I

   Bůh dobrotivý a všemohoucí stvořil všecky věci, které nebyly a nyní jsou, viditelné i neviditelné, a ozdobil je všelikou krásou.¹ Kdo o ní poněkud přemítá, může částečně pochopit a poznat toho, jenž takováto podivuhodná a mnohá díla stvořil. Neboť z velikosti a krásy děl se obdobně poznává jejich původce.² Toho andělé opěvují trojsvatým hlasem a my všichni pravověrní jej slavíme ve svaté Trojici, totiž v Otci i Synu i Duchu svatém, to jest ve třech hypostazích, které můžeš nazvat třemi osobami, ale v jednom božství. Před jakoukoli zajisté hodinou a jakýmkoli časem a rokem, způsobem nedostupným rozumu a smyslu i bytostí netělesných, Otec sám zrodil Syna, jak dí Moudrost: Před všemi pahorky mne rodí,³ a jak v evangeliu samo Slovo Boží, učiněné v poslední čas tělem pro naši spásu, řeklo přečistými ústy: Já v Otci a Otec ve mně. Z tohoto Otce vychází i svatý Duch, jak dí sám Syn hlasem Božím: Duch pravdy, jenž z Otce vychází.
   Tento Bůh učinil všechno stvoření, jak praví David: Slovem Hospodinovým jsou utvrzena nebesa a dechem úst jeho všecka síla jejich, on řekl, a stalo se, on přikázal, a bylo vytvořeno. Přede všemi věcmi stvořil člověka tím, že vzal prsť ze země a vdechl do ní dechnutím života duši.⁴ Tím mu dal soudnou mysl a svobodnou vůli. A uvedl jej do ráje, na zkoušku pak mu stanovil přikázání, aby, zachová-li je, zůstal nesmrtelným, pakliže je přestoupí, aby smrtí zemřel, nikoli z rozkazu Božího, ale ze své vůle. Tu ďábel, když viděl člověka takto poctěného a pobízeného na místo, z něhož sám svou pýchou spadl, způsobil, že přestoupil zákaz.⁵ I vyhnal Bůh člověka z ráje a odsoudil jej na smrt. Od té chvíle zlý duch počal mnohými úskoky ponoukat a svádět lidské pokolení.
   Ale Bůh z velikého milosrdenství a lásky neopustil lidí docela, nýbrž pro každý rok a čas vyvolil muže a ukázal lidem jejich skutky a ctnosti, aby se všichni jejich příkladem povzbuzovali k dobrému.⁶ Takovým mužem byl Enos, který první s důvěrou vzýval jméno Páně. Potom Enoch se zalíbil Bohu a byl přenesen do ráje. Spravedlivým v svém pokolení byl shledán Noe a vyvázl z potopy v arše, aby se země opět naplnila a ozdobila tvorstvem Božím.⁷ Po rozdělení národů, když všichni pobloudili, Abraham poznal Boha a nazván byl jeho přítelem a dostalo se mu zaslíbení: v semeni tvém budou požehnány všechny národy.⁸ Izák jakožto předobraz Kristův byl vyveden na horu, aby byl obětován. Jákob zničil modly tchánovy a spatřil žebř od země do nebes a vystupující a sestupující po něm anděly Boží a ve svých požehnáních svým synům prorokoval o Kristu.⁹ Josef živil lid v Egyptě a tím se zdál být božským. Joba Ausitského líčí Písmo spravedlivým, pravdomluvným a bezúhonným; když obstál ve zkoušce naň seslané, bylo mu požehnáno od Boha.¹⁰ Mojžíš, který s Aronem patřil mezi kněze Boží, nazván byl bohem faraonovým, stíhal Egypt ranami, vyvedl lid Boží ve dne oblakem světlým a v noci sloupem ohnivým a moře porazil, že přešli po suchu,¹¹ Egypťany pak potopil a v bezvodé pustině napojil lid vodou a nasytil andělským chlebem a ptáky, a po rozmluvě s Bohem, tváří v tvář, pokud je možno člověku mluvit s Bohem, dal lidu zákon napsaný prstem Božím. Jozue, syn Nunův, porazil v boji nepřátele a rozdělil zemi mezi lid Boží. Taktéž soudcové dobyli mnohých vítězství. Samuel Bohem milovaný pomazal a ustanovil krále slovem Páně.¹² David pásl v tichosti a naučil jej písním Božím. Šalomoun nadaný moudrostí od Boha nad všechny lidi sepsal mnoho dobrých naučení s příslovími, ač sám je neplnil.¹³ Eliáš hladem usvědčil lidskou zlobu, vzkřísil mrtvého hocha, svedl oheň z nebe a mnohé přitom popálil, sežehl tímto zázračným ohněm žertvy, mrzké pak kněze pobil a vystoupil do nebe na ohnivém voze a koních,¹⁴ svému pak učedníku dal dvojnásobného svého ducha. Eliseus přijal jeho plášť a vykonal pak dvojnásob divů.¹⁵ Ostatní proroci každý v svůj čas prorokovali podivuhodné věci, jež se měly stát.
   Po nich veliký Jan, prostředník mezi Starým zákonem a Novým, stal se křtitelem Kristovým a svědkem i kazatelem pro živé i mrtvé. Svatí apoštolé Petr a Pavel s ostatními učedníky Kristovými jako blesky prostoupili celý svět a osvítili celou zemi. Po nich mučedníci svou krví smyli poskvrnu, nástupci pak svatých apoštolů pokřtili císaře a s mnohým úsilím a námahou vyhladili pohanství.
   Ctihodný Silvestr¹⁶ s třemi sty osmnácti Otci s pomocí velikého císaře Konstantina shromáždil první sněm do Niceje, zvítězil nad Ariem a proklel jej i jeho blud, který podnítil proti svaté trojici, podobně jako kdysi Abraham s třemi sty osmnácti junáky pobil krále a od Melchisedecha, krále salemského, přijal požehnání a chléb i víno.¹⁷ Bylť on zajisté knězem Boha nejvyššího.
   Damas pak a Řehoř Bohoslovec se sto padesáti Otci a velikým císařem Theodosiem v Cařihradě potvrdili svaté vyznání víry, to jest „Věřím v jediného Boha“, vyobcovali Makedonia a prokleli jej i s jeho rouhačstvím, jež mluvil proti Duchu svatému.
   Celestin a Cyril s dvěma sty Otci a s jiným císařem v Efesu potřeli Nestoria i se vším bludem, který hlásal proti Kristu.
   Lev a Anatol s pravověrným císařem Marciánem a s šesti sty třiceti Otci v Chalcedoně prokleli bláznovství a bludařství Eutychovo.
   Vigil s bohumilým Justiniánem a sto šedesáti pěti Otci uspořádali pátý sněm, a (kde se byla nějaká bludná nauka ukryla), vyšetřili ji a prokleli.
   Apoštolský papež Agathon s dvěma sty sedmdesáti Otci a ctihodným císařem Konstantinem na šestém sněmu vyhnali a prokleli mnohé strůjce nepokojů¹⁸ se všemi účastníky (bludařských) sněmů,¹⁹ totiž Theodora Faranského, Sergia a Pyrrha, Cyra Alexandrijského, Honoria Římského, Makaria Antiochijského a ostatní jejich pomocníky, a upevnili křesťanskou víru tím, že ji postavili na pravdě.
   [Pokračování ...].

Život sv. Metoděje (kap. I).

Poznámky:

Josef Vašica (1966).

Život sv. Konstantina-Cyrila (869):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII • XVIII

Život sv. Metoděje (886):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966, s. 235.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 111.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 53.