MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

HISTORIE

 

BISKUPSKÉ MITRY

J. Žemlička (1997)

Spytihněv II. (1055-1061) a Vratislav II. (1061-1092)
   (84) Celkový pokles císařské autority Spytihněvovi neunikl. Aniž by ve vztahu k říši a německému královskému dvoru vnášel rušivé prvky, po téměř dvacetileté odmlce (naposledy Břetislavův pokus o pražské arcibiskupství) vstoupil český kníže do přímých jednání s papežem.
   Římská kurie jeho vstřícné kroky vítala.1 Každé příležitosti využívala k tomu, aby upevňovala svůj vliv v Evropě. Vždyť papež byl v jejích očích hlavou nadnárodního společenství křesťanů. Pod svou morální ochranu přijímal knížata, krále i jejich země, za což požadoval symbolické uznání své nadřazenosti. Aby zabránil tlaku východofranckých Karlovců, odevzdal se již velkomoravský Svatopluk se svým lidem pod patronaci sv. Petra a jeho pozemského zástupce – papeže. Dokonce se stal papežovým „duchovním synem“ (spiritualis filius), později „jediným synem“ (unicus filius). V aktu, známém jako Dagome iudex (asi 990-992), svěřil polský kníže Měšek „svůj“ stát pod ochranu apoštolského stolce. Polsko mělo nadále platit do Říma tzv. denár sv. Petra (denarius sancti Petri). Podobně se vyvinul vztah papežství k Uhrám, „věnovaným“ Silvestrovi II. a jeho nástupcům (1000).
19spyt2d.jpg (9969 bytes)
Obr. 1. Vyobrazení Spytihněva II. s mitrou se závěsy (detail).
Svatovítská apokalypsa (1059-1061).2

   Tuto úspěšnou sérii přerušil vzestup císařství, jež získalo navrch v samotném Římě. Obrat přinesl teprve pontifikát Lva IX. (1048-1054). Reformní papežství se vymaňovalo z laického dohledu a získávalo světské spojence. Brzy následuje zpráva, že v roce 1059 anebo 1060 udělil Mikuláš II. (1058-1061) českému knížeti právo užívat mitru. Za tuto poctu měl Spytihněv odvádět do Říma 100 hřiven stříbra ročně. Údaj se dochoval ve sbírce kardinála Deusdedita v jednom z rukopisů vatikánské knihovny.3
   Překvapivě neříká nic bližšího o této mitře Kosmas. Při líčení Spytihněvovy zbožnosti vzpomíná jen „biskupský kožíšek a sukni kleriků, kterou obléknuv navrch na počátku postu, nosil po celých (85) čtyřicet dní“.4 Kníže tím možná chtěl vyjádřit duchovní rozměr své panovnické hodnosti; i když nebyl pomazán a korunován, nebyl jen ryze světskou osobou. Římští králové to dávali na odiv i přijímáním kanonikátu ve vybraných kapitulách. Zda se o to nějak pokoušel ve vztahu k pražské kapitule Spytihněv, není možné doložit ani vyvrátit. Je to však zajímavý prvek v chápání české panovnické hodnosti „předkrálovského“ období.
   Sám pojem „mitra“ prošel dlouhým vývojem a v polovině 11. století s biskupskou nebo opatskou čepicí zdaleka nesplýval. Původ mitry, jež se patrně vyvinula ze staršího camelaucum, není plně objasněn. Její současné uplatnění předznamenal teprve zlom v pohledech na liturgickou pokrývku hlavy, který nastal v průběhu 11. století. Zatímco latinská církev původně vycházela z Nového zákona, jenž nedovoloval kněžím vykonávat bohoslužby se zakrytým temenem, pod sílícím vlivem Starého zákona měli kněz a zejména biskup sloužit Bohu naopak s pokrývkou hlavy. Ve Vulgatě se tato pokrývka nazývá mitra, tiara, cidaris, v biskupském ornátu se uplatnila jen mitra. Za první doklad o biskupské mitře se pokládá udělení „římské mitry“ (mitra romana) Lvem IX. arcibiskupovi Eberhardovi Trevírskému v roce 1049. Eberhard a jeho nástupci směli podle římského mravu užívat mitru při bohoslužbách. Mělo jim to připomínat, že jsou učedníky apoštolského stolce. K roku 1063 se hlásí první známý doklad o udělení opatské mitry. Ve 12. století se mitra chápala jako součást biskupského ornátu. Měla zdůrazňovat sepětí svých nositelů s Římem. Od dnes známého tvaru se původní mitra podstatně lišila: býval to nízký bílý čepec s mělkým příčným vyhloubením a jemnými špicemi nad spánky. Ve 12. století došlo k jejich zvýraznění a především k pootočení, takže výběžky se ocitly nad čelem a temenem.

denlitor.gif (7494 bytes)
Obr. 2. Vyobrazení biskupa sv. Mikuláše Myrského (†350?) s biskupskou mitrou se závěsy a berlou.
Revers denáru č. 446 Litolda Znojemského (1092-1112), opis +S NICOLAVS (Cach 409).
Litold je považován za zakladatele kaple (předchůdkyně pozdějšího kostela) sv. Mikuláše ve Znojmě.
   V západním křesťanstvu užívali mitry i císařové. Jejich mitra nejspíše souvisela s titulem římského patricije (patricius Romanorum). Za císařského nastolení v Římě jím byl o Vánocích 1046 provolán Jindřich III. Tehdy se také hovoří o mitře. Hodnost patricie, vzešlá z pozdně antických a karlovských tradic, byla spojována s nárokem na vládu ve Městě (tedy v Římě). Patricijovi teoreticky náležel rozhodující hlas při papežské volbě. Titul patricie uděloval římský „lid“ a jeho nositelem nemusel být vždy jen císař. „Bílá mitra“ (mitra alba) je zmíněna i v korunovačním řádu Sálců z druhé poloviny 11. století.
   Spojení mitry a koruny, odvozované ze starozákonního citátu „zlatou korunu na jeho mitře“ (coronam auream supra mitram eius, (87) Sírachovec 45, 14), zdůraznil také korunovační řád římských císařů z konce 12. století. Mizelo však povědomí o spojení císařské mitry s patricijskou hodností, takže mitra, kterou vkládal papež na skráně korunovaného císaře a teprve přes ni pokládal korunu, byla již mitrou církevní.
   Vazbu k papeži a církevní mitře prokazují i ostatní zprávy o mitrách světských panovníků. Po mitře českých knížat jsou další zmínky bezmála o století mladší. Papež ji měl udělit sicilskému králi Rogerovi II. (1130-1154), ale výsada se trvale neujala. Ze začátku 13. století pochází ojedinělá zmínka o mitře aragonských králů. Byla součástí královských insignií předaných papežem králi Pedrovi II. (1196-1213). Tradice biskupské mitry v korunovačním řádu kastilských králů je až ze 14. století.
   Smysl udílení církevní mitry z vůle papeže byl vcelku jasný. Jako specifický „římský“ znak upevňovala mitra vazby oceněných mitrantů, ať duchovních (biskupové, ale i jiní) nebo výjimečně laiků, k apoštolskému stolci. Za aktivizace reformního papežství se celý jev přesouval do politické roviny. Ve světské oblasti, téměř zároveň s prvními výsadami k biskupským mitrám, testovala kurie tuto variantu poprvé ve vztahu k Čechám. Za poklesu císařské moci (a možná v jisté opozici k ní) se český kníže rád zajišťoval vazbou k papežství, které tehdy začínalo vystupovat z „ochrany“ Sálců. Možná tím chtěl zčásti vyrovnat náskok Polska a Uher, zatímco kurie počítala, že se mitra stane předzvěstí tužších pout strategicky ležících Čech k Římu. Nepodceňovala ani hmotný příjem za udělenou milost, který se ve vhodnou chvíli mohl změnit v projev vazalství.5
   Za jakých příležitostí mohl Spytihněv mitru nosit, není ze skrovných zpráv patrné. Nejspíše při církevních svátcích, mších nebo v postním období, které Spytihněv podle Kosmy tak intenzívně prožíval.
Obr. 3. Vyobrazení sv. Václava s Vratislavovou biskupskou mitrou se závěsy.
Revers denáru č. 163 Vratislava II. (před r. 1086).6

   Postoupení mitry Spytihněvovi svůj jednorázový účel splnilo. V dočasném vakuu získala česká politika stabilnější oporu, pro papežství to byl důkaz jeho stoupající autority. Jakmile se však sálské císařství znovu upevnilo a vstoupilo do zápasu s papežem, vrátili se Přemyslovci k břetislavovským tradicím. Nebyl to již Spytihněv, ale Vratislav. Právo nosit mitru si dal Alexandrem II. (1061-1073) ještě schválit a na začátku pontifikátu Řehoře VII. (1073-1085) znovu potvrdit.7 Jak svědčí poděkování papeže ze září 1074, nezapomínal ani na sumu sta hřiven stříbra. Když se však Vratislav v zápase Jindřicha IV. s papežem otevřeně postavil za krále, mizel důvod, proč by měl uznávací poplatek za mitru nadále platit. Přesto zůstala (88) akce Mikuláše II., zahájená patrně za Štěpána IX., nejen prvním, nýbrž i nejvýraznějším pokusem, jehož kurie při udílení církevní mitry světským osobám dosáhla. Nová vlna královských povýšení v 70. a 80. letech 11. století odsunula mitru do pozadí.
   Snaha o důvěru papeže se zrcadlí i v dalších Spytihněvových krocích. Jestliže obvěňování starších institucí (Ostrov) nebo velkorysé založení kapituly v Litoměřicích, jejíž zasvěcení může svědčit o dobrých vztazích k papežství již za Štěpána IX. (1057-1058), nevybočovala z běžných projevů knížecí štědrosti a pokud lze rovněž stavbu pražského svatovítského kostela chápat jako praktickou záležitost, osud slovanských benediktinů v Sázavě již v sobě skrývá politický osten. Brzy po svém nástupu Spytihněv mnichy ze Sázavy vyhnal a nahradil je latinským sborem v čele s opatem německého původu.8 Vzhledem k navazovaným stykům s Římem a k rozkolu mezi západní a východní církví (1054)9 se zdá, že příčinou byla spíše „podezřelá“ slovanská liturgie než spory o zakladatelská práva nebo vazby Sázavy k Vratislavovi.10

J. Žemlička (1997, s. 84-88).

Poznámky:

1 – „Břetislavovým pokusem“ je zde míněno přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy v roce 1039.
K oněm Spytihněvovým „vstřícným krokům“ nutno započítat i vyhnání slovanských hlaholských mnichů ze sázavského kláštera, jak se ještě dále v textu dočteme.
2 – P. Černý (2004, s. 135) se domnívá, že pro rozhodnutí, zda se na zmíněné miniatuře jedná o vyobrazení Spytihněva II. či Vratislava II., „má zde větší význam zobrazení kopí s praporcem v jeho rukou než »mitra« na jeho hlavě“. Pomýšlí přitom na repliku posvátného svatomořického kopí ukořistěnou českým vojskem samotnému protikráli Rudolfovi z Rheinfeldenu v bitvě u Flarchheimu (leden 1080), kterou pak Jindřich IV. předal Vratislavovi II. jako zvláštní vyznamenání. Na základě této (mylné) domněnky se pak přiklání k identifikaci knížecí postavy na miniatuře coby Vratislava II. (P. Černý 2004, s. 141n).
Kopí s praporcem v ruce knížete přitom najdeme jak na denárech Spytihněva II. (1055-1061) č. 315, 316, 317 (Cach 327-329), tak i Břetislava I. (viz např. obr. 7 na straně „Břetislav, jeho synové a vnuci“), Oldřicha, dokonce již i Jaromíra (1004-1012) č. 113a, 113b, 113c (Cach 264) (číslování denárů podle katalogu J. Šmerdy 1996 – viz literatura dole). Na iluminaci wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy (před rokem 1006) drží kopí s praporcem sv. Václav.
Při této příležitosti se nelze nezmínit o vyobrazení knížat ve znojemské rotundě, kde už před rokem 1055 byly knížecí postavy opatřeny kopím s praporcem – symbolem držení léna. Zadavatelem této části maleb byl Břetislav I., nejprve jako správce Moravy (1019-1034), pak jako pražský kníže (1035-1055). Srovnej „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Z. Dalewski (2002, s. 326) k tomu uvedl: „Také v případě Čech by bylo přehnané považovat [pouze samotné] kopí za nejdůležitější insignii, která prokazovala vládu českého knížete“.
Obr. 4. Opat kláštera s listinou (detail).
Svatovítská apokalypsa (1059-1061).
Na předmětné miniatuře ze Svatovítské apokalypsy má tedy „větší význam“ nesporně mitra –   n o v á   knížecí insignie (obr. 1) –, než kopí. P. Černý zde nejspíš podlehl představám a rétorice některých současných německých historiků.
Další souvislosti pak vyplývají ze samotné iluminace. Srovnej A. Friedl (1966, s. 57, 58, obr. 76 a 88, s. 91-92 pozn. 61a): „Shora zmíněný fiktivní portrét je jenom částí ilustrace, která sice s textem apokalypsy nesouvisí, která je však obrazovou parafrází události, jež dala podnět ke vzniku celého kodexu. Na foliu 1v je celostranný obraz, složený ze dvou příčných částí (obr. 5). V horní z nich je apotheosa apokalyptické scény (Apoc. I, 13-17), v dolní části pak výjev panovníkovy dotace některé církevní instituci v Čechách. Panovníka, který je na obraze podán s knížecími insigniemi, tj. s kopím a praporcem, dále s mitrou a kataseistami, doprovází zleva ministerial (herold) nesoucí meč jako symbol panovnické moci. Zprava stojí dva příslušníci vysokého klášterního kléru, opat s berlou a jeho průvodce. Panovník i opat jsou spojeni psychickou komunikací svých gest. Opat přijal do svých rukou listinu (knihu?), do níž iluminátor vepsal v minuskule se   z k r a t k o u   slovo: d/o/m/us = dominus (obr. 4). (Viz ale text níže – pozn. PŠ). Byl to nepochybně akt veřejnoprávní, jehož závaznost potvrzuje i symbolický titul, napsaný v majuskule na příčné liště, dělící dvě obrazové části. Nápis je porušen a lze jej rekonstruovat jen přibližně: »...PAT(E)R (D)ABIT MUNUS VOTU OPERA(TUR)?...«. Iluminátor sdělil, lépe řečeno svým obrazem stvrdil donaci poskytnutou církevnímu zařízení. Jaké zařízení to bylo, lze odvodit z obrazu samého. (...).
Z církevních institucí, kterým Spytihněv II. věnoval velké dotace, byl to také klášter benediktinů na Ostrově, založený kdysi Boleslavem II. Je zachována listina dosvědčující tuto církevně politickou transakci právě v době, kdy Spytihněv byl oprávněn vystupovat jako český kníže s novou distinkcí suveréna, vyrovnávajícího se tímto znamením jiným leníkům říše. Je-li tomu tak, je možno pokládat i z tohoto zřetele panovníka portrétovaného v kapitulní Apokalypse za Spytihněva II. a scénu, v níž vystupuje, za odevzdání nových statků a výsad ostrovskému klášteru“.
K tomu P. Černý (2004, s. 258 pozn. 49 a 50) správně poznamenává: „Pojem »dominus«, patřící ve středověku do kategorie »nomina sacra«, mívá nejčastěji abreviaturní podobu »dns«, dále i »dom«, »dms«, »dmn«, »dmns«, »dnms«, »don«, »dons«, »dns«, »dm«. Forma »domus«, jak je tomu v Apok S, není známa ze žádného příkladu. Slovo »dominus« v zobrazených rozevřených kodexech se objevuje vždy v rámci více nebo méně rozsáhlých nápisů, nikdy však   i z o l o v a n ě “.
A. Friedl tu evidentně opomněl důležitý detail – ono slovo „domus“, vepsané na titulní straně patrně listiny (obr. 4), vůbec nemusí znamenat   z k r a t k u   (dominus), ale právě jen   „ d o m u s “   (dům, příbytek). Na iluminaci tedy zřejmě nejde o rozšíření donace klášteru a její stvrzení listinou, ale spíše o listinu, v níž kníže stvrzuje předání   p ř í b y t k u   novému opatu. Samotný kodex by pak byl děkovný dar opata kláštera   „ o b r á c e n é m u “   vladaři (Zj 2, 16) za poskytnutí   p ř í b y t k u .  A v takovém případě se nabízí možnost, jak se dále v Žemličkově textu dočteme, že se jedná o nového německého opata dosazeného na Sázavu na místo vyhnaného opata Víta. Že se mohlo jednat právě a jen o Sázavský klášter, může dosvědčovat i pergamenový fragment s textem staroslověnské hlaholice nalepený na zadním přídeští Svatovítské apokalypsy jako jakási „trofej“ (K. A. C. Höfler 1857). Pak oním darujícím (a současně někdy později kodexem obdarovaným) knížetem na iluminaci může být jen Spytihněv II. a iluminace v Apok S měla tento darovací akt připomenout.
Obr. 5. Nahoře iluminace k Janově Apokalypse (Zj 1, 13-17).
Dole Spytihněv II. předává novému sázavskému opatu listinu.
Svatovítská apokalypsa (1059-1061).
Vyplývá to i z horní poloviny obrazu, která s dolní nepřímo souvisí, na níž před sedmi svícny stojí Kristus, v levici má sedm hvězd (sedm svícnů je sedm církví a sedm hvězd jsou andělé těchto sedmi církví) a před ústy ostrý dvousečný meč (obr. 5):
          Zj (1, 13-17)
          Povolání Jana
    (13) ...uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka,
          oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás.
    (14) Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna,
          jeho oči jako plamen ohně;
    (15) jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni
          a jeho hlas jako hukot příboje.
    (16) V pravici držel sedm hvězd
          a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč;
          jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.
    (17) Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý;
          ale on vložil na mne svou pravici a řekl:
          „Neboj se. Já jsem první i poslední, ...“
          Zj (2, 1-6)
          List do Efezu
     (1) Andělu církve v Efezu piš: Toto praví ten,
          který drží sedm hvězd ve své pravici, který se
          prochází mezi sedmi zlatými svícny:
     (2) „Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti;
          vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí,
          a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly,
          ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři.
     (3) Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.
     (4) Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.
     (5) Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív.
          Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem
          z jeho místa, jestliže se neobrátíš.
     (6) To však máš k dobru, že nenávidíš
          skutky Nikolaitů stejně jako já...“
          Zj (2, 14-16)
          List do Pergama
   (14) Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení
          Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele,
          aby se účastnili modlářských hostin a smilstva,
   (15) tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů.
   (16) Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu
          a budu s nimi bojovat mečem svých úst.
Nikolaité neboli mikulášenci byli raná sekta, kterou založil jeden ze sedmi prvojáhnů Mikuláš (Nikolaos) z Antiochie. Jednalo se o gnostickou sektu praktikující sexuální výstřelky, proto se ve středověku kněžské smilstvo a kněžské sňatky označovaly jako nikolaismus. Je třeba vzít v úvahu, že Nikolaité sváděli křesťany k pohanskému způsobu života, ony sexuální výstřelky byly totiž sakrální smilstvo. Bylo s tím spojeno i pojídání masa obětovaného pohanským bohům (srov. Zj 2, 14-15).
Nikolaité se tak podobají lžiproroku Balaámovi, který navedl (doslova „učil dělat pohoršení“) moabského krále Baláka, aby Moabitky a Madiánky svedly Izraelity k smilnění při pohanských bohoslužbách (srov. Nm 25, 1-3). V biblické mluvě je všeobecně smilstvo symbolem pohanství, nevěry, odpadlictví od víry, atp. Označení sázavských mnichů za Nikolaity [v době vlády Spytihněva II.] by tedy nemuselo být neopodstatněné (J. Klobušický 2005). Srovnej dále pozn. 10.
Kodex tedy musel být určen „obrácenému“ Spytihněvovi II., který slovanské mnichy ze Sázavy vyhnal, nikoliv Vratislavovi II. (jak se výše mylně domníval P. Černý 2004, s. 135), který je naopak přivedl zpět.
3 – CDB I, č. 57, s. 60: „Speciocneus, dux Boemie, accepit licentiam a papa Nicolao sibi portandi mitram et promisit se daturum omni anno C libras argenti de terra sua sub nomine census“.
4 – Tuto pasáž najdeme u Kosmy (II, 16).
5 – Třebaže doklady chybějí, již F. Palacký (Dějiny I, I, s. 317) vystoupil s úvahou, že Spytihněv žádal v Římě o královskou korunu (J. Žemlička 1997, pozn. 24 na s. 433).
6 – Tomuto denáru č. 163 podle katalogu J. Šmerdy (1996) odpovídá Cach 352. Portrét sv. Václava na reverzu je vymodelován pomocí drobných punců a rydla. Zaujme především velmi realistické vypodobení Vratislavovy nízké biskupské mitry se třemi závěsy po obou stranách, kterou je zde ozdoben sv. Václav (v opisu WENCEZLVS). Podoba mitry vznikla nepochybně podle skutečnosti. Srovnej J. Hásková (1992, obr. 17 na s. 63, popis s. 65), která autorství této strany mince připisuje opatu sázavského kláštera a znamenitému umělci Božetěchovi.
7 – Papežská potvrzení o právu nosit mitru CDB I, č. 64, s. 67-68, č. 72, s. 75-76. K tématu J. Žemlička (1992, s. 17-22; 1993, s. 28-30) – viz literatura níže.
8 – Viz legenda Život sv. Prokopa a dodatky Mnicha sázavského I/2.
9 – Viz církevní schizma (1054).
10 – Jak dokládá úvodní část Kroniky Mnicha sázavského (psaná jako dodatek Kosmovy kroniky), mnozí sokové opata Víta ostouzeli u nového knížete [Spytihněva II.] opata a konvent, že se zapletli se slovanským písmem do kacířství a pokrytectví a že jsou vůbec neznabozi. Motivem osočení prý byla závist, neboť do Sázavy chtěli nastoupit bratři latinského vzdělání (V. Vaníček 2004, s. 48).
Obr. 6b. Kníže Spytihněv II. s nízkou biskupskou mitrou Obr. 6c. Kníže Vratislav II. s nízkou biskupskou mitrou
Obr. 6. Znojemská rotunda – portréty knížat ze 4. pásu maleb s pokrývkami hlavy:
knížata Spytihněv II. [19] a Vratislav II. [20] s nízkými biskupskými mitrami (foto v UV světle)
a o 6 pozic dál znovu Vratislav II. [26], tentokrát jako první český král s korunou
na hlavě. Foto František Sysel a Kateřina Dvořáková 1999.

Komentář:
Nejen Kosmas (II, 16), ale ani další kronikáři o biskupských mitrách, které Spytihněv II. a následně pak i Vratislav II. získali od papeže, prakticky nic neví. Svoji pozornost zaměřili na pozdější korunovaci Vratislava II. (1086) na prvního českého krále: Kosmas (II, 37-38), Dalimil (kap. 48), Přibík Pulkava (kap. XLII), Jan Marignola (46. část). Přesto olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126-1150) tuto panovnickou hodnost „předkrálovského“ období na znojemských malbách u postav Spytihněva II. a Vratislava II. neopomněl dát vyznačit (1131-1134) – viz výše obr. 6. Bylo to asi přání nejmladšího Vratislavova syna, Soběslava I., jehož dalším požadavkem zřejmě bylo, aby jeho otec, tentokrát s královskou korunou na hlavě, byl vyobrazen   z n o v u   i po jeho pravici (zde pochopitelně již mimo posloupnost knížat, neboť bezprostředně před Soběslavem nevládl – viz „Břetislav, jeho synové a vnuci“). Vratislav II. s královskými atributy, korunou a žezlem, jako první český král se tak současně ocitl, nikoliv náhodou, nad postavou Sáma, prvního krále Slovanů (J. Zástěra 1990, s. 41, 73; P. Šimík 2004, s. 91 obr. 8 a popis s. 92, 102). Viz článek: „Zdvojení postav na jednom obraze“, tam obr. 14.

K církevní mitře uvádí J. Žemlička (1997, pozn. 20 na s. 433) hlavní literaturu: J. BRAUN, Die liturgische Gewandung im Occident und Orient nach Ursprung und Entwicklung, Verwendung und Symbolik, Freiburg im Breisgau 1907, s. 424-498; P. HOFMEISTER, Mitra und Stab der wirklichen Prälaten ohne bischöflichen Charakter, Stuttgart 1928; E. EICHMANN, Weihe und Krönung des Papstes im Mittelalter, München 1951; P. E. SCHRAMM mit Beitragen verchiedener Verfaser, Herrschaftszeichen und Staatssymbolik. Beiträge zu ihrer Geschichte vom dritten bis zum sechzehnten Jahrhundert, I, Stuttgart 1954, s. 52-97; B. SIRCH, Der Ursprung der bischöflichen Mitra und päpstlichen Tiara, St. Ottilien 1975.

Petr Šimík (2006).

Srovnání:
Rodokmeny: „Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Legendy: „Život svatého Prokopa“.
Kroniky: „Korunovace Vratislava II. českým králem“ (Kosmas II, 37).
Kroniky: „Dodatky Mnicha sázavského I/2 a I/3“ ke Kosmově kronice.
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Historie: „Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou....
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“ (1 • 2 • 3)
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.
• Jarmila Hásková: K ikonografii českých mincí Vratislava II. In: Královský Vyšehrad, sborník, Praha 1992, s. 59-68.
• Josef Žemlička: Mitra českých knížat. Sborník Společnosti přátel starožitností 3, 1992, s. 17-22.
• Josef Žemlička: K hodnověrnosti listiny Jana XV. pro klášter v Břevnově (31.V.993). Milénium břevnovského kláštera (993-1993). Sborník statí o jeho významu a postavení v dějinách. Red. I. Hlaváček a M. Bláhová, Praha 1993, s. 25-39.
• Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Zbygniew Dalewski: Svaté kopí a polské insignie. Sborník esejů k výstavě Střed Evropy okolo roku 1000. NLN, Praha 2002, s. 324-326.
• Pavol Černý: Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa. Academia, Praha 2004.
• Vratislav Vaníček: Vratislav II. (I.). První český král. Čechy v době kulturního obratu v 11. století. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.

   MORAVIA MAGNA

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah