MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

MÝTY A POVĚSTI

 

POVĚST O PŘEMYSLOVI

KRISTIÁNOVA LEGENDA, KAP. 2. (1. část).

   [Pokračování ...].
   (61) Leč Slované čeští, pod samým Arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce.1 Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku (quandam phitonissam) se podle pověsti (ad fama fertur) obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď.2 Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha.3 Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval,4 jménem Přemysl,5 podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu.6 A tak z pohromy a všech ran morových posléze vytrženi,   n a p ř í š t ě   po onom jmenovaném knížeti   z   j e h o   p o t o m k ů   sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli,7 sloužíce modlám démonů a pohanským obřadům nezkrotně se oddávajíce, až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji.8
     [Pokračování ...]

Kristián: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, kap. 2. (1. část).
Přeložil Antonín Stříž (1969).

Poznámky:

Tabulka 1.
Cicero      Kristián
lidé rozptýlení po kraji •
shromáždění lidí do měst •
jeden velký a moudrý člověk •
z Řecka přišlí sofisté... •
...měli v rukou výuku řečnictví •
změna výchovou v civilizované lidi •
zachovávání zákonů a spravedlnosti •		 • v širém prostoru přebývali
• založení hradu Praha
• velmi prozíravý a rozvážný muž
• z Moravy přišlí kněží...
• ...měli v rukou výuku křesťanství
• změna křesťanskou výchovou
• dodržování křesťanského zákona svatosti
1 – „pod samým Arkturem sídlící“ – pod nejjasnější hvězdou souhvězdí Pastýře. Arktur je čtvrtou nejjasnější hvězdou z celého nebe; září výrazně narudle. Arktur patří k tzv. červeným obrům, má 25× větší průměr a svítí 100× intenzivněji než Slunce.
Podle římské báje pohání Pastýř sedm býků, které představuje sedm hvězd Velkého vozu; Pastýř býky neustále následuje kvůli kruhovému pohybu hvězdného nebe. Jméno nejjasnější hvězdy, Arktur, značí „strážce medvěda“. Toto označení se často používá i pro celé souhvězdí: Arktur při svém pohybu na obloze pronásleduje Velkou a Malou medvědici (Velký a Malý vůz).
V řeckém bájesloví představuje Pastýř vinaře Ikaria z Athén, jehož do umění vinařství zasvětil Dionýsos, bůh vína. Ikarios nalil víno několika rolníkům, ti se opili a v domnění, že byli otráveni, Ikaria zabili. Vládce bohů Zeus pak Ikaria zvěčnil v podobě souhvězdí na obloze (K. M. Schittenhelm 2007, s. 26).
„a jako bezuzdný kůň“ – srovnej Žalm (32, 9): „Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš“. Jak uvedl D. Třeštík (2003, s. 110): „na dvojí zlo (život bez města a bez knížete) je dvojí lék, na nedostatek vlády stanovení knížete a na nedostatek města jeho založení“. Tradice o vzniku kultury si archaické společnosti představovaly jako přechod od počátečního stavu bídy, kdy se lidé téměř nelišili od zvířat, k civilizované společnosti, kdy teprve zásah nějakého kulturního héróa je naučil zemědělství či jiným způsobům obživy a dal jim ostatní dary civilizace. Tuto tradici pak D. Třeštík (2003, s. 111) nalézá v teorii řeckých sofistů, která ovládla i Řím díky tomu, „že z Řecka přišlí sofisté měli v rukou výuku řečnictví“ – podobně jako na Levém Hradci a pak zejména v Praze a okolí „z Moravy přišlí kněží měli v rukou výuku křesťanského zákona svatosti“. Jeden z římských rétorických spisů, Ciceronovo dílo De inventione, se pak ozývá u Kristiána (viz srovnávací tabulka 1 výše).
Tabulka 2.
Ovidius       Kristián

mor •
Řím •
Latium •
Řecko •
Foibos •
kněžka Pythia •
rada, jak moru vzdorovat •
na žádost Římanů přichází... •
...z Řecka Foibův syn Asklépios •
odchází v podobě „jiné“ (jako had) •
„původní tvář vzal na sebe opět“ •
založení svatyně v Římě •
Římanům přinesl spásu •

 • mor (pohanství)
• Praha
• středočeské vévodství
• Morava
• Rostislav
• bezejmenná hadačka-panna (*phitonissa)
• rada, jak moru (pohanství) vzdorovat
• na žádost Slovanů českých přichází...
• ...z Moravy Rostislavův syn Bořivoj
• odchází v podobě „jiné“ (jako pohan)
• na pražský stolec usedá opět jako křesťan
• založení kostela P. Marie v Praze
• Čechům přinesl spásu (křesťanství)
2 – Následně uvedená „prorocká odpověď“ na první pohled nedává žádný smysl. Srovnej J. Sadílek (1997, s. 13): „V Kristiánově lapidárním záznamu zjišťujeme ovšem určitou myšlenkovou nelogičnost. Tím, že byl založen hrad Praha a oráč Přemysl se stal knížetem, a pak dostal pannu hadačku za ženu, byl by stěží zhoubný mor, kvůli němuž se to vlastně všechno odehrálo, jen tak snadno zažehnán.
Jedná se zřejmě o nepochopení námětového synkretismu, skloubení dvou či více literárních předloh. Např. heróa orby Triptolema z agrárních eleusínských her a nosného dějového podnětu z Ovidiových Proměn (kn. XV, v. 622-744), kde se v části nazvané »Příchod Asklépiův do Říma« dočítáme v kostce toto:
Strašný mor kdysi »otrávil ovzduší latijské země«, tj. krajiny okolo Říma, a proto lidé, když poznali, že jejich »lékařské umění nemůže prospět«, navštívili za tím účelem Foibovu věštírnu v Delfách, aby ji požádali o pomoc k ukončení útrap. Když se z hloubky svatyně ozval hlas kněžky [Pýthie], bylo jim oznámeno, aby za tím účelem vyhledali Foibova syna, tj. Asklépia, boha lékařství. Jakmile »moudrý senát se dověděl o božím vzkazu«, vyslal poselstvo do řeckého Epidauru, kde měl Asklépios chrám. V závěru této Ovidiovy básně se dočítáme, že když Asklépios přibyl s posly do Říma a označil místo pro svou svatyni, »ukončil smutek a žal a Římanům přinesl spásu«“.
Kdyby Kristián místo slova „mor“ použil substantivum „hladomor“, pak by ideová struktura děje nabyla na logičnosti. Viz úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“. Ponechal však „mor“ (nákaza, epidemie). Bylo to úmyslné? Jistěže ano. Nejedná se pak o „nepochopení námětového synkretismu“, ale zjevně o záměrné ponechání typických prvků zdrojového námětu: mor, věštkyně, poselstvo vyslané z Říma do sousedního Řecka (viz mapka jižního Řecka), příchod nikoliv původně osloveného boha (héróa), ale jeho   s y n a . Proto se Kristián ve svém textu také odvolává na jakousi pověst – ad fama fertur – ve skutečnosti antický příběh, se kterým se seznámil v době svých studií v řezenském klášteře sv. Jimrama.   P a r a l e l a   s vysláním poselstva Slovanů českých na sousední Moravu ke králi-oráči Rostislavovi a s příchodem jeho syna Bořivoje do Čech je tu očividná. Bořivoj přinesl „spásu“ v podobě moravského křesťanství, jež bylo jediným lékem na „mor“, který v této pověsti symbolizuje české pohanství. Tím teprve dostává „přemyslovská“ pověst z pera učeného a zbožného mnicha svůj jasný smysl a význam.
K tomu ještě J. Sadílek (1997, s. 14) uvedl: „Jak nejlépe lze čelit hladomoru? Dostatkem základních rostliných a živočišných potravin, tedy účelnou organizací zemědělské výroby z určitého společensko-mocenského ústředí. V našem případě hradu. A tak zdůvodnění, proč se měl stát v této souvislosti důmyslný a prozíravý oráč Přemysl knížetem, je nabíledni. Tím jsou pochopitelné i určité obsahové změny v porovnání s předlohou z Ovidiových Proměn, např. proč antického boha lékařství Asklépia nahradil hérós orby Přemysl, proč bylo třeba vystavět hrad Prahu a ne chrám božstvu atp. Jinak řečeno, tuto přemyslovskou pověst bylo nutno v této verzi literárně, námětově přizpůsobit dané společenské situaci“. 
Detailní souvislosti tu J. Sadílkovi již poněkud unikají. Protože v Kristiánově podání pověsti nešlo o žádný „hladomor“, nemá ani Přemyslova orba nic společného se zajišťováním potravin. Jedná se o ryze křesťanskou symboliku: rozbrázdění úhoru srdcí pohanských rádlem Božího slova, setbu semen z proroků a evangelií a sklizeň snopků úrody víry do stodoly Kristovy. Ovidiova pohanského boha Foiba proto nahradil křesťanský oráč. Oráč Přemysl tedy nenahradil Asklépia (jak se domníval J. Sadílek), jenž nakonec přišel do Říma, ale jeho otce, boha Apollóna (Foiba), na něhož, prostřednictvím věštkyně v jeho chrámu, se římské poselstvo nejprve obrátilo. Pohanského boha Asklépia, tzn. Foibova syna, nahradil rovněž tak až oráčův potomek Bořivoj, křesťanský kníže a Rostislavův syn (v Kristiánově verzi ovšem pohan, teprve dodatečně až v dospělém věku na Moravě pokřtěný, jak se dále z Kristiánova textu dozvíme).
Ten pak na Levém Hradci dal vystavět kostel, zasvěcený sv. Klimentovi (jehož ostatky přinesli na Moravu byzantští věrozvěsti Konstantin a Metoděj), a konečně na hradě jménem Praha „chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie“ (Kristián, kap. 2). Z toho vyplývá, že hrad jménem Praha tedy bylo nutno (alespoň v této verzi pověsti) vystavět předem, aby měli Slované čeští povolaného héróa kam přivést a kde nechat postavit chrám, zasvěcený ovšem nikoliv pohanskému božstvu, ale P. Marii.
Přímá paralela mezi Římem a Prahou, Řeckem a Moravou je patrná jak z Kristiánova užití Cicerona (viz výše pozn. 1), tak i Ovidia, jak bylo naznačeno v úvodu této poznámky. Viz srovnávací tabulka 2 výše.
  *phiton, onis, m. vlastně Python, onis, m.  h a d   v Delfách, zabitý Apollónem (Foibem);   v ě š t e c k é   n a d š e n í ,   v y t r ž e n í : phitone concitata (Cosmas) podnícena věšteckým nadšením (* označuje výraz nebo význam neklasický).
Pythia, ae, f.  P y t h i a ,  věštící kněžka chrámu Apollónova v Delfách.
Python, onis, m.  P y t h o n ,  had zabitý Apollónem; python, onis, m.  v ě š t e c k ý   d u c h ,   v ě š t e c .
Apollo, inis, m.  A p o l l ó n ,  syn Diův, bůh slunce, básnického umění, hudby a lékařství, vůdce devíti Múz.
Foibos (řec.) (lat. Phoebus, Zářící) označení kladené před jméno Apollónovo, ale často i samostatně. Jeho původní význam je nejasný.
Asklépios, původně thessalský hérós zdraví, se stal v Řecku od konce 5. století př. n. l. velmi populárním božstvem. V mýtu byl spojen s Apollónem; ten prý dal svého syna Asklépia na výchovu Kentauru Cherónovi a u toho se Asklépios naučil lékařské umění. Ve 3. století př. n. l. se Asklépiův kult dostal až do Říma. Tam byl Asklépios uveden za moru roku 293 př. n. l. na příkaz Sibylliných knih přímo z Epidauru pod jménem Aesculapius. Jeho kultovním střediskem v Římě byla svatyně na tiberském ostrově.
3 – „Na podkladě archeologického výzkumu můžeme dnes už téměř jednoznačně prohlásit, že pražský hrad založil Bořivoj, první křesťanský a vskutku historický kníže. Proč Kristián (a po něm i Kosmas) mu tuto zásluhu upírá a posunuje založení hradu o neurčitou dobu (u Kosmy o osm generací) zpět do minulosti?“ To se ještě R. Turkovi (1963, s. 110) jevilo jako záhada. Blíže k tomu tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“. O literárních motivech, použitých Kristiánem, viz také článek „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (2. část).
4 – Jaká pole, jejichž vzděláváním se moudrý oráč zabýval, mohl mít vzdělaný a učený mnich Kristián na mysli? Jedná se pochopitelně o křesťanskou symboliku „orby, setby a žně“. Těmi „poli“ jsou míněna Boží pole – viz Pavlův první list Korintským (1K 3, 9): 
          „Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole ...“. 
V Kosmově verzi pověsti je tím „úhorem“, jenž Přemysl oral a nedooral, zase myšlen nepochybně „úhor srdcí pohanských, jež je třeba zúrodnit radlicí Božího slova“ (Kosmas I, 22). Připomeňme si slova proroka Ozeáše (10, 12):
          „Rozsívejte si pro spravedlnost, sklízejte pro milosrdenství, zorejte svůj úhor“.
Proto Kosmas (I, 2) také mluví o pohanských Čechách jako o zemi „rádlem nedotčené“. Proto jeho Přemysl oral „úhor, jenž ku podivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli“ (Kosmas I, 5). Ač pohanské Čechy v té době byly obklopeny ze tří stran křesťanskými zeměmi, přece k žádné z nich nenáležely.
5 – Podle D. Třeštíka (2003, s. 165) Kristián prý zpracovával nějakou starší „původní“ podobu pověsti („ad fama fertur“), která se uchovala ústním podáním ještě z doby předkřesťanské (k nemožnosti takového „lidového“ či „ústního“ podání srovnej Z. Kalandra 1947, s. 14-15, V. Karbusický 1995, s. 7-9 a F. Palacký 1936, s. 70-71). Tento motiv z ní mu zřejmě připomněl jeden z římských rétorických spisů, který znal z dob svých studií v Řezně, Ciceronovo dílo De inventione: „Jeden velký a moudrý člověk shromáždil lidi rozptýlené po kraji a ukryté v jeskyních a změnil je výchovou v civilizované lidi. Jakmile vznikla města, bylo už možné, aby moudří přesvědčili řečnickým uměním ostatní, aby zachovávali zákony a spravedlnost“ (D. Třeštík 2003, s. 111).
V Ciceronovi se však nemluví ani o morové nákaze, epidemii (pestilentia), ani o hadačce panně, ani o poselstvu. Jak uvedl D. Třeštík (2003, s. 111): „O moru však tato ani jiná antická teorie nemluvila, ten musel Kristián najít ve své předloze“. A to je právě onen velký a zásadní   o m y l   tohoto historika. „Mor“ nenašel Kristián ve své předloze přemyslovské pověsti, ale v Ovidiových verších, aby jím, prostřednictvím Ovidia, teprve na svoji skutečnou předlohu z historie Velké Moravy a moravské církve mohl poukázat. Údajná „lidová“ pověst se proto netradovala „ústně“ mezi Slovany českými již v dobách předkřesťanských v 8.-9. století, jak si   n a i v n ě   představoval D. Třeštík (2003, s. 113, 165!), šlo o Kristiánův učený výmysl (viz výše pozn. 2).
Jméno Přemysl pro prozíravého a rozvážného oráče se vůbec poprvé objevuje teprve u Kristiána (992-994), tzn. 120 let po přenesení moravského křesťanství do Čech (872). V roce 1120, čili až za dalších 120 let, je pak převzal Kosmas.
V samotném českém panovnickém rodě se však jméno Přemysl neobjevuje dříve než na sklonku 12. století, kdy se tak sám začal nazývat Otakar I. (1155-1230), syn Vladislava II. (viz „Břetislav a jeho potomci do roku 1230“). Již to samo o sobě vylučuje, že by mohlo jít o nějakou „starobylou“ pověst. Skutečná jména se v panovnickém rodě vždy po nějaké době opakují:
        Mojmír, Svatopluk, Bořivoj, Spytihněv, Vratislav, Václav, Boleslav, Břetislav atd. 
V. Karbusický (1995, s. 173) k tomu uvedl: „Tím vystupuje opět do popředí doba, kdy měl český kníže zakladatelský význam pro vybudování centrální moci Čechů. Prvopočáteční zárodek pověsti musíme tedy hledat za vlády Boleslavovy; to je krajní mez literárního vlivu (De inventione aj.) a zároveň krajní mez, odkud se mohou datovat snahy upevnit mytologizací minulosti posloupnictví. K přivlastnění postavy „moudrého muže“ a vytvoření příslušného apelativního jména »Přemysl« mohlo dojít nejreálněji za knížete Boleslava I.“.
Kristián tak podle všeho nepřepracovával nějakou starší „českou“ pověst, ale sám ji vytvořil a použil k tomu několik literárních motivů z Cicerona, Livia a Ovidia, z Bible, z církevních příruček, z Alkuina, atd. Základem ovšem byl skutečný příběh z historie království Moravanů a moravské církve (zaznamenaný pak za Břetislavovy správy Moravy na malbách ve znojemské rotundě). K tomuto království Moravanů se pak v roce 874 oficiálně připojilo i středočeské minivévodství (viz také Reginonova kronika k roku 876 a 890).
Srovnej mapku: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
6 – Dražický rukopis Kristiánovy legendy z let 1329-1342 za konec této věty ještě přidává (podle Kosmy): „scilicet Libussie“ (J. Ludvíkovský 1978, s. 109):
scilicet (= scire licet) lze vědět; zkratka sc. = tj., to jest, toť se ví, rozumí se, zajisté, ovšem, patrně, arci.
Také legenda Diffundente sole (výtah z Kristiána ze 13. století) má v textu o jakési věštkyni vsuvku, která doplňuje její jméno podle Kosmy: „jež se zove Lubussa“ („que vocabatur Lubussa“) (V. Karbusický 1995, s. 49).
Z klasické literatury známe povídku o povolání Gordia od pluhu: i v ní hraje úlohu panna a hadačka, která se zasnubuje budoucímu králi, jemuž věští povolání za vladaře. Uherský král Štěpán byl vyvolen tím, že se mu koruna snesla na hlavu, když obědval za pluhem. Zázračné povolání na trůn mají obdobně jako Uhři i polští Piastovci. Hlavní ideí v povídkách o panovníkovi povolaném od pluhu není selský původ, ale nadpřirozené vyvolení (V. Karbusický 1995, s. 86-87).
Srovnej, jak s tímto stručným a výstižným Kristiánovým příběhem naložil Kosmas o 120 let později. Neméně důležitá a významná na těchto prvních „národních“ oráčích je skutečnost, že svojí křesťanskou orbou dosáhli pro svou zemi založení arcibiskupství. Moravský král-oráč Rostislav, orající ve Znojmě, Metodějovo arcibiskupství (869), polský oráč Piast, orající v hnězdenském podhradí, hnězdenské arcibiskupství (1000), uherský král-oráč Štěpán arcibiskupství v Ostřihomi (1001).
Kosmův pohan Přemysl, orající ve Stadicích, i když z pera kněze, do této řady křesťanských oráčů zcela očividně jaksi nezapadá. Proč asi? Vždyť Kosmas i autoři polské a uherské pověsti psali přibližně ve stejnou dobu. Ale měl Kosmas, jako jediný z nich, skutečně na mysli příběh pohanského oráče? (Srovnej Kosmas I, 22).
7 – Podstatné na tomto sdělení je, že Čechové si v čelo stavěli potomky oráče. Tím prvním, kterého Kristián jmenuje, je Bořivoj. Ti ostatní, „nejmenovaní“, které vložil mezi nalezeného oráče a Bořivoje, však ve skutečnosti nikdy neexistovali – viz článek: „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ Dokládají to i později (1120) Kosmou smyšlená jména mytických Přemyslovců – viz „Rodokmen mytických knížat“. Předobrazem Kristiánova oráče Přemysla byl bezpochyby moravský křesťanský král-oráč Rostislav, takto vyobrazený pak ve znojemské rotundě někdy ve dvacátých letech 11. století. A protože Bořivoj měl být podle Kristiána (i Kosmy) potomkem tohoto oráče, musel být jeho synem, protože mezi Rostislava a Bořivoje se již žádná „ztracená“ generace nevejde (natož několik), jak vyplývá z porovnání jejich životních dat, viz např. tab. 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ a tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ (P. Šimík 2006, s. 350-358). K tomuto závěru vedou zcela jednoznačně také všechny Kristiánem použité paralely, o nichž jsme se zmínili výše ve srovnávací tabulce 1 a 2.
8 – Ono úsloví „až konečně“ tedy ve skutečnosti znamená „přímo, bezprostředně“ (viz výše pozn. 7). Ale to Kristián nechtěl nebo spíš nemohl takhle nezaobaleně napsat, protože pak by totožnost oráče Přemysla (z kap. 2) s králem-oráčem Rostislavem, jehož zásluhy vyzvedává v kap. 1, byla příliš očividná. „Pohanský oráč“ je sice v Čechách na konci 10. století (tzn. 20 let po založení pražského biskupství) zjevná absurdita, ale to by se přece mohlo připsat na vrub oné „původní“ ústně tradované „lidové“ pověsti z dob předkřesťanských, jak si naivně představoval D. Třeštík (viz výše pozn. 5). Ona „zjevná absurdita“ však měla upozornit jsoucného čtenáře, že za tímto znakem musí hledat jeho správný, tj. „užitečný“ výklad – označovanou věc (srovnej Aurelius Augustinus: De doctrina christiana): „...je-li smysl výroku absurdní, pokud jej bereme doslova, je třeba ptát se, zda snad nebylo řečeno to, čemu nerozumíme, jako ten či onen tropus“ (podobenství, metafora, parabola, alegorie).
Bořivoje, jednoho z členů mocné dynastie založené bájným „pohanským oráčem“ Přemyslem, pak vzdělaný a učený mnich Kristián nechává (podruhé) pokřtít na Moravě na dvoře „svého“ krále Svatopluka samotným arcibiskupem Metodějem. Po návratu do Čech „kněze Kaicha, kterého mu Metoděj přidal, usadili na hradě, jemuž jméno [Levý] Hradec, a založili zde kostel ke cti blaženého Klimenta, papeže a mučedníka, mnoho škody satanovi dělajíce a lid Kristu Pánu získávajíce“. Po potlačení údajné následné vzpoury postavil Bořivoj „na samém hradě pražském chrám ke cti blahoslavené Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie“.
Můžeme tedy zjištění J. Sadílka (viz výše pozn. 2) doplnit v tom smyslu, že vedle hradu Praha také založení chrámu bylo součástí příběhu, byl to ale pochopitelně chrám křesťanský.
Proč Bořivoje nechal Kristián pokřtít právě arcibiskupem Metodějem a také kdy Bořivoj, kníže moravský, skutečně usedl na pražský stolec, viz úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“ a tab. 3: „Bořivojův křest“.

Petr Šimík (2007).

Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
            Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi, pokřtění Bořivoje a přenesení křesťanství do Čech, pohanská reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj, stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
            Přídavek.

Srovnání:
Pověst „O Přemyslovi“: Kristián, Kosmas, Diffundente sole, Dalimil, Pulkava, Marignola, F. Palacký, A. Jirásek.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Místa v jižním Řecku, kde se odehrával Ovidiův příběh o Asklépiovi“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen Karlovců“.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký, Jirásek.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, Granum, F. Palacký.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Tabulka   2. „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3. „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Jakou úlohu v dějinách prvních Slovanů měla Turkménie?“
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 (reprint 1. vydání Orbis, Praha 1963), s. 19-20, 110.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• Publius Ovidius Naso: Proměny (Metamorphoses). Překlad a poznámky Ivan Bureš. Svoboda, Praha 1974.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, pověsti. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 78-128.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005, MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Klaus M. Schittenhelm: Jak se vyznat ve hvězdách. Z něm. orig. (Sterne finden ganz einfach, Franckh-Kosmos, Stuttgart 2005) přel. Pavel Příhoda. Albatros, Praha 2007.

   MORAVIA MAGNA

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah