jak ji dle záznamů starých letopisů a legend sestavil a sepsal Lubomír E. Havlík (2/7)

   [Pokračování ...].
   (442) Jaké činy provázely život krále Rostislava, připomeneme nyní v dalším vyprávění. V roce 852 od narození Páně poskytl asyl franckému velmoži Albgisovi, který unesl Patrikovi ženu a byl za to synodou v Mohuči za předsednictví Ludvíka Němce zbaven vojenského opasku a poslán do vyhnanství.¹ Dalšího roku vpadli Moravané do panství krále Ludvíka v době, kdy Bulhaři a s nimi spolčení Slované z jejich říše návodem západních Franků pustošili v království východních Franků.² Za to, že nezabránil těmto nájezdům, byl učiněn odpovědným hrabě Ratbod, markrabí Východní marky, která na Dunaji (443) sousedila s královstvím Moravanů, a proto byl králem Ludvíkem léta 854 od narození Páně sesazen ze svého úřadu. A opět dalšího roku čelil král Moravanů velkému tažení východních Franků proti své zemi. Mělo být odvetou za škody způsobené v Marce minulého léta. Rostislav byl sice zpočátku obležen v pevnosti chráněné velmi pevnou hradbou, kterou francké vojsko nemohlo zdolat. Nadto Moravané bránili Frankům spížovat a ohrožovali vojenský tábor krále Ludvíka před pevností. Proto Ludvík nakonec, aby uchránil sebe a své vojsko ztrát a větší pohromy, dal se před Moravany na ústup či spíše útěk, aby se zachránil na jižním břehu řeky Dunaje, odkud zamířil do Bavor. Než nedosti na tom. Vítězný Rostislav ho pronásledoval s vojskem až na jižní stranu Dunaje, kde kořistěním zpustošil mnoho míst včetně královského majetku jménem Tulln.³
   Potom co milostivý Bůh bez jehož vůle se nic na tomto světě neděje, dopřál Rostislavovi tak velké vítězství nad Franky, že jeho jméno a království Moravanů se rozlétlo po všech slovanských zemích. Jejich knížata počala upírat své zraky k mocnému vladaři Moravanů, vpravdě králi svého národa.⁴ Jeho postavením vůbec nebyl schopen otřást Karloman, syn krále Ludvíka. Ten ho dalšího roku potom, co unikl z Moravy, dosadil jako markrabího Východní marky. Karloman tam sebral vojsko a započal znepokojovat Moravany. A opět dalšího roku, tj. roku 858 od narození Krista Pána našeho, sláva jména Rostislavova a příklad království Moravanů způsobily, že proti vrchní svrchovanosti východních Franků povstaly všechny národy, které sousedily s jejich říší, tj. Srbové, Liňané i Obodrité, zatímco Čechové zachovali Frankům věrnost a placení poplatku, jak slíbili činit roku předcházejícího. Povstání slovanských národů, uskutečněné ne bez podnícení z Moravského království, donutilo krále Ludvíka k trojímu tažení proti nepřátelům, z nichž hlavními byli – jak jinak – právě Moravané. Vojsko určené proti nim a králi Rostislavovi bylo svěřeno Karlomanovi, markrabímu Východní marky. Když se však všechna tři vojska vydala na pochod, byla Ludvíkem odvolána a poslána do království západních Franků proti jejich králi Karlovi, zvanému Holý. Karlomanovi tak nezbylo, než aby z obav před nepřátelstvím Moravanů uzavřel s králem Rostislavem ještě téhož léta mír a smlouvu stvrzenou vzájemnými přísahami při posvátném (444) znamení kříže. Počali pak přivádět lidi do míst a na statky zpustošené mezi řekami Enží a Rábou.⁵
   A týž Karloman, vida, že král Moravanů je nejmocnějším vládcem nejen na půlnoc od středního toku Dunaje, ale i mezi vévody a knížaty jiných slovanských národů, požádal léta 861 od narození Páně o jeho spojenectví a bylo mu poskytnuto. Markrabí, když totiž uchvátil veškerou moc v Marce, v Panonii a Karantánii, povstal proti svému otci, králi východních Franků. I vytáhlo vojsko Moravanů podél Dunaje proti Ludvíkovi a dospělo k ústí řeky Innu a městu Pasovu, s oddíly krále Ludvíka se však nesetkalo. Jiné moravské vojsko zamířilo do Panonie na knížectví Pribinovo, který zůstal Ludvíkovi věrný a byl proto v boji 6. července zabit.⁶ Rozhodný Rostislavův zásah napomohl Karlomanovi zvýšit vážnost jeho postavení, ten se na čas s otcem sice smířil, dalšího roku však znovu zvedl proti němu boj, a to opět za účinné pomoci Rostislava, krále Moravanů. Tehdy též Maďaři, národ do té doby křesťanům neznámý, protáhli proti toku Dunaje a plenili království Ludvíkovo, aniž je známo, kdo je povolal a tam vyslal. Aby Karlomanovo povstání potlačil, počal Ludvík, král východofranský, s přípravou tažení proti svému synovi.⁷
   [Pokračování ...].

Lubomír E. Havlík (2001).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

1. část: Rostislav ustanoven vévodou Moravanů.
2. část: Rostislav se opevnil tou nejpevnější hradbou a nazývá se králem.
3. část: List do Byzance se žádostí o biskupa učitele. Příchod věrozvěstů na Moravu.
4. část: Ludvík Němec s přislíbenou pomocí Bulharů hodlá Rostislava pokořit.
5. část: Rostislav se ubránil. Konstantin a Metoděj odcházejí se svými učedníky do Říma.
6. část: Metoděj vysvěcen na arcibiskupa a vrací se na Moravu jako papežský legát pro všechny země slovanské.
7. část: Svatopluk zradil Rostislava a vydal ho Frankům. Moravský král byl oslepen a uzavřen v klášteře.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 441-450.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.