hrobě K1 nikdo jiný z tzv. „Přemyslovců“ než Bořivoj pohřbený být nemůže. J. Sláma se tedy, kulantně řečeno, poněkud ukvapil, když na základě nálezu malty v druhotném zásypu hrobu K1 se pokusil tuto skutečnost zpochybnit a dokonce „vyloučit“. Moravský původ Bořivoje se díky dalším nepopiratelným důkazům a indiciím stává faktem. Na tom nic nemohou změnit ani J. Slámou v pozn. 17 výše uvedené „vědecké argumenty“ k vyjádřením L. E. Havlíka o Bořivojově moravském původu. Jsou stejně tak „křehké“, jako jeho argumentace kousky malty v zásypu hrobu K1. Slámovy „důkazy“ byly již všechny na tomto webu „rozbity“ a zůstaly po nich jen nepoužitelné „střepy“: • Ke jménu Goriwei ve Fuldských análech k roku 872 – viz výše ad. 2. • K Bořivojovu moravskému křtu – viz článek N. Profantové (1996): 1. část „Bořivoj“. • Ke Strojmírovu („pohanskému“) povstání – viz článek N. Profantové (1996): 3. část „Strojmír“. • K legendě o sv. Ivanovi, k jejímu vzniku v Čechách před rokem 921 – viz legenda „O pustynnike Ivaně“. • K pozdnímu doplňování a rozšiřování „tradice“ o moravském křtu Bořivoje – viz tab. 3: „Bořivojův křest“. • K Bořivojovu moravskému původu – viz Kristián (kap. 2), „Historie psaná štětcem“ aneb malby ve znojemské rotundě jako historický pramen, „Kníže Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“, tab. 5a a 5b: „ Věk a doba vlády knížat v grafickém znázornění“, „ Granum“ k roku 894 o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!), „Vznik a původ přemyslovské pověsti“, „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec, atd.

Petr Šimík (2006).

Srovnání:
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, „Diffundente sole“.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví (1994).
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Hrob K1-Bořivoje: „půdorys“, „příčný řez“, „podélný řez“.
Hrob 12/59-Svatopluka: „axonometrie“, „půdorys a řezy“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 5b: „Srovnání životních dat a doby vlády Svatopluka a Bořivoje“.
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Václav Tille: Přemyslova otka. Český časopis historický (ČČH) 1917.
• Kamil Hilbert: O nálezech rotundy Václavovy. Svatováclavský sborník I. Praha 1934, s. 220-229.
• Záviš Kalandra: České pohanství. Fr. Borový, Praha 1947.
• Antonín Friedl: Královská kaple sv. Kateřiny ve Znojmě. Čedok, Praha 1953.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia (reprint 1. vydání Orbis, Praha 1963), Praha 2000.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Rudolf Turek: Vývojový krok Vratislavova stavebnictví. Královský Vyšehrad. Sborník příspěvků k 900. výročí úmrtí prvního českého krále Vratislava II. (1061-1092). Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Praha 1992, s. 44-58.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Vyšehrad, Praha 1996.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště – Sady. Křesťanské centrum říše Velkomoravské. MZM, Brno 1996.
• Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě. Lektorovali Zdeněk Dragoun a Jiří Sláma. Paseka, Praha a Litomyšl 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Recenzoval doc. PhDr. Jiří Sláma, CSc. Set Out, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Recenzoval doc. PhDr. Jiří Sláma, CSc. Set Out, Praha 1998.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír 78 (129), č. 8, 1999.
• Milena Bravermanová: Hrob Boleslava II. In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Edd. L. Polanský-J. Sláma-D. Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 247-266.
• Naďa Profantová: Vytváření mocenských struktur u západních Slovanů. In: Europas Mitte um 1000. Theiss, Stuttgart 2000, I. sv., kap 3.5, s. 293-295 (český překlad: Střed Evropy okolo roku 1000. Sborník esejů ke stejnojmenné výstavě. NLN, Praha 2002, kap. 3.5, s. 104).
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I., II.). Dějiny a současnost XXII, č. 4 a 5, 2000, s. 6-11, s. 29-32.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť Boleslava II. († 7. února 999). Ed. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• František Borák: Neznámá historie Moravy v IX. až XI. století. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 9-117.
• Jiří Adámek: Komentář k neznámé historii Moravy v IX. až XI. století. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 120-121.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště-Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Miloš Šolle: Čechy v době velkomoravské. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště-Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 389-396.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Zdeněk Měřínský: Hledání Metodějova hrobu. Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. NLN, Praha 2003, s. 151-176.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Jan Frolík: Pražský hrad v 9. a 10. století. In: P. Sommer (ed.): České země v raném středověku. NLN, Praha 2006, s. 175-192.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah