|
[Pokračování ...].
21. Měl
pět bratří a životy všech ukrátil meč. Nejstarší z nich
vstoupiv do služby císařské zúčastnil se výbojů proti pohanům
a získal si tam přátelství polského vévody Boleslava.1
Stěžoval si také u císaře, že český vévoda jemu a jeho
pěti bratřím, bez jejich viny, nemilosrdně působí mnohá příkoří.
Čtyři bratři, kteří zůstali doma, dosáhli příměří až do
jeho příchodu — žel, vrátil se pozdě; od vévody jim byla pod
přísahou zaručena bezpečnost.
Ó věrnosti božské a lidské! Což není
katolík lepší než pohan? Běda člověku, jemuž v srdci
tepe zlá lest! Ach, naše neblahé časy! Nazýváme moudrým toho,
kdo vyniká v klamu, jenž má v ústech med a v srdci
skrývá žluč! Ejhle druhý Jidáš, jenž se naučil mírem válčiti
a slibuje život, aby přinesl smrt! Boleslav dal slovo, aby
znenadání zavraždil bratra.2 A nehledej
daleko příkladu: v témž rodě zabil svatého Václava
vlastní bratr.3 Kdo by však
neoplakával naši ohavnou bídu, kdo by se neděsil nad naším
lidem, který se rodí do slepoty? Neuměje se vyhnouti menšímu hříchu,
upadá do většího, jde, kam ho vede slepá vůle, a z hříchu
se rodí hřích a nemá konce, dokud neupadne do největšího
zločinu, z něhož už nevstane! A v tom je hrůza,
že dokud může upustiti od sladkého hříchu, nechce, a potom
nemůže, byť i chtěl. Tak i nyní, něco jiného maje v mysli
a něco jiného v ústech, dospěl k vraždě, takže
od země k nebi zní hlas: Pomsti krev, Pane! Člověče,
splnil jsi proroctví, hromadě nepravost na nepravost, očekáváš
nyní to, co praví evangelium: Krev prolitá na tebe a na tvé
syny! (Žalm 68, v. 28.)
Důvěřovali tedy přísaze, lid
svobodně chodil po polích, neboť když dostali slovo, nemyslí na
válku. Obec, jíž hrozí zkáza, cítí se v bezpečí. Hle,
znenadání přišli nepřátelé, rozprášili lid a obklopili
hrad. V pátek o vigilii svatého Václava mučedníka začali
boj, ano i v sobotu pokračovali v boji; nedovedou světit
svátek, milujíce zločiny jako hostinu. A nebylo nic platno,
že obležení si žádali světit svátek; obléhající volali
proti nim pyšná slova: Je-li váš svatý
Václav, tedy náš je Boleslav.4
Ačkoli však potom dobyli hradu, byli potrestáni za tvrdé slovo,
neboť toho dne jich mnoho padlo rukou obležených a všichni,
kdo se podíleli na tom zločinném plánu, buď zemřeli nebo žijí
slepí a rozprášení. Podlehl napadený hrad občanské válce,
rodiny byly vypuzeny do bídného vyhnanství, všecek majetek upadl
do rukou nepřátelských. Proudem se lily slzy žen, smrtí ztuhly
tváře dětí, smrt zlomila pravice mužů, k tomu se družilo
mlčení zadumaných kněží. Čtyři bratři světcovi,
zkušení v boji a nezvyklí ustupovat, zanechali na radu
dříve zmíněného kněze Radly5
nic nepomáhajících zbraní, utekli se do kostela a tak místo
krásné smrti v boji nalezli potupnou, aspoň v lidských
očích. Byla jim totiž dána klamná naděje na život, ale když
vyšli z kostela a dobrovolně se vydali do rukou nepřátel,
oklamal je slib vůdcův a před očima všech jejich krásná
těla byla zkosena smrtí.
22.
To se stalo tehdy, nyní však, zatímco my nehodní
vypisujeme tyto zaznamenání hodné události, zemřel mečem
nejstarší bratr. I splnilo se vidění Vojtěchovo, neboť čtyři
bratři ho v smrti předešli, nejstarší ho pak tohoto roku následoval.6
Oč výbornější byla jeho smrt nad jejich a jak vynikalo
jeho lůžko nad jejich, pochopí každý, kdo ví, že on padl pro
Boha, oni pro svět a pro svou obranu.
Viděl také Vojtěch v klášteře jiné vidění,
které přednesl ctihodným mužům, jako by šlo o někoho jiného,
nikoli o něho: Znám člověka, jemuž Bůh s úsměvem
ukázal v nebi dva sbory, jeden lesku purpurového, druhý
nevysvětlitelně bělostného. Mezi těmi a oněmi, pravil líbezný
hlas, čeká tě místo a jisté sídlo.
[Pokračování ...].
Překlad
Jan Vilikovský
(1969).
Poznámky:
|
