BOHUMILA ZÁSTĚROVÁ A KOL.

   (219) Na konci 9. a v 10. století nebyly styky byzantské církve a Říma nijak intenzivní. Východní a západní církev si zachovávala některé rozdílné obyčeje, jejich vztahy však byly vcelku korektní. Situace se ale postupně měnila. Římskou korunovací Oty I. roku 962 bylo formálně obnoveno západní císařství a papežský stolec se jak mocensky, tak ideově dostal do sféry vlivů, jejichž centrum bylo v zaalpských (220) zemích, daleko od kultury, civilizace i tradic, jež vycházely z Byzance a k nimž samotný Řím měl mnohem blíže. Od přelomu 10. a 11. století se v západní církvi stále silněji uplatňoval vliv reformních hnutí, jejichž střediskem bylo Lotrinsko a klášter v Cluny.
   Tyto reformní snahy (posílení papežské moci, utužení církevní disciplíny atd.) byly vedeny především zřetelem na situaci církve na Západě a zvláště snahou o vymanění církve z přílišné závislosti na světské moci. Tyto zásady byly však uplatňovány i ve vztazích s byzantskou církví a stávaly se tak zdrojem nových sporů. Také neústupné stanovisko východní církve bylo mnohdy ovlivněno spíše její vnitřní situací než zásadním významem sporných otázek v dogmatu, liturgii či církevní disciplíně, jako byla např. otázka o původu Ducha svatého, užívání nekvašeného chleba při mši či prosazování celibátu kněží na Západě. Konfrontace stanovisek byla poznamenána zásadním neporozuměním pro postoj druhého a ráz polemiky představitelů obou církví byl výstižně charakterizován jako „dialog hluchých“.
   Od počátku 11. století nebyla jména římských papežů zaznamenávána do konstantinopolského diptychu (tj. do seznamu osob, které mají být vzpomenuty při bohoslužbách). Příčinou bylo patrně prosazení dodatku filioque ve vyznání víry, jejž pod vlivem německé teologie nakonec přijala i papežská kurie.¹ Sama o sobě měla tato skutečnost jen formální význam a Konstantinopol i nadále uznávala primát římského papežství. Zájem na zlepšení vztahů s papeži měli z politických důvodů i byzantští císaři.
   Za vlády Konstantina IX.² nabyly podněty pro vzájemnou spolupráci Byzance a papeže ještě více na intenzitě. V jižní Itálii dosahovali na úkor zájmů papeže i Byzance stále nových úspěchů Normani a Monomachos usiloval o vytvoření protinormanské aliance. Hlavním činitelem při dojednávání byzantského spojenectví s papežem byl byzantský místodržící v Itálii Argyrus, původem Langobard. Naopak vážnou překážkou v tomto úsilí byl konstantinopolský patriarcha (od roku 1043) Michael Kerularios. Kerularios byl jedním z nejsilnějších byzantských patriarchů; jeho ambice se ani zdaleka neomezovaly jen na církevní záležitosti, ale sahaly i do sféry politiky. Situaci komplikovaly trvající církevní spory a ty se císař snažil odstranit. Nový zdroj napětí vytvářely i papežské nároky na církevní jurisdikci v jižní Itálii. Tyto oblasti, patřící buď dříve anebo stále ještě pod byzantskou svrchovanost, byly zčásti obývány řeckým obyvatelstvem a existovaly zde vedle sebe kostely přidržující se západních i východních zvyklostí; církevní organizace v byzantských provinciích v Itálii podléhala konstantinopolskému patriarchátu. V rámci všeobecných snah o církevní jednotu a disciplínu se reformní síly, které v této době ovládaly stolec sv. Petra, pokoušely podřídit toto území papežské obedienci. Jako odvetné opatření nechal Kerularios roku 1052 uzavřít v Konstantinopoli kostely latinského ritu, které tam existovaly pro severské příslušníky císařské tělesné gardy, pro kupce z Amalfi atd. K tomuto kroku Kerularia zčásti přivedla i logika vnitřní situace východní církve. Po anexi Arménie byla hlavním (221) cílem konstantinopolského patriarchy integrace dosud samostatné arménské církve s byzantskou a v té souvislosti usiloval i o odstranění některých odlišných zvyklostí, které tato církev praktikovala. Shodou okolností některé z těchto praktik byly totožné s praktikami západní církve a už z tohoto důvodu nechtěl Kerularios latinské kostely tolerovat.
   Situaci vyostřila i písemná polemika o rozdílech mezi oběma církvemi, kterou na Kerulariův podnět započal Leon, arcibiskup v Ochridu. Z římské strany byl hlavním protagonistou jednání kardinál Humbert z Moyenmotiers, horlivý zástupce reformních snah a silné papežské vlády. Papež Lev IX. byl po porážce byzantských a papežských vojsk roku 1051 v „čestném zajetí“ Normanů a jeho zdravotní stav nebyl nijak dobrý. Tím spíše byl, stejně jako byzantský císař, nakloněn snaze o vyřešení konfliktu mezi Konstantinopolí a Římem. Je paradoxní, že konečná roztržka obou církví byla výsledkem akce, která měla vést k celkovému urovnání. Po přátelském dopise Konstantina IX. papeži, který na císařův nátlak podepsal i patriarcha, bylo na jaře do Konstantinopole vysláno papežovo poselstvo, aby se pokusilo najít řešení situace. Jeho členy byli kardinál Humbert, papežův kancléř Fridrich Lotrinský a Petr, arcibiskup z Amalfi. Vůdčí postavou v něm byl kardinál Humbert, povahou v mnohém podobný Kerulariovi: byl krajně ctižádostivý a neústupný, ovšem v záležitostech východní církve se dokázal orientovat jen velice povrchně. Hned po příchodu delegace do Konstantinopole se situace vyvinula nepříznivě. Průvodní papežův dopis nebyl dostatečně smířlivý a patriarchu Kerularia rozhořčil. Prohlásil jej za podvržený a celou záležitost s poselstvem za intriku zosnovanou proti své osobě v Itálii Argyrem a odmítl proto uznat delegaci za oprávněnou. Shodou okolností vývoj událostí jeho stanovisko dodatečně ospravedlnil. 14. dubna totiž Lev IX. zemřel³ a z právního hlediska se tím papežovi legáti stali skutečně soukromými osobami. Humbert však na tuto skutečnost nebral ohled a účastnil se ostrých teoretických polemik se zástupci byzantské církve, které se císař marně pokoušel mírnit. Když patriarcha nadále západní poselstvo ignoroval, položili delegáti 16. července 1054 na oltář v chrámu sv. Sofie bulu, jíž byli Michael Kerularios a jeho stoupenci exkomunikováni z církve, a opustili pak byzantské hlavní město.
   Jednalo se o podivný text, plný nehorázných, zčásti mylných, ale i na první pohled nepravdivých útoků na východní církev. O charakteru dokumentu svědčí, že císař, když mu byl předložen řecký překlad buly, nevěřil v jeho autentičnost a domníval se, že byl na Kerulariův popud úmyslně zkreslen, aby roztržka byla neodvratná. Když se však přesvědčil o pravém stavu věcí, nemohl ovšem už ani on nezaujmout jednoznačné stanovisko, a to tím spíše, že veřejné mínění bylo zcela na straně patriarchově. 24. července rozhodla synoda svolaná do Konstantinopole o exkomunikaci papežských legátů, zatímco Humbertova bula byla slavnostně spálena. Přesto roztržka nemusela být konečná. Vzájemné exkomunikace postihly jen určité osoby, nikoli instituce jako celek, a byl tedy ponechán prostor pro případná nová jednání. Další vývoj však takovou eventualitu znemožnil. Na západě (222) byla roztržka považována za definitivní a hlavní protagonista schismatu, kardinál Humbert, byl pro nejbližší léta rozhodujícím činitelem v papežově okolí; a jiný z legátů, Fridrich Lotrinský, se později sám stal pod jménem Štěpán IX. papežem.⁴ Pokusům o smír brzy nepřály ani politické okolnosti; po roce 1059 se papeži stali spojenci Normanů. A i když v bližší i vzdálenější budoucnosti po schismatu z roku 1054 nechyběly snahy a pokusy o církevní smír, vzájemné odcizení a zášť byly již příliš velké, než aby takové pokusy mohly být úspěšné.
   Je ovšem zřejmé, že pravou příčinou církevního rozkolu nebyly osobní ambice několika mužů, kteří v kritické době stáli ve středu událostí, ani dogmatické či liturgické rozdíly. To, co západní a východní církev v 11. století a později rozdělovalo, mělo mnohem hlubší kořeny. Značné duchovní a kulturní rozdíly mezi řeckým a latinským civilizačním okruhem měly svůj počátek už ve starověku a neodstranilo je ani křesťanství, kterému – velice jednoduše řečeno – dali východní církevní otcové přece jen optimističtější a ke kompromisu se světem náchylnější ráz než přísnější doktrína sv. Augustina, která se prosadila na Západě. Závažné bylo i samotné reálné oddělení obou civilizačních a kulturních okruhů a následné oslabení kontaktů mezi nimi od raného středověku. Příznačné je, že svoji roli hrály i jazykové problémy; dopisy Konstantina IX. a patriarchy Kerularia se do rukou papeže Lva IX. či kardinála Humberta dostaly v nepřesných či někdy nesprávných latinských překladech, což jen podpořilo vzájemné neporozumění. Vliv takových dlouhodobě působících tendencí pak prohloubil vývoj poměrů od konce 11. století, kdy od západu opakovaně přicházelo pro říši smrtelné nebezpečí v podobě útoků Normanů, křižáků atd. a lidé ze Západu (zejména italští kupci) stále výrazněji a úspěšněji pronikali do ekonomických struktur říše. O stupni vzájemné animozity pak svědčí stále nově vznikající pamflety, v nichž se obě strany častovaly fantasticky znějícími obviněními, která však přesto u širšího publika docházela sluchu a víry. Za takové situace nebyli byzantští císaři s to prosadit církevní unii ani v dobách, kdy se to zdálo jediným prostředkem k záchraně byzantské říše.
   V roce 1054 ovšem v Konstantinopoli církevní schisma žádnou větší pozornost nevzbudilo, a pokud ano, tak spíše jen jako záležitost, ve které patriarcha dosáhl zcela nezávislé postavení vůči Římu a prosadil svůj postoj proti stanovisku císařovu. Postavení a nároky Michaela Kerularia vůči císařské moci byly v byzantských dějinách něčím velmi ojedinělým; Psellos o něm dokonce napsal, že stál nad císařem.

Bohuslava Zástěrová a kol., Dějiny Byzance (1996, s. 219n).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Bohumila Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance. Academia, Praha 1992 (dotisk 1994, 1996).
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.