VÝBĚR ZE STAROSLOVĚNSKÝCH, ŘECKÝCH A LATINSKÝCH LEGEND

• „Legenda Chersonská“
Slovo o objevení ostatků sv. Klimenta.

• „Legenda o sv. Klimentovi“,
„Vita s. Clementis papae“ je dílem biskupa Gaudericha, osobního známého Konstantina a Metoděje, jehož katedrální chrám ve Velletri byl zasvěcen sv. Klimentovi. Tato nová legenda o sv. Klimentovi (a o sv. Cyrilovi) byla dokončena před rokem 882, ale dochovala se neúplně.

• „Život sv. Konstantina-Cyrila“
• „Život sv. Metoděje“
Obě staroslověnské legendy (nazývané někdy také Panonské či Moravsko-panonské) představují postavy a dílo slovanských věrozvěstů, bratří Konstantina-Cyrila a Metoděje. Vznikly k oslavě jejich misionářského a obecně kulturního díla na Velké Moravě na sklonku 9. století, tedy záhy po smrti obou světců. Obě legendy tvoří vzájemně se doplňující celistvost a založily tradici povědomí o těchto světcích ve slovanských zemích, jak o tom svědčí dochované opisy.

• „Pochvalné slovo svatému Cyrilovi“
Kliment Ochridský, jeden ze „sedmipočetníků“, je po Konstantinovi-Cyrilovi a po Metoději nejstarší slovanský spisovatel, který je znám podle jména. Z jeho životních dat je bezpečně známo pouze datum jeho úmrtí (27. července 916), soudí se, že se narodil asi okolo roku 830. Klimentova Pochvala sv. Cyrilovi je dokladem vyspělého rétorického stylu, který se opírá o tradici patristické řečnické prózy. Není vyloučeno, že vznikla ještě za Klimentova působení na Velké Moravě.

• „Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději“
Zdá se, že autor řeči chtěl záměrně doplnit některé věci, ve slovanských Životech obou bratří opomenuté. Pro nás je tato chvalořeč dvojnásob významná a blízká, že povstala na naší půdě a byla zde poprvé proslovena ve chvílích tragického napětí před rozchodem učedníků soluňských bratří z moravského působiště. Při jejím sepsání spolupůsobilo několik Metodějových žáků, mezi nimi i Kliment, pak Konstantin Bulharský spis definitivně upravil.

• „Tempore igitur“
Konstantinovská legenda „Za časů tedy“ ze sklonku 9. věku vznikla snad přímo v římském kněžstvu. Zvláště zdůraznila přenesení ostatků papeže Klimenta I. moravskými věrozvěsty z Chersonu do Říma.

• „O pustynnike Ivaně, koroleviče korvackom“
Staroslověnská legenda o poustevníku Ivanovi, kralevici chorvatském, v jejímž pozdním cyrilském rukopisu nalezeném na Rusi je Bořivoj nazýván „knížetem moravským“. Její předloha psaná hlaholicí vznikla v Čechách patrně ještě za života kněžny Ludmily před rokem 921.¹

• „Život Naumův starší“
• „Život Naumův mladší“
Naum, jeden z žáků Konstantina a Metoděje, je vícekrát jmenován ve velkém řeckém Životě Klimentově a je zmíněn i v Krátkém životě Klimentově od Démétria Chomatiana. Staroslověnské prameny o jeho životě a působení byly objeveny dosti pozdě. Nejdříve byla nalezena mladší legenda ze 16. století – v šedesátých letech 19. století. Mnohem později, až začátkem 20. století, nalezl J. Ivanov v Zografském klášteře na hoře Athos nejstarší život Naumův, jehož vznik lze datovat do první poloviny 10. století. Po objevení těchto materiálů přestal být Naum pouhým jménem, které se vyskytovalo v klimentovských legendách mezi „sedmipočetníky“, a stal se historickou postavou.

• „I. staroslověnská legenda“
První staroslověnská legenda o svatém Václavu „Sě nyně“ („Hle, nyní se naplnilo slovo prorocké“) se zachovala ve třech různých redakcích:
– charvatsko-hlaholské v textu Novljanském, Lublaňském a Římském,
– jihoruské v textu Vostokovově (Rumjancevském),
– severoruské v textu Minejním (Makarijevském).
Pro srovnání přinášíme také Weingartův pokus o rekonstrukci I. stsl. legendy (1934) s drobnými odchylkami prof. J. Vašici a dvěma emendacemi vloženými dr. O. Králíkem (1969).
Obecně se uznává, že originál této první legendy svatováclavské byla památka staroslověnská oblasti české. Podle této legendy, psané v Čechách v 10. století hlaholským písmem, jsme si mohli opraviti bývalý názor o vzniku a stavu slovanské liturgie v Čechách, jakož i o prioritě písma hlaholského.

• „Crescente fide Christiana“
Základní latinsky psaná václavská legenda („Když rostla víra křesťanská“) pocházející z bavorského prostředí. Vedle verze „bavorské“, sepsané po roce 974 v souvislosti se založením pražského biskupství, existuje rovněž mladší „česká recenze“. Jako pokřtěného knížete Čechů uvádí Bořivoje, zatímco bavorská recenze až jeho syna Spytihněva.²

• „Legenda Gumpoldova“ (výňatky)
Gumpold, biskup v italské Mantově, rétoricky zpracoval a rozšířil základní václavský text (bavorské) legendy „Crescente“. Jeho legenda vznikla na přání císaře Oty II. (975-985) patrně v roce 983.
Václavovo mládí (kap. 1-4), Václavovy skutky (kap. 5-8), Václavovo vidění a proroctví (kap. 9-12), Z jinocha mužem, Obnovení chrámů (kap. 13-14), Posvěcení chrámu sv. Víta, Záměr odejít do Říma (kap. 15-17), Pozvání na hostinu, Zavraždění Václava (kap. 18-20), Translace Václavova těla (kap. 21-23).

• „Legenda tzv. Kristiána“ (výňatky),
břevnovského benediktina, bratra knížete Boleslava II., s názvem „Vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae aviae eius“ („Život a mučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“), vznikla z odnětu druhého pražského biskupa Vojtěcha v letech 992-994. Obsahuje výraznou „kronikářskou“ složku, pro kterou byla svým časem nazvána i nejstarší českou kronikou (prof. Josef Pekař, 1870-1937).
   Současně, jako první znovu po sto letech, Kristián uvádí do latinsky psaných legend jména světců Konstantina-Cyrila a Metoděje. Zmiňuje se o písmu, které Konstantin vynalezl, o jeho překladatelské činnosti na Moravě, o tom, že v Římě obhájil užívání slovanského jazyka při liturgii, o ustanovení Metoděje arcibiskupem od samotného krále Rostislava. Vyzdvihuje Rostislavovu zásluhu na uvedení křesťanství do země a jeho spravování, popisuje, jak se jeho synovec Svatopluk zmocnil vlády, jak Rostislava z království vypudil, ale co je rovněž velmi pozoruhodné, jeho jméno z nějakého důvodu zamlčuje.³
   Naproti tomu ve druhé kapitole legendy najednou nacházíme zmínku o Přemyslovi a o rodovém původu českých knížat „z jeho potomků“. Poprvé se tu, vedle zmínky ve Fuldských análech (jejich nejstarší rukopis pochází až z počátku 10. století), objevuje v latinském textu také kníže Bořivoj – coby jeden z oněch Přemyslových potomků. Toho pak Kristián, jako prvního z knížat Slovanů českých, nechává pokřtít na Moravě na dvoře „svého“ krále Svatopluka samotným arcibiskupem Metodějem. Do Čech se vrací i s knězem, kterého mu Metoděj „přidal“.
   Ve třetí kapitole se Kristián pokusil určit stáří prvních historicky doložených „Přemyslovců“, ale nebylo to vždy úspěšné, jak vyplývá z porovnání s výsledky antropologicko-lékařského průzkumu jejich kosterních pozůstatků, provedeného antropologem Emanuelem Vlčkem a kol. (1997).⁴

Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
            Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi, pokřtění Bořivoje a přenesení křesťanství do Čech, pohanská reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj, stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
            Přídavek.

• „Brunonova svatovojtěšská legenda“.
Legendu „Život a utrpení sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka“ sepsal Bruno z Querfurtu někdy po roce 1004.

• „II. staroslověnská legenda o sv. Václavu“, tzv. legenda Nikolského (podle jejího ruského objevitele a vydavatele). Je z velké části překladem nebo spíše převyprávěním latinské legendy Gumpoldovy (po roce 983). Je současně dokladem trvání staroslověnského křesťanství v Čechách vedle latinské liturgie ještě nejméně kolem roku 1000.
Václavovo mládí (kap. 1-4), Václavovy skutky (kap. 5-8), Václavovo vidění a proroctví, vražda Ludmily (kap. 9-10), Václavovo převzetí moci a vyhnání Drahomíry (kap. 11), Stavba a posvěcení chrámu, syn Zbraslav (kap. 12-13), Pozvání do Boleslavi, přípitek archandělu Michaelovi (kap. 14), Účast na jitřní, potyčka s Boleslavem, zavraždění Václava (kap. 15), translace jeho těla (kap. 16).

• „Legenda o sv. Vítu“
Latinská verze se nedochovala, ale v 10.-11. století z ní byl, a to zcela nepochybně v Čechách, pořízen staroslověnský překlad, tzv. Uspenská legenda o svatém mučedníku Vítovi.

• „Legenda Vavřincova“
Václavská legenda (1030). Jejím autorem je Laurentius, mnich benediktinského kláštera na Monte Cassino, pozdější arcibiskup v Amalfi.

• „Fuit in provincia Bohemorum“
Utrpení mučednice Ludmily („Stalo se v provincii Čechů“). Podle svého prvního vydavatele (1730) nazývaná někdy Legenda Menckenova. Byla přepracována asi v 11. století z původní a nedochované legendy staroslověnské.⁵

• „Proložní legenda o sv. Ludmile“
Ze staroslověnských proložních legend o českých světcích vyvolává nejvíce otázek právě legenda o sv. Ludmile. Tento text je totiž zcela osamocený; nedochovala se ani velká, obšírná slovanská legenda ludmilská, ani slovanský kánon o této světici (jako např. o sv. Václavu). Z latinských pramenů o sv. Ludmile je slovanské proložní legendě nejbližší legenda „Fuit in provincia Bohemorum“, mnoho shod má také s legendou Kristiána, mnicha břevnovského, a s kázáním o sv. Ludmile „Factum est“. Vedle překladu Josefa Vajse (1929) předkládáme i pozdější překlady Josefa Vašici (1969) a Emílie Bláhové a Václava Konzala (1976).

• „Proložní legenda o sv. Václavu“
Legendy o sv. Ludmile a o sv. Václavu osudem svých rukopisů těsně souvisí a i svým původem jsou rovněž v úzkém svazku mezi sebou. Jsou to památky jihoruské písemnosti z druhé polovice XII. nebo ze začátku XIII. století, vzdělané podle slovanských legend o těchto svatých, pravděpodobně jedním a týmž autorem a v jedné a téže době. V legendě o sv. Václavu (28. září) možno vedle jejího základního pramene, jihoruské redakce staroslověnské legendy, vidět ještě vliv dvou jiných památek: staré, nyní neznámé, slovanské legendy o sv. Lidmile a slovanského překladu Gumpoldovy legendy o sv. Václavu. Překlad Josef Vajs (1929).

• „Beatus Cyrillus“
„Blažený Cyril“ – tato latinská cyrilometodějská legenda (z doby asi kolem založení olomouckého biskupství roku 1063) zahlazuje každou stopu vztahu Cyrila a Metoděje k Byzanci, z opatrnosti jsou potlačeny všechny reminiscence na slovanskou liturgii. Její autor, stejně jako Kristián, Rostislavovo jméno zamlčuje. To mu ale nebrání, aby se nezmínil o jeho křtu, aby pak „nikoli bojem, nýbrž vírou vešel do brány trvalé bezpečnosti“.

• „Život Klimenta, biskupa Bulharů“
Autorství řeckého Života Klimentova je připisováno Theofylaktovi, arcibiskupu ochridskému (1094-1107).

• „Legenda Italská“ (úryvek ze VII. kap.), nazývaná také Římská, „Tempore igitur, quo Michael imperator“ (Za časů tedy, kdy císař Michael) (u Bollandistů⁶ má název Vita cum translatione s. Clementis), vznikla na samém počátku 12. století. Jejím autorem je biskup a kardinál Lev Ostijský (†1115), pozdější nástupce Gauderichův ve Velletri, jenž v podstatě opsal to, co našel v legendě Gauderichově z 9. století, a připojil také předmluvu. Zachovala se v rukopisu z 12. století (bez předmluvy) ve Vatikánské knihovně a v rukopisu Metropolitní kapituly v Praze ze 14. století (s předmluvou). Je to vlastně translační legenda o sv. Klimentu, určená pro chrám sv. Klimenta ve Velletri, ale zároveň mohla dobře posloužit jako legenda o sv. Cyrilovi, jenž je tu na jednom místě nazýván „sanctus vir“. Zatímco v rukopisu z 9. století je ještě jmenován Rostislav, který přijal na Moravě byzantské věrozvěsty, v rukopisu z 12. století je již nahrazen Svatoplukem. V rukopisu ze 14. století, který dal pořídit Karel IV. podle archetypu legendy, se uvádí opět Rostislav.

• „Oportet nos fratres“
„Je třeba nám, bratři“ – zpracování Gumpoldovy legendy rýmovanou prózou pochází asi ze začátku 12. století.

• „Život svatého Prokopa“ (úryvky)
Legenda má incipit „Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus“ a vznikla v 1. polovině 12. století snad za Dětharta (†1134), prvního latinského opata na Sázavě. Jejím pramenem byla nedochovaná staroslověnská legenda z 11. století. Autorem byl mnich Sázavského kláštera české národnosti s vřelým vztahem ke slovanské bohoslužbě, s odporem k Němcům. Existence této legendy a vyprávění Mnicha Sázavského, který je na ní závislý, vydává spolehlivé svědectví, že ani ve 12. století cyrilometodějská slovanská tradice v českém kulturním prostředí nezanikla.

• „Diffundente sole“ (úryvky z 3., 6. a 7. kap.)
„Když slunce rozlévalo“ – výtah z Kristiána pořízený ve 13. století, jak bezpečně dosvědčují tzv. rytmické klauzule (cursus velox). Obsahem je tato cyrilometodějská legenda obrana slovanské liturgie, založená na příslušné pasáži Kristiánovy legendy, jíž kompilátor přestylizoval. Homilie se snaží ukázat, že slovanský jazyk je stejně vznešený a pro bohoslužbu vhodný jako latina nebo řečtina, a odůvodňuje oprávněnost užívat slovanského jazyka, který pro liturgii povolil sám papež.

• „Factum est“
Ludmilská homilie (kázání, slavnostní promluva) „Factum est“ (incipit) je přestylizování pasáží Kristiánovy legendy o životě a umučení sv. Ludmily. Donedávna byl tento text považován za součást cyrilometodějské legendy „Diffundente sole“, s níž se společně vyskytuje v rukopisech a s níž býval tištěn. Tato umělecky vynikající skladba se rytmičností větných závěrů hlásí do 13. století. Patří spíše než mezi legendy do homiletiky, neboť je to kázání či lépe panegyrik, chvalořeč. Byla proslovena o výročním dni úmrtí světice nad jejím hrobem v kostele sv. Jiří na Hradčanech.

• „Oriente iam sole I, II“
První recenze václavské legendy „Když již slunce vycházelo“ byla sepsána kolem poloviny 13. století, když se kult sv. Václava mocně šířil. Druhá recenze, považovaná za památku první kategorie, vznikla v druhé polovině 14. století. Na řadě míst se doslova shoduje s Kristiánovou legendou, je v ní ale vynecháno vše, co by mohlo připomínat slovanskou bohoslužbu.

• „Ut annuncietur I, II“
„Aby bylo zvěstováno“ – václavská legenda stejně jako předchozí texty vznikla ve dvou redakcích v průběhu 13. století v dosud ne zcela vyjasněném sledu.

• „Legenda Moravská“,
„Tempore Michaelis imperatoris“, vznikla v českých zemích a je to syntéza Italské legendy a Kristiána. Z ranějších latinských cyrilometodějských legend je stylisticky a rétoricky nejvyspělejší. – Různě bývá datována (dříve 11. století, současné názory se přiklánějí ke století 13.) a různě bývá řešen také její filiační vztah k ostatním cyrilometodějským památkám. Možný je její vznik až ve století 14., kdy byl také do kalendáře znovu zaveden cyrilometodějský svátek.

• „Legenda o sv. Klimentovi“, obsažená v Legendě aurea Jakuba de Voragine (13. století)
Svatý Kliment byl třetí papež, který usedl na apoštolský stolec po sv. Petrovi. Podle legendy zemřel mučednickou smrtí s kotvou na krku ve vlnách Černého moře u Chersonu na Krymu. Jeho ostatky nalezl Konstantin při své misii u Chazarů a přinesl je do Konstantinopole. Spolu se svým bratrem Metodějem je pak přinesli na Moravu a poté do Říma. 

• „Legenda o sv. Kateřině Alexandrijské“, obsažená v Legendě aurea Jakuba de Voragine (13. století) Svatá Kateřina, dcera alexandrijského krále Costa, vzdělaná ve všech svobodných uměních, odmítla obětovat pohanským modlám a zůstala věrná křesťanské víře a svému Nebeskému ženichovi, Ježíši Kristu. Za to byla, na příkaz císaře Maximina, sťata. S legendou o této východní světici se při některé ze svých cest do Svaté země seznámil olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126-1150). Zaujala ho zřejmě natolik, že dosavadní zasvěcení znojemské rotundy Nanebevzetí P. Marie v roce 1134 ještě rozšířil o sv. Kateřinu.

• „Legenda o sv. Janu, apoštolu a evangelistovi“, obsažená v Legendě aurea Jakuba de Voragine (13. století)
Po svém úspěšném působení v Asii, kde založil mnoho církevních obcí, byl sv. Jan předvolán císařem Domiciánem (81-96) do Říma. Dal jej vhodit do kotle vroucího oleje. Jan však z něho vyšel bez pohromy. Císař jej pak poslal do vyhnanství na ostrov Pathmos, kde žil sám a napsal Zjevení. Téhož roku byl však císař pro svou krutost zabit, senát zrušil všechna jeho nařízení, a Jan se mohl vrátit do Efezu. Tam pak vykonal mnoho zázraků, až v jeho osmadevadesáti letech si ho Pán povolal k sobě, aby hodoval u jeho stolu se svými bratry.

• „Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů,
jenž svou vírou a utrpením se stal i se svým národem svatým“.
Legendu o moravském králi Rostislavovi sepsal moravský historik Lubomír E. Havlík.

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000, jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963).
• Radoslav Večerka: Slovanské počátky české knižní vzdělanosti. Praha 1963.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal: Staroslověnské legendy českého původu. Praha 1976.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Radoslav Večerka: Počátky písemnictví v českých zemích do poloviny 13. století. (Literatura staroslověnská a latinská). Brno 1992.
• Vojtěch Tkadlčík: Cyrilometodějský kult na křesťanském Západě. MCM, Olomouc 1995.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Jakub de Voragine: Svatá Kateřina. Jakub de Voragine: Legenda aurea. Vyšehrad, Praha 1998, s. 343-350.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
• Jana Nechutová: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Vyšehrad, Praha 2000.