MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

 

PŘILBA JAKO ATRIBUT SVATÉHO VÁCLAVA

PETR ŠIMÍK

Vznik a význam svatováclavské relikvie chované ve svatovítském pokladu.
Hmotné a písemné doklady užití její symboliky v průběhu bezmála čtyř století.

Věnováno Mgr. Rostislavu Svobodovi,
největšímu žijícímu znalci a neúnavnému propagátorovi maleb ve znojemské rotundě
a webových stránek Klubu přátel znojemské rotundy zvlášť.*
   V pokladu svatovítského chrámu jsou opatrovány součásti výzbroje, připisované našemu světci (A. Matějček 1916, J. Schránil 1934, D. Hejdová 1964). Je to kónická helmice a kroužkové brnění. Přilba byla dodatečně opatřena nánoskem s postavou Ukřižovaného (viz níže obr. 1), který podle stylizace postavy připomíná rysy insulárního normanského umění. Na základě stylového rozboru Ukřižovaného i formy helmice se J. Schránil domnívá, že byla vyhotovena již v 2. polovině 9. století a do knížecího majetku Václavova se dostala ze západu. Považuje za nepravděpodobné, že by někdo z nástupců Václavových tuto helmici nosil. O tom, že jde o vzácný artefakt hodný knížete, nikdo nepochyboval. D. Hejdová soudí na kovotepecké dílny burgundsko-alamánské a po důkladném rozboru památek toho druhu se přiklání rovněž ke staršímu datování. R. Turek (1988, s. 116n.) přijímá rovněž tento výklad o původu pevninském. V 10. století, za života sv. Václava, zřejmě došlo k vyspravení helmice a k připojení nánosku, což by u součásti výzbroje méně vzácné jistě nebylo nutné a tím méně   d r u h o t n ě , pokud helmice byla již uchovávána jako relikvie po světci (M. Šolle 1996, s. 142). Tento ryze pragmatický způsob uvažování však pozdější bádání opustilo. Dospělo k závěru, že se právě naopak jedná o záměrně vzniklou relikvii, jejíž současná podoba pochází nejspíš z doby založení pražského biskupství.1
Obr. 1. Svatováclavská přilba z pokladu svatovítského (973?).
   Koncem 10. století pronikla tato svatováclavská relikvie i do literatury. Tzv. Kristián ve své legendě Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius po zavraždění knížete Václava a po výčtu jeho zázraků uvádí jeden zázrak, který se však udál ještě za života světcova:2

   Též těm, kteří v bitvě zápasí, Bůh nezřídka na prosby tohoto světce zázraky a slavnými skutky přispívá, všem Václava se dovolávajícím pomáhá, jakož i jemu ne jednou ani dvakrát, dokud panoval, živými a jasnými znameními pomohl.
   Neboť hrad jeden, jménem Kouřim, maje mnoho lidu, vyvyšoval se a se svým knížetem strojil vzpouru proti tomuto svatému. Ale když z obou stran dosti krve bylo prolito, zalíbila se všechněm ta rada, aby vévodové sami dva spolu bojovali, a který zvítězí, ten aby vládl. Když knížata vyšla, aby se utkala, kouřimskému Bůh nebeský ukázal nebeské vidění, svatého totiž Václava, jak na jeho čele se skví obraz   k ř í ž e   svatého. Spatřiv to, daleko odhodil zbraň a padl mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovými znameními na pomoc spěje. A když toto vyznával, svatý vévoda pozdvihl ho k políbení míru a jej na hradě jeho v bývalou moc pokojně utvrdil, dávaje mu správu hradu, dokud bude živ. Vpravdě   k ř í ž   byl uzřel, poněvadž Krista následoval a přešťastně dospěl království, v kterémžto Kristus s Otcem i Duchem svatým kraluje na věky věků.
   Podle mínění některých autorů (D. Třeštík 1997, s. 128, 412; A. Merhautová 2000, s. 85, 89) se nabízí domněnka, že Kristián ve svém „Přídavku“ měl na mysli právě onu svatováclavskou přilbu s nánoskem z pokladu svatovítského – jednu ze zbraní víry.3 Kristián přisoudil knížeti Václavovi ještě za jeho života nejen onu přilbu, ale celou Boží zbroj,4 neboť podle něho byl Václav „vojín Kristův“ (miles Christi),5 „vojín Bohem vyvolený“ (Dei electus miles).6
   Iluminátor wolfenbütelského rukopisu Gumpoldovy legendy, který si kolem roku 1000 objednala kněžna Emma, vdova po Boleslavu II., byl sice obeznámený s Kristiánovou legendou a jejím „Přídavkem“, tuto relikvii však buď neznal, nebo mu to takto připadlo příhodnější, protože   k ř í ž   umístil na vrchol Václavovy přilby (viz níže obr. 2).
Obr. 2. Kristus nasazuje sv. Václavovi přilbu spasení (Ef 6, 10-17). U jeho nohou
kněžna Emma, vdova po Boleslavu II., prosí nového světce o záchranu „státu“
a dynastie. Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy (před rokem 1006).7
   Další dnes známé vyobrazení sv. Václava v přilbě se objevuje po roce 1035 na severní stěně znojemské rotundy (viz níže obr. 4).8 Tuto část maleb nechal zhotovit kníže Břetislav někdy poté, co se v Praze ujal vlády po svém zemřelém otci, knížeti Oldřichovi.9 Právě za Břetislavovy vlády se dovršila proměna sv. Václava v zemského patrona. Podobně jako velkomoravský Svatopluk věnoval zemi sv. Petrovi, Břetislav ji „věnoval“ sv. Václavovi. Sv. Václav se stal věčným panovníkem, který vládu nad zemí vždy jen propůjčuje aktuálně zvolenému knížeti.10 Břetislav pak vojenskou silou donucen mohl s klidným srdcem přijmout lenní praporec z ruky krále Jindřicha, neboť již předtím mu byl přece svěřen „vyšší mocí“. Proč však pro odlišení sv. Václava od ostatních knížat v rotundě zvolil právě přilbu?
   Napoví nám malý historický exkurz o přilbě, sepsaný M. Lurkerem: Jako ochrana hlavy byla přilba – původně kožená čapka, později pobitá kovem – rozšířena u Babyloňanů, Asyřanů a Syřanů, ne však u Egypťanů. Protože přilba chránila hlavu s jejími smyslovými orgány, nabyla brzy významu, který   p ř e s a h o v a l   obranný účel. Tak jako hlava zaujímala v náboženských představách zvláštní vztah k božskému a nebeskému, tak i přilba. K výzbroji Pallas Athény patří kromě štítu a kopí i přilba.
Obr. 3. Svatí Gereon a Viktor, jímž Kristus nasazuje přilbu spasení (celek a detail).
Slonovinová řezba kolem roku 1000 (Kolín nad Rýnem).
   V zápase   o   v y š š í   s t a t k y   je železná přilba jako pozemská zbraň bez užitku, jak ukazuje boj mezi Pelištejcem Goliášem a Davidem (1S 17, 5.38-51). Jen u samého Boha může být přilba dokonalá. V boji s protivníky Sijóna „oděl se Hospodin spravedlností jako pancířem a na hlavě má přilbu spásy“ (Iz 59, 17). Boží zbroj, na které ztroskotá všechno zlo, je požehnáním pro jeho lid.
   I Kristův lid je ohrožován mocnostmi temnoty, ale se zbraněmi víry zvítězí; proto jej Pavel vybízí: „Přijměte také přilbu spasení“ (Ef 6, 17). „My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu“ (1Te 5, 8).
   Humerál patří mezi liturgická roucha; podle toho, že se při oblékání klade nejprve na hlavu, označuje se v návaznosti na Izajáše a Pavla „přilbice spásy“; protože posléze zahaluje krk, stává se i symbolem ovládání hlasu (castigatio vocis). Na některých středověkých výtvarných dílech se symbolicky objevuje církev (Ecclesia) s přilbou a štítem; jsou to zbraně víry (M. Lurker 1996).11  
   Proto také ve znojemské rotundě byl zvolen tento nejvýstižnější   s y m b o l   pro odlišení světce a zemského patrona od ostatních světských knížat – právě přilba spasení.
Obr. 4. Sv. Václav v přilbě se štítem obráceným řemením dopředu a kopím
s praporcem vyobrazený ve znojemské rotundě (pátá postava bez pláště
ve 4. pásu maleb, kolem roku 1040) a pozdější denár Bořivoje II. (Š 177b R),
na němž sv. Václav v přilbě drží štít s úzkými pruhy a kopí s praporcem
s dvojitým zakončením (opis: +•S•VVENCEZLAVS). Inspirace znojemskou
malbou je tu nepopiratelná (viz P. Šimík 2004, s. 98 obr. 14).
Číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy (1996).
   Tohoto prvku, který se vyskytuje, „byť jen ojediněle“, ve znojemském cyklu, si všiml A. Friedl: „Je to přilba na hlavě jednoho z devíti panovníků bez pláště ve třetím pořadí (obr. 4 vlevo). Po odstranění z přemalby Melicherovy za poslední restaurace vynikla její původní podoba orientálního šišáku. Je to týž typus přilby, který iluminátor Gumpoldovy legendy o sv. Václavu, dnes uložené ve Wolfenbüttelu, použil k charakteristice koruny mučednické, vkládané Kristem na hlavu světcovu“ (viz výše obr. 2).12
   Vyobrazení sv. Václava v přilbě ve znojemské rotundě pak inspirovalo i tvůrce námětů denárových ražeb. Snad vůbec   p r v n í   denár, na němž se objevuje sv. Václav v přilbě, je moravský denár Břetislavova nejmladšího syna, Oty I. – viz revers jeho denáru s opisem S WENCEZLAV na obr. vpravo (Š 331 R). >>>
   Při Břetislavově (prvním) dělení Moravy mezi své syny získal Vratislav východní polovinu Moravy (Olomoucko), Konrád a Ota západní polovinu (Brněnsko a Znojemsko). Lze se pak oprávněně domnívat, že Ota I. vyobrazení svatého Václava v přilbě ve znojemské rotundě nejspíš viděl na vlastní oči. Toto první rozdělení Moravy trvalo až do Břetislavovy smrti.13  
   Přenesme se nyní o necelých 50 let dále do doby, kdy na hradě Znojmě pobýval mladší z Vratislavových synů Bořivoj II. Od Kosmy o něm víme, že v roce 1100 zde slavil slavnou svatbu: „Pojal za choť Helbirku, sestru markraběte rakouského Leopolda“.14 Je tedy dalším z knížat, u něhož máme jistotu, že malby ve znojemské rotundě osobně shlédnul. Svědčí o tom nejen několik jeho denárů, na nichž je svatý Václav vyobrazen v přilbě (viz níže obr. 5), ale především denár, na němž se vedle přilby objevuje zcela   n o v ý   p r v e k , a to šikmé pruhy na Václavově štítu (Š 177 R). Zhotovitel raznice je přičinil na přední stranu Václavova štítu, neboť nepochopil (jako mnozí současní odborníci), že na malbě je štít podán v pohledu na jeho zadní stranu, obrácenou řemením k pozorovateli (viz výše obr. 4).15 Na základě tohoto denáru se šikmými pruhy na štítu můžeme konstatovat, že ještě za Bořivoje II. byl svatý Václav v rotundě právě podle své přilby zcela jednoznačně identifikován.16
Obr. 5. Denáry Bořivoje II. (1100-1107) (Š 171a R) a Svatopluka Olomouckého (1095-1107) (Š 378 A)
s vyobrazením svatého Václava bez pláště v Boží zbroji (Ef 6, 11), jejíž nedílnou součástí
je i přilba spasení (Ef 6, 17).17 Číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy (1996).
   Přilba či pruhovaný štít sv. Václava se pak objevuje na moravských, později i českých denárových ražbách dalších knížat: Svatopluka Olomouckého (Š 359 R, Š 360 A, Š 362 R, Š 368 R, Š 378 A na obr. 5 vpravo), Vladislava I. (Š 384 R), Oty II. (Š 398 R v pozn. 16, Š 404 R, Š 409 R na obr. 6), Soběslava I. (Š 416 A), Vladislava II. (Š 240 R), zde i nimbus kolem světcovy hlavy, Václava I. (Š 285 A).
Obr. 6. Moravský denár Oty II. (1113-1125) (Š 409 R) s vyobrazením
sv. Václava bez pláště s přilbou (spasení), mečem (Ducha) a štítem (víry)
(jsou to zbraně víry, součást Boží zbroje – Ef 6, 10-17), sedícího na duze
se zkříženýma nohama. Číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy (1996).
   S přilbou sv. Václava se můžeme setkat i na monumentálních plastikách. Na jižním průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory nacházíme sv. Václava (viz níže obr. 7) ve společnosti dalších dvou světců, biskupa sv. Vojtěcha a opata sv. Prokopa. Svatého Václava tu snadno rozpoznáme právě podle jeho Boží zbroje, jejíž součástí je i přilbice spásy. Posvěcení kostela se v roce 1165 zúčastnil i král Vladislav s chotí.18
Obr. 7. Svatý Václav v Boží zbroji – se štítem víry, mečem Ducha,
jímž je slovo Boží, a přilbou spasení (Ef 6, 10-17). Jižní průčelí
kostela sv. Jakuba v obci Jakub-Církvice u Kutné Hory (1165).
   Na reverzu pečeti Konráda Oty I., připojené k listině z roku 1190,19 je vyobrazen sv. Václav s nimbem v plášti, opatřen Boží zbrojí – štítem víry, kopím Ducha svatého a přilbicí spásy (Ef 6, 10-17). V opisu: +PAX OTTONIS IN MANV S VENCESLAI (obr. 8 vlevo). Sv. Václava v přilbě najdeme také na denáru Václava II.20 (obr. 8 vpravo).
Obr. 8. Svatý Václav v Boží zbroji – se štítem víry, kopím Ducha svatého,
jímž je slovo Boží (Kristián, kap. 6), a přilbou spasení (Ef 6, 10-17). Vlevo
pečeť Konráda Oty I. (1190). Vpravo denár Václava (II.) (1191-1192) (Š 285a A).
Číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy (1996).
   Z první čtvrtiny 13. století pochází pečeť zemského soudu. Svatý Václav je na ní celý oděn v Boží zbroji, s přilbou spásy na hlavě, kopím Ducha svatého a štítem víry s orlicí (na obr. 9 vlevo). Pečeť je bohatě popsána textem. V pravici drží sv. Václav pásku s latinskými slovy v překladu: Svatý Václav pohání k soudu. Kolem jeho hlavy se svatozáří čteme nápis S. WENCEZLAUS a celkový opis pečeti tvoří taktéž latinský text v překladu: Pečeť soudná celé země svatého Václava, vévody Čechů. Pečeť je naprosto přesvědčivým dokladem významu patrona, jenž se takto stal zárukou i vnitřní bezpečnosti země české.21  
   Do poslední čtvrtiny 13. století náleží pečetidlo Města pražského (na obr. 9 vpravo), na němž opět vidíme svatého Václava v Boží zbroji. Jen svatováclavskou orlici na jeho štítu již nahradil dvouocasý lev.
Obr. 9. Svatý Václav v Boží zbroji – se štítem víry, kopím Ducha svatého,
jímž je slovo Boží (Kristián, kap. 6), a přilbou spasení (Ef 6, 10-17).
Pečeť zemského soudu (1219) a pečetidlo Města pražského (1280).
   Svatému Václavovi jako patronu země byla také připisována přízeň českým zbraním ve vítězné bitvě u Domažlic (1040), kde se střetla vojska Jindřicha III. a Břetislava I.,22 nebo později v bitvě u Chlumce (1126), kde v čele svých vojsk proti sobě stanuli Lothar III. a Soběslav I.23
   Kanovník vyšehradský o bitvě u Chlumce roku 1126 zaznamenal: 

V roli svatého Václava vystoupil „... jeden kaplan cnostný, urozený, jménem Vít, jenž držel kopí řečeného světce,   j a k   j e   z v y k e m , oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles, ...“.
   Další zásah zemského patrona, sv. Václava, ve prospěch českého vojska můžeme zaznamenat v líčení bitvy u Kressenbrunu, kde se střetli uherský král Béla IV. a Přemysl Otakar II., jenž zde dosáhl svého největšího vojenského vítězství.
   Druhý pokračovatel Kosmovy kroniky24 o bitvě u Kressenbrunnu roku 1260 zaznamenal:

Rytíř Jan... „spatřil jít svatého Václava oděného v brnění, majícího na hlavě   s v o u   přilbici: svůj meč v pochvě zdobené zlatem a drahými kameny nesl v levém podpaždí, v pravé ruce pak... korouhev“.

   Na tomto místě náš výčet vyobrazení sv. Václava v přilbě a zmínek v literatuře končíme. Ve 14. století, po vymření tzv. „Přemyslovců“ po meči, již nahradila svatováclavskou přilbu na vyobrazeních sv. Václava knížecí čapka. Můžeme tedy naše poznatky shrnout:

Není znám jediný případ, aby v období od počátku 11. do konce 13. století kdokoli jiný z „Přemyslovců“, než sv. Václav, byl na mincích, pečetích, plastikách, nástěnných malbách nebo v iluminovaných rukopisech jako jednotlivec zobrazen   s   p ř i l b o u .
Bylo by to totiž chápáno jako svatokrádež. Po celých 300 let byla tedy přilba spasení atributem sv. Václava. Stala se symbolem,25 podle něhož každý mohl jednoznačně rozpoznat, o kterého českého světce se jedná. Jak jsme si také ukázali, nemalou měrou se na kodifikaci tohoto „samozřejmého“ spojení – přilba a sv. Václav – podílela i dobová literatura. Náš výčet pochopitelně není úplný, snažili jsme se vybrat ukázky pro účely tohoto článku typické.

   Po uplynutí dalších šesti století se ke svatováclavské přilbě, chované ve svatovítském pokladu, opět vrátil Josef Václav Myslbek a použil ji při ztvárnění jezdecké sochy svatého Václava.26 Byl to skutečný „návrat ke kořenům“.

Obr. 10. Jezdecká socha svatého Václava od J. V. Myslbeka.

   Jestliže D. Třeštík (1987, s. 552; 2000, s. 72) opakovaně tvrdil, že před Myslbekem „přilba nikdy nebyla Václavovým atributem“, pak se buď naivně, nebo spíš účelově mýlil.27

Petr Šimík (2008).

Poznámky:

* – Tento skvělý muž – téměř renesanční člověk, absolvent Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, po přečtení spisku B. Krzemieńske, A. Merhautové a D. Třeštíka: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě (Set out, Praha 2000), vyhodnoceném jako Czech šmejd české historické vědy za rok 2000, nabyl mylného dojmu, že o malbách ve znojemské rotundě nyní už ví úplně všechno. Na svém blogu, kde se vydává za „proroka a spravedlivého“ (Mt 13, 14-17), pak velmi přičinlivě opakuje a obhajuje všechny nesmysly, které v onom spisku našel, i s chybami tam uvedenými. Snad mu tento článek pomůže, aby si svůj obzor poněkud rozšířil a svoje vzdělání doplnil.
1 – Nejnověji se ke vzniku svatováclavské přilby vyslovila A. Merhautová (2000, s. 89): „Vlastní zjištění nás vedou k odmítnutí Bendova názoru o jednotném vzniku tzv. svatováclavské přilby a k souhlasu s D. Hejdovou, že kalota byla obohacena o nánosek a zdobenou obroučku později a ještě později pak byly doplněny k obvodu kaloty dva krátké stříbrné pásky. K datování vzniku samotné kaloty a k určení její provenience nemůžeme přinést zásadní nové poznatky. Domníváme se však, že původní kalota postrádala nánosek, že byla původně vybavena chrániči uší a týlu-krku a že nynější zdobený nánosek byl upevněn na její původní týlní straně“. (Nemohla být proto nadále používána – pozn. PŠ) (S. 91): „Nánosek s obroučkou byl na kalotu připojen asi nedlouho před vznikem Kristiánovy legendy“. (S. 92): „Přilba získala svou dosud trvající podobu velmi pravděpodobně za vlády Boleslava II. v souvislosti se založením pražského biskupství (roku 973), kdy byla zároveň svatovítská rotunda, chovající ostatky sv. Václava, povýšena na kostel biskupský. Přilbu lze, zároveň s D. Hejdovou, považovat za záměrně vzniklou relikvii“. (Přilbu snad, ale D. Hejdovou stěží – pozn. PŠ).
2 – Jedná se o legendu „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“ (J. Ludvíkovský 1978), kterou Kristián sepsal někdy mezi roky 992-994. Na samotný závěr své legendy Kristián uvedl ještě jeden zázrak – viz Kristiánův Přídavek v rubrice „legendy“. Svatováclavská přilba tak vstoupila do literatury asi 20 let po svém vzniku.
3 – „přilba spasení...“ jedna ze zbraní víry, srovnej Pavlův list Efezským (Ef 6, 17) – viz Citace níže.
4 – „Boží zbroj...“ srovnej Kristián, kap. 6 – viz Citace níže.
5 – „vojín Kristův...“ srovnej Kristián, kap. 6 – viz Citace níže.
6 – „vojín Bohem vyvolený...“ srovnej Kristián, kap. 7 – viz Citace níže.
7 – Gumpold, biskup mantovský, sepsal svoji václavskou legendu nejpozději roku 983, kdy císař Ota II., z jehož „příkazu“ vznikla (viz Předmluva Gumpoldovy legendy), zemřel. Srovnej „Rodokmen Otonů“. Kněžna Emma, vdova po knížeti Boleslavu II., byla příbuznou císaře Oty II., neboť Emmina matka Adelheida se po ovdovění provdala za krále a pozdějšího císaře Otu I. (J. Sláma 2000, s. 13). To by vysvětlovalo, proč si Emma objednala právě výše uvedenou legendu. Autor iluminací však nepochybně znal i Kristiánovu legendu, jak je patrné na jedné z dalších iluminací, na níž nehodný kněz zřejmě zavírá před sv. Václavem dveře kostela.
D. Třeštík (1987, s. 552) titulní iluminaci interpretoval takto: „Víme, že Václavova přilba byla chována v Praze jako relikvie, pravděpodobně už od 10. století, a něco jako přilbu nasazuje také bůh (později, v roce 2000, s. 71-72, však již najednou „Bůh“, ve skutečnosti ovšem   K r i s t u s , jak je patrné z jeho křížového nimbu – pozn. PŠ) Václavovi na hlavu na jeho nejstarším vyobrazení ve wolfenbüttelském rukopise Gumpoldovy legendy. To vše však nic neznamená. Václavova přilba a jeho drátěná košile byly relikviemi (D. Třeštík tu zapomněl vyjmenovat všechny ostatní Václavovy relikvie chované ve svatovítském pokladu, ale nám tu jde přece výhradně jen o přilbu na uvedené iluminaci – pozn. PŠ), ne atributy, tj. znaky, podle nichž by bylo možno spolehlivě rozpoznat o jakého světce jde (srovnej však níže pozn. 16 – pozn. PŠ). To, co je na zmíněné miniatuře (obr. 2), také není přilba (jak se domníval A. Friedl 1966, s. 64 – pozn. DT), ale mučednická koruna, zobrazená podle skutečné koruny, ne ovšem typu diadému (čelenky), který převládal na západě, nýbrž typu přilby, který žil dlouho v Byzanci, kde se vyvinul ze skutečné přilby římských císařů. Václav byl od druhé poloviny 11. století zobrazován jako kníže a bojovník v nejrůznějším oděvu, několikráte také s přilbou (no vida, tak přece jen – pozn. PŠ), v každém případě však nelze říci, že by se přilba stala jeho atributem. Pokud s ní byl Václav někdy zobrazen, měla jej charakterizovat jako bojovníka, ne jako sv. Václava“. D. Třeštík však nikdy žádné dobové vyobrazení knížete Václava jako bojovníka v přilbě nedoložil.
Proti tomu lze ovšem namítnout, že kněžna Emma si rozhodně neobjednala latinský opis Gumpoldovy legendy v Byzanci, ale na západě. Přilba na hlavě světce tedy není byzantská mučednická koruna typu přilby, ale prostě a jednoduše přilba, jak správně uvedl A. Friedl (1966, s. 63-64). A přilba na uvedené iluminaci (obr. 2) charakterizuje svatého Václava nikoli jako knížete-bojovníka, ale jako „bojovníka za víru“, „bojovníka Božího“ (Gumpold, kap. 15, 24) a „vyvolence Božího“ (Gumpold, kap. 16). Rovněž tak Kristián, jehož václavskou legendu autor iluminací nepochybně znal, jak jsme výše uvedli, svatého Václava nazývá „vojín Kristův“ (miles Christi) (Kristián, kap. 6), „vojín Bohem vyvolený“ (Dei electus miles) (Kristián, kap. 7). Proto na předmětné iluminaci má   s v a t ý   Václav „oděnu“ Boží zbroj (viz níže Ef 6, 10-17), jejíž nedílnou součástí je i „přilba spasení“. Kristus tedy nedělá z Václava mučedníka (trpitele) ani jen knížete-bojovníka, jak se mylně domníval D. Třeštík, ale „přilbou spasení“ ho pozvedá k sobě. Kníže byl zabit, zrodil se   n o v ý   s v ě t e c   pro Nebe.
Později pak D. Třeštík (2007, s. 28-29) přece jen připustil, že iluminátor tu měl na mysli skutečnou přilbu svatého Václava, chovanou ve svatovítské pokladnici, která v té době začala být uctívána jako relikvie (J. Royt 2010, s. 301-302). Spoustu svých dalších omylů ovšem už odvolat nestačil, naopak dále v nich hlouběji a hlouběji zabředával (např. „staneš se pánem pánů svých“, „národ Čechů v Augustinově Božím městě“ nebo „pohanský oráč, glorifikovaný na malbě v křesťanské kapli“).
J. Bažant spatřoval na hlavě sv. Václava zase mitru: „Světecký statut knížete Václava je vyjádřen tím, že jej Kristus přijímá do své družiny – nedívá se na diváka, ale nalevo, směrem, odkud k němu přistupuje sv. Václav, a vkládá mu na hlavu mitru [což na přelomu 10. a 11. století je zjevný anachronismus, opsaný od Schramma – pozn. PŠ]. V raněkřesťanském umění se často setkáváme s kladením věnce a od 5. století i s kladením koruny na světcovu hlavu Kristem nebo andělem jako příslib věčného života“  (J. Bažant 2000, s. 25, 29). 
V tomto případě se však nejedná o mitru ani o korunu, ale pochopitelně o přilbu spasení (Ef 6, 17) (srovnej výše obr. 3).
K obrazu svatého Václava ve wolfenbüttelském rukopisu se vyjádřil také P. Černý (2004, s. 176-177): „Na jeho celostránkové kompozici nasazuje Kristus podle příslušných, dobově užívaných ikonografických konvencí »korunu věčného života« na hlavu sv. Václava, který je zde svým chlamysem, ovinovačkami a ostruhami charakterizován jako světské kníže (což také byl, ale jen do své smrti v roce 935; kněžna Emma tu tedy před rokem 1006 neprosí „světské kníže“, nýbrž světce; kromě toho, kníže je rodu mužského – pozn. PŠ). Tato »koruna věčného života«, tvořená zlatým, typově neurčitým vysokým kbelíkovitým útvarem s křížkem na jeho vrcholu, členěným třemi vodorovnými pruhy, nemá žádnou bezprostřední paralelu mezi staršími či soudobými památkami, ať už na příslušných zobrazeních či zachovalých originálech. Navzdory prvnímu dojmu ji však není možné ztotožnit s »přilbou-šišákem«, jak se vyslovil Friedl, který byl dokonce přesvědčen o autentické podobě této insignie, zobrazené údajně věrně podle skutečného originálu (A. Friedl 1966, s. 57). Na nepřijatelnost této ostatně nijak nepodložené teze upozornila právem Hásková poukazem na absenci »svislého nýtování«, charakteristického pro soudobé přilby (Hásková-Vitanovský 1984, s. 175). Tím méně však Václavova »přilba« může představovat »knížecí mitru«, jak se kupodivu domníval přední německý znalec středověkých vladařských insignií P. E. Schramm (Schramm I, 1954, s. 76), který navíc wolfenbüttelský rukopis řadil časově omylem do druhé poloviny 11. století“.
Spíše proto, že Schramm řadil rukopis do druhé poloviny 11. století, mohl pak Václavovu »přilbu« považovat mylně za »knížecí mitru«. Co se týká názoru J. Háskové, „svislé nýtování“ postrádáme i jinde, např. na přilbách svatých Gereona a Viktora na slonovinové řezbě na obr. 3 výše, přesto se tu také nepochybně jedná o „přilby spasení“. Požadavek „svislého nýtování“ na přilbě, která na iluminaci není kopií nějaké konkrétní přilby, ale představuje jakýsi symbol (viz níže pozn. 23), patří do stejné myšlenkové sféry, jako požadavek „kovových držadel“ u obrácených štítů na znojemské malbě (D. Třeštík 1987, s. 552).
8 – Za své správy Moravy (1019-1034) dal Břetislav opravit a vymalovat celou rotundu (viz článek „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen). Tehdy však na malbách byli vyobrazeni pouze moravští vládci v plášti (3. pás maleb), nevyskytoval se tu ještě žádný z pražských knížat (ani Bořivoj, ani Václav, ani Oldřich). Teprve poté, co Břetislav usedl na pražský stolec, nechal přemalovat severní polovinu 4. pásu postavami prvních křesťanských knížat, vládnoucích v Čechách. Sám se tehdy nechal zvěčnit jako poslední, desátý z nich. Devět knížecích postav jeho předchůdců na pražském stolci je v této moravské kapli namalováno bez pláště, teprve desátý Břetislav má plášť. To přesně koresponduje s pozdější Kosmovou zprávou, že to byl právě Břetislav, kdo jako   p r v n í   (z pražských knížat) podrobil tu zemi (Moravu) svému panství (Kosmas III, 34). Uprostřed mezi oněmi neopláštěnými (protože Moravě nevládli) panovníky pak najdeme v přilbě sv. Václava (viz výše obr. 3). Srovnej tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140), kde jsou vyznačeny jednotlivé fáze výmalby znojemské rotundy.
9 – Břetislavův otec, kníže Oldřich, zemřel 9. listopadu 1034. Kosmas jeho úmrtí zaznamenal (chybně) až k roku 1037 (srovnej Kosmas I, 42).
10 – Srovnej článek „Břetislav, jeho synové a vnuci“, tam zejména pozn. 4.
11 – M. Lurker (1999, s. 210 – heslo „přilba“) – viz literatura níže. Pro zajímavost můžeme dodat, že již autor Chvalořeči o sv. Cyrilu a Metoději (konec 9. století) oba tyto světce přímo nazval „přilbicí spásy“.
12 – A. Friedl (1966, s. 63-64). Nejedná se ovšem o „mučednickou korunu“ (z latinského corona – věnec, královský vínek, čelenka, ale také věnec vlasů duchovních osob, tonsura) typu přilby (asi tak, jako kolečko není čtvereček typu kolečka), ale o přilbu spasení, jak je zjevné z iluminace na obr. 2. Ve svém předchozím textu to A. Friedl (1966, s. 57) vysvětluje: „Jako jiný a ještě starší příklad takového vztahu ke skutečnosti lze uvést dedikační list s obrazem světce Václava v iluminované Gumpoldově legendě ve Wolfenbüttelu z doby kolem roku 1000, nejdéle však před rokem 1006. Zde užil malíř místo mučednické koruny vojenské přílby-šišáku, odpozorované z každodenního života současného prostředí českého“. A. Friedl se tak pokusil, zřejmě pod vlivem autocenzury, ozřejmit křesťanskou symboliku přilby, vkládanou na hlavu světce samotným Kristem, bez použití odkazu na Nový zákon (Ef 6, 10-17). Musíme si uvědomit, že jeho text vznikal někdy v padesátých letech, kdy u nás totalitní komunistický režim církev nemilosrdně pronásledoval.
V pozn. 100 na s. 97 se pak A. Friedl o přilbě rozepisuje šířeji: „Obrazová dokumentace bayeuxských bojovníků má pak ikonografický význam nejen pro typiku jednoho znojemského panovníka, ale i pro výklad původu svatováclavské přilby. Podle dávné tradice byla a je chována v pokladu u sv. Víta jako relikt materiální kultury nejstarších českých dějin. První zmínka o ní je z roku 1354, kdy byla s kopím, mečem a brněním označena za zbraň národního světce, knížete Václava. Nesrozumitelná distinkce na hlavě znojemské a nápadná shoda svatováclavské přilby s bayeuxskými   n a b á d á   k e   s r o v n á n í “.
Podle všeho byl A. Friedl jen krůček od správné interpretace knížecích postav ve znojemské rotundě. Nebyl však s to, překročit onu bariéru, kterou předtím vystavěl J. Mašín (1954, s. 20) svojí (mylnou) domněnkou, že postavy bez pláště patří znojemským údělným knížatům, že tedy i panovník v přilbě uprostřed mezi nimi musí být údělník (nemůže to proto být svatý Václav), zatímco v plášti mohou být podána výhradně jen pražská knížata. Neboť vše, co je „lepší“, musí být „pražské“ (a naopak). Podobně předpojaté a krátkozraké bylo i Mašínovo vročení pořízení veškerých maleb do období 1125-1158 s upřesněním do roku 1134, podle data nalezeného v rytém nápisu na západní stěně rotundy (J. Mašín 1954, s. 22-23) a následně jeho chybným čtením a mylnou interpretací. Svatý Václav v přilbě se však objevuje na denárových ražbách dávno před tímto datem, jak je doloženo dále. Myšlenky, A. Friedlem jen nahozené, dotáhl pak do zdárného konce až J. Zástěra (1986, 1990). Mýlil se sice v datování a výkladu ikonografie 3. pásu maleb, ale jeho interpretace postav ve 4. pásu maleb včetně sv. Václava v přilbě je zcela bezchybná a dodnes   n i k ý m   nepřekonaná (J. Zástěra 1986, s. 4; P. Šimík 2004, s. 111). Všechny postavy se štítem, i ty bez pláště, mají totiž v ruce praporec, symbol držení léna, jsou to tedy všechno panovníci-vladaři a nemohou být mezi nimi žádní „údělníci“ (ani ti bez pláště), jak mylně, ale zato stereotypně tvrdili naši pražští odborníci (J. Mašín 1954, s. 20, 22; A. Merhautová-Livorová 1983, s. 19; B. Krzemieńska 1985, s. 3; D. Třeštík 1987, s. 550; A. Merhautová-A. Martan 1988, s. 298; J. Žemlička 1997, s. 382-383, 400; M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 565; J. Bažant 2000, s. 60; B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík 2000, s. 18, 64, 70; Z. Všetečková 2004, s. 126, 128; V. Vaníček 2007, s. 274; J. Kovárník 2008; D. Třeštík 2009, s. 277; A. Merhautová 2009, s. 279). Srovnej článek „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Ani pokus L. J. Konečného (2005, s. 313n.) o identifikaci knížete s přilbou nebyl úspěšný. Rozpoznal v něm možného zadavatele maleb, jež mohly sice vzniknout již v roce 1091 z popudu Konráda I. Brněnského, ale také prý je mohl dát zhotovit či dokončit až po Konrádově smrti (†1092), jako votivní závazek, jeho syn Litold, jenž zdědil znojemský úděl. Přilba údajně má tohoto zhotovitele maleb určovat. A co sv. Václav na jižním průčelí svatojakubského kostela ve vsi Jakub-Církvice (viz výše obr. 7), ten také jako jediný z vyobrazených světců má na hlavě přilbu, měl by snad jen právě proto být zhotovitelem či dokončovatelem tohoto kostela?
Jestliže malby měly vzniknout až po Konrádově smrti za Litolda Znojemského, což prý má být naznačeno jeho přilbou, pak posledním vyobrazeným knížetem v plášti by musel být Břetislav II., který tehdy dosedl na pražský stolec (1092-1100). Ale vedle krále stojí jen jedna postava, údajně právě Konrád I. A tak i autorův okamžitý nápad s Litoldem v přilbě je na vodě. Zejména také proto, že stejně jako ostatní Konečného „následníci“ bez pláště má domnělý Litold v ruce kopí s praporcem, vladařskou insignii, i když na pražský stolec nikdy neusedl. Čili s Konečného „následníky“ se to má podobně jako s „údělníky“ pražských odborníků výše. Je to „vědecký“ nonsens.
Konečného nápad ovšem vychází z mylné identifikace poslední postavy v plášti ve 4. pásu maleb po levici krále Vratislava jako Konráda I., králova mladšího bratra (ve skutečnosti se jedná o Soběslava I., králova nejmladšího syna). Proto i jeho vročení vzniku maleb (1091) je mylné a Litold jako eventuální „dokončovatel“ maleb tím zcela vypadává ze hry. Kromě toho Litold byl stavebníkem znojemské kaple sv. Mikuláše, předchůdkyně pozdějšího kostela, jak je patrné i z jeho denárů (viz obr. 3 a 9 na straně „Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...).
Více o Konečného hypotéze viz strana „L. J. Konečný × P. Šimík“ v rubrice Ohlasy.
13 – K rozdělení Moravy mezi Břetislavovy syny srovnej mapku moravských údělů. Kníže Břetislav zemřel 10. ledna 1055 v Chrudimi, „když se odhodlal, dvakrát byv vítězem, již po třetí napadnout Uhry“  (Kosmas II, 13). Po jeho smrti Spytihněv II. (1055-1061) vpadl s vojskem na Moravu a 300 předních mužů Moravy dal uvěznit. Jeho bratr Vratislav před ním prchl do Uher, další dva sourozence, Konráda a Otu, si Spytihněv vzal s sebou do Prahy, aby je měl pod dohledem (Kosmas II, 15). Z dalšího Kosmova líčení se dovídáme, že poté, co se Vratislav v Uhrách oženil s Adleytou, dcerou uherského krále (viz „Rodokmen Arpádovců“), Spytihněv raději „povolal Vratislava zpět a navrátil mu na Moravě všechny hrady“  (Kosmas II, 16).
Po Spytihněvově skonu usedl na pražský stolec Vratislav II. (1061). „Rozdělil ihned zemi moravskou mezi své bratry na polovic, dav Otovi krajinu východní, kterou sám dříve měl v držení, více se hodící k myslivosti a bohatší na ryby; západní, sousedící s Němci, dal Konrádovi, jenž sám také uměl německy. Tento kraj jest rovnější, s poli a s lukami, na obilí úrodnější“  (Kosmas II, 18).
14 – O Bořivojově sňatku na hradě Znojmě viz Kosmas (III, 12).
15 – Skutečnosti, že sv. Václav je v rotundě vyobrazen s obráceným štítem (obr. 4), si povšimlo několik odborníků, kteří se studiem znojemských maleb intenzivně zabývali: O. Votoček (1949, s. 125), A. Friedl (1966, s. 63), J. Zástěra (1986, s. 4; 1990, s. 41, 71), V. Tatíček (1998, s. 69-71, ten ovšem mylně považoval i štít Spytihněva I. za obrácený). Správný závěr z tohoto zjištění však dokázal vyvodit pouze J. Zástěra (zdvojení postavy). Odmítavé stanovisko k jejich poznatku o obráceném štítu v ruce sv. Václava sice opakovaně vyjádřil D. Třeštík (1987, s. 552; 2000, s. 71), ale všechny jeho argumenty byly vyvráceny (P. Šimík 2001, s. 361-377). Srovnej „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Podle J. Zástěry (1986, s. 4; 1990, s. 41) obrácený štít znamená, že tento panovník je na malbě vyobrazený dvakrát. „Symbolizuje panovníka, který, i když vládl jednou, je zobrazen v malbách dvakrát, jakoby vždy v jiné kvalitě, což bychom mohli připodobnit averzu a reverzu jedné mince“  (J. Zástěra 1990, s. 95).
To je velmi trefné a výstižné přirovnání vzhledem ke vzniku této části maleb, tj. severní poloviny 4. pásu, (II. fáze) za Břetislavovy pražské vlády (1035-1055) (P. Šimík 2004, s. 99-103), neboť obraz sv. Václava se na reverzu denárů objevuje už od dob Jaromírových (např. Š 112 R), na reverzu některých Oldřichových denárů pak nacházíme i Václavovo jméno; na Břetislavových pražských denárech však již   n a   v š e c h :
                    zadní strana neboli reverz štítu >>> reverz denáru >>> sv. Václav.
Správnost a tedy i pravdivost tohoto Zástěrova zjištění lze v rotundě velmi snadno ověřit. Václav je tu nejprve vyobrazený čtvrtý v pořadí jako kníže (po Bořivojovi, Spytihněvovi a Vratislavovi), vedle něho jako pátý světec Václav v přilbě s obráceným štítem (viz výše obr. 4). Teprve za ním stojí Boleslav I. s kopím šikmo před tělem (jako jediný ze všech vyobrazených knížat). Znojemské malby tedy nejsou jen suchopárným výčtem vladařů, jak za sebou postupně usedali na knížecí stolec, ale jsou i v této části jakýmsi   v y p r á v ě n í m . Např. také Bořivoj, který ukazuje prstem na štít svého syna Spytihněva (viz otázky: „Mohl Spytihněv usednout na knížecí stolec jako pohan?“), kopí sv. Václava v přímém prodloužení kopí knížete Rostislava (umístěného pod ním), kopí šikmo napříč před tělem Boleslava I., s hrotem směřujícím ke sv. Václavovi (decentně naznačený známý příběh bratrovraždy), biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II., překrývající se praporce (symbol vlády) Břetislava II. a Bořivoje II. (viz „vládní smlouva o nástupnictví“, jak ji zachytil Kosmas), obranné gesto levé ruky Bořivoje II. proti Svatoplukovi Olomouckému, který ho nakonec ze stolce svrhl, první český král Vratislav I. vyobrazený mimo posloupnost, aby mohl být umístěn nad postavou prvního krále Slovanů Sáma a současně po pravici svého nejmladšího syna Soběslava I., i když bezprostředně před ním nevládl.
Symboliku Václavova obráceného štítu pro dvojí vyobrazení téhož panovníka využil pak o necelých 100 let později malíř, který někdy v letech 1131-1134 malby v rotundě dokončoval (jižní polovina 4. pásu maleb) (III. fáze). Podobný obrácený štít jako drží sv. Václav (na obr. 4) namaloval i knížeti Vratislavovi II. s mitrou (viz tmavě konturované mírně esovitě prohnuté úzké pásky znázorňující řemení na zadní straně štítu na obr. vpravo). >>> 
Také Vratislav, i když vládl jednou, je v rotundě namalovaný dvakrát. Na svém druhém vyobrazení má již na hlavě královskou korunu. Viz tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci. Srovnej také články „Zdvojení postav na jednom obraze“ a „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Zástěrův poznatek o významu a symbolice obrácených štítů Václava a Vratislava se tím plně potvrdil (P. Šimík 2004, s. 92, 95-99). Amatérský badatel tak pěkně „vytřel zrak“ pražským „odborníkům“, a to se v jejich kruzích neodpouští. Proto pak Zástěrovu správnou interpretaci 4. pásu znojemských maleb bez jakýchkoli skrupulí společně „zadupali do země“  (B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík 2000, s. 5-6, s. 70-72, 74, 97, zadní strana obálky), aby mohli prosadit tu svoji vlastní – pomýlenou. Ještě jim k tomu servilně přisluhoval V. Vaníček (2007, s. 254-257, 273, 274, 276, zadní předsádka a popis na s. 4). Označené pasáže psal autor zřejmě v hlubokém předklonu. To se pak mohlo negativně projevit na jeho páteři. O rok později se k tomuto autorovi přidal ještě J. Kovárník. Srovnej „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli. V roce 2009 ani A. Merhautová a D. Třeštík už nedokázali překročit svůj stín.
servilní příd. (l) projevující (okázale, nápadně) svou poníženost vůči někomu, (otrocky, bezpáteřně) podlézavý, patolízalský: s. podřízený; s. chování; servilně přísl.: s. přisluhovat; servilnost, -i ž servilita
16 – Novodobé bádání jakoby na svatováclavskou přilbu v souvislosti se znojemskými malbami úplně „zapomnělo“. Uveďme za všechny např. P. Obrazová-J. Vlk (1994, s. 136): „Zobrazení světce zde má ještě další smysl, a to ochranu přemyslovské dynastie. Svatý Václav vystupuje v tomto případě v přilbici s pozvednutým mečem a štítem“  (viz např. moravské denáry Oty II. Š 409 R na obr. 6 výše a Š 398 R vpravo). >>>
Přesto o malbě ve znojemské rotundě tito autoři napsali (s. 137): „Svatý Václav, pokud je zde zachycen, není opatřen žádnými atributy, z kterých by bylo možné spolehlivě určit jeho totožnost. I když se vyskytly pokusy identifikovat ho v postavě se šišákem na hlavě (J. Zástěra 1986, 1990 – pozn. PŠ), může být i určitým v pořadí (A. Merhautová 1983 – pozn. PŠ), ale nemáme v tom nejmenší jistotu“.
Ani tu nejmenší? Je ovšem také docela dobře možné, že oba autoři nenašli v sobě dost odvahy, aby vzdorovali autoritě. Už v roce 1987 totiž D. Třeštík jasnozřivě a současně kategoricky prohlásil: „Jak je možné, že Václava dnes rozeznáváme podle přilby? Je to proto, že mu ji nasadil Myslbek na známé jezdecké soše na Václavském náměstí. Nikdy předtím (rozuměj před Myslbekem, viz obr. 10 výše – pozn. PŠ) nebyla Václavovým atributem“  (D. Třeštík 1987, s. 552), a později pak statečně a neohroženě tuto   ú č e l o v o u   l e ž   znovu zopakoval (D. Třeštík 2000, s. 72).
Jinak by totiž pohřbil hypotézy A. Merhautové (1983) a B. Krzemieńske (1985), které postavu svatého Václava v rotundě zapřely. Je tu prý někde vyobrazen (snad čtvrtý v pořadí ve 3. pásu maleb) jen jako kníže, ne jako světec ani jako věčný vladař českého státu (A. Merhautová 1983, s. 23), protože žádná postava nemá nimbus (B. Krzemieńska 1985, s. 22 pozn. 22). Ovšem sv. Václav (i ostatní s ním vyobrazení světci) nimbus nemá ani na pozdějších iluminacích – „De civitate Dei“, „Flores sancti Bernardi“ (viz obr. vpravo, na kterém je nimbus teprve později jiným inkoustem roztřesenou rukou velmi neobratně doplněn v podobě jakési „brambory“) – a také zdaleka ne na všech soudobých denárech! Rovněž na jižním průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub-Církvice u Kutné Hory není žádný ze světců opatřen nimbem. Čili tvrzení B. Krzemieńske, že „sv. Václav byl vždy   k o n s e k v e n t n ě   zobrazován jako světec se svatozáří“ (což prý mají jasně dosvědčovat jeho mincovní obrazy českých mincí od dob Jaromírových), je ryze účelové a v dobových vyobrazeních sv. Václava nemá žádnou oporu.
konsekventní příd. kniž. a odb. důsledný, vytrvalý, cílevědomý, zásadní
V podobném duchu se prezentoval také P. Černý (1997, s. 84): „...u postavy muže s plnovousem, bez svrchního pláště, leč s kónickou   p ř i l b o u   na hlavě, objevujícího se na severní straně, je   s o t v a   m o ž n é   vyslovit se konkrétněji k jeho identitě“. Viz níže pozn. 18. (Srovnej „muže s plnovousem“ na iluminacích „Wolfenbüttelského rukopisu“, „De civitate Dei“, „Flores sancti Bernardi“ a na plastice na  průčelí kostela sv. Jakuba v obci Jakub-Církvice). A později P. Černý (2004, s. 177-178) znovu uvedl: „Na pozdějších zobrazeních v médiu malby či velké plastiky z českých zemí románské doby se postavy světských vladařů objevují v duchu výše zmíněných dobových ikonografických zvyklostí vesměs prostovlasé, s výjimkou dvou případů na monumentální nástěnné malbě v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, kde u postavy identifikované v literatuře jako kníže Vratislav II. je dnes jasně rozeznatelná liliovitá koruna, představující královskou insignii, a u dalšího, zatím anonymního Přemyslovce, který nese na hlavě kónickou helmu“. Čili další historik umění od roku 1987 náhle trpící retrográdní amnézií.
amnézie, -e ž (ř) med. ztráta paměti způsobená chorobou nebo úrazem: retrográdní a. neschopnost upamatovat se na události před určitou příhodou
U monumentální nástěnné malby ve Znojmě však P. Černý zapomněl započítat ještě nejméně další dvě postavy, které prokazatelně nejsou prostovlasé (viz „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“). Je ovšem možné, že nestudoval malby v rotundě, ale spokojil se pouze s konstatováním A. Merhautové (1983, s. 18), která také, když se to hodí, umí počítat jen do dvou: „Figury jsou prostovlasé, pouze Vratislav má na hlavě korunu a jeden z dalších knížat helmu“  (srovnej však J. Zástěra 1986, s. 4 a článek „Zdvojení postav na jednom obraze“).
17 – Bořivojův denár vlevo popsala A. Merhautová (1985, s. 90) takto: „Novým motivem byla Václavova profilová figura ve zbroji na koni, s přilbou na hlavě a se štítem nebo bez něj. Václav byl tentokrát zpodoben ve své bojové roli jako miles christianus a zároveň jako rytíř, v souladu s rodícím se dobovým ideálem, podle soudobých a starších výtvarných předloh“. Jedná se o naprosto mylný a zavádějící výklad do něhož autorka projektovala představy o jedno až dvě století mladší.
Po více než dvaceti letech J. Royt (2010, s. 303) její encyklopedický popis téměř doslova zopakoval: „Na koni se svatý Václav poprvé objevuje na denárech Bořivoje II. (1100-1107)¨. Má na sobě plátkovou zbroj a na hlavě přilbu. Představen je zde jako miles christianus, rytíř-bojovník“  (jen toho „bojovníka“ si tu J. Royt přidal podle D. Třeštíka – viz výše pozn. 7). Zde zůstal J. Royt hodně dlužen své pověsti „odborníka“ na   k ř e s ť a n s k o u   ikonografii, kterou ostatně přednáší v Ústavu pro dějiny umění na FF UK v Praze. Lze to snad vysvětlit tím, že jeho doménou je gotické a barokní umění.
18 – Kamenné plastiky světců jsou však nesporně ještě starší, na jižním průčelí kostela sv. Jakuba byly použity druhotně. Podstatné však je, že svatého Václava tu mezi ostatními světci rozpoznáme velmi snadno, tak jako ho spolehlivě rozpoznali A. Merhautová (1983, s. 24; 1985, s. 74) a P. Spunar (1987, s. 147-149), i když nemá nimbus, podle jeho plnovousu a zejména podle Boží zbroje, jejíž součástí je také přilba spasení (Ef 6, 10-17) – viz výše obr. 7. Ostatně na jižním průčelí kostela sv. Jakuba žádný ze světců nemá nimbus, ani sv. Jakub, jemuž byl kostel zasvěcen, ani vedle sv. Václava umístění sv. Vojtěch a sv. Prokop. Srovnej účelové tvrzení D. Třeštíka v pozn. 7 výše.
19 – Podle M. Wihody (1997, s. 45) se jedná o revers pečeti Konráda Oty I., syna Konráda II. Znojemského; datováno listinou pro klášter v Louce z 25. října 1190 (CDB, s. 299-301, č. 326 – II. typ).
20 – Tento Václav (*1137, †1192?) byl syn Soběslava I. a Adleyty Uherské (viz „Rodokmen Arpádovců“).
21 – Popis pečeti zemského soudu (1219) viz P. Obrazová-J. Vlk (1994, s. 142-143).
22 – Po slavném vítězství u Domažlic (1040) dal Břetislav I. postavit na místě bitvy na Brůdku kostelík zasvěcený sv. Václavovi. Průběh bitvy dramaticky popsal Kosmas (II, 10).
23 – Podle F. Cacha (1972, č. 575) se vyobrazení sv. Václava objevuje i na averzu denárových ražeb, i když je v opisu uvedeno jméno aktuálně vládnoucího knížete. Po Soběslavově slavném vítězství u Chlumce na averzu jeho denáru (Š 216 A) nacházíme motiv sv. Václava v přilbě předávajícího praporec, tedy vládu, Soběslavovi. Může naznačovat, že sv. Václav dopomohl Soběslavovi k vítězství v bitvě u Chlumce, neboť Kanovník vyšehradský vypravuje, že k vítězství pomohl praporec sv. Vojtěcha na kopí sv. Václava (A. Merhautová 1985, s. 74, 80 pozn. 39).
Takových případů s vyobrazením sv. Václava na averzu mincí, i starších, známe více (Š 179, Š 197, Š 416), na některých je také v přilbě (Š 178, Š 188, Š 285, Š 360, Š 378, Š 383, Š 409). Číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy (1996).
24 – „Podle hagiografických vidin rytíře Jana, jenž ležel doma nemocen, se na bojiště dostavili sv. Václav s korouhví, sv. Vojtěch, sv. Prokop a Pět svatých mučedníků (ostatky uloupeny roku 1039 Břetislavem I. v Hnězdně, uctívány pak v českých zemích). ...Samotnému vládci se zde zvláštní pozornost nevěnuje, český svět je i při strukturální vnitřní přeměně stále zabezpečen zejména sv. Václavem“ (V. Vaníček 2002, s. 87-88). Zde si opět nemůžeme nevšimnout, jak velký pozor si V. Vaníček dával, aby se vedle korouhve náhodou nechtěně nezmínil také o přilbě sv. Václava. Jenže stejně se uznává za vadu zamlčeti pravdu, jako přisvědčiti nepravdě! Srovnej originální kronikářův text výše.
25 – M. Lurker (1999, s. 14): „ S y m b o l   je vůči skutečnosti, která se od něho svou povahou liší, jejím reprezentantem; přitom to, co reprezentuje, zaujímá podle příslušného způsobu symbolizace k symbolu různý odstup. Symbol tak není žádnou   k o p i í , nýbrž zachycuje to, co je podstatné, a činí to   v e   v y š š í m   s m y s l u   po způsobu podobenství názorným.“ ... „Symbol je vždy jakýmsi extraktem, výtažkem ze sumy jednotlivých myšlenek; shrnuje celé myšlenkové řady do jinak nedosažitelné obrazné zkratky“.
Dokud přilba sv. Václava zůstávala uložena ve svatováclavském pokladu, byla pouze relikvií (viz výše pozn. 1). Jakmile se tato součást Václavovy Boží zbroje objevila na mincích, pečetích, iluminacích rukopisů, malbách a plastikách, a vstoupila dokonce i do literatury, nelze již mluvit o relikvii, ale výhradně o znaku, symbolu či   a t r i b u t u , podle něhož bylo možné sv. Václava jednoznačně rozpoznat, jako ho podle jeho přilby jednoznačně rozpoznali A. Merhautová-Livorová (1983, s. 24), A. Merhautová-D. Třeštík (1983, s. 146, 177-180; 1985, s. 74) a P. Spunar (1987, s. 147-149) na průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub-Církvice u Kutné Hory (viz výše obr. 7).
To samozřejmě neznamená, že po celých 300 let byl sv. Václav zobrazován výhradně jen s přilbou. Ale pokud byl některý z Bořivojových potomků někdy zobrazen s přilbou, pak se vždy jednalo o svatého Václava, stejně jako na malbě ve znojemské rotundě.
26 – J. Ehm (1954, s. 53): „Jezdec byl vypracován nejprve v životní velikosti, a to v aktu, a konečně oblečen, na počátku roku 1901 podle originálů svatováclavských památek.“ A dále: „Měnilo se stále pojetí hlavy sv. Václava, jež bylo řešeno postupně deseti studiemi v životní velikosti, prováděnými od roku 1902 do 1903. Konečný návrh v životní velikosti schválen v září 1902“.
Z. Dvořáková (1979, s. 213): „Myslbekovo úsilí učinit zadost realitě v nejrůznějších detailech motivuje jeho žádost, s níž se obrací na svého odborného rádce J. L. Píče, aby mu u kanovníka Doubravy projednal zapůjčení předmětů ze svatováclavského pokladu: drátěné košile, meče, přílby a brokátového pláště. Jeho přání je vyhověno a navíc jsou mu zapůjčeny i přezky, třmeny a ostruhy“.
27 – Srovnej poznatky z konference „Znojemská rotunda. Malby v Národní kulturní památce – rotundě sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu“ (25.-26. června 2003), které shrnul J. Unger (2003, s. 52): „Jasně se ukázalo, že i některé názory renomovaných historiků, například D. Třeštíka týkající se přilby jako atributu sv. Václava, je možno překonat (P. Šimík)“.

Petr Šimík (2008, 2010).

Citace:
Pavlův list Efezským (Ef 6, 10-17)
Výzbroj proti zlému
(10) A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
(11) Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
(12) Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem,
       silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
(13) Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý
       postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(14) Stůjte tedy »opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
(15) obuti k pohotové službě evangeliu pokoje«
(16) a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
(17) Přijměte také »přilbu spasení« a »meč Ducha, jímž je slovo Boží«.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Kristiánova legenda, kap. 6
Vojín Kristův
Když tedy blažený kníže Václav s pomocí Kristovou spořádal a upevnil svoji říši, ani můj duch, jazyk, řeč ani papír by nestačily vystihnout, jak se osvědčoval před Kristem a jakou nádobou vyvolenou se ukázal, a také proto, že břemenem hříchů jsem obtěžkán, nemohu vylíčiti, jakých škod vojín Kristův (miles Christi), Pánu svému slouže, ďáblu nadělal a co snopků do stodoly Kristovy jakožto věrný sluha jeho sklidil.

Boží zbroj
Vznešený v tváři, v cudnosti maje zalíbení, ačkoli tato cudnost je řídká i u ženatých, život pozemský touže ukončiti mučednictvím, přívětivě vždy rozmlouval s tichými, avšak na neurvalce, tuláky, na lidi oddané obžerství a pijanství i ty, kteří se uchylovali od pravé víry a přímé cesty, božským rozhorlením býval popuzen. Jestliže je nemohl jinak postihnouti, aspoň pod záminkou společného stolování je k sobě pozval a ohromnými důtkami je zbil, vždycky proti starému nepříteli chápaje se štítu víry a kopím Ducha svatého, jež je slovo Boží, neústupně porážel povětrné mocnosti tohoto světa.

Kristiánova legenda, kap. 7
Zbraně víry
Dálo se pak toto za časů Jindřicha krále saského, jenž si u nich první z milosti Kristovy korunu na hlavu posadil a s nímž byl tento blažený muž spjat ustavičným přátelstvím. Abychom tedy v začatém pokračovali: Boleslav maje dům čili dvůr vlastní v hradě jeho jménem nazvaném, ze všech stran již probodán šípy ďáblovými a chtivostí panování rozpálen, když nadcházela slavnost blažených mučedníků Kosmy a Damiána, jež se světí dva dni před svátkem blaženého archanděla Michaela, vzav si za záminku, že tam ke cti těchto svatých posvěcen jest kostel, bratra svého blaženého lstivě jako na hostinu zve, ale spíše, jak se vpravdě ukázalo, na zavraždění. Jemu sice bylo to vše dobře známo, ale přece zachovávaje ducha neohroženého, políbil na rozloučenou všechny příbuzné a přátele a vydal se na cestu zbraněmi víry obrněn.

Vojín Bohem vyvolený
Vstává blažený Václav, který se měl brzy státi žertvou Kristovou, a do chrámu podle svatého obyčeje svého spěchati dychtí, kdež by mohl, než se sejde lid a nastane ruch, co nejskrytěji se oddati delší modlitbě; a jako dobrý pastýř se stádcem společné chvály jitřní poslouchati nebo zpívati si žádaje, brzy lapen jest v osidla nástrah. Neboť kněz toho chrámu, jeden z těch, od kterýchž vyšla nepravost z Babylónu, jakmile zahlédl muže Božího, podle příkazu zlosynů zavřel dveře chrámové. Pozdvihli se i připravení úkladníci, bratr totiž a všichni jeho ozbrojenci. A vida bratra vojín Bohem vyvolený (Dei electus miles) pozdravuje ho, a kol krku ho objímaje a líbaje, děkuje mu řka: Zdráv buď provždy, bratře můj, a statky tohoto života i budoucího oplývej; přijmiž tebe Kristus k věčné své hostině, jako jsi ty včera mne a moje všecky v takové hojnosti pohostil...

„Seriózní vědecký výzkum však musí stavět na skutečných zjištěných faktech a z nich budovat mozaiku našeho poznání a ne se snažit o ohromující senzačnost, založenou na zcela smyšlených faktech, nebo svévolně zacházet s objektivní skutečností tak, aby byla postavena k podpoře vlastních a priori postavených subjektivních hypotéz. Podobné nevědecké přístupy k dané problematice (...) vedou k mystifikaci a dezorientaci široké veřejnosti, která s nevšedním zájmem sleduje výsledky vědeckého výzkumu našich nejstarších národních dějin“.

Zdeněk Měřínský (1984, s. 375).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Slavníkovské panství ve východních Čechách“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Rodokmen Arpádovců“.
„Hrob knížete Václava“.
Vražda knížete Václava v legendách: I. stsl. legenda, Crescente, Gumpold, Kristián, Vavřinec.
Vražda knížete Václava v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna bylo symbolizováno předáním kopí s   k o r o u h v í .
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj přijal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu v Čechách od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas (II, 13) k roku 1055“ – „...aby ...vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví...“.
Kroniky: „Kosmas (II, 45) k roku 1091“ – paní Virpirk ke králi Vratislavovi: „...a zemi, jež je tvá...“.
Kroniky: „Kosmas (III, 8) k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas (III, 15) k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas (III, 27) k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas (III, 32) k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Kosmas (III, 34) k roku 1110“ – „země moravská i její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav I. převzal praporec od krále).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ o svatbě Konráda II. Znojemského v Uhrách.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ o sněmu v Bamberku (převzetí praporce).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava  pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbolika pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechává Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“ (1 • 2 • 3)
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci“.
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Mořic Trapp: Nástěnné malby kaple (pohanského chrámu) knížecího hradu ve Znojmě. Z příkazu moravského zemského výboru sepsal a popsal Moriz Trapp s 15 vyobrazeními. Brno 1862. Překl. A. Spilka, ed. V. Sýkora, VÚZORT Praha (nedatováno).
• Antonín Matějček: Zbraň sv. Václava a meč svatoštěpánský. Věstník České akademie 25, Praha 1916, č. 5-6.
• Josef Schránil: O zbroji sv. Václava. Svatováclavský sborník I., Praha 1934, s. 159n.
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Josef Ehm: Josef Václav Myslbek. Monografie. SNKLHU, Praha 1954.
• P. E. Schramm: Herrschaftzeichen und Staatssymbolik I. Beiträge zu ihrer Geschichte vom dritten bis zum sechzehnten Jahrhundert. Stuttgart 1954.
• D. Hejdová: Přilba zvaná „svatováclavská“. Sborník Národního muzea v Praze, A 18, 1964, č. 1-2.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• F. Cach: Nejstarší české mince I. České denáry do mincovní reformy Břetislava I. Praha 1970.
• F. Cach: Nejstarší české mince II. České a moravské denáry od mincovní reformy Břetislava I. do doby brakteátové. Praha 1972.
• K. Benda: Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. Umění 20, 1972, s. 235n.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Vyšehrad, Praha 1978.
• Zora Dvořáková: Josef Václav Myslbek. Umělec a člověk uprostřed své doby. Melantrich, Praha 1979.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1983.
• J. Hásková-M. Vitanovský: Osobnost krále Vratislava I. (1061-1092) na mincích. K oficiálnímu vyobrazení prvního českého krále a k české panovnické distinkci. In: Sborník Národního muzea v Praze, Řada A-Historie, XXXVIII, 1984, s. 169-205.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 2, Praha 1985.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Pavel Spunar: Kultura českého středověku. Praha 1987.
• Rudolf Turek: Počátky české vzdělanosti. Praha 1988.
• Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? Umění XXXVI, Praha 1988, s. 297-307.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.
• Jana Obrazová-Jan Vlk: Maior Gloria – svatý kníže Václav. Paseka, Praha a Litomyšl 1994.
• Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Vyšehrad, Praha 1996.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Martin Wihoda: Znojemští údělníci v politickém a mocenském systému přemyslovské monarchie. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 18-45.
• Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Pavol Černý: Zobrazení přemyslovské genealogie v rotundě sv.Kateřiny ve Znojmě a některé aspekty její interpretace. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian, JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Václav Tatíček: Přemyslovské lustrování. Apropos, Praha 1998.
• Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 163-223.
• Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad, Praha 1999.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Petr Šimík: Stručná ikonografie 3. pásu maleb ve znojemské rotundě (www.znojemskarotunda.com – tl. IKONOGRAFIE – hypotézy). Brno 1999.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000.
• Jiří Sláma: Český kníže Boleslav II. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 9-26.
• Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000a, s. 49-70.
• Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000a, s. 85-92.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I., II.). DaS XXII, č. 4 a 5, 2000b, s. 6-11, 29-32.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. In: J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Dušan Třeštík-Anežka Merhautová: České insignie a kamenný trůn. Střed Evropy okolo roku 1000. Český překlad esejů ke stejnojmenné výstavě. NLN, Praha 2002.
• Vratislav Vaníček: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. III. 1250-1310. Paseka, Praha a Litomyšl 2002.
• Josef Unger: Aktuálně o znojemské rotundě. In: Univerzitní noviny. List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masrykiana X, 7-8/2003. Nadace Universitas Masarykiana, Brno 2003, s. 51-52.
• Pavol Černý: Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa. Academia, Praha 2004.
• Petr Charvát: Boleslav II. Sjednotitel českého státu. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Ed. Martin Wihoda, Demeter Malaťák. MM, Brno 2006, s. 25-46.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005, MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Dušan Třeštík: Ještě ke královně Emmě. Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy a druhý život královny Matyldy. In: Eva Doležalová-Robert Šimůnek-Dana Dvořáčková-Aleš Pořízka (ed.): Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha 2007, s. 23-37.
• Jan Royt: Ikonografie svatého Václava ve středověku. In: Petr Kubín (ed.): Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. UK a Togga, Praha 2010, s. 301-327.

   MORAVIA MAGNA

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah