|
Tabulka 5b. Srovnání
životních dat a období vlády Svatopluka a Bořivoje podle výsledků
antropologicko lékařského průzkumu jejich kosterních pozůstatků, který
provedl E. Vlček a kol. (1995, s. 201, 206-209; 1997,
s. 61-62). Kromě toho, že byli současníci, zaujme značná až nápadná
podobnost v některých znacích (zejména stejná anomálie vnějšího
zvukovodu) nasvědčující tomu, že by mohli
být příbuzní (L. Galuška
1996, s. 122-125; L. E. Havlík
1994, s. 54-56; týž 1995, s. 226; týž 1998, s. 40).
Z legendy
„O pustynnike Ivaně“ víme,
že Bořivoj byl kníže moravský. Podle Kristiána
(i Kosmovy přemyslovské pověsti) byl Bořivoj potomkem oráče.
Ve znojemské rotundě je jako král-oráč
vyobrazen Rostislav. Z dalších pramenů víme, že Svatopluk byl Rostislavovým
synovcem (Fuldské anály 869,
870, 871; Kristián,
kap. 1). Na základě těchto poznatků tak můžeme
vyslovit hypotézu, že Bořivoj byl nejspíš Rostislavovým
synem.
Tím by se vysvětlilo, proč v žádném
písemném pramenu v Čechách Bořivojův otec n e n í
jmenován, proč Kristián jeho jméno zamlčuje,
Kosmas si naopak vymýšlí neexistujícího Hostivíta
(viz „Rodokmen mytických knížat“).
Později bylo jméno Rostislav,
zejména v některých českých pramenech, nahrazováno jménem
„Svatopluk“, „Svatopluk
první“ (Svatopluk
primus), „Svatopluk starší“ (Svatopluk senior) nebo
„starší král“ (senior rex) (L. E. Havlík 1992, s. 151).
Bavorská Crescente
i mantovský Gumpold navíc manifestačně
přehlížejí i jeho syna Bořivoje a historii českých
křesťanských knížat začínají až od Spytihněva, jenž se již
narodil v Čechách. Bavorského legendistu kvůli
tomu ale nemůžeme nazývat „falšovatelem“, resp. ho obviňovat ze
„záměrného zkreslování
skutečnosti“ (D. Třeštík 1997, s. 173, 331). Autor této legendy
jednoduše Bořivoje za Čecha nepovažoval, protože asi věděl, že je Rostislavův syn, a tedy
kníže moravský, jak jej také označila patrně nejstarší
česká staroslověnská legenda O sv.
Ivanovi. Tím, že jeho samotnou existenci zamlčel,
jej nechal „pykat“ za jeho otce, největšího
nepřítele bavorského kléru, jenž zřízením Metodějova
arcibiskupství, podléhajícího přímo Římu, „vytrhl“
Moravu, a na čas vlastně i Čechy, z pravomoci bavorské církve (D. Třeštík
1997, s. 173, 191), neboť arcibiskup Metoděj byl ustanoven „učitelem
a papežským legátem všem těm krajům slovanským“ (ŽM VIII).
Viz zpráva Fuldských análů k roku 895.
Přijmeme-li hypotézu, že Rostislav byl otcem Bořivoje,
pak by Svatopluk a Bořivoj byli bratranci.
Tím, že nebyli přímí příbuzní, by se dalo vysvětlit, proč
jasně geneticky vázaný specifický znak u nich nalezen nebyl,
i když vykazují stejnou anomálii zvukovodu
(„kornoutovitý a nápadně
dolů skloněný vnější zvukovod“), shodu v serologické příslušnosti
k AB0 systému, shodnou skupinu B,
která se pak dále vyskytuje u Bořivojových synů i jeho
vnuka Václava, a značnou
podobnost v dalších znacích (E. Vlček a kol.
1995, s. 206-207). „Může se jednat o náhodu, vyloučit
ovšem nelze ani historické souvislosti. Jen hypoteticky by pak
mohl původ českých Přemyslovců spočívat na Moravě, nebo
naopak mrtvý z hrobu 12/59 pocházel od Vltavy. (...) Pokud
bychom však vyšli ze situace v 80. a 90. letech 9. století
(ve skutečnosti již v 70. letech – pozn. PŠ), kdy území
Čech bylo připojeno k Velké Moravě a říše Moravanů
se nacházela na nejvyšším stupni svého vývoje, pak by se první
domněnka nemusela jevit tak nereálnou“ (L. Galuška 1996,
s. 124). Viz mapka „Územní
vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Moravský původ „přemyslovského“ rodu zdá se být
nepochybný zejména poté, co se k němu přihlásil jeden z jeho
členů, kníže Břetislav I.
(1019-1034, 1035-1055), jak vyplývá z obsahu maleb ve znojemské
rotundě, jejichž zhotovení inicioval. Viz popis
maleb a jednotlivé etapy výmalby.
Za mytického předka a praotce českého vládnoucího knížecího rodu byl
poprvé
otevřeně místo křesťanského
krále-oráče Rostislava určen „vzdělavatel polí“ Přemysl až
teprve v Kristiánově
legendě (992-994), tj. s odstupem 120 let od příchodu Bořivoje
do Čech. Kde Slované čeští svého Přemysla „nalezli“
Kristián z pochopitelných důvodů zamlčuje (odvolává se
jen na jakousi pověst – ad
fama fertur).
Jako zakladatele mocné dynastie „Přemyslovců“
představil Přemysla Oráče i Kosmas
(1120), od reality vzdálen již 240 let. Děj je již pevně
zakotven v severočeských Stadicích a z oráče se
stal pohan. Víme ale také, že pro svůj příběh Kosmas použil, vedle
Kristiánovy předlohy, jako obrazový scénář
právě znojemské malby. Na nich ovšem vystupuje jako král-oráč
opět moravský křesťanský král Rostislav, to
je dnes již naprosto a zcela nepochybné (viz článek: „Stejné
osoby byly zobrazovány ve stejném oděvu“) (P. Šimík 2004, s. 78
obr. 1, s. 89 obr. 7, s. 111 obr. 24, 25 a 28), ovšem pro pražské
odborníky, zahleděné dosud do dávné mytické pohanské „minulosti“ Čechů, pochopitelně nestravitelné
sousto (A. Merhautová 2009). Avšak
„čas oponou trhnul a kdo chvíli stál, již stojí opodál“.
Zakladatelem mocné dynastie „Přemyslovců“ byl tedy Rostislav. Jinou mocnou
dynastii ani založit nemohl, protože moravský král Svatopluk nebyl jeho
synem, ale synovcem (jak víme z Fuldských análů
i z Kristiána). Jediné knížecí lože, ze kterého se Bořivoj
v 1. polovině 50. let 9. století na Moravě mohl narodit,
bylo knížecí lože
Rostislavovo (!) – viz výše tab. 5a.
Kristián ani Kosmas tedy nelhali, když napsali, že Bořivoj byl
potomkem oráče. Ano, byl jeho synem (viz „Rodokmen
Mojmírovců“). Přemyslovská
pověst je založena na skutečných událostech, završených
usednutím moravského knížete Bořivoje na pražský stolec
(875). Později byla historie rodu postupně „vhodně přizpůsobena“ nejprve
Kristiánem (992-994), pak Kosmou (1120)
(a ještě dalšími kronikáři). Tato moravská
historie, „upravená“ do podoby přijatelné pro Čechy
(a pro latinskou církev) je nám současnými českými historiky
(D. Třeštík 2003, 2006,
2009) předkládána jako ta jediná „správná“ nejstarší
historie Čechů a jejich
panovnického rodu. Zaměňují přitom mýty s historií a populismus
s vědou.
Petr Šimík (2005).
Komentář:
Nedlouho poté, co Svatopluk vydal Rostislava Frankům
(870) a jen „přihlížel“
Metodějovu zatčení, je sám Karlomanem zatčen,
„nařčen ze zločinu nevěrnosti“ a poslán do vězení (871).
Na Moravě propuklo povstání. Moravané v domnění, že Svatopluk
zahynul, staví si do čela kněze Slavomíra. Požádali také o vojenskou pomoc Čechy. Ti jim vyhověli.
Jejich vojenský oddíl
byl přitom společně s moravským doprovodem „dcery kteréhosi vévody z Čechů“ přepaden
Franky (871). Moravané totiž strojili svatbu. Dosud
panovala domněnka, že onou
českou nevěstou by mohla být Sventožizň, snad
Bořivojova sestra, určená pro Svatopluka. To je ale vyloučeno, protože jak
bylo řečeno, Svatopluk byl v té době
(stále ještě) nezvěstný.
(Svatopluk měl 24 let a byl jistě již ženatý, pravděpodobně měl
také i syna). Kromě toho Bořivoj
nebyl český, ale moravský kníže
(Svatoplukův
bratranec; Svatopluk si nemohl vzít vlastní sestřenici)
a zřejmě právě jemu byla česká nevěsta určena.
Pak to ovšem musela být Ludmila, dcera pšovského vévody Slavibora, jak víme
z legend (Kristián,
Fuit, Proložní
ludmilská). Vzápětí po svém příjezdu na Moravu byla Ludmila
snad knězem Slavomírem pokřtěna
(Metoděj u toho ale rozhodně nebyl, v té době byl vězněn
v některém z bavorských či švábských klášterů) a mohla
se slavit svatba.
Mezitím byl Svatopluk propuštěn z bavorského vězení
a nabídl se, že v čele Karlomanova vojska Slavomíra přemůže. U starého
Rostislavova města se ale se Slavomírem spojil a společně způsobili
Karlomanovu vojsku „záhubu“ (871). Poté co se Svatopluk slavně vrátil na
Moravu, Bořivoj s Ludmilou odcházejí do Čech (871/872) i s početnou
velkomoravskou knížecí družinou (a s knězem řeckého jména Kaichos)
a na Levém Hradci dávají postavit první
kostel v Čechách zasvěcený sv. Klimentovi (světci, jehož
ostatky nalezl Konstantin na břehu Černého moře, které pak přinesl na Velkou Moravu
a poté do Říma). V roce 872 by se Bořivoj měl účastnit
boje pěti českých knížat s franským vojskem. Ve zprávě
Fuldských análů k tomuto roku je uveden dodatečně pouze v marginálii jako Goriwei.
V Čechách se knížecímu páru narodí synové Spytihněv
(872/873) a Vratislav (874) (Kristián
i Fuit se zmiňují o třech
synech a stejném počtu dcer). V roce 875 moravský
Bořivoj již zřejmě
usedá na pražský stolec, obklopen svou moravskou knížecí družinou
(dokládá to několik pohřebišť velkomoravského typu v bezprostřední blízkosti
Pražského hradu – J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 65, 67-71,
121). To by mohlo vyplývat z toho, že nadlouho poslední zmínku
o poselstvu Čech mají Fuldské anály k roku
874. A k roku 876 Regino již
píše o spojeném království
Slovanů, Čechů a Moravanů. Bořivoj byl tedy Svatoplukovým
legátem a současně místodržícím v Čechách.
Na pražský stolec usedl patrně v roce 875
po jednání ve Forchheimu (viz Fuldské
anály k roku 874).
Po smrti Bořivoje (†888) vládla v Čechách krátkou dobu Ludmila s
dosud nezletilými syny, Spytihněvem a Vratislavem (16 a 14
let), pod patronací Svatoplukovou. Ti se ujali vlády zřejmě až
po Svatoplukově smrti (†894). V roce 890
prý král Arnulf „postoupil“ Čechy Svatoplukovi. De facto
ale jen znovu potvrdil původní smlouvu, kterou Svatopluk uzavřel s Arnulfovým
předchůdcem Ludvíkem Němcem (a jeho synem Karlomanem) roku
874 ve Forchheimu, po Ludvíkově a Karlomanově smrti (†876 a
†880) obnovenou roku
884 císařem Karlem III. Tlustým (†887) na Komiánu. Rok po Svatoplukově smrti (†894) pak
odpadla česká knížata od
království Moravanů, neboť Mojmír II. zřejmě necitlivě prosazoval svůj
nárok na vrchní vládu v Čechách – tehdy byl asi nejstarší
(26 let) z žijících Mojmírovců – viz výše tab. 5a.
Oba Bořivojovi synové, kteří se mezitím již také oženili (sňatky
zprostředkoval asi ještě Svatopluk), měli manželky
nejspíš z Moravy (české prameny o nich
mlčí). Potvrzovaly by to velkomoravské šperky nalezené v hrobu
Spytihněvovy manželky (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 76). V roce
895 se Vratislavovi narodil syn Václav (E. Vlček 1997, s. 137). Ve stejném roce se Spytihněv
s Vratislavem (či Vítězslavem – Spitignewo a Witizla)
v Řezně
poddali Arnulfovi (tj. ono výše zmíněné odpadnutí od
Moravy). Vládli nejspíš společně – v Praze
Spytihněv, Vratislav v nějakém českém „údělu“ („v jiné zemi“).
Zmínku o českých knížatech (tzn. o více než jednom) můžeme ve Fuldských análech zaznamenat
k roku
897, kdy si jejich poselstvo v Řezně stěžuje
na útisky Moravanů. V Reginonově zprávě
k roku 890 se ještě mluví o jednom knížeti (zřejmě Bořivojovi
†888), který předtím vládl v Čechách.
Někdy okolo roku 902 se konaly Václavovy
postřižiny. Poté Václavova matka zřejmě zemřela (†904?)
a Václav byl dán na vychování ke své bábě Ludmile.
Ta jej dala učit knihám slovanským. Poté ho jeho otec Vratislav
poslal ještě na Budeč, aby se učil knihám latinským. Vratislav se mezitím oženil
podruhé (906) a vzal si havolanskou (?) kněžnu Drahomíru (D. Třeštík
1997, s. 204, 357, 361, 402, pozn. 59 na s. 546, pozn. 93 na s. 547).
Zřejmě již v následujícím roce se jim narodil
syn Boleslav. Od roku 915, kdy zemřel
Spytihněv, vládl Vratislav samostatně. Po
Vratislavově skonu († 13. února 921) se ujala regentské vlády Drahomíra,
ač Václav byl již plnoletý (26 let). Ta si však nepřála
„mnicha na trůně“
a stolec zřejmě hodlala předat vlastnímu synovi Boleslavovi,
jakmile by dosáhl plnoletosti. V té době mu mohlo být asi 14 let. To byl patrně také, vedle rozdílných
názorů na domácí i zahraniční politiku, pravý důvod
vraždy kněžny Ludmily († 15. září 921), která asi prosazovala na stolec oprávněného Václava,
jehož po smrti Vratislavovy první manželky také sama vychovala.
Drahomíra odstoupila až po Arnulfově vojenském zásahu v Čechách (922) a Václav se konečně
mohl ujmout vlády. Svoji macechu vyhnal z Prahy a ta se uchýlila
do Charvát. Tělo zavražděné báby Ludmily nechal přenést z Tetína
do Prahy (925) a nad jejím hrobem nechal vybudovat kapli. Podobně
nad hrobem svého děda Bořivoje dal postavit rotundu podle
velkomoravských vzorů (930) (Kosmas
I, 18). Tento třetí kostel na Pražském
hradě, zasvěcený svatému Vítu, měl být patrně kostelem
biskupským. Teprve poté, co upevnil svoji vládu, Václav povolal
Drahomíru zpět.
Po třináctileté vládě byl Václav
zavražděn († 28. září 935) svým mladším nevlastním
bratrem Boleslavem, který po něm, asi ve svých 28 letech, usedl na pražský
stolec (Kosmas I, 17; Granum
k roku 928).
Drahomíra tak nakonec přece jen dosáhla svého.
Průběžný věk členů prvních tří generací „Přemyslovců“
v některých klíčových letech přibližuje názorně tabulka 13.
Petr Šimík (2005).
Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen Karlovců“.
„Břetislav I., jeho synové a
vnuci“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako
historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I.
králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má
krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva
II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a
znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Slavníkovské panství ve východních Čechách“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871)
o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Dětmar
k roku 1002“ – předání či stvrzení
léna bylo symbolizováno
předáním kopí s k o r o u h v í .
Dokumenty: „Soběslavova
listina z roku 1130“ aneb Soběslav po „své »přemyslovské«
rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka 2: „Kosmův obrazový
scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova
křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 4: „Stáří prvních »Přemyslovců«“
podle legend a výsledků přírodovědeckého průzkumu E. Vlčka.
Tabulka 6: „Životní data kněžny Ludmily“
s přihlédnutím k výsledkům Vlčkova průzkumu.
Tabulka 7: „Životní data knížete Václava“
s přihlédnutím k výsledkům Vlčkova průzkumu.
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších
»Přemyslovců« dle Vlčkova antropologicko-lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních
tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Pořadí událostí
v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy
a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani
české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava
a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné
a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza
(epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče,
nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem,
hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející
vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na
malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako
atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla
zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom
obraze“.
Komentáře: „Největší
archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická
mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský
cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká
televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v
moravské křesťanské
kapli!?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém
zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě
vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem
opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj,
2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián,
když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako
pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo
mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky
moravského etnosu“ (1/4,
2/4, 3/4,
4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“
(1. moravská historie,
2. Kristián,
3. Kosmas).
• F.
Palacký (1848), • R.
Turek (1963), • A.
Friedl (1966), • V. Karbusický
(1995), • D. Třeštík (2006, 2009).
Literatura:
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště.
Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994,
MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Lubomír E. Havlík: O přenesení království a koruny z Moravy do
Čech. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994,
MNK, Brno 1995, s. 223-240.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště – Sady. Křesťanské centrum
říše Velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých
panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců
s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
(530-935). NLN, Praha 1997.
• Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě.
Paseka, Praha a Litomyšl 1997.
• Lubomír E. Havlík: Identifikace patrocinií zaniklých raně středověkých
kostelů, Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu
1996-1998. MNK, Brno 1998.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století.
In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť
Boleslava II. († 7. února 999). Eds. Luboš
Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu Bořivoje, s. 350,
pozn. 7. Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké
konference, Uherské Hradiště, Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin
raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři
studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v
rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv.
Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní
odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003.
Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského
hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu
2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42. |
