MM - ohlasy čtenářů

MORAVIA MAGNA

NAPSALI NÁM

OHLASY ČTENÁŘŮ NAŠICH WEBOVÝCH STRÁNEK

• „L. J. Konečný × P. Šimík“
Pročítal jsem obě hypotézy, ale prozatím mi řešení L. J. Konečného připadá jako podstatně komplexnější a lépe podložené argumenty.

Dobrý den,

pročítal jsem (zatím ne podrobně) knihu L. J. Konečného „Románská rotunda ve Znojmě". Pročítal jsem (zatím rovněž ne podrobně) hypotézu P. Šimíka. A narážím v hypotéze P. Šimíka na (pro mne) neřešitelné rozpory:

• Pokud interpretace oráčské scény jako setkání Přemysla s Libušiným poselstvem je striktně odmítnuto s tím, že pohané se v křesťanských kostelech té doby nezobrazovali, jak je možné současně předpokládat, že zde byl vymalován pohan Sámo? (Na pohanství – nebo alespoň nekřesťanský styl života – lze usuzovat ze zmínky o počtu jeho manželek.)¹

• Pokud by snad autor předpokládal, že Sámo byl křesťan, že na malbách jsou křesťany i „tři neidentifikovatelní předvelkomoravští panovníci" (z pramenů nevíme o tomto období nic, takže nelze nic ani potvrdit, ani vyvrátit) – pak mi to připadá jako pouhá spekulace podobného typu, jako tvrzení, že kruhy v obilí působí mimozemšťané. Že by nám (oni tři panovníci) zmizeli z pramenů zcela, když o nich (a jejich křesťanství) museli vědět ještě v 11. století, kdy je malovali, tedy několik století po jejich (hypotetickém) životě a vládě? Odkud by o nich ještě v 11. století věděli – a následně by zmizeli z paměti a pramenů?²

• Pokud by Bořivoj byl Rastislavův syn, proč by byl pokřtěn tak pozdě, proč by mu museli vysvětlovat, že nemůže sedět u stolu s křesťany – vždyť Bořivoj je popisován u Kristiána jako dospělý člověk, který se teprve s křesťanstvím osobně seznamuje...³

Prozatím mi řešení L. J. Konečného připadá jako podstatně komplexnější a lépe podložené argumenty.⁴ Nicméně – budu se těšit na Vaši odpověď, za niž předem děkuji.

Josef Plch

Obr. 1. Znojemská rotunda – severní polovina 3. pásu maleb. Osm moravských panovníků v plášti.
Řada začíná Sámem [01], prvním králem Slovanů. Jména dalších tři panovníků neznáme.
Následující čtyři postavy představují historicky doložené velkomoravské panovníky:
Mojmíra I. [05], Rostislava [06], Svatopluka [07] a jeho syna Mojmíra II. [08].

Poznámky:

1 –	Z kroniky tak řečeného Fredegara se skutečně dovídáme, že král Sámo „měl dvanáct žen* z pokolení Vinidů z nichž měl dvacet dva synů a patnáct dcer“. Není tam ovšem řečeno, že měl všech dvanáct žen současně. Uvědomíme-li si, že v 7. století asi nebyla lékařská péče o rodičky na nejvyšší úrovni, lze předpokládat jejich poměrně značnou úmrtnost. I tak vychází na každou z jeho žen průměrně tři děti. Pro srovnání můžeme uvést rovněž křesťanského knížete Slavníka (†981). Ten měl za manželku Střezislavu, jež „poskytla mužovi příležitost hřešit ne s jednou, nýbrž s mnohými ženami“* (Brunonova vojtěšská legenda). Jmenovat můžeme knížete Oldřicha (1012-1035), který měl dvě manželky (současně) (Kosmas I, 36). Proto pouze na základě informace, že Sámo měl dvanáct žen, nelze a priori tvrdit, že byl pohan. Jestliže Sámo byl národností Frank z kraje Senonago (jihovýchodně od Paříže), lze předpokládat, že pokřtěný byl. Jestliže byl dokonce Dagobertovým vyslancem, pak je to zcela jisté. Právě v době vlády franského krále Dagoberta I. (623-639) počala ve středním Podunají christianizační činnost opata-biskupa Amanda z Maastrichtu, jak o ní vyprávějí „Životy sv. Amanda“ zpracované různými autory (Baudemundem a Milonem z Elnonu, později Harigerem z Lobbes a Filipem Harvengiem). Amandova činnost mohla probíhat jen se souhlasem Sáma. Konec této činnosti spadá zřejmě do období nepřátelství krále Dagoberta a jeho porážky roku 631, jak naznačují verše Milonova zpracování, kap. II, 2, 5, v. 195-200.
2 –	Na malbách ve znojemské rotundě je vyobrazeno celkem 27 vladařů, každý se štítem a kopím s praporcem. Protože se jedná o křesťanskou kapli, jsou to všechno panovníci křesťanští. A tak i když o oněch třech neznámých panovnících soudobé prameny mlčí, víme z doby, kdy znojemské malby vznikly (20. léta 11. století), že tehdejší církev si po stěnách kaplí a kostelů pohany nemalovala, natož aby je glorifikovala (oráčská scéna). Křesťany proto museli být i tři panovníci vyobrazení mezi postavou krále Sáma a čtyřmi historicky doloženými velkomoravskými panovníky, Mojmírem I., Rostislavem, Svatoplukem a Mojmírem II. – viz obr. 1 výše (srovnej „Rodokmen Mojmírovců“). Z prostého faktu, že dnes neznáme jejich jména, nelze vyvozovat, že křesťané nebyli. Naopak L. J. Konečný by měl doložit, na základě jakých srovnatelných příkladů předpokládá, že ve 3. pásu (kromě křesťanského fundátorského páru) byli v roce 1091 vyobrazeni samí pohané (celkem 16 postav, z nichž některé se opakují). Přitom se podle něho jedná o postavy mytické, nikdy neexistující, teprve o 30 let později Kosmou (1120) přivedené na svět. To schopen doložit není, protože to pochopitelně doložit nelze! A to z jednoho jediného důvodu: smyšlené n e e x i s t u j í c í postavy, navíc pohany, si církev na stěnách kostelů n i k d y nemalovala, natož aby je věřícím, přicházejícím si vyslechnout slovo Boží, stavěla na odiv. Sám Kosmas, který je ve své kronice přivedl na svět, se od nich zcela zásadně distancoval – přirovnal je k dobytku. Ve skutečnosti současně s oněmi třemi neznámými panovníky ve 3. pásu byl namalován na 6. pozici (obr. 1) i moravský kníže Rostislav. Ten se nám také z domácích pramenů jaksi vytratil – ani Kristián (jenž svoji legendu sepsal ještě před vznikem maleb) ani Kosmas jeho jméno najednou „ n e z n a j í “ , i když z Fuldských análů i z Reginona (Kristián jistě i ze staroslověnských Životů sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje) jej nepochybně znát museli. Jednotliví autoři se tedy o něm buď vůbec nezmiňují (Kosmas), resp. jeho jméno zamlčují (Kristián, Beatus Cyrillus), nebo ho nazývají Svatopluk starší či starší král (např. „Granum“). V českém mýtu dostal jméno Přemysl a stal se z něho pohan (viz „Vznik a původ přemyslovské pověsti“). Některá jména se nám z moravské historie vytratila tudíž zcela z á m ě r n ě a ú m y s l n ě . To nemusí nutně platit i o oněch třech výše zmíněných vladařích. Pozdní tradice nám pro tuto dobu předkládá hned několik jmen. Jsou to však údaje, které dnes nelze ověřit žádným soudobým pramenem. To však ještě neznamená, že takový pramen v 11. století neexistoval. Patrně existoval ještě v 17. století, protože T. Pešina a J. Středovský si přece svoje údaje, lidově řečeno, „nevycucali z prstu“. Svůj „zdroj“ však, bohužel, neuvedli.
3 –	Buď Bořivoj byl synem Rostislava, anebo byl pokřtěn až v dospělém věku. Obé současně platit n e m ů ž e . Protože Bořivojův křest arcibiskupem Metodějem (ve skutečnosti k němu nikdy nedošlo) byla jen Kristiánova účelová konstrukce (srovnej P. Sommer 2001, s. 103), jež měla podpořit biskupa Vojtěcha při jeho vyjednávání s papežem a císařem o pražské arcibiskupství (D. Třeštík 2000, s. 30-31), platí první část souvětí. A jako moravský kníže a Rostislavův syn musel být Bořivoj pokřtěný hned v raném věku (před rokem 853), tedy více než deset let před příchodem Metoděje na Moravu. Proto o něm také nic neví Metodějův životopisec, autor staroslověnského Života sv. Metoděje (886), který musel vzít za vděk pokřtěním jakéhosi nejmenovaného vislanského knížete. O Bořivojově křtu arcibiskupem Metodějem neví nic ani jiné latinsky psané václavské a ludmilské legendy, ale dokonce ani ty staroslověnské. Srovnej dále tab. 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“, tab. 5: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ a otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“, „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“, „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
4 –	Řešení L. J. Konečného (2005), jež zcela pominulo Zástěrův výklad, vychází z mylného předpokladu (s. 300-301), že na malbě ve 4. pásu vedle krále Vratislava není vyobrazený jeho nejmladší syn Soběslav I. (1125-1140), ale jeho mladší bratr Konrád I. (†1092). Ovšem postava krále (jde o druhé vyobrazení Vratislava II., poprvé je namalován s biskupskou mitrou) je na malbě umístěna mimo posloupnost knížat (viz např. „Rytý nápis“ a „Biskupské mitry“). Od jeho postavy proto n e l z e jen prostým zpětným odečtem stanovit s p r á v n ě jména ostatních knížat (viz níže obr. 4). Z výše popsaného základního o m y l u pramení všechna další autorova pochybení. Pak mu vychází chybné vročení vzniku maleb (1091) a na malbě mu chybí na začátku řady první tři křesťanská knížata Čechů: Bořivoj a jeho dva synové, Spytihněv a Vratislav (otec svatého Václava). Musí pak tvrdit: jsou to prý postavy p o u z e l e g e n d á r n í a autor námětu maleb v roce 1091 údajně velmi dbal na „historickou fakticitu“ (všechna tři jména, byť zkomolená, však najdeme, vedle legend, i ve Fuldských análech – 872, 895). Přitom mu vůbec nevadilo, že ve spodním 3. pásu nechal namalovat celkem 16 postav zcela ahistorických (tj. nikdy neexistujících) (z toho Přemysl tu má být 3×: v čele jízdní družiny, za pluhem, první postava v plášti se štítem a kopím s praporcem – viz obr. 2 níže), neboť teprve o 30 let později Kosmou vymyšlených (kromě oráče Přemysla a bezejmenné hadačky, které vymyslel již Kristián v roce 993) (viz výše pozn. 2), ke všemu samých pohanů. Samotné křesťanství se autorovi z maleb 3. pásu zcela vytratilo (nahradil je „praindoevropský mýtus jarního novoročí“ – s. 203, 217) a připojilo se jaksi samovolně až v horním 4. pásu teprve postavou sv. Václava (ten je ovšem, podle Konečného rétoriky, také „pouze“ postava legendární, v soudobých kronikách a letopisech jeho jméno uvedeno není, uvádí je také až teprve Kosmas I, 15). Nápad s vyobrazením libušopřemyslovského mýtu, L. J. Konečným (s. 197) přetransformovaného do triumfálního příjezdu vladaře k očekávající nevěstě, jeho investitury pláštěm, a osmi nikdy neexistujících mytických pohanských knížat v křesťanské kapli (s. 229n.), je v modifikované podobě převzatý z hypotézy A. Friedla (1966), dnes již dávno překonané.

Obr. 2. Znojemská rotunda – 3. pás maleb: a) Vedoucí jízdní družiny, b) oráč za
pluhem, c) první panovnická postava za oráčskou scénou. Všechny tři
postavy A. Friedl (1966) i L. J. Konečný (2005) mylně identifikovali
jako stejnou osobu – mytického Přemysla (!?). Ve skutečnosti
jde o dva různé panovníky: krále Rostislava a krále Sáma, jak
je dobře patrné i z jejich odlišného pláště a jiného lemu na něm.
Srovnej „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.

Tento Konečného výklad oráčské scény A. Merhautová (2000, s. 63) nepovažovala za „uspokojivý“ („...scéna nemohla zahrnovat tak komplikovanou symboliku, která by byla nesrozumitelnou. To by odporovalo tehdejší době, jejíž díla se vyznačovala vzdělancům srozumitelnější výpovědí, ať to byly práce zobrazující ryze biblická či jiná témata“.), později (2009, s. 279) vyslovila nesouhlas i s Konečného identifikací posledního knížete vedle postavy krále jako Konráda I., „protože zobrazených knížat je větší počet“. Za přímo „pomýlený“ označil Konečného ikonologický výklad oráčské scény D. Třeštík (2006, s. 33 pozn. 30), což později (týž 2009, s. 276-277, pozn. 25, 29, 32 na s. 616) ještě rozšířil i na další Konečného nemožné nápady. Nejen oráčskou scénu, ale i postavy v plášti ve 3. a ve 4. pásu maleb určil L. J. Konečný prostě chybně.
Dalším Konečného argumentačně nepodloženým tvrzením je (s. 313), že postavy bez pláště ve 4. pásu (celkem devět), které prý n á s l e d u j í za poslední opláštěnou postavou domnělého Konráda I. (údajného pořizovatele výmalby), představují veškeré v roce 1091 žijící členstvo „přemyslovského“ rodu. Mají snad jako svědci být přítomni aktu smíření mezi králem Vratislavem a jeho bratrem Konrádem (Kosmas II, 46). Jde tedy o jakési Konrádovy n á s l e d n í k y , vládní čekatele či „přemyslovské“ prince neboli teprve „vladaře in spe“ (viz níže obr. 3). Korouhev čili praporec jim tedy do ruky nepatří. Přesto na znojemské malbě mají všechny postavy bez pláště kopí s praporcem – výhradně vladařskou insignii – symbol držení léna (viz Srovnání níže – Kroniky: Dětmar, Kosmas, Mn. sáz., Kan. vyš.), a to i v rozporu s autorovým vlastním poznatkem (s. 304), že přísluší jen dospělým jedincům, neboť nejméně tři Konečného „následníci“ byli v roce 1091 ještě nezletilí (např. Soběslav, podle Konečného vyobrazený poslední v řadě bez pláště se štítem a kopím s praporcem, mohl mít tehdy 1-5 roků; praporec z ruky krále Lothara však obdržel až o 35 let později, a to by údajný navrhovatel maleb v roce 1091 ještě nemohl vůbec tušit, pouze autor této hypotézy dnes. Navíc čtyři z oněch devíti „následníků“ pražského stolce nedosáhli n i k d y ). L. J. Konečný přitom tvrdí (s. 313), opět v rozporu s dříve zdůrazňovanou „fakticitou“, že „děti, jak známo, nebyly tehdy zobrazovány dle skutečného věku“, což, „jak známo“, je tvrzení velmi snadno vyvratitelné, tedy nepravdivé a naprosto zcestné. Také jej ničím nedoložil. Jeho určení postav bez pláště, zato však s praporcem, je tedy rovněž n e p l a t n é . Srovnej tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“. Můžeme proto konstatovat, že Zástěrův výklad ikonografie 4. pásu maleb (J. Zástěra 1986, s. 3-4; 1990, s. 39-41) zůstal dodnes n e p ř e k o n a n ý a nadále platný. Srovnej „Přilba jako atribut svatého Václava“, „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“, „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy a „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Kromě toho ani analogická řadová vyobrazení biskupů, opatů nebo papežů nikdy nekončí vyobrazením sboru volitelů toho posledního z nich. Obecně vzato, postrádá logiku a smysl, aby časová posloupnost jakýchkoli vybranců byla přerušena, jako by se čas najednou zastavil, a to jen kvůli vyobrazení současníků onoho posledního v řadě a současně dalších adeptů na jeho místo.

Obr. 3. Znojemská rotunda – severní polovina 4. pásu maleb. Deset pražských panovníků.
Z nich prvních devět od Bořivoje [09] po Oldřicha [17] (uprostřed sv. Václav [13] v přilbě)
je vyobrazeno bez pláště, protože na Moravě nevládli. Teprve desátý Břetislav [18],
„jenž tu zemi první podrobil svému panství“ (Kosmas III, 34), je opatřen pláštěm.
Proto se nejedná o Konrádovy „následníky“, nýbrž o Břetislavovy „předchůdce“.

Obr. 4. Znojemská rotunda – jižní polovina 4. pásu maleb. Zbývajících devět pražských
panovníků od Spytihněva II. [19] po Soběslava I. [27] je vyobrazeno v plášti, protože
byli současně také moravskými vládci. Spytihněv II. [19] a Vratislav II. [20], zcela vlevo,
mají na hlavě biskupské mitry (hned vedle je Konrád I. [21]). Král Vratislav I. [26] je umístěn
mimo posloupnost (jedná se o jeho druhé vyobrazení) po pravici svého nejmladšího
syna a objednavatele domalby, Soběslava I. [27], jehož postavou 4. pás maleb končí.

	„Znojemský donátorský pár představuje“ podle L. J. Konečného (s. 248) „knížecího ženicha a nevěstu...“. Identifikoval je jako Konráda I. (je tu tedy vyobrazený 2×) a jeho manželku Wirpirku (s. 250), kteří jsou oblečeni do stejného (!) „svatebního“ pláště jako mytický pár ve stejném 3. pásu maleb (ovšem z mytického páru má plášť pouze oráč, „hadačka“ s byzantským diadémem v rukou je bez pláště – viz obr. 2 na straně „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec). V roce 1091, kdy podle autora měly malby údajně vzniknout, však Konrádovi táhlo na šedesátku, měl již dospělé syny a v následujícím roce zemřel. Buď to tedy není „ženich“ Konrád, anebo naprosto nelze trvat na nějaké autorem proklamované „historické fakticitě“. Přitom „ s p o n s á l n í plášť jako panovnická insignie prvotního páru přenesená na znojemské donátory“ (s. 250) má, podle autora, l e g i t i m o v a t jejich vládu (byla snad vláda těch ostatních nelegitimní?). Ba dokonce (s. 249) oba donátoři mají být tímto pláštěm „ n u m i n ó z n ě identifikováni s mytickými prapředky“ (rozuměj s Přemyslem a Libuší, tehdy, v roce 1091, ještě bezejmennou). Je však v zásadním r o z p o r u s Písmem, aby se jakýkoliv křesťanský knížecí pár „numinózně ztotožňoval“ s nějakými smyšlenými pohany. To je zcela vyloučeno. Viz Citace níže. sponsa, ae f. [spondeo] snoubenka, nevěsta sponsalis, e [sponsus] zásnubní sponsalia, ium, n. zasnoubení sponsus, i, m. [spondeo] snoubenec numen, inis, n. [nuo] pokyn, rozkaz, vůle 1 vůb.: meo sine numine V bez mého pokynu, vůle, dovolení 2 spec. a božská vůle quae sint ea numina divum V v čem záleží ta vůle bohů b boží moc, působení boží Aenean manifesto numine ferri admonet ira deum V zřejmou pomocí božskou c božství, božstvo Stejný plášť se zcela identickým vzorem na jeho lemu neposkytuje Konečného donátorům žádnou legitimaci, nýbrž docela prostě znamená, že se jedná o stejnou osobu, v případě fundátorky o manželku této osoby. Tzn., že vedoucí jízdní družiny, oráč za pluhem a fundátor s podélným kostelem v rukou je jeden a tentýž kníže (důkaz viz „Friedlovi Přemyslovci ve Znojmě“, tam obr. 2A, B, C, obr. 5B a pozn. 20).
	L. J. Konečného (s. 247) dokonce „ n e p ř e k v a p u j e , že model [v rukou] znojemského donátora (viz obr. vpravo) nepředstavuje rotundu [nýbrž podélný kostel s věží, tzn. stavbu jinou než zde ve skutečnosti stojí]. Zobrazování svatyně podle skutečnosti nebylo pravidlem, znojemský malíř tento motiv nepochybně převzal ze svého skicáře“, což autor převzal bez citace od A. Friedla (1966, s. 27, 34), resp. D. Třeštíka (1987, s. 561; 2000, s. 82), kteří se s tímto faktem také nedokázali přijatelně vypořádat. Zde L. J. Konečný, stejně jako výše jmenovaní autoři, rovněž nedoložil, kde by toto (ne)pravidlo bylo také tak flagrantně (ne)dodrženo jako ve znojemské rotundě, což zase nepřekvapuje nás. K tomu srovnej článek „Historie psaná štětcem“, tam obr. 9 a pozn. 4, nebo „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci, tam pozn. 2 obr. 3 a zejména obr. 4. Z celé hypotézy tak nezbylo vůbec nic. Argumentačně dobře podloženou má L. J. Konečný jen formu maleb, nikoli, jak jsme právě poukázali, jejich obsah. Tam se dopustil mnoha chyb, a to velmi zásadních. Zejména svatému Václavovi upřel jeho atribut, tj. přilbu spasení, součást Václavovy Boží zbroje (Ef 6, 17; Kristián, kap. 6 a 7), dobře doloženou mj. na soudobých denárech Oty I., Bořivoje II., Svatopluka Olomouckého, Oty II., s opisem „S WENCEZLAVS“, na plastikách a pečetích i ve zprávách kronikářů, a přiřadil ji mylně údělníkovi a „následníkovi“ Litoldovi Znojemskému (s. 313-314), který ve skutečnosti na malbě vůbec není a jemuž pochopitelně, na rozdíl od sv. Václava, přilba ani nepřísluší (u Litolda ji autor nedoložil, neboť doložit nelze; s. 315 pozn. 63, s. 316 pozn. 65). Srovnej článek „Přilba jako atribut svatého Václava“. V podobě nastíněné L. J. Konečným postrádají malby v rotundě jakýkoliv ř á d . Je to pouze směs nahodilých autorových nápadů, které měly vystihnout a vysvětlit jednotlivé obrazy, ale které jsou přitom v rozporu s dobovou realitou (glorifikace pohanů v křesťanské kapli, chybějící první tři křesťanští panovníci, „následníci“ s lenním praporcem, vyobrazení malých dětí jako dospělých jedinců, sv. Václav bez svého typického dobového atributu – přilby spasení, kostel místo rotundy v rukou fundátora, křesťané se „numinózně“ identifikují s pohany).
	Výsledek tomu pak také odpovídá: • Jízdní družina a oráčská scéna nemá s mytickým pohanem Přemyslem nic společného, představuje zcela jiný příběh z historie Velké Moravy a moravské církve – viz články „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen a „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec. • Postavy bez pláště (celkem 9) ve 4. pásu nejsou žádní Konrádovi „následníci v naději“ (1091), nýbrž Břetislavovi „předchůdci“ (1035) na pražském stolci, tj. první křesťanští panovníci od Bořivoje po Oldřicha, neboť všichni mají praporec – symbol držení léna. Nemají plášť, protože nevládli Moravě. Teprve desátý Břetislav, „jenž tu zemi první* podrobil svému panství“* (Kosmas III, 34), je také namalován první v plášti moravských králů. • Jména panovníků v plášti se štítem a kopím s praporcem (celkem 18) i jména fundátorů určil L. J. Konečný rovněž chybně kvůli svému omylu s Konrádem I. Brněnským – viz „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“. Neplatné je proto i jeho vročení maleb (1091) – viz „Rytý nápis“. Srovnej tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci, kde jsou uvedeny jednotlivé fáze výmalby rotundy, a tab. 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“, kde je velmi podrobně vysvětleno, jaký je význam praporce v ruce vyobrazených panovníků. K tomu srovnej také článek „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy. Tato hypotéza, pokud ji tak lze vůbec nazvat, se L. J. Konečnému příliš nepovedla. Je to směs polopravd, nepodložených domněnek, protiřečení a účelových tvrzení a v některých případech i vyložených lží. Tudy cesta opravdu, ale opravdu nevede. Bez dobré znalosti znojemských maleb, související literatury, srovnávacího materiálu, dobových reálií a historického pozadí to však nepoučený čtenář nemusí vždy rozpoznat. Vždyť to zatím nerozpoznal ani PhDr. Jiří Kacetl, h i s t o r i k Jihomoravského muzea ve Znojmě, jenž Konečného pohanský výklad 3. pásu maleb ve znojemské rotundě, jako ten „jediný správný“ (jakoby ani jiný výklad neexistoval), umístil na webové stránky Jihomoravského muzea ve Znojmě, odborného správce rotundy. Je to ovšem mladý člověk, který ještě může všechno dohnat a napravit. Jeho členství v ODS (pokud je to strana skutečně demokratická) mu v tom snad nebude bránit, když se jedná o raný středověk. Má tedy jedinečnou šanci vyniknout – opustit dosavadní dobře zažitý totalitní způsob práce s informacemi a d e m o k r a t i c k y předložit veřejnosti i další verzi výkladu maleb, která je mnohem věrohodnější, neboť se opírá o křesťanskou symboliku orby. Jinak se onoho smyšleného pohana za pluhem v křesťanské kapli nikdy nezbavíme a město Znojmo, jako majitel rotundy, bude nadále vystaveno posměchu (znojemské zastupitele z toho nevyjímaje).
	Záslužný je Konečného přínos k výkladu a identifikaci čtvrté postavy oráčské scény s byzantským diadémem se dvěma závěsy v rukou (diadémování vladaře) v nezvykle krátkém oděvu jako postavy ženské (s. 210-222). Přispěl také k vyvrácení dosavadního vžitého názoru o dvou fázích stavby – o dodatečném zaklenutí původně plochostropé rotundy (s. 42, 44, 74). Ocenit je třeba rovněž množství srovnávacího materiálu a rozsáhlou dokumentaci k malbám, kterou autor ve své publikaci soustředil, zejména dosud nevydanou dokumentaci Melicherovu (1891) (s. 81, 83, 86, 87, 91, 92-93!, 94-95, 98-99), zhotovenou ještě před započetím vůbec první restaurace maleb (1891-1893) (dnes v soukromých rukou). Srovnej, co o Konečného hypotéze později soudili A. Merhautová (2009) a D. Třeštík (2009).

Petr Šimík (2008).

Citace:
Pavlův první list Korintským (1K 10, 20-21)
(20) „... to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu.
Nechci, abyste vešli ve společenství s démony.
(21) Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů.
Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů“.

Pavlův druhý list Korintským (2K 6, 14-16)
(14) „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!
       Co má společného spravedlnost s nepravostí?
       A jaké spolužití světla s temnotou?
(15) Jaký souzvuk Krista s Beliálem?
       Jaký podíl věřícího s nevěřícím?
(16) Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“

BIBLE. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih).
Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost (ČBS) 1994.

„Proto každý kníže-(král) je povinen bez výjimky všechny, kteří jsou pod jeho mocí, vyučovat svatému Božímu zákonu Krista, i proroků a apoštolů a blažených Otců, a všem každý den přikazovat, aby nekřivdili nikomu, ani nekonali nijaký pohanský obyčej, ani pohanské přísahy nebo se v něčem nedopustili bludu. Neboť nemá zajisté nic společného světlo se tmou ani synové světla – křesťané s pohany“.

Metodějovo „Napomenutí vladařům“.

„... není společenství světla s tmou, ani smíru Krista s Belialem“.

Kristiánova legenda, kap. 1 (993).

O životě a stejně i o smrti těchto knížat [tj. o Přemyslovi a jeho pohanských následnících] se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme se trochu uchýlili.

Kosmas I, 9 (1120).

Běda mi, že jsem mlčel, že jsem lid odpadlý od víry nevolal zpět a že jsem mečem klatby nebojoval za Krista, nýbrž strpěl jsem, abych se sám i lid křesťanský poskvrnil dotykem ruky s národem nesvatým, jakož psáno jest: ,Kdo se dotkne nečistého, nečistý bude‘ a ,Kdo se dotkne smůly, pomaže se od ní‘ nebo ,Jaké jest srovnání Krista s Belialem?‘

Kosmas III, 49 (1122).

„Pohanství jako myšlenková soustava, která se systémově vázala ke staré »rodové« společnosti Slovanů, bylo od 10. století m r t v é a n e h y b n é “ .

Josef Žemlička (1997, s. 20-21).

„Každý, kdo se při křtu odřekl »ďábla«, to jest pohanských bohů, někdy v křestní formuli jmenovitě vypočítávaných, nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí...“.

Dušan Třeštík (2001, s. 128).

Srovnání:
Ohlasy: „Lepší než detektivka“.
Ohlasy: „Kosmův »seznam Přemyslovců«“.
Ohlasy: „Kmen Charvátů“.
Ohlasy: „L. J. Konečný × P. Šimík“.
Ohlasy: „Chybná mapka českých kmenů“.
Ohlasy: „Webové stránky MM v knižní podobě“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
„Údaje pozdní tradice“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví (1994).
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Historie: „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Historie: „Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna bylo symbolizováno předáním kopí s   k o r o u h v í .
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – Vladivoj přijal Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1003“ – polský Boleslav odmítl převzít od krále Čechy v léno.
Kroniky: „Dětmar k roku 1004“ – král obdařil Jaromíra všemi poctami, kterých se dostalo jeho otci.
Kroniky: „Dětmar k roku 1012“ – Oldřich přijal vládu od krále jako dar.
Kroniky: „Kosmas k roku 1055“ – „...aby vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví“.
Kroniky: „Kosmas k roku 1091“ – „...a zemi, jež je tvá,...“.
Kroniky: „Kosmas k roku 1099“ – Bořivoj II. převzal korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1101“ – Oldřich Brněnský obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas k roku 1109“ – král Jindřich potvrdil Otu za knížete.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – „země moravská a její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav I. převzal praporec od krále).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“ (1980). Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj prohlášeni (spolu)patrony Evropy.
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“ (1985). K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje, apoštola Moravanů a Slovanů.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut sv. Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechává Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I., II.). Dějiny a současnost XXII, č. 4 a 5, 2000, s. 6-11, s. 29-32.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Dušan Třeštík: Idea státu a národa. In: Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 272-277, 281-286.
• Anežka Merhautová: Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě. In: Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. P. Sommer, D. Třeštík a J. Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 278-280.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah