PRAŽŠTÍ „PŘEMYSLOVCI“ A MORAVŠTÍ ÚDĚLNÍCI DO ROKU 1140

Tabulka 18. Srovnání věku a období vlády Břetislava a jeho synů a vnuků v moravských údělech¹ (VDZKČ I, s. 740n) s přihlédnutím k výsledkům antropologicko lékařského průzkumu jejich kosterních pozůstatků a určení dožitého věku dle E. Vlčka a kol. (1997). Data narození jsou jen přibližná. Období vlády je vyznačeno silnou čarou. Podle Břetislavova stařešinského řádu vždy nejstarší z moravských údělníků měl pak usednout na pražský stolec. Knížatům uvedeným v tabulce kurzívou se to však nikdy nepodařilo. Proto také žádný z nich není vyobrazen ani mezi panovníky se štítem a kopím s praporcem na malbě ve znojemské rotundě.²
Třemi svislými šedými pruhy jsou vyznačeny jednotlivé fáze výmalby znojemské rotundy, z nichž ty první dvě byly dílem Břetislava I.³ Třetí fáze proběhla pak o téměř 100 let později až za Soběslavovy vlády.⁴ Samotná stavba rotundy však pochází, podobně jako rotunda ve Starém Plzenci (obr. 7), zřejmě již z 10. století,⁵ neboť známky nejstaršího opevnění znojemské hradní ostrožny patří do 10. století (J. Kovárník 1997, s. 7).

Poznámky:

Petr Šimík (2007).

Citace:

MALE VERUM EXAMINAT OMNIS CORRUPTUS IUDEX.
(Špatně zkoumá pravdu každý podplacený soudce).

HORATIUS (Sat. II, 2, 8).

EIS NUNC PRAEMIUM EST, QUI RECTA PRAVA FACIUNT.
(Dnes dostanou ještě odměnu, kdo z dobrého dělají špatné).

TERENTIUS (Phorm. 771).

NOCENTEM QUI DEFENDIT, SIBI CRIMEN PARIT.
(Kdo chrání viníka, sám se dopouští viny).

PUBLILIUS SYRUS (Sent. N. 45).

Břetislavův stařešinský řád, pronesený tímto knížetem v Chrudimi roku 1055, jak jej zaznamenal Kosmas (II, 13): „Ach, jak se vždy strachuje mysl rodičů o nejistý osud synů! Jest tedy předem pečovati o to, aby po mém skonání nevznikl mezi nimi nějaký spor o to, kdo má dostati panství nad zemí. A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím. Věřte mi, nebude-li   j e d i n ý   v l á d c e   spravovati toto knížectví, vám předním hrozí ztráta hrdla a veliká škoda lidu“.

Jaký byl skutečný vztah mezi vladařem a moravským údělníkem (jakýmsi správcem svěřeného území) připomněl Kosmas (III, 34) ve své kronice znovu k roku 1110, kdy kníže Vladislav I. zajal Otu II.: Když na knížete [Vladislava] jeho rádcové doléhali, aby dal Otu oslepiti, pravil: „Nikoli, nebudu se rovnati knížeti polskému Boleslavovi, jenž svého bratra Zbyhněva lstivě povolal pod závazkem přísahy a třetího dne ho oslepil. Avšak já nechci s bratrancem začíti věčné různice, nýbrž chci ho jen potrestati, aby potrestán zmoudřel a poznal sám i aby jeho potomci byli si toho vědomi, že země moravská a její   s p r á v c o v é   jsou vždy   p o d   m o c í   knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství“.

A. Friedl (1966, s. 62): „Korouhev je znakem suverenity. Korouhví bylo možno vládnout, ale korouhev bylo možné také propůjčovat. Římský císař nebo král na podkladě těchto představ odevzdáním korouhve propůjčil římské léno svému leníku. Český kníže u příležitosti svého nastolení vždy odjíždí do říše na sněm nebo do města, kam byl zvlášť pozván, nebo kde německý císař nebo král ve funkci římského panovníka právě pobýval. A zde obvykle »podáním korouhve a jiných odznaků« přijal Čechy [a později i Moravu – pozn. PŠ] v léno.
   Korouhev, jak tuto insignii nazývají kronikáři, je tedy podle jejich svědectví znakem suverenity nad svěřeným lénem. Je odznakem čestným a nikoli nahodilým. I malíř při používání tohoto ikonografického detailu, vyjádřeného   p r a p o r c e m , byl vázán společenskou diferenciací. Nemohl přisoudit takovou distinkci postavě, jíž ve skutečnosti nepatřila, i když tu šlo jen o typisaci určitého druhu. Jestliže tedy znojemský malíř ve své genealogické řadě každou figuru vybavil kopím a praporcem, učinil tak proto, že fiktivně tu portrétoval české   p a n o v n í k y   jako suverény, i když byli zároveň leníky římských císařů“.
   K tomu je ovšem nutno dodat, že všichni čeští panovníci jsou portrétováni v horním 4. pásu maleb, zatímco dolní 3. pás je vyhrazen moravským vladařům. O moravských „údělnících“ se tu A. Friedl v souvislosti s praporcem vůbec nezmiňuje! V jejich případě lze také sotva mluvit o lenících římských králů či císařů.

B. Krzemieńska (1999, s. 29): „Vladivoj totiž velice rychle změnil pána. Již v listopadu roku 1002 se najednou objevil na sjezdu v Řezně u krále Jindřicha; tady se »v důsledku moudré rady« podřídil králi, slíbil mu věrnost a odměnou obdržel Čechy v léno. Dnes je bezpečně známo, že to byl vůbec první případ, kdy český panovník – a tím Vladivoj bezesporu byl – sáhl po tomto řešení“ – viz Břetislavův lenní hold (tam pozn. 10).
   Srovnáme-li tuto zprávu s vyobrazením na Liutharově evangeliáři (obr. 8) nebo v tzv. Sachsenspiegelu (obr. 2), či s dobovými zprávami kronikářů (viz Kroniky níže), je zřejmé, že král Jindřich tehdy v Řezně předal Vladivojovi lenní praporec čili korouhev (srovnej Dětmar V, 21, k roku 1002). O předání Čech v léno pak autorka píše ještě několikrát – v souvislosti s knížaty Jaromírem (v Praze 1004) (s. 52), Oldřichem (v Merseburgu 1012) (s. 60), Břetislavem I. (v Řezně 1041) (s. 325-327) a Vladislavem I. (v Rokycanech 1110) (s. 52-53) –, o praporci se však velice obezřele   n e z m i ň u j e . Vynechává proto, mimo jiné, také velmi důležitou Kosmovu zprávu, že v Řezně roku 1099 Břetislavův bratr, Bořivoj (II.), obdržel z ruky císařovy korouhev, „aby označil všem Čechům, kteří přišli s ním, že má býti po smrti Břetislavově povýšen na knížecí stolec bratr jeho Bořivoj“. Učinila tak nepochybně s ohledem na svoji hypotézu o moravských údělnících bez pláště s praporcem na malbě ve znojemské rotundě (1985, 2000) – viz výše obr. 1. Že se udělení léna dělo   s y m b o l i c k y   právě předáním praporce čili korouhve, dotvrzují zprávy kronikářů Dětmara, Kosmy, Mnicha sázavského i Kanovníka vyšehradského – viz níže Kroniky. 
   B. Krzemieńska záměrně a úmyslně   z a m l č e l a   všechny ty případy, kdy kronikáři v souvislosti s udělením léna přímo uvádějí, že dotčená osoba převzala z ruky krále či císaře korouhev čili   p r a p o r e c : Bořivoj II. (Kosmas k roku 1099), Oldřich Brněnský (Kosmas k roku 1101), Soběslav I. (Mnich sázavský k roku 1126), Vladislav, Soběslavův syn (Kanovník vyšehradský k roku 1138), Vladislav II., syn Vladislava I. (Kanovník vyšehradský k roku 1140).
   Snad není třeba připomínat, že se v těchto případech vždy jednalo o stávajícího či budoucího panovníka a vládce celého „státu“, a ne o instalaci nějakého podřízeného knížete čili správce v jeho údělu na Moravě. A to jistě věděla i B. Krzemieńska a pochopitelně také D. Třeštík (její manžel), který přesto její pomýlenou hypotézu do posledního dechu prosazoval a bránil „proti všem“, což je jistě velmi dojemné a galantní, ale také zcela nevědecké. Na území historické vědy tak došlo k typickému „střetu zájmů“, v němž nad vědeckou správností a tedy i pravdivostí nakonec zvítězila rodinná selanka u teplého nedělního oběda.
   Teprve po smrti své manželky se D. Třeštík (2009, s. 276-277) osmělil a její hypotézu výrazně modifikoval – přidal i v roce 1134 žijící knížata: „Na tento konstitutivní akt [Kosmovo Povolání Přemysla Oráče] se roku 1134 také odvolal malý znojemský údělný kníže Konrád II., když dal na stěny svého hradního kostela umístit jakousi »malovanou ústavu« přemyslovského státu (srovnej také strany 278-280). Ta je v této rozvinuté monumentální podobě a síle svého významu jedinečným dílem v celé tehdejší Evropě. Program cyklu začíná scénou povolání Přemysla od pluhu k vládě a pokračuje obrazovým katalogem všech knížat, nástupců Přemysla, vládnoucích na pražském trůně i v moravských údělech. Katalog zahrnuje jak pražská, tak moravská knížata. Vyjdeme-li z toho, že Soběslav I. se roku 1130 prohlašoval za devatenáctého »monarchu« Čechů, je zřejmé, že počítal tuto posloupnost ve vládě od prvního křesťanského knížete Bořivoje, tedy s pominutím »pohanských« knížat, avšak se zahrnutím Vladivoje, kterého Kosmas nezná. To odpovídá katalogu, který se zachoval v četných (i když pozdních) rukopisech nezávisle na Kosmově kronice. Šlo tedy jistě o »oficiální«, závazný seznam českých knížat, existující nepochybně již na počátku 12. století. Počítáme-li podle něho knížata s insignií pláště vyobrazená v rotundě, dostaneme souvislou řadu od Bořivoje I. po samotného Soběslava I. – ocitneme se tedy v roce 1134, kdy zřejmě, podle tvrzení pozdějšího nápisu, došlo k přestavbě a nepochybně i k vymalování rotundy. Devět knížat bez pláště odpovídá přesně počtu moravských údělných knížat vládnoucích od roku 1055 do 1134, ovšem s tím, že nejsou rozlišena podle údělů a nelze je tedy identifikovat“.
   Protože D. Třeštík nikdy nebyl moc silný v počtech, tak osmnácti knížatům na malbě v plášti přiřadil 19 jmen včetně v roce 1134 žijícího Soběslava. Obdobně u devíti knížat bez pláště na začátku řady sice ubral Břetislava (†1055), na konci však přidal v roce 1134 žijící „údělníky“, Vratislava Brněnského a Konráda II. Znojemského, tedy celkem 10 jmen. Co k tomu dodat? Navíc, rytý nápis „tvrdil“ úplně něco jiného než se D. Třeštík naivně domníval. Zkratka „constio“ v 6. řádku nápisu neznamenala novou „přestavbu“ (constructionem) rotundy, ale její nový „statut“ (constitutionem) v rámci nového správního uspořádaní moravského biskupství. My už také víme, že žádní „údělníci“ v rotundě namalováni nejsou (proto nemohou být ani rozlišeni podle údělů), protože všechny postavy drží v ruce praporec, symbol držení léna – jsou to všechno panovníci, a ty už rozlišit lze. Také úvodní oráčská scéna nemá nic společného s nějakým smyšleným pohanem Přemyslem, ale je připomenutím nejvýznamnější události v historii Velké Moravy a moravské církve – příchodu a působení byzantské misie Konstantina a Metoděje na pozvání křesťanského krále-oráče Rostislava.

Komentář:
   A. Friedl vyjádřil jasně a srozumitelně (viz text výše), že on sám i figury bez pláště ve 4. pásu považuje za české panovníky, ne za nějaké moravské údělníky (o „následnících“ L. Konečného nebyla tehdy ještě řeč). Názor J. Mašína (1954, s. 20, 22) o údělnících bez pláště tedy dostatečně   z ř e t e l n ě   odmítl. Nikdy totiž nebyla řeč o tom, že by římský král nebo císař podal svému leníku kromě korouhve také ještě plášť. Nebyl to tedy plášť, co ve skutečnosti, ale především na znojemské malbě, odlišovalo vladaře od „údělníka“, resp. „následníka“, ale vždy   k o r o u h e v   čili praporec v ruce „jediného vládce“ (viz také výše obr. 2 a obr. 8). Pro chybějící plášť u devíti postav ve 4. pásu maleb (obr. 1) musíme proto hledat jiné vysvětlení a zdůvodnění (viz text dále).
   Jak zaznamenal Kosmas (II, 15), tak Spytihněv II. nedlouho po smrti svého otce dal také hned najevo, že takovým „jediným“ vládcem je, svým „uspořádáním poměrů na Moravě“. Naprosto stejnou tendenci můžeme pak sledovat i u dalších vladařů (Vratislava II., Břetislava II., Vladislava I. i Soběslava I.). Přičinlivá snaha B. Krzemieńske (1985, s. 21; 2000, s. 49) dokázat v rozporu s prameny (viz Kroniky níže), dokonce i s vlastními poznatky a závěry (viz lenní praporec výše), že tomu tak nebylo (1985, s. 9; 2000, s. 23), vyšla naprázdno. O „domněnkách“ L. J. Konečného (2005, s. 304, 313) ve spojitosti s jakýmisi „následníky“ s korouhví ani nemluvě.
   Spolehlivě to vyvrací samotný fakt, že oněch   d e v ě t   postav bez pláště ve 4. pásu, tzn. svoje „předchůdce“ na pražském stolci, tu nechal Břetislav I. namalovat nedlouho poté, co se stal pražským knížetem (1035). Sám se nechal namalovat jako první z nich v plášti (obr. 1). V plášti moravských králů, neboť po zániku Velké Moravy to byl právě on (z pražských knížat), „jenž tu zemi první podrobil svému panství“ (Kosmas III, 34). Jeho „předchůdci“ na pražském stolci Moravě   n e v l á d l i !   Proto také nemají plášť. Dobře to dokládá právě postava sv. Václava [13] v přilbě uprostřed mezi nimi (viz výše obr. 3). Sv. Václav je tu bez pláště – jako kníže vládl jen v Čechách –, ale v ruce drží kopí s praporcem jako suverénní panovník (viz výše obr. 1), tak jako ostatní knížata bez pláště od Bořivoje po Oldřicha (obr. 1).
   V době, kdy tato část maleb vznikla (II. fáze), tj. na konci třicátých let 11. století, ovšem ještě žádné moravské úděly neexistovaly, nebyli proto žádní „údělníci“, a možní „následníci“ – tehdy ještě nezletilí Břetislavovi synové – byli jen a pouze   č t y ř i   (pro Jaromíra byla určena církevní dráha). Údajní „údělníci“ (B. Krzemieńska a spol.) či „následníci“ (L. Konečný a spol.) ve znojemské rotundě vyobrazení bez pláště, ale zato s korouhví, jsou i proto jen učený nesmysl a evidentní vědecká lež (viz výše obr. 1 a pozn. 2). Srovnej „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.

Petr Šimík (2007).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Mapky: „Moravské úděly“.
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Historie: „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Historie: „Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna symbolizuje předání kopí s   k o r o u h v í .
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj přijal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu v Čechách od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas (II, 13) k roku 1055“ – „...aby ...vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví...“.
Kroniky: „Kosmas (II, 45) k roku 1091“ – paní Virpirk ke králi Vratislavovi: „...a zemi, jež je tvá...“.
Kroniky: „Kosmas (III, 8) k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas (III, 15) k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas (III, 27) k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas (III, 32) k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Kosmas (III, 34) k roku 1110“ – „země moravská i její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav I. převzal praporec od krále).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ o svatbě Konráda II. Znojemského v Uhrách.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   4: „Stáří prvních »Přemyslovců«“ podle legend a výsledků přírodovědeckého průzkumu E. Vlčka.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 940).
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení Prahy upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Odeon, Praha 1966.
• Tomáš Krejčík: Ikonografie moravských denárů. In: Denárová měna na Moravě. Sborník III. numismatického sympozia, Brno 1986.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.
• Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Jaromír Kovárník: Dějiny zkoumání a památkové ochrany znojemské rotundy. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání. Sborník vědecké konference, konané ve Znojmě 23.-25. 9. 1996. JMM ve Znojmě, Znojmo 1997, s. 4-12.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Václav Tatíček: Přemyslovské lustrování. Apropos, Praha 1998.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Josef Žemlička: Století posledních Přemyslovců. Melantrich, Praha 1998.
• Barbara Krzemieńska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století. Garamond, Praha 1999.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000. Vyhodnoceno jako „Czech šmejd české historické vědy za rok 2000“.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Ed. L. Polanský, J. Sláma, D. Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Klára Benešovská: Rotunda P. Marie a sv. Kateřiny. In: Deset století architektury, Sborník stejnojmenné výstavy, Praha 2001, s. 41 a 98.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Marie Bláhová: Historická paměť v pramenech raně přemyslovských Čech. Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. NLN, Praha 2003, s. 53-69.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Aleš Novotný: Metody moderní mytologie neboli boj o „rukopis znojemský“. VVM LVI, 1, Brno 2004, s. 3-14.
• Martin Wihoda: Testament knížete Břetislava. In: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy. VVM a MZM, Olomouc a Brno 2006, s. 33-50.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Dušan Třeštík: Idea státu a národa. In: Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 272-277, 281-286.
• Anežka Merhautová: Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě. In: Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 278-280.
• Zdeněk Měřínský: Morava součástí přemyslovského státu. In: Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 219-227, 230-239.