MM - texty - Svatý kníže Rostislav (2/2)

MORAVIA MAGNA

SVATÝ KNÍŽE ROSTISLAV

• Kanonizace svatého Rostislava, knížete Velkomoravského
Pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku
29. X. 1994 Prešov / 30. 10. 1994 Brno.

Život svatého knížete
velkomoravského
Rostislava

(svátek 28. října)

Svatý jest Hospodin, Bůh náš!
Nad všecky lidi jest Bůh náš!
(Z jitřní bohoslužby)

2. část (2/2)

   [Zpět: 1. část ...].
   (11) Svatý Cyril byl nejen hluboký znalec filosofie a bohosloví, ale i velký znalec jazyků. Svatý Metoděj býval v mladosti představitelem císařovým v oblasti obývané Slovany, opustil však světskou slávu pro Království nebeské a odešel do monastýru, aby se oddal modlitbě, přemýšlení o Bohu a studiu svatých knih. Když však bylo zapotřebí, oba bratři pokorně vzali na sebe povinnosti učitelů a odcházeli do dalekých zemí, kde jim hrozilo nejedno nebezpečí, aby jako zvěstovatelé Evangelia uváděli nové národy ke spáse. S radostí přijali svatý Cyril i Metoděj tento úkol u Slovanů a pečlivě se k němu připravili. Svatý Cyril dobře pochopil význam Rostislavova záměru uvést ke Slovanům křesťanství v jejich rodném jazyce a plně s tím souhlasil. Stejného smýšlení byl i svatý patriarcha Fótios, učený přítel svatého Cyrila. Již dříve se jistě oba zabývali myšlenkou, jak nejvhodněji přiblížit slovanským kmenům Kristovo svaté učení a s ním i všechny hodnoty kulturní, které křesťanství přináší.¹
   Pro svatého Cyrila-Konstantina vyvstala však přitom další otázka: zda mají Moravané vlastní písmo pro svůj jazyk? Totiž jen ta myšlenka, (12) která je zapsána, může přetrvat do dalších pokolení. Jedině vlastní písmo mohlo povznésti slovanský jazyk i slovanský lid k vrcholům vzdělanosti a uvésti jej do rodiny vyspělých národů. Svatý Cyril dobře věděl, že písmo je základem k rozvíjení a zušlechťování jazyka, neboť může zachytit všechny hloubky i jemnosti ducha. Největším pak dobrodiním pro slovanský lid se stane překlad Boží pravdy v Písmech svatých a spolu s Biblí i překlad svatých bohoslužeb. Slovem i písní v bohoslužbě Církev Písmo svaté vykládá, věřící do rozhovoru s Bohem uvádí a otevírá jim velké dary duchovní ve svatých tajinách.²
   Jakoby odpovídal svatému knížeti Rostislavovi, řekl císař Michal svatému Cyrilovi: „Budeš-li chtít, tak ti to Bůh může dát, který dává všem těm, kteří prosí bez pochybování a otvírá těm, kteří tlukou“ (Luk 11, 10). Svatý Cyril se oddal podle svého zvyku modlitbě s ostatními pomocníky. Brzy mu zjevil Bůh, který vyslýchá prosby všech svatých služebníků, písmena pro slovanský jazyk, a když je sestavil, jal se jimi psát překlad Písma svatého. Začal podle východního liturgického řádu slovy Janova evangelia: „Iskoni bě Slovo, i Slovo bě k Bohu Boh bě Slovo...“, čtenými na svatou Paschu. Tak již v Cařihradě vynaložili úsilí, aby náš slovanský lid obdržel velký dar křesťanství v jeho plnosti.³ V Životopise sv. Konstantina-Cyrila čteme slova: „Zaradoval se císař a velebil Boha se svými rádci. I poslal ho (tj. sv. Cyrila s Metodějem na Moravu) s mnohými dary, napsav Rostislavovi: »Bůh, který přikazuje každému, aby k poznání pravdy přišel (1 Tim 2, 4) a pozvedl se na vyšší stupeň, viděl tvou víru a úsilí a způsobil i nyní v naší době, že zjevil písmo pro váš jazyk, čehož (13) na počátku nebylo, nýbrž pouze v prvních letech, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, jež oslavují Boha svým jazykem. A tak jsme ti poslali toho, jemuž je Bůh zjevil. Muže ctihodného a pravověrného, velmi učeného a filosofa. Přijmi dar větší a dražší nad všechno zlato, stříbro a drahé kamení a pomíjející bohatství. Přičiň se, abys s ním horlivě upevnil dílo a celým srdcem hledal Boha. Nezamítej spásu celku, nýbrž povzbuď všechny, aby nelenili, aby nastoupili cestu pravdy, abys také ty, když je svým úsilím přivedeš k poznání Boha, přijal za to odměnu jak v tomto věku, tak i v budoucím, za všechny duše, které uvěřily v Krista Boha našeho, od nynějška až na věky, zachovávaje svou paměť ostatním pokolením, podobně jako veliký císař Konstantin«“.
   V tomto výstižném poučení zříme duchovní tvář svatého Rostislava. Jistě mu tato slova zapadla hluboko do srdce. Takovým chtěl být a takovým s pomocí Boží také byl. V jeho poslání ho utvrzovali oba bratři Cyril a Metoděj se svou družinou a Rostislav se stal jejich přítelem i žákem, ctil je a podporoval jejich svaté dílo. Svatý Rostislav ihned pochopil, že mu přinesli skutečně dary nejvzácnější. To, že slova listu byzantského císaře byla žáky věrozvěstů takto vložena do Životopisu svatého Cyrila, svědčí nejen o svatých bratrech, ale také o křesťanské opravdovosti a veliké zbožnosti osvíceného knížete.

Obr. 1. Král Rostislav uvádí byzantskou misii – Konstantina a Metoděje – na Moravu.
Nástěnná malba v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě (3. pás).
Jejím zadavatelem byl pravděpodobně kníže Břetislav za své moravské
vlády (1019-1034) (foto F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

Svatý kníže Rostislav umožnil sv. Cyrilu a Metoději a jejich pomocníkům, aby dále nerušeně překládali Písmo svaté a bohoslužebné knihy pravoslavného obřadu z řeckého jazyka do jazyka staroslověnského. A tak brzy učitelé ochraňováni svatým knížetem vyučili shromážděné žáky celému církevnímu řádu: bohoslužbě jitřní, (14) hodinkám, večerním bohoslužbám, povečeří a vysluhování svatých tajin. Tomu všemu učili se velkomoravští žáci s nadšením. Svatý kníže Rostislav sledoval s péčí studijní úspěchy Moravanů do učení věrozvěstům svěřených. K bohoslužbám v jazyce staroslověnském a úchvatně znějícím textům Písem svatých a modliteb spolu s překrásným zpěvem, i k nazírání svatých ikon přilnuly duše Moravanů. Pravoslavným službám Božím každý rozuměl a každý – ať vznešený, ať prostý, bohatý či chudý, otrok nebo svobodný – mohl, přijímaje vzdělání a poučení, růsti ke spáse Království nebeského. Tak víra křesťanská působila na všechny, kdož ji přijímali, a činila z nich lidi před Bohem si rovné, ve své lidské hodnotě jedinečné a duchovně žijící. Také národ, o jehož spásu dbal svatý kníže, rostl v sebeuvědomění jako národ rovný mezi rovnými a svobodný ve svém bytí. Tak právem napsal životopisec svatého Cyrila, že „podle slov prorockých se otevřely uši hluchých, aby slyšely slova Písma, a jazyk zajíkavých se stal jasným (Izajáš 34, 5 a 32, 4), Bůh se tomu radoval, kdežto ďábel byl zahanben“.⁴

Obr. 2. Tři oráči za pluhem – Konstantin, Rostislav a Metoděj – při křesťanské orbě.
Nástěnná malba v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě (3. pás).
Jejím zadavatelem byl pravděpodobně kníže Břetislav za své moravské
vlády (1019-1034) (foto F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

   S úspěchy Byzantinců na Velké Moravě nebyli však spokojeni latinští duchovní z cizozemců, kteří sledovali v Rostislavově zemi nepravé cíle. Závistivě začali mluvit proti cyrilometodějské bohoslužbě a tvrdili, že Bůh vyvolil pouze tři jazyky – hebrejský, řecký a latinský, jimiž náleží Boha chválit a oslavovat, a že pouze těmito jazyky má být sdělováno všeliké lidské vědění. To by pak znamenalo, že národy, které užívají jazyků jiných, by měly pověky setrvat v temnotě a pouze paběrkovat u národů s výhodami jazyků domněle vyvolených. V diskusi (15) o bohoslužebném jazyku, jež byla projevem nevzdělanosti trojjazyčníků i záminkou k útoku proti Bohem vnuknutému Rostislavovu záměru, vystoupil neohroženě svatý Cyril. Ubránil slovanskou bohoslužbu ve slavné benátské disputaci, když se vracel spolu se sv. Metodějem nazpět do Cařihradu⁵ po naplnění první části svého velkomoravského poslání.
   „Cožpak nepřichází déšť od Boha na všechny stejně a zdali slunce zrovna tak nesvítí na všecky? Zdali nedýcháme na vzduchu všichni stejně? A tak vy se nehanbíte uznávat pouze tři jazyky a přikazovat, aby všechny ostatní národy a plemena byly slepé a hluché?“ Sv. Cyril-Konstantin vyjmenoval celou dlouhou řadu národů, které v církvi východní měli své knihy a vzdávali Bohu slávu každý svým jazykem. Citoval celou 14. kapitolu z 1. epištoly sv. ap. Pavla ke Korintským a vyvrátil falešné učení trojjazyčníků.⁶
   Za útoky proti slovanskému bohoslužebnému jazyku se však skrývalo další nebezpečí. Právě „trojjazyčná“ nebo „pilátnická“ hereze, jak ji nazval sv. Cyril, ohrozila samostatnost církve velkomoravské, v níž užívání slovanského jazyka v bohoslužbě zdomácnělo. Kníže sv. Rostislav soudil správně, že jeho slovanský lid, jehož samostatnost bránil a o jehož církevní nezávislost usiloval, může být ochráněn, jen když bude svým vlastním mateřským jazykem ve víře osvěcován a vzděláván. Na Velké Moravě za zbožného panování svatého Rostislava došlo vpravdě k novému vylití Svatého Ducha na církev – k nové svaté Padesátnici – jako padesátého dne po Kristově Vzkříšení. Svatému knížeti Rostislavovi bylo souzeno, aby vstoupil svým osvíceným rozhodnutím do dějin všech Slovanů jako svého času velký císař Konstantin.
   (16) Svatý kníže podepřel svatého Cyrila a Metoděje, když vyvraceli pověry a pohanské zvyky, které západní misionáři ponechávali mezi věřícím lidem. Někteří latiníci dokonce trpěli i manželskou nevěru. Tento hřích odsoudil svatý Cyril v obhajobě svaté tajiny manželství a tato důslednost se stala osudnou svatému Metoději, který vytýkal knížeti Svatoplukovi jeho nemravný život, zatímco proradný Viching Svatoplukovi jeho neřesti trpěl. Svatý Rostislav zajisté do svého srdce přijal biblické učení, jež svatý Cyril vyjádřil slovy:
   „Manželku mladosti své nepropouštěj, neboť když ji z nenávisti propustíš, nectnost přikryje tvou žádostivost, praví Pán všemohoucí. A střezte svého ducha a nikdo z vás ať neopouští ženu svého mládí (Malachiáš 2, 15-16). A to, co jsem nenáviděl, jste činili, proto Hospodin je svědkem mezi tebou a manželkou mládí tvého, kterou jsi opustil, a ona je tvá družka a manželka smlouvy tvé (Mal 2, 13-14). A v Evangeliu Pán praví: slyšeli jste, že bylo říkáno starým: nezcizoložíš. A já pravím vám, že každý, kdo by pohleděl na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci (Mat 5, 27-28). A opět: Pravím vám, že každý kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství, a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží (Mat 5, 32). A apoštol řekl: Co Bůh spojil, člověk nechť nerozlučuje!“ Když první část poslání obou věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravě končila a oni těšíce se z velkých úspěchů své činnosti, podporované horlivě Rostislavem, odcházeli do Cařihradu ke své mateřské církvi,⁷ aby tam slavnostně vysvětili své žáky a zabezpečili tak další růst církve velkomoravské, propustil kníže Rostislav na prosbu svatého Cyrila své válečné zajatce. To (17) byla totiž odměna, kterou si bratří za svou práci vyžádali. I v této věci Rostislav dokázal, že v pravdě přijal světlo Evangelia Kristova, jež v lásce a milosrdenství spočívá.
     Oba svatí učitelé odcházeli z Moravy po čtyřiceti měsících pilné a neúnavné práce. Předložili její ovoce podporovateli a příznivci svého díla svatému knížeti Rostislavovi. Přeložili hlavní části Písma svatého, nezbytné pro bohoslužby: z Nového zákona evangelia, epištoly a Skutky apoštolské a ze Starého zákona vybrané části zvané paremie, čtené na večerních bohoslužbách a různé starozákonní texty, modlitby a písně spolu s celou Knihou žalmů, které s láskou zpívá církev, protože nad ně krásnějších není. Ze své pravoslavné otčiny přinesli Moravanům překlady svatých liturgií podle východního řádu, liturgii svatého Jana Zlatoústého a liturgii svatého Basila Velikého a snad i liturgii Předem posvěcených darů. Tyto překrásné liturgie, sahající svými kořeny až k apoštolské době, zavedli po celé moravské zemi. Knížeti Rostislavovi věnovali sbírky církevních i světských zákonů pro potřeby rozvíjejícího duchovního i státního života velkomoravských Slovanů. Naučili své žáky čerpat z nesmírného bohatství knih svatých církevních Otců a zbožných učitelů. Těmito spisy a jejich překlady předběhli Moravané o celá staletí jiné evropské národy. Svatí bratři Cyril a Metoděj projevili své schopnosti nejen v mistrovském překládání z jazyka řeckého do slovanského, ale také ve vlastní literární tvorbě. To bylo základem pro samostatnou budoucí tvorbu slovanských národů.
   Svatým bratrům se podařilo získat pro Rostislavovu osvícenou myšlenku také jeho jižního souseda, panonsko-blatenského knížete Kocela. (18) Ten si při návštěvě cyrilometodějské družiny ve svém knížectví slovanské knihy tak zamiloval, že se jim naučil a je rozšiřoval. Tak se odpoutal od svých německých poručníků a usiloval o samostatnost státní a nezávislost církevní. Rostislavova myšlenka, na Moravě uváděná do života, našla si v 9. století stoupence i v bulharském panovníkovi, svatém carovi Michalovi-Borisovi, který ochotně přijal cyrilometodějské žáky, vyhnané Svatoplukem a Vichingem z Moravy. Avšak toho se již svatý kníže Rostislav v životě pozemském nedožil.
   Do věčného života předešel knížete Rostislava jeho velký učitel svatý Cyril, který zemřel 14. února 869 na cestě přes Benátky do Cařihradu, z níž však odbočil do Říma na pozvání papežovo.⁸ Před smrtí úpěnlivě prosil svého bratra Metoděje, aby se vrátil na Moravu a pokračoval v započaté práci pro Církev Kristovu. To mu sv. Metoděj slíbil a také splnil. Nehledě na různé těžkosti, přijal v Římě biskupské svěcení, aby zaštítěn autoritou římského biskupa získal schválení slovanského bohoslužebného jazyka a dosáhl i vytvoření samostatné panonsko-moravské a r c i d i e c é z e . Ani svatý Cyril před svou smrtí, ani svatý Metoděj při návratu na Moravu netušili, jaká strašlivá rána zasáhne jejich láskyplného ochránce a dobrodince jejich mise na Moravě, svatého Rostislava. Věrozvěstové se již se svatým knížetem v tomto pozemském životě nesetkali.⁹

Obr. 8a. Král Rostislav jako zakladatel Metodějova arcibiskupství.

Obr. 8b. Rostislavova manželka se symbolem Nové smlouvy.

Obr. 3. Fundátorský pár po stranách vítězného oblouku. Vlevo král Rostislav s modelem
podélného kostela v rukou – zakladatel Metodějova arcibiskupství, vpravo jeho
manželka s liturgickým kalichem v rukou v dlouhých bílých svatebních
šatech jako „nevěsta Beránkova“ (personifikace nové samostatné
moravské zemské církve). Malby ve znojemské rotundě (3. pás).
Foto v UV světle: František Sysel a Kateřina Dvořáková 1999.

   Životní směřování Rostislavovo vstoupilo na cestu, o níž svatý apoštol Pavel pravil, že ti, kteří chtějí zbožně živi býti, na ní protivenství míti budou (2 Tim 3, 12). Podobný úděl brzy neminul ani svatého arcibiskupa Metoděje. Svatý Metoděj se po těžkých utrpeních a žalářování nakonec (19) po třech letech na Moravu vrátil, kníže Rostislav však strašlivé trápení nepřežil. Oba totiž byli zrazeni Svatoplukem, vládnoucím v Nitře, který toužil po vládě nad celým územím. Svatopluk se zachoval lstivě ke svému strýci Rostislavovi, jehož se, jak svědčí latinsky píšící kronikář Kristián, nejprve pokusil otrávit. Svatému a bohabojnému Rostislavovi však ani jed neublížil. Poté byl kníže Rostislav Svatoplukem, o jehož proradnosti věděl, vylákán do nastražené léčky. Spoutaného knížete vydal Svatopluk Němcům. Rostislav byl odvlečen do bavorského Řezna, kam na podzim roku 870 přišel i král Ludvík, aby osobně moravského knížete soudil. Sv. Rostislava odsoudili k trestu smrti. Z královy milosti nebyl však ihned zabit, nýbrž nejprve mu byly vypáleny oči a ponechán v mukách ve vězení. Bohabojný kníže, svatý Rastislav zemřel za svůj lid a pravdu Kristovu jako mučedník neznámo kde, snad ještě roku 870, zajisté po velkém strádání.¹⁰ Nespravedlivě odsouzený velkomoravský kníže v celém svém životě statečně bránil svou zemi a její lid před úklady nepřátel, o cizí území neusiloval.
   Hanebně se pak zachoval Svatopluk i k svatému Metoději. Nezastal se svatého arcibiskupa, když ho při návratu z Říma zajali Němci a když ho rovněž v přítomnosti krále Ludvíka němečtí biskupové bili, soudili a uvrhli do žaláře. Teprve když Moravané sami dokázali setřást ze sebe porobu a Svatopluk, oklamav různými úskoky také své německé protektory a zmocnil se vlády nad Moravou, papež po dlouhé době na žádost Moravanů zařídil, aby byl svatý Metoděj propuštěn z bavorského vězení a vrátil se ke svému poslání zvěstovatele Slova Božího.¹¹ Kníže Svatopluk však neměl Metoděje rád a jako odchovanec (20) německých misionářů slovanskou bohoslužbou pohrdal. Navíc mu svatý arcibiskup Metoděj svou pouhou existencí byl tichou výčitkou jeho zrad a hlasitým nebojácným karatelem nezřízeného života. Kníže Svatopluk, obklopen německými pochlebovači, především Vichingem, jehož doporučil papeži k vysvěcení na biskupa, připustil vůči slovanské církvi a svatému Metoději nejrůznější intriky a příkoří.¹² Když pak svatý Metoděj před svou smrtí chtěl, aby Rostislavovo požehnané dílo pro církev Kristovu pokračovalo, a když určil za svého nástupce rodilého Moravana, svobodného muže, svatého Gorazda, cele oddaného slovanské bohoslužbě a neochvějně hájícího pravou víru proti útokům trojjazyčníků a filiokvistů (kteří hlásali mylné učení o Duchu Svatém), byl zánik slovanské církve cyrilometodějské na Velké Moravě novou zradou dovršen.
   Po smrti sv. Metoděje dne 6. dubna 885 byli spolu se svatým Gorazdem uvězněni, ztýráni a nakonec vyhnáni ze země velkomoravské významní učitelé a ctihodní otcové Angelár, Kliment, Naum, Sáva a další. Za krutých mrazů polonahé je hnali k Dunaji, odkud se pak uchýlili pod ochranu bulharského panovníka sv. knížete Michala-Borise.¹³ Bulhaři přijali a podpořili svatým Rostislavem započaté dílo, aby pak u nich rozkvetlo ke slávě Boží. Z Moravy však nepřátelé slovanské bohoslužby vyhnali na dvě stě mladých kleriků, kteří zůstávali přes zastrašování a svádění věrni svým učitelům Cyrilu a Metoději a odkazu svatého knížete Rostislava, a prodali je do otroctví. Božím řízením zasáhl byzantský hodnostář, který tyto hlasatele Evangelia vykoupil z otroctví, osvobodil a uvedl opět, ovšem již ne na Velké Moravě, k jejich svatému poslání.
   (21) Ač se Vichingovci ze všech sil snažili zničit svaté dílo Rostislavovo, Bůh to nedovolil. Podivuhodně zasáhla Boží prozřetelnost, aby byla zachráněna v některých slovanských zemích pravá víra a mohli dál působit její věrní hlasatelé. Je nesmírným Božím zázrakem, že dílo Rostislavovo všechny tyto zkoušky a pohromy přežilo. Přeneseno cyrilometodějskými žáky k Slovanům jižním a potom na rozlehlé prostory slovanských kmenů východních, stalo se s e t b o u svatého pravoslaví k věčným plodům Božího království. V zemích našich udrželo se toto dědictví ještě dvě století v českém státě přemyslovském, a ač i odtud posléze bylo vyháněno, žilo svým duchem pravdy, která vždy, když je to možné, znovu rozkvétá ve svobodě a pravdivosti duchovní.
   K tradici cyrilometodějské, tradici svatého knížete Rostislava z počátků naší duchovní kultury, ke svaté pravoslavné víře, přihlásili se v našem věku mnozí, když Bůh znovu vzbudil svému lidu na přímluvy svatého Rostislava a všech svatých věrné následovníky vedené Duchem Svatým. V době meziválečné v plnosti navázal na dílo Rostislavovo svatý mučedník biskup Gorazd II. Na východním Slovensku, jež bylo součástí Velké Moravy v dobách jejího rozkvětu a duchovně žilo po celé tisíciletí z díla svatých bratří i díla svatého knížete Rostislava v sousedství nejprve carství bulharského, potom ruského, uchráněn byl ten „dobrý zákon“ víry, o který sv. Rostislav prosil císaře Michala a církev cařihradskou. Zde, přes všechnu nepřízeň věků a nápory bouří, kdy věrný rusínský pravoslavný lid byl násilím odtrháván od svatého pravoslaví, zázrakem Boží milosti udrželo se po staletí svaté dědictví Rostislavovo. Dnes pravoslavní (22) na Slovensku spolu s pravoslavným lidem na Moravě, ve Slezsku i v Čechách, podepřeni jsouce ve své zbožné oslavě svatého knížete ostatními pravoslavnými církvemi ve světě, splácejí společnou oslavou tisíciletý dluh, jímž jsme svatému knížeti Rostislavovi z a v á z á n i , neboť v pravdě b y l p o v o l á n , aby dal zazářit světlu pravé víry národům slovanským.¹⁴
   Připomeňme si ještě jednou slova již zmíněného mnicha Kristiána ze spisu o svatém Václavu a sv. Ludmile. Slyšme svědectví o svatosti knížete Rostislava, obdivovaného a vroucně ctěného, „slavného, nábožného a dobrotivého vůdce všeho našeho křesťanství a náboženství“. Velkomoravský kníže z Boží milosti pravdu Kristovu poznal, pro ni se sv. Cyrilem spolupracoval, spolu se sv. Metodějem trpěl a se všemi svatými mučedníky, vyznavači v Kristu umíral. Mnich Kristián nás varoval, abychom nepodléhali pýše a zpupnosti Svatoplukově, abychom Svatopluka a jeho družinu nenásledovali v pohrdání a nezapomínali „jako med plynoucího kázání biskupa Metoděje a dbali jeho přesvatých napomínání“. Svatopluk teprve na konci života pochopil důležitost jednoty v symbolu tří prutů, které jsou-li společné, nikdo nezlomí.¹⁵ Snad i litoval svých těžkých provinění proti svatému Rostislavu, svatému Metoději a jejich pravověrným žákům, vždyť sám se dožil zrady u těch, kterým více než jen důvěřoval. Nedovolme – jak říká mnich Kristián – „svým údům, to jest národu svému, zčásti Kristu a zčásti ďáblu sloužiti“, neboť za to byla Svatoplukova „krajina a země i s lidmi ji obývajícími... zkrušena na svých polích a plodinách rozličnými pohromami..., byla vydána v plen a zajetí, v kořist a posměch, v zpustnutí a potupu všelikému tělu chodícímu (23) po ní, poněvadž není obcování světla s temnotami, ani smíru mezi Kristem a Beliálem“.¹⁶ A tyto příklady vztahují se i na nás, kteří se pokoušíme v týchž stopách kráčeti, „poněvadž ten, který spatří hořet dům souseda svého, musí míti starost o svůj vlastní“. Usilujme o následování svatého knížete velkomoravského Rostislava a vroucně jej ctěme!

Obr. 4. Ikona svatého knížete velkomoravského Rostislava
od moravského malíře Jana Kellera.

Svatý a Kristu věrný veliký kníže moravský Rostislave!
Pravoslavně vyznávajíce víru v Otce i Syna i Svatého Ducha na základě apoštolském a v učení svatých Otců Církve, v tradici sv. Cyrila a Metoděje, které jsi ty sám v dobrém od Boha zjeveném úmyslu a vyznání pozval k svému národu slovanskému a je celou duší v jejich službě Kristu podporoval, skláníme svá srdce a kolena před Bohem všemohoucím, jediným svatým a Pánem naším, a prosíme, přimlouvej se za nás ve sboru jeho svědků, ve společenství svatých, a za všechny, kteří následují odkaz a příklad tvůj a všech svatých. Svatý veliký kníže Rostislave, pros Boha za nás!

Pavel Aleš a kol. (1994).

Poznámky:

1 –	Rostislavův záměr uvést ke Slovanům křesťanství v jejich rodném jazyce je z nastíněného historického kontextu nezpochybnitelný (srovnej V. Vavřínek 2001, s. 414).
2 –	K tomu srovnej Konstantinův „Proglas“: „Nahé jsou všechny národy bez knih“. Písmo Konstantinovi „zjevil Bůh“. O nalezení písmen pro Slovany viz také „Mnich Chrabr: O písmenech“.
3 –	Rostislavova myšlenka, šířit křesťanství v jeho zemi vlastním jazykem, našla na byzantském císařském dvoře plnou podporu.
4 –	A právě toho chtěl svatý kníže Rostislav dosáhnout, aby vedle Franků a Bavorů byl i národ Moravanů a ostatní slovanské národy, „jež by se Moravanům připodobnily“, chápány a brány jako národy r o v n o c e n n é .
5 –	Domnělý „zamýšlený návrat do Konstantinopole“, tradovaný mezi slavisty, vychází z předpokladu, že když oba bratři byli vysláni na svoji misii na Velkou Moravu císařem a patriarchou z Konstantinopole, že jaksi automaticky musejí pak své učedníky, aby mohli být vysvěceni na kněžství, přivést zase právě jen tam. I když se to na první pohled může zdát logické, přesto tehdy nesměřovali do Konstantinopole, ale do Říma (jak již bylo zdůvodněno na jiném místě – V. Vavřínek: VM mezi Byzancí a latinským Západem, 4. část, pozn. 4), kde byli také nakonec v lednu 868 přijati papežem Hadriánem II. (srovnej „Granum k roku 891“, po přepočtu 868).
6 –	O slavné Cyrilově disputaci se zmiňuje také Kristián (kap. 1). Z nějakého důvodu ji však přemístil z Benátek (které tehdy byly byzantskou výspou) do Říma a v čase ji tak posunul „jen“ o několik měsíců dopředu. Podobně pak posunul i Bořivojův křest (Kristián, kap. 2) „jen“ asi o 20 roků dopředu, aby u něj již mohl figurovat také arcibiskup Metoděj (vysvěcen v roce 869). K tomu srovnej „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!). U toho však nezůstalo. Posunul také dobu, kdy byl kněžně Ludmile svěřen do výchovy kněžic Václav. Podle Kristiána (kap. 3) se tak údajně stalo až po smrti jeho otce († 13. února 921), což nemá žádné logické opodstatnění, neboť Václav měl tehdy 26 roků (viz tab. 12: „Výsledky antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“). Ve skutečnosti se tak muselo stát ještě za života otcova, jak nás o tom zpravuje I. stsl. legenda, a důvodem svěření do výchovy Václavově bábě bylo nejspíš úmrtí jeho matky (asi v roce 904 nebo 905), neboť k Vratislavovu sňatku s Drahomírou došlo až v roce 906 (D. Třeštík 1997, s. 204, 357, 361, 402, pozn. 59 na s. 546, pozn. 93 na s. 547) a tehdy měl Václav již 11 roků. Drahomíra proto také nemohla být jeho „rodička“, jak si skutečnost opět „upravil“ Kristián (kap. 3), aby ji mohl připodobnit k biblické „Evě, manželce prvního člověka, která Kaina i Abela porodila“. Viz tabulka 6: „Životní data kněžny Ludmily“. Kristiánovu legendu proto nelze brát bez pochybování jako práci kronikáře, ale jen literáta, který si historické údaje upravuje podle své potřeby a přizpůsobuje účelu své l e g e n d y . Srovnej tab. 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
7 –	Viz výše pozn. 5.
8 –	Viz výše pozn. 5.
9 –	Konstantin-Cyril zemřel v Římě 14. února 869. Metoděj se však na Moravu vrátil (869/870) a s králem Rostislavem se nepochybně setkal ještě před jeho zatčením a předal mu list papeže Hadriána II. „Gloria in excelsis Deo“. Důkaz najdeme v legendě „Život Metoděje – dodatek k Životu Konstantina“ a jeho potvrzení v Kristiánově legendě (kap. 1), kde se dočteme, že „Rostislav ustanovil Metoděje nejvyšším biskupem“, i když tu není jmenován a je označen j e n jako „kníže, který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař* celé zemi vládl“. A protože teprve pak následuje Kristiánův popis, jak Svatopluk svého strýce Rostislava zradil a vydal Frankům, je zřejmé, že oním nejmenovaným, tehdy vládnoucím knížetem byl právě moravský král-oráč Rostislav*. K příbuzenství Rostislava a Svatopluka srovnej „Rodokmen Mojmírovců“.
10 –	O úmrtí knížete Rostislava se shodně zmiňují Kosmovy anagramy a „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877).
11 –	Srovnej „Propuštění arcibiskupa Metoděje z konfinace bavorskými biskupy“.
12 –	Viz „Život Klimenta, biskupa Bulharů“.
13 –	Biskup Gorazd našel patrně útočiště v Čechách u svého bratra Bořivoje (viz „Rodokmen Mojmírovců“). Podle Kosmových anagramů by měl být totožný s knězem Učenem, který pak na Budči učil kněžice Václava latině (Crescente, II. stsl. legenda). Právě na Budči totiž Václavova bába, kněžna Ludmila, bydlela (D. Třeštík 1997, s. 364-366).
14 –	Svatý kníže Rostislav byl p o v o l á n od moravského stolce k pluhu, ke křesťanské orbě (viz výše obr. 2), proto pak v českém mýtu mohl být jako pohan Přemysl povolán od pluhu na knížecí stolec Slovanů českých (srovnej Kristián, kap. 2, Kosmas I, 6). Tím je velmi přesně vymezena doba, kdy se Slované čeští poddali moravskému králi-oráči Rostislavovi, kdy „knížetem čili správcem si ho ustanovili“. Bylo to v době působení byzantské misie Konstantina a Metoděje na Velké Moravě, v letech 863-867. Srovnej článek: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
15 –	Srovnej pověst „O třech prutech Svatoplukových“, kterou zaznamenat byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos.
16 –	Srovnej Metodějovo „Napomenutí vladařům“.

Petr Šimík (2008).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Legendy: „Beatus Cyrillus“.
Kroniky: „Granum cathalogi praesulum Moraviae“ aneb Neprávem přehlížený moravský pramen.
Kroniky: „Granum k roku 886“ (po přepočtu 863) o křtu (?) Rostislava, krále Moravy, z rukou sv. Cyrila.
Kroniky: „Granum k roku 891“ (po přepočtu 868) o přinesení ostatků sv. Klimenta do Říma (klíč).
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877) o úmrtí Rostislava, krále Moravanů.
Historie: „Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem“.
Dokumenty: „Egregiae virtutis“ aneb Konstantin a Metoděj prohlášeni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. Encyklika papeže Jana Pavla II. (1985) k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje.
Dokumenty: „Moravský král a světec“. K pravoslavnému svatořečení sv. Rostislava 30. října 1994 v Brně.
Písemnictví: „Velkomoravská škola literární“.
Písemnictví: „Stsl. literární tvorba v 9. a 11. století“.
Písmo: „Písmo hlaholské“.
Písmo: „Mnich Chrabr: O písmenech“.
Tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“ (1/2). Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut sv. Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém vyobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.

Literatura:
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Život svatého knížete velkomoravského Rostislava. In: Svatý kníže Rostislav. Kanonizace svatého Rostislava, knížete Velkomoravského Pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku 29. X. 1994 Prešov / 30. 10. 1994 Brno. Edd.: Arcibiskup pražský, Metropolita Českých zemí a Slovenska ThDr. Dorotej, prot. Prof. ThDr. Pavel Aleš a kol. Pravoslavné vydavatelství, Olomouc 1994.
• Bohumila Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance. Academia, Praha 1992 (dotisk Academia, Praha 1994, 1996).
• Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1995. MNK, Brno 1996, s. 85-230.
• Lubomír E. Havlík: Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 441-450.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123. Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005, MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah