MM - historie - Krzemieńska: Lenní hold Břetislava I.

MORAVIA MAGNA

BŘETISLAV I.

LENNÍ HOLD DO RUKOU KRÁLE JINDŘICHA III.
V ŘEZNĚ ROKU 1041

BARBARA KRZEMIEŃSKA

   (324) Jindřich nejen v Řezně, ale vůbec během trvání česko-německých válek vycházel ze svého zjevného a samozřejmého přesvědčení, že Břetislav je „rebel“, který se navíc tím, že pozdvihl proti svému pánovi zbraně, dopustil těžkého hříchu.¹ Kanonické právo, které se právě tehdy stalo doslova heslem doby, řešilo tuto otázku jednoznačně: podle penitenčních předpisů musel být takový hřích povinně vykoupen tím, že provinilec složí své rytířské zbraně a rytířský oděv a stráví zbytek života v klášteře. Není jistě nezajímavé, že tento druh p o k á n í se jeví našemu Kosmovi zcela přirozený. Právě tak líčí osudy moravského Svatopluka: „...přišed sám k sobě uznal, že nespravedlivě... pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři Arnulfovi“, učinil pokání, zabil svého (325) koně a svůj meč zahrabal do země (což znamenalo, že se vzdal světského života) a zbytek svých dnů strávil u poustevníků.²
   Jako vždy a všude byl však mezi teorií a praxí značný rozpor, daný prostě životem. „Rebelů“, tudíž lidí, kteří se se zbraní v ruce postavili svému pánovi na odpor, bylo zpravidla hodně a především v říši samé nikdy nechyběli lidé, kteří pozdvihli své meče proti královi. Nebylo to nijak snadné – a také politicky neúnosné – proti nim takovéto tresty uplatňovat. Ostatně málokdo na to pomyslel, šlo přece o záležitosti politické, nikoli církevní – a ty se řešily obvyklými prostředky: vojenským vpádem, trestní výpravou, vězením, někdy soudem knížat, zabavením viníkových statků a podobně.³
   Jenže v tomto případě šlo o Jindřicha, o panovníka, který se zřejmě považoval za jediného zástupce Božího na zemi.⁴ A tak Břetislav musel pokorně prosit krále o odpuštění a rozhřešení, „jak to vyžadovala králova čest“. Jelikož se vyvýšil nad svého pána, musel se nyní ponížit a podstoupit příslušný trest, tj. vzdát se vlády, a teprve pak bylo možno s ním dále jednat. Na radu kolemstojících knížat, prý pohnutých jeho pokorou, přijal Jindřich Břetislavovo p o k á n í a vrátil mu zpět Čechy. Šlo pochopitelně o symbolický akt: k jeho podstatnému obsahu patřilo zřejmě zřeknutí se vlády (podle kanonického předpisu shora citovaného) a její předání z rukou krále (což již s kanonickými předpisy nesouvisí).⁵ Tím, že Jindřich Břetislavovi vládu vrátil, dal mu rozhřešení (církevní stránka aktu)⁶ a zároveň ho přijal na milost (světská stránka věci). Nutno však opět připomenout, že těchto dvou stránek věci si zřejmě ani král, ani jeho okolí nebyli vědomi. Že šlo o   s y m b o l i c k ý akt, vyplývá ostatně z faktu, že kdyby si Jindřich vládu nad Čechami „ponechal“, neměl by s ní co počít. Sám Čechám vládnout nemohl, tak daleko nároky německé říše nikdy, ani v dobách pro český stát nejtěžších, nesahaly.⁷

Obr. 1. Břetislavův portrét na malbě ve znojemské rotundě.
První postava v plášti ve 4. pásu nad vstupem do apsidy.

Nelze tedy v Břetislavově pokoření spatřovat projev Jindřichovy pomstychtivosti. Vžitý výklad událostí, který podal kdysi V. Novotný, že se Jindřich, když „po barbarském vkusu doby svou ctižádost ukojil“, mohl ukázat velkorysým a Břetislava odměnit lénem („nesměl mu arci léna odepříti“), se zakládá na řadě omylů.⁸ Jindřichovo počínání je v rámci jeho uvažování přísně logické. Břetislav se vyvýšil nad svého pána, musí se tedy ponížit a podstoupit (326) patřičný trest, tj. vzdát se vlády. Jindřich zase musí jeho pokání přijmout a vrátit mu vládu.⁹ Rovnováha věcí určených Božským pořádkem, která byla předchozím děním porušena, je nyní obnovena – a s Břetislavem je opět možno jednat jako s partnerem. Lenní vztah již přímo s tímto jednáním souvisí, dokonce z něho přímo vyplývá. Je totiž známou skutečností, že lenní hold sloužil nejen k uzavření běžného lenního vztahu (který vytvářel určitou závislost na seniorovi), ale že byl také v té době používán i v mezinárodních vztazích vůči straně druhé. Pro obě zúčastněné strany bylo vždy velmi důležité po jednání obdržet patřičné a závazné záruky, že to, co bylo slíbeno, bude také splněno. Tehdejší mezinárodní právo, ještě značně primitivní, si ještě nevypracovalo vlastní formy takových záruk, a proto si je „vypůjčovalo“ z rozvinutého lenního práva. Lenní hold, v němž byl obsažen závazek věrnosti, spojený se slavnostní přísahou za přítomnosti důležitých státních činitelů (knížat či předáků země), poskytoval v podvědomí tehdejších lidí mnohem platnější záruky než obyčejná přísaha. Proto byl používán i v těch případech, kde by např. pozdější diplomatická praxe vystačila s konkrétní dohodou, jejíž věcný obsah by byl přesně popsán a vymezen.
Leccos z tohoto konstatování se zřejmě projevuje v lenním holdu, který složil v Řezně králi Břetislav I. Za přítomnosti četných knížat říše a vlastních předáků slíbil český panovník králi věrnost a své závazky potvrdil přísahou. Slíbil, že bude králi věrný tak, jak to přísluší rytíři vůči svému seniorovi, že bude přítelem králových přátel a nepřítelem jeho nepřátel. Formulace je jistě dobová. V podstatě se Břetislav zavázal, že bude v dalším sledovat Jindřichovu východní politiku, protože právě o ni zde šlo.¹⁰

Obr. 2. Znojemská rotunda – severní polovina 4. pásu maleb. Deset pražských panovníků.
Z nich prvních devět od Bořivoje [09] po Oldřicha [17] (uprostřed sv. Václav [13] v přilbě)
je vyobrazeno bez pláště, protože na Moravě nevládli. Teprve desátý Břetislav [18],
„jenž tu zemi první podrobil svému panství“ (Kosmas III, 34), je opatřen pláštěm.
Všichni drží v ruce praporec – symbol držení léna – jsou to tedy panovníci-vladaři.
Někdo by mohl říci, že B. Krzemieńska (1985, 2000) se tedy mýlila, když tvrdila,
že se jedná o „moravské údělníky“. Nikoli, není to pravda. Velmi dobře věděla, co
praporec v jejich ruce znamená – zcela vědomě a úmyslně l h a l a
(viz níže pozn. 12 a obr. 3) (schéma P. Šimík 1999).

Je nesporně zajímavé, že v české tradici – hlavní slovo tu pochopitelně patří Kosmovi – není v souvislosti se zakončením třetího zápasu českého státu s říší o léně vůbec řeč. To je celkem pochopitelné: zatímco pro nás je dnes otázka léna víceméně antikvovaná záležitost, pro Kosmu to byla záležitost nadmíru žhavá a mnohdy přímo pobuřující. Byla totiž velmi pevně spjata s kronikářovou dobou. Závislost Přemyslovců na říši trpce nesl a mohl z vlastní praxe hodnotit její líc a rub. Když se o tom šířit nemusel, rád se věci vyhnul; a právě události začátku 11. století (327) – pro Kosmu dávná minulost – mu k tomu dávaly příležitost. Podle Kosmy se otázka vztahu poraženého Břetislava a vítězného Jindřicha zcela uspokojivě řešila tributem, který český kníže obnovil, spojeným s uznáním určité nadřazenosti německého panovníka, ovšem nadřazenosti přesně vymezené stále platným „starým právem“. České stanovisko v této věci líčí Kosmas v údajném dialogu mezi Břetislavem a Jindřichem III. během války roku 1040, který jsme podrobně rozebrali na jiném místě. Placení tributu pochopitelně zahrnovalo určitou formu podřízenosti – tu větší, tu menší –, důležité ovšem bylo, že pro Kosmu tím celá věc končila a že vše, co by král žádal navíc, pokládal za porušení onoho „starého práva“. Je samozřejmé, že tentýž postoj vkládá nejen do Břetislavových úst, ale do jeho praktického konání.¹¹
V tom má ovšem pravdu jen zčásti. Dnes je mimo jakoukoliv pochybnost, že v Řezně Břetislav opravdu složil lenní hold. Po ryze formální stránce udělal totéž, co jeho předchůdci, tj. Vladivoj,¹² Jaromír¹³ a Oldřich.¹⁴ Ve skutečnosti se však Břetislavova situace podstatně lišila od situace těchto českých panovníků a tím se také – via facti – dostával jeho lenní hold do úplně jiné politické polohy. Králi v Řezně opravdu velmi záleželo na tom, aby nejen s definitivní platností ukončil únavný zápas s Čechami, ale aby obdržel platné záruky, že se Břetislav – jehož prostě musel jako jediného českého panovníka uznat – proti němu v budoucnosti nepostaví.¹⁵ Samotný lenní hold ještě tyto záruky neposkytoval. Tak tomu bylo jednak proto, že Jindřich vůbec neměl za Břetislava náhradu – chyběl jakýkoliv další nápadník českého trůnu, kterého by bylo možno použít jako nástroje nátlaku –, jednak proto, že byl již tehdy pevně odhodlán pokračovat ve východní politice říše, čímž Břetislav, ač ve válce poražen, získával na významu a důležitosti. Bylo tedy nutno nejen na Břetislavovi řadu věcí vymáhat, již z titulu války Jindřichem vyhrané, ale také na oplátku si ho zavázat a tudíž mu něco n a b í z e t ;¹⁶ tento postup si přímo vynucovala východní politika říše. Právě v tom spočívá hlavní význam Řezna. Zde se totiž zrodilo, i když za dosti překvapivých okolností, partnerství českého panovníka s německým vládcem, vztah, který právě díky svému namnoze novému obsahu se vyznačoval značnou trvalostí a přežil ve vlastně (329) nezměněné podobě nejen své ideové tvůrce, ale také několik dalších generací – trval téměř do konce 11. století.¹⁷

Barbara Krzemieńska (1999, s. 324-329).

Dodatek:
   Čtyři roky poté, co Břetislav I. složil v Řezně lenní hold do rukou krále Jindřicha III. (císař od roku 1046), učinil totéž i uherský král Petr Orseolo (1038-1041, 1044-1046) (viz „Rodokmen Arpádovců“), Břetislavův spojenec z roku 1040, kdy mu pomohl Jindřicha porazit (J. Žemlička 1997, s. 59n.). Počátkem roku 1041 se trůnu v Uhrách zmocnil palatin Aba (1041-1044), švagr krále Štěpána. Přijal starozákonní jméno Samuel a dal se korunovat. Vyhnaný Petr nalezl azyl u Adalberta, markraběte východní marky. Břetislavovi tehdy pomoci již nemohl.
   Po porážce v roce 1041 a přijetí léna z ruky krále Jindřicha, nalezli Jindřich s Břetislavem společnou řeč.
   První společná výprava Jindřicha a Břetislava do Uher (1042) se nezdařila, Abu Samuela se nepodařilo sesadit. Další trestná výprava se konala o rok později, tentokrát bez účasti Břetislava. Ale ani ta nic zásadního nepřinesla. Teprve 5. července 1044 v bitvě u Menfö byl Aba Samuel poražen. Nyní byl přítomen i Břetislav. Uherští velmoži začali houfně přebíhat k Petrovi Benátčanovi. Petr Orseolo byl v Székesfeherváru znovu uveden na uherský trůn. Aba Samuel byl zatčen a posléze popraven. O letnicích 1045 pak Petr Orseolo složil Jindřichovi vazalský slib věrnosti (viz níže obr. 3).

Obr. 3. Lenní hold uherského krále Petra Orseola do rukou krále Jindřicha III.
Poté, co Petr složil vazalský slib věrnosti, mu Jindřich jeho lenní praporec zase vrátil.
Iniciála „S“ na dobové miniatuře (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Orseolo).

Komentář:
Jak víme ze zpráv kronikářů, lenní hold byl po formální stránce nerozlučně spjat s předáním korouhve čili praporce (Dětmar V, 21; Kosmas III, 8; III, 15; Mnich sáz. 1126; Kan. vyš. 1138, 1140). Tuto informaci B. Krzemieńska jako historik velmi dobře znala (viz níže pozn. 12) a ve své publikaci zcela z a m l č e l a (viz text výše). Učinila tak nepochybně proto, že ve své hypotéze „Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě“ (1985, s. 3; 2000, s. 9) uvedla: „Hlavní obtíže ve výkladu skýtá devět postav bez pláště, považovaných – právem – za moravské Přemyslovce“. Neuvedla však opět, že i těchto devět knížat bez pláště drží v ruce kopí s praporcem (obr. 2), atribut výhradně p a n o v n í k a . Moravští „údělníci“ byli pouze dědičnými s p r á v c i svěřeného území, jak vyplývá z několika Kosmových zpráv (Kosmas II, 13; II, 45; III, 34), praporec jim tedy nepřísluší a na znojemské malbě proto být vyobrazeni nemohou. Z toho vyplývá, že i těchto devět knížat bez pláště byli pražští p a n o v n í c i , Břetislavovi „předchůdci“ na stolci (uprostřed mezi nimi sv. Václav v přilbě), u kterých bylo chybějícím pláštěm pouze naznačeno, že nevládli Moravě (Kosmas III, 34). Také se nikomu až dosud nepodařilo prokázat opak. V době, kdy na Velké Moravě vládl Svatopluk a jeho syn Mojmír II., ve středočeském minivévodství vládl Bořivoj (Svatoplukův místodržící v Čechách) a jeho syn Spytihněv. Teprve rok po Svatoplukově smrti se knížata Čechů odtrhla od království Moravanů a poddala se králi Arnulfovi (Fuldské anály k roku 895). Viz „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960). Srovnej také mapku „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Hypotéza B. Krzemieńske je tedy založena na vědomé a ú č e l o v é l ž i .

Stejně se uznává za vadu
zamlčeti pravdu, jako
přisvědčiti nepravdě.¹⁸

Petr Šimík (2010).

Poznámky:

1 –	Král Jindřich III. (1039-1056), od roku 1046 císař – viz „Rodokmen Sálců“. Barvitý popis Břetislavova slavného vítězství nad Jindřichem v bitvě u Domažlic v roce 1040 nám poskytl Kosmas (II, 9 a II, 10).
2 –	Viz Kosmas (I, 14).
3 –	To vše známe i z domácího prostředí. Právě takovým způsobem pražský panovník „napravoval hlavu“ svým příbuzným, jimž byla svěřena správa moravských údělů. Srovnej Kosmas (II, 15; II, 43; III, 9; III, 34).
4 –	Jindřich by se sice mohl „cítit“ jediným zástupcem Boha na zemi, ale říkat by to nesměl. To by se dostal do ostrého konfliktu s nástupcem sv. Petra v Římě. Kdyby na tom trval, potom by musel, obdobně jako později anglický král Jindřich VIII., vyhlásit sebe sama za hlavu křesťanů ve svém království (v Anglii tak vznikla anglikánská církev, ale neobešlo se to bez krveprolévání – ti co nesouhlasili, byli předáni katovi).
5 –	Že se tak dělo, samozřejmě opět s y m b o l i c k y , právě předáním praporce čili korouhve, symbolu držení léna, z ruky krále nebo císaře, víme opět od Kosmy – viz Kroniky níže. O formě tohoto aktu se však B. Krzemieńska ve své publikaci pro jistotu vůbec nezmiňuje. Nabyla zřejmě mylného domnění, že když bude dostatečně obezřelá, zůstane neodhalena její „ v ě d e c k á l e ž “ , jíž se dopustila již v roce 1985 (a pak znovu v roce 2000), když tvrdila v rozporu s dobovými prameny, že ve znojemské rotundě vyobrazené postavy bez pláště představují moravské údělníky (obr. 2), i když všichni drží v ruce p r a p o r e c , symbol léna, atribut příslušející pouze panovníkovi (srovnej tab. 18: „Životní data a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“). V jejím případě by se to dalo ještě pochopit – zalhala jednou, musí si „zachovat tvář“ a trvat si na této evidentní lži do konce svého života. Nelze však pochopit, že tento absurdní n e s m y s l o „údělnících s praporcem“ pak byli ochotni po ní opakovat další historikové, archeologové a uměnovědci a zcela se tak historicky znemožnit. Naposledy tak učinili M. Wihoda (2006), V. Vaníček (2007), J. Kovárník (2008), Z. Měřínský (2009), D. Třeštík (2009) a A. Merhautová (2009). Protože v rotundě jsou všechny postavy bez pláště [09-17], zato však s korouhví, vyobrazeny p ř e d Břetislavem [18] (viz výše obr. 2), nemohou to být B. Krzemieńske moravští „údělníci“ (moravské úděly vznikly až na sklonku Břetislavova života) ani L. Konečného „následníci“, ale jen a pouze Břetislavovi „předchůdci“ na pražském stolci – (P. Šimík 2001, s. 373-376; týž 2004, s. 101, 104-105). Srovnej tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků“ (do roku 1140). Břetislavovu správnou identifikaci na malbě (obr. 2) dokládají biskupské mitry jeho synů, vyobrazených hned za ním (viz článek „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“).
6 –	Svátost „rozhřešení“ Jindřich Břetislavovi udělit nemohl. Ani v anglikánské církvi její světská hlava, král, nemohla, ani dnes nemůže udělovat svátost rozhřešení! To mohl a dosud může (v zastoupení samého Boha) jen právoplatně vysvěcený kněz.
7 –	Takové tendence bylo možno naposledy zaznamenat v 9. století v souvislosti se snahou Ludvíka II. Němce, tehdy ovšem vůči Moravě.
8 –	Srovnej V. Novotný (1913, I/2, s. 53).
9 –	Známe ovšem i případ, kdy jednomu panovníkovi bylo léno odebráno a předáno jinému – Rokycany roku 1110 – Kosmas (III, 32). V Břetislavově případě však takový „konkurent“ nebyl k dispozici.
10 –	Zatím ovšem nevíme, v čem ta Jindřichova „východní politika“ měla spočívat.
11 –	Kosmas (II, 8).
12 –	B. Krzemieńska (1999, s. 293): „První udělení Čech v léno se totiž váže až s Vladivojem, další případy (Jaromír, Oldřich) ukazují, že pokaždé šlo o takovou situaci, kdy český panovník musel prostě lenní vztah uzavřít, chtěl-li se na trůně udržet. To byla také vlastně jediná výhoda, kterou z toho měl“. O udělení Čech v léno Vladivojovi píše pouze Dětmar ve své kronice k roku 1002 (viz Dětmar V, 23). V jedné z předchozích kapitol píše i o tom, jakou formu takové udělení léna mělo. Obléněný jedinec obdržel z ruky krále (či císaře) k o r o u h e v (Dětmar V, 21). Jestliže B. Krzemieńska tu Dětmara cituje, pak je zřejmé, že byla s tímto faktem velmi dobře obeznámena (srovnej výše pozn. 5).
13 –	Srovnej Dětmar VI, 12, k roku 1004.
14 –	Srovnej Dětmar VI, 83, k roku 1012.
15 –	Takovou absolutní záruku „do budoucna“ Jindřich v roce 1041 získat nemohl. Záleželo v mnohém i na něm a na postoji, který „do budoucna“ zaujme vůči Břetislavovi a českému státu.
16 –	V
17 –	S
18 –	Kosmas – předmluva k III. knize jeho kroniky.

Petr Šimík (2009).

Citace:

PLERUMQUE IPSA SE FRAUS, ETIAMSI INITIO CAUTIOR FUERIT, DETEGIT.
(Většinou se l e ž sama prozradí, i když na počátku byla velice obezřelá.)

LIVIUS (Urb. XLIV, 15, 5).

VERITATEM DIES APERIT.
(Čas zjevuje p r a v d u .)

SENECA (Ir. II, 22, 2).

„Chcete říci, že i ve vědě se někdy vysloveně a vědomě lže?“
„Ano. Dnes se tomu říká lobbovaná věda. Vědecká p r a v d a je zmršena ve vědeckou l e ž pro potřeby reklamy“ (nebo obecně pro potřeby nějakého „vyššího“ zájmu či cíle – pozn. PŠ).

Miroslav Plzák (1996, s. 194).

L e ž m á k r á t k é n o h y .

Lidová moudrost.

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav »vědomě« na slavnou velkomoravskou tradici?
„Rodokmen Piastovců“.
„Rodokmen Arpádovců“.
„Rodokmen Sálců“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Mýty a pověsti: „Kosmas (I, 6)“ – „ale jeden po každé bude panovati“.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna bylo symbolizováno předáním kopí s   k o r o u h v í .
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj přijal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král Jindřich obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1055“ – „aby vždy nejstarší držel nejvyšší moc a aby všichni byli pod jeho panstvím“.
Kroniky: „Kosmas k roku 1091“ – paní Virpirk ke králi Vratislavovi: „...a zemi, jež je tvá...“.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj (II.) obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ – císař dal Oldřichovi Brněnskému odznaky knížectví a korouhev.
Kroniky: „Kosmas k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – král vrátil Vladislavovi I. vládu.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – „země moravská i její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav převzal od krále Lotara praporec).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ o svatbě Konráda II. Znojemského v Uhrách.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Dokumenty: „Egregiae virtutis“ aneb Konstantin a Metoděj ustanoveni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. Encyklika papeže Jana Pavla II. (1985) k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje.
Dokumenty: „Moravský král a světec“. K pravoslavnému svatořečení sv. Rostislava 30. října 1994 v Brně.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Václav Novotný: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. Jan Laichter, Praha 1913.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Miroslav Plzák-Ivana Hudcová: Obrana proti zlu. Návod k slušnému soužití. ČS, Praha 1996.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Barbara Krzemieńska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století. Edice Historica. Garamond, Praha 1999.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000. Vyhodnoceno jako „Czech šmejd české historické vědy za rok 2000“.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo, Znojmo 2004, s. 78-123.
• Kosmova kronika česká. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Libor Jan: Přemyslovská Morava. In: Sága moravských Přemyslovců, Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy. VM v Olomouci a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 7-32.
• Martin Wihoda: Testament knížete Břetislava. In: Sága moravských Přemyslovců, Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy. VM v Olomouci a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 33-50.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Dětmar z Merseburku: Kronika. Edice Memoria medii aevi. Argo, Praha 2008.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah