MM - texty - Svatý kníže Rostislav (1/2)

MORAVIA MAGNA

SVATÝ KNÍŽE ROSTISLAV

• Kanonizace svatého Rostislava, knížete Velkomoravského
Pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku
29. X. 1994 Prešov / 30. 10. 1994 Brno.

Život svatého knížete
velkomoravského
Rostislava

(svátek 28. října)

Svatý jest Hospodin, Bůh náš!
Nad všecky lidi jest Bůh náš!
(Z jitřní bohoslužby)

1. část (1/2)

(3) Kdykoliv se náš duchovní zrak obrátí k počátkům křesťanství v národech slovanských, spatříme svatou a vznešenou osobnost velkomoravského knížete svatého Rostislava. Kdykoliv uvažujeme s vděčností o tvůrcích duchovní a národní kultury, jež vyrůstá z křesťanského kořene, připomínáme si s dvojicí svatých soluňských bratří Cyrila a Metoděje zářný zjev muže, který je pro požehnanou práci na Velkou Moravu povolal a plně ji podpořil. Připomeňme si svatého Rostislava, osvíceného knížete velkomoravského.
Svatý Rostislav je panovníkem, který položil pevné základy našeho duchovního života a kulturní samostatnosti, základy, které přetrvaly přes těžké dějinné zkoušky až k dnešku. Nemůžeme pominout křesťanské svědectví osvíceného vladaře Rostislava, o němž plným právem platí slova svatého apoštola Pavla: „vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru“ (Řím 13, 4). Nepřízní doby byl tento křesťansky prostý a světlem pravého poznání osvícený moravský kníže o p o m e n u t , ač všichni vladaři, (4) kteří uvedli ke svým národům křesťanskou víru a kulturu, byli záhy zařazeni ke sboru Božích v y v o l e n ý c h , v nichž září svatost Krista Bohočlověka.¹

Obr. 1. Velkomoravský kníže Rostislav v plášti se štítem a kopím s praporcem.
Nástěnná malba v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě (3. pás).
Jejím zadavatelem byl pravděpodobně kníže Břetislav za své moravské
vlády (1019-1034) (foto F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

   Když se kníže svatý Rostislav ujal někdy v roce 846 vlády po prvním velkomoravském knížeti Mojmírovi, byla země, zahrnující moravské a slovenské kmeny slovanského lidu již sjednocena a na západě se otvírala kmenům českým, které se později staly její součástí. České knížectví navazovalo na Velkou Moravu a přijímalo z ní křesťanství v jeho slovanské, cyrilometodějské podobě. Na severu a na východě stýkala se Morava, lemována širokými lesy a horstvy Jeseníků, Beskyd, Tater i Matry, s kmeny polskými a ruskými, na jihovýchodě s carstvím bulharským. Na tyto sousední kmeny slovanské myslel moravský kníže rovněž, když uvažoval o nejvhodnější zvěsti křesťanské víry, jež by se dostala nejprve na Moravu a pak i k nim, „aby všechny národy slovanské, vidouce“, jak bude na Moravě hlásáno slovo Boží v jazyce slovanském, „připodobnily se k nám“.²
   Rostislavova země byla do široka otevřena k jihu, kde tvořil její přirozenou hranici a přírodní obranu i cestu k východu veletok Dunaje. Odtud, přes někdejší Panonii, přicházeli na Velkou Moravu obětaví služebníci křesťanské víry, ale i učitelé – neboť i mezi pšenicí se plevelil koukol –, kteří spíše mysleli na politické zisky pro své německé pány, než na pokorné zvěstování čistého učení Spasitele Krista. Životopis svatého otce našeho arcibiskupa Metoděje svědčí, že na Moravě ještě před příchodem svatých bratří Cyrila a Metoděje působili učitelé křesťanské víry „z Vlach, Řecka a z Německa“. Z rukou duchovních, kteří přišli z evropského jihu nebo (5) východu, neboť k nim měl svým životem vskutku nejblíže, přijal svatou tajinu křtu i velkomoravský kníže Rostislav.
   Jeho nebeským ochráncem se stal svatým křtem jeden ze sedmdesáti apoštolů a pomocník sv. Pavla, apoštola národů, – svatý mučedník Krescens – slovansky Rastko. Tento svatý zvěstovatel pravdy Kristovy byl podle 2. epištoly Timoteovi (kapitola 4, verš 10) poslán svatým Pavlem do Galacie a později hlásal slovo Boží v Galii. Jméno Rostislav tedy znamená toho, kdo „rostí“, dává růst, rozmnožuje slávu Kristovu. Takový byl svým životem a skutky také moravský kníže svatý Rostislav.³
   Blahá a nadevše radostná zvěst o odpuštění a spáse člověka v Ježíši Kristu, kterého Otec nebeský jako svého milovaného Syna poslal světu, aby spasil člověka, přicházela k našim velkomoravským předkům pomalu. Pokud svatou víru přinášeli misionáři z Německa, zdráhali se ji Moravané přijímat s důvěrou, neboť se obávali, že s přijetím křesťanství by se stali poddanými svých sousedů. Ačkoliv se na hradištích budovaly první křesťanské chrámy, zaznamenali kronikáři k roku 852 na Moravě, že křesťanství je tam teprve v počátcích. Když se svatý Rostislav stal knížetem velkomoravským, toužil s celou ušlechtilostí své duše zabezpečit život svého lidu v míru a v bezpečí. Rozpoznal však z Boží milosti velmi zřetelně, že nestačí stavět blaho lidu a upevňovat jeho státnost jen na politických výpočtech, na převaze vojenské moci a na pouhém hmotném bohatství, což jsou věci   p o m í j i v é   a vzbuzující   z á v i s t   sousedů. Uvědomil si podle slov Pána Ježíše Krista, že „toho všeho pohané hledají. Ví zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Ale hledejte nejprv království (6) Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno“ (Mat 6, 32-33).
   Rozhodnuv se následovat nejprve Boží království a jeho spravedlnost, obrátil svou pozornost k působení různých učitelů křesťanství v zemi. Nemohli na tak velikou úlohu stačit. Byla jich hrstka, pocházeli z různých oblastí – z východu, jihu a západu, hovořili různými jazyky, stěží se snažili domluvit se slovanským obyvatelstvem. Také v jejich výkladu křesťanského učení i jiných poučeních byla patrna různost názorů, které vzbuzovaly nedorozumění i pochybnosti posluchačů. Někteří se pak přidržovali jenom vnějších forem křesťanské víry bez hlubšího proniknutí k jejímu jádru. Bystrému duchovnímu zraku knížete nemohlo uniknout ani to, že lidské srdce nemůže s láskou a trvale přilnout k živému Bohu a vystupovat k němu v ctnosti, bude-li slovo Boží hlásáno národu v řeči cizí, která je většině nesrozumitelná a nemilá. Nemůže cizí řeč, v níž je sloužena bohoslužba, proniknout k lidskému srdci, aby je uchvátila Boží přítomností a sdělila mu dary Svatého Ducha, které mohou způsobit duchovní obrácení, aby se osobnost člověka, zejména pak začínajícího křesťana, zušlechtila, nabádala k dobru i vzdělávala a získala možnost stát se plně dítkem nebeského Otce, synem Božím nebo dcerou Boží skrze milost. S obavou sledoval kníže Rostislav, jak cizí jazyk skrýval v sobě nebezpečí, že jeho prostřednictvím, jak se dělo u západnějších sousedů Moravy, bude slovanský lid odnárodněn a posléze ujařmen.⁴ Současně si svatý kníže uvědomoval, že staré náboženství, spjaté u Slovanů s oslavováním a usmiřováním přírodních sil, je nedokonalé, ale pouze připravuje k novému a plnému Božímu zjevení, (7) a proto má být nahrazeno pomocí srozumitelného a všem pochopitelného a přesvědčujícího slova.
   Když tedy zbožný kníže Rostislav dospěl ve svém uvažování o nejlepší budoucnosti svého národu k závěru, že zvěstování radostné zprávy o spasení v Kristu Ježíši může být účinné jedině tehdy, bude-li slovanský lid vyučován ve srozumitelném jazyce, začal se rozhlížet, ke komu by se mohl obrátit se svou touhou. V té době se již křesťanská církev rozvinula z jednoduchých apoštolských obcí přes složitější organizaci metropolitních stolců s podřízenými biskupstvími až k velkým celkům církevním, zvaným patriarcháty. Těch bylo na světě v devátém století celkem pět. V Evropě samé byly patriarcháty dva – první římský v čele s papežem, patriarchou římským, druhý v Konstantinopoli neboli Cařihradě v čele s patriarchou cařihradským, jímž byl v té době moudrý a vzdělaný svatý Fótios. Ostatní patriarchové: alexandrijský zahrnoval církevní správu v Egyptě, antiochejský a jeruzalémský spravovali svá území v Asii a pro záměr knížete byli příliš daleko. Tak se stalo, že se moravský panovník obrátil nejdřív k apoštolskému stolci do Říma. Římský papež na žádost svatého knížete neodpověděl a učitele neposlal. Domníval se snad, že Velká Morava bude stejně zahrnuta do církevní správy německé. Toho se však Moravané se svými knížaty obávali, neboť téměř každoročně právě ze západu postihovaly jejich kvetoucí zemi vojenské útoky, jichž se zúčastňovaly i osoby církevní.⁵
   Tehdy se moudrý kníže po poradě s ostatními velmoži a představiteli lidu velkomoravského obrátil se svou prosbou ke stolci cařihradskému.⁶ O církvi na východě se Moravané dovídali (8) jen to nejlepší. V Konstantinopoli sídlil právoplatný vnější ochránce všech křesťanů, v té době zbožný císař Michal III. Svatému Rostislavovi však šlo především o to, že z cařihradského – byzantského církevního prostředí na všechny strany vyzařoval laskavý a nenásilný duch prvotního křesťanství, spojený a zušlechtěný hlubokou vzdělaností, duchovními ctnostmi a uchvacujícím kulturním bohatstvím. Svatý kníže Rostislav napsal byzantskému císaři ve své prosbě, že „od vás na všechny strany dobrý zákon vychází“.
   „Dobrý zákon“, tradiční a bedlivě zachovávaný starocírkevní řád, vycházel z města Cařihradu, založeného císařem sv. Konstantinem, a pronikl svým jasem až k velkomoravským Slovanům, tak jako v té době pronikal do sousedního carství bulharského, ba až na vzdálenou Kyjevskou Rus. Tento „dobrý zákon“ spočíval v důsledném a svědomitém zachovávání a prožívání duchovních hodnot prvotního křesťanství, učení, které sám Pán Ježíš Kristus odevzdal svým učedníkům a apoštolům, od nichž je převzali jejich pokračovatelé. Tato víra byla mnohokráte stvrzena a zpečetěna krví svatých mučedníků a mučednic. O její uskutečňování zápasili nespočetní ctihodní poustevníci, mniši a mnišky v monastýrech, učení teologové v církevních školách, zbožní pastýři církve v čele Božího lidu. V pravé víře žili nezištní lékaři, kazatelé, básníci a spisovatelé, učenci i lidé prostí, panovníci i lidé jim poddaní. Tady žila Církev, která nikdy neodvozovala svoji autoritu od jednotlivých vysoce postavených hierarchů, ale zachovávajíc sborovost posuzovala své důležité otázky na církevních sněmech, na nichž rozhodovali společně všichni biskupové.
   (9) Církev na východě, jak se moravský kníže jistě dověděl, nebránila žádnému národu konat služby Boží v jeho mateřském jazyce a snažila se podporovat překládání Písem svatých do jazyků různých národů. Jako něžná matka byla vždy u těch, kteří ji přijali, učitelkou zbožnosti a čistoty, pěstitelkou vzdělanosti i oporou a záštitou samostatnosti státní. Od této církve – církve pravoslavné – ortodoxní – tak se nazývala, když v osmém století zvítězila nad bludem ikonoborců – nehrozilo našim Velkomoravanům a ostatním slovanským kmenům, že budou svedeni na heretická scestí.⁷ Jako se stal Pán Ježíš Kristus – Syn Boží – Spasitelem všech lidí a osobně každého člověka, který Ho miluje a v Něho věří, tak církev na východě, počínajíc od Jeruzaléma, ctila osobnost člověka a podporovala také požehnaný růst a rozkvět samostatných společenství církevních a národních. Tato samostatná společenství přijímala jako rovnocenné části svaté, obecné a apoštolské Církve Kristovy. To bylo skutečné světlo, které zasvítilo z východu velkomoravskému lidu, vedenému v Bohu moudrým a světlem poznání osvíceným knížetem Rostislavem. V Životopise sv. Cyrila čteme prosbu, s níž se svatý Rostislav obrátil do Cařihradu:
   „Rostislav, kníže moravský, z Božího vnuknutí, se poradil se svými knížaty a s Moravany, i poslal císaři Michalovi poselství, řka: LJUDEM NAŠIM POHAŇSTVA SJA OTVRHŠIM I PO CHRISTANESK SJA ZAKON DRŽAŠČIM, UČITELJA NE IMAM TAKOVAHO, IŽE BY NY   V S V O J J A Z Y K ISTUJU VIRU CHRISTIAŇSKUJU SKAZAL, DA BYŠA I INY STRANY TOHO ZRJAŠČE PODOBILISJA NAM. TO POSLI NAM, VLADYKO, EPISKOPA I UČITELJA TAKOVAHO. (10) OT VAS BO NA VSJA STRANY VSEHDA DOBRYJ ZAKON ISCHODIT...“.
   Rozumíme i dnes dobře tomuto staroslověnskému vyjádření, které Život Metoděje doplňuje těmito slovy: „Přišlo k nám mnoho učitelů-křesťanů z Vlach i z Řecka a i z Němec, učíce nás rozličně. Jenže my Slované jsme lid prostý a nemáme (nikoho), kdo by nás učil pravdě a řádně poučil“. I když se velkomoravský lid již odtrhl od pohanství a přidržoval se křesťanského zákona, neměl Rostislav takového učitele, který by lidu v jeho vlastním jazyce vyložil pravou víru křesťanskou... Kníže nechtěl jakéhokoliv učitele a jakoukoli víru, neboť zvěděl, že se bohužel mezi křesťany vykládá víra různě. Toužil po víře pravé, víře spolehlivé, víře pravoslavné. A tuto svatou hodnotu pravé víry nehodlal si ponechat jen pro sebe a pro svůj lid, nýbrž si přál, „aby i jiné země, když to uzří, nás napodobily“. Víra pravá, pravda, po které toužil z celého srdce, pravda Kristova zákona, je takovým klenotem, který si nelze ponechat jen pro sebe. Rostislav v duchu ve svých bohumilých plánech chtěl osvítit nejen svůj národ, ale také všechny své bratry a všechny sestry v celé rozkošatělé rodině národů slovanských i jiných, které si přály duchovního pokrmu pravé víry a srozumitelné bohoslužby.⁸ Jak by bohumilá prosba moudrého knížete mohla být odmítnuta v slavném městě Konstantinopoli, městě chránícím křesťanskou víru a zbožnost! I císař, jemuž byla adresována, i svatý patriarcha Fótios, který podporoval zvěstování Evangelia a vzdělání, uvítali Rostislavovu prosbu jako projev Boží péče o blaho slovanského lidu. Císař Michal spolu se svatým patriarchou Fótiem svolali veleradu a pověřili moravskou misií dva z nejvýznamnějších (11) zvěstovatelů evangelia Kristova, učeného Konstantina, který si přibral k pomoci svého staršího bratra Metoděje. Ač byl Konstantin-Cyril nemocen a unaven po předchozích misiích u Arabů v Bagdádu a u národa Chazarů v oblastech dnešního jižního Ruska, přijal tuto nelehkou službu zemi velkomoravské s radostí. Oba rodní bratři, svatí Cyril-Konstantin a Metoděj, mohli dobře splnit přání svatého Rostislava, neboť pocházeli ze Soluně, kde se v těch dobách hovořilo nejen řecky, ale i slovansky, a dokonale znali oba jazyky.⁹
[Pokračování ...].

Pavel Aleš a kol. (1994).

Poznámky:

1 –	Podobně jako svatý kníže Rostislav na Moravě byl v Čechách „ o p o m e n u t “ jeho syn, kníže Bořivoj, který přenesl křesťanství z Moravy do Čech (Kristián, kap. 2) a stal se prvním křesťanským knížetem Čechů. Současní pražští archeologové mu dokonce upírají i jeho vlastní kosterní pozůstatky – srovnej J. Frolík-Z. Smetánka (1997), M. Lutovský (1998), J. Sláma (2001). Jedná se o typický projev „nenávisti až za hrob“. Ovšem „vše, co bylo ukradeno, musí být jednou vráceno“. Signifikantní přitom je, že pražští archeologové začali být aktivní ve věci zpochybňování hrobu K1-Bořivoje (či přímo jeho popření) až poté, co byla zveřejněna hypotéza o moravském původu Bořivoje (L. Galuška 1996, s. 124). Dokud měl Bořivoj přiřknuty neexistující české pohanské mytické předky, bylo vše v pořádku. Když se ukázalo, že je moravského původu, že je dokonce synem moravského krále Rostislava (viz „Rodokmen Mojmírovců“), „byl oheň na střeše“. A pražští archeologové začali „hasit“... Viz článek: „Největší archeologický podvod století“.
2 –	Srovnej List krále Rostislava byzantskému císaři Michaelu III., který staroslověnští autoři vložili do ŽK XIV i ŽM V.
3 –	Fuldský analista k roku 846 uvedl, že „Ludvík... moravským Slovanům... ustanovil vévodou Rostislava, synovce Mojmírova“. Jestliže analista ve zprávě použil jeho jméno k ř e s t n í , pak z toho logicky vyplývá, že Rostislav na moravský stolec usedl již jako křesťan. Srovnej pozdější legendu Beatus Cyrillus nebo Granum k roku 886 (po přepočtu 863), v nichž je křest knížete Rostislava připisován až Konstantinu-Cyrilovi. K podobnému dodatečnému „polepšení“ skutečnosti sáhl také Kristián (993) ve své legendě „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“, když v kap. 2 nechává pokřtít Rostislavova syna Bořivoje, v tomto případě pro změnu Metodějem. Tuto smyšlenou událost ovšem klade až do doby Bořivojovy dospělosti, ač ten musel být pokřtěný hned v raném věku, jak to již tehdy bylo v knížecím prostředí obvyklé. Kristián jeho křest tedy „jen“ posunul asi o 20 let dopředu (viz tab. 16), a to jen proto, aby křtící osobou mohl být samotný moravský arcibiskup Metoděj. To bylo pro účel jeho legendy z nějakého důvodu nezbytné (k tomu srovnej tab. 3: „Bořivojův křest“).
4 –	Nastíněné důvody dostatečně vysvětlují, proč se v Rostislavově listu byzantskému císaři (viz výše pozn. 2) objevila často diskutovaná slova „v našem jazyku“ – viz výše text s. 9 (srovnej V. Vavřínek 2001, s. 414).
5 –	Srovnej např. zprávy Fuldských análů k roku 857 a 871.
6 –	V českém mýtu tento moudrý, přemýšlivý, „prozíravý a rozvážný“ moravský křesťanský král-oráč pak získal jméno Přemysl (viz Kristián, kap. 2, Kosmas I, 5). Srovnej ale článek: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
7 –	Ikonoklastická období jsou vlastně dvě, první od roku 724 až po 7. koncil v Nikaii v roce 787, druhé vymezené léty 815-843. Jejich důsledky pro dějiny umění byly tragické, protože došlo k soustavnému ničení všech památek, které zobrazovaly postavy nejen Krista a Marie, ale koneckonců jakýchkoli lidských figur. Církevní východisko sporů a z nich vyplývajícího zákazu uctívání svatých obrazů spočívalo v tvrzení, že zobrazení duchovní podstaty božství není možné, takže obrazy Krista a svatých se vlastně omezují jen na jejich tělesnou schránku, a to se posuzovalo jako klanění se modlám. Tím lze vysvětlit i nevraživost ikonoklastů vůči figurálním památkám antického umění, které se ničily stejnou měrou jako obrazy křesťanské. Na ikonoklastickou ideologii působily zčásti i vlivy východní, ať už muslimské nebo názory některých křesťanských sekt (B. Zástěrová 1996, s. 441).
8 –	Toto Rostislavovo přání či logický předpoklad, aby se příkladu Velkomoravanů, „když to uzří“, chopily i další dosud pohanské kmeny slovanské, se nakonec vyplnily. Také Čechové, když podle rady hadačky sami „nalezli“ svého (křesťanského) oráče, p o s l é z e odvrhli pohanské obřady a odřekli se model a démonů v nich přebývajících (Kristián, kap. 2). „Posléze“ v tomto případě znamená „po příchodu moravského knížete Bořivoje do Čech“. Nabízí se pochopitelně otázka, kde svého křesťanského oráče tehdy hledali a pak také našli? Mezi pohany ve středních nebo snad severních Čechách? Viz mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
9 –	Konstantin a jeho starší bratr Metoděj byli synové vysokého úředníka v Soluni, v jejímž okolí silně převládal slovanský živel. Oba od dětství dokonale ovládali slovanský jazyk a se slovanským obyvatelstvem uvnitř byzantské říše měli značné zkušenosti. Starší Methodios byl předtím, než vstoupil do kláštera (na pohoří Olympos v severozápadní Malé Asii), po nějakou dobu archontem (správcem) slovanského území na horním toku řeky Strymon v Makedonii. Mladší Konstantin se osvědčil při různých diplomatických posláních, zejména jako člen byzantského poselstva vyslaného na podzim roku 860 po nájezdu Rusů na Konstantinopol k Chazarům sídlícím v jihoruských stepích, jež s nimi mělo obnovit spojenecké svazky zaměřené na obranu proti společnému nebezpečnému sousedu na severu. Konstantin byl jedním z předních byzantských vzdělanců své doby a v Konstantinopoli patřil k intelektuálnímu kruhu soustředěnému kolem patriarchy Fotia; jeho vlastní vědecké zájmy se zaměřovaly především k filozofii a dobře ovládal několik východních jazyků, např. hebrejštinu a syrštinu. Zabýval se i literaturou napsanou v těchto jazycích. Odtud vznikla myšlenka spojit misijní a politické poslání k moravským Slovanům s pokusem vytvořit pro ně literaturu psanou v jejich vlastním jazyce (B. Zástěrová 1996, s. 143).

Petr Šimík (2008).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Legendy: „O pustynnike Ivaně“.
Legendy: „Beatus Cyrillus“.
Kroniky: „Granum cathalogi praesulum Moraviae“ aneb Neprávem přehlížený moravský pramen.
Kroniky: „Granum k roku 886“ (po přepočtu 863) o křtu (?) Rostislava, krále Moravy, z rukou sv. Cyrila.
Kroniky: „Granum k roku 891“ (po přepočtu 868) o přinesení ostatků sv. Klimenta do Říma (klíč).
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877) o úmrtí Rostislava, krále Moravanů.
Historie: „Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem“.
Dokumenty: „Egregiae virtutis“ aneb Konstantin a Metoděj prohlášeni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. Encyklika papeže Jana Pavla II. (1985) k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje.
Dokumenty: „Moravský král a světec“. K pravoslavnému svatořečení sv. Rostislava 30. října 1994 v Brně.
Písemnictví: „Velkomoravská škola literární“.
Písemnictví: „Stsl. literární tvorba v 9. a 11. století“.
Písmo: „Písmo hlaholské“.
Písmo: „Mnich Chrabr: O písmenech“.
Tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“ (2/2). Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut sv. Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém vyobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.

Literatura:
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Život svatého knížete velkomoravského Rostislava. In: Svatý kníže Rostislav. Kanonizace svatého Rostislava, knížete Velkomoravského, Pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku 29. X. 1994 Prešov / 30. 10. 1994 Brno. Edd.: Arcibiskup pražský, Metropolita Českých zemí a Slovenska ThDr. Dorotej, prot. Prof. ThDr. Pavel Aleš a kol. Pravoslavné vydavatelství, Olomouc 1994.
• Bohumila Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance. Academia, Praha 1992 (dotisk Academia, Praha 1994, 1996).
• Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1995. MNK, Brno 1996, s. 85-230.
• Lubomír E. Havlík: Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 441-450.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123. Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005, MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah