MM - otázky - Spytihněv na stolci jako pohan?

MORAVIA MAGNA

MOHL SPYTIHNĚV USEDNOUT NA STOLEC OTCOVSKÝ JAKO POHAN?

NENÍ TO JEN TENDENČNÍ VÝMYSL BAVORSKÝCH LEGENDISTŮ?

• „Dušan Třeštík (1997)“
„Mohl Bořivojův syn Spytihněv usednout na stolec otcovský nepokřtěný?“ (D. Třeštík 1987, s. 567, pozn. 70; týž 2000, s. 132, pozn. 361; týž 1997, s. 322-323).

   V jedné z předešlých „otázek“ jsme zkoumali, zda moravský král Rostislav dal či nedal svého syna Bořivoje pokřtít.¹ Nyní stojíme před obdobnou otázkou v případě Bořivojova nejstaršího syna Spytihněva. Je vůbec možné, aby Bořivoj, první křesťanský kníže Čechů, nedal svého syna pokřtít, jak by vyplývalo z latinských legend, Crescente a Gumpoldovy? Již v roce 1987 k tomu historik D. Třeštík² zaujal následující stanovisko:
   „Jen proto, abychom si ukázali, že v historii není nic jednoduché, si připomeňme, že tato situace, kdy kníže byl pokřtěn a jeho syn zůstal v „pohanství“, skutečně nastávaly. Během christianizace evropských kmenových společností se někdy stávalo, že ten ze synů krále či knížete přijavšího křest, který měl naději na nástupnictví, zůstal věren starému náboženství, aby se tak pojistil proti případné pohanské reakci v kmeni a zajistil si trůn. (O tom A. Angenedt, Kaiserherrschaft und Königstaufe, Arbeiten zur Frümittelalterforschung, Bd. 15, Berlin-New York 1984, s. 72, 179). To se však nemohlo v žádném případě týkat Rostislavova syna [Bořivoje], ten by se naopak setrváváním v pohanství o nástupnictví připravil (roku 871 si Moravané zvolili za knížete kněze Slavomíra), mohlo se to však týkat Bořivojova syna Spytihněva. Vysvětlovalo by to možná rozpor v legendární tradici, z níž část uvádí jako prvního křesťanského knížete Čechů Spytihněva a část Bořivoje. Nepokřtěný Spytihněv mohl být Bořivojovou „pojistkou“. Křest by pak přijal až po otcově smrti, nejspíše roku 894/895 z rukou bavorských kněží (jak se domníval už J. Dobrovský). Nezdá se to však být příliš pravděpodobné, Bořivoj si svým vítězstvím nad p o h a n s k ý m povstáním musel přece jenom být jist“.³
    Že by si autor legendy Crescente (po 974) i Gumpold (983) příběh se Spytihněvovým křtem pouze vymysleli? Podobně, jako si Kristián (o 20, resp. o 10 let později) vymyslel historku o Bořivojově křtu Metodějem?⁴

Bořivoj ukazuje na Spytihněvův pruhovaný štít

Obr. 1. Kníže Bořivoj ukazuje ukazováčkem levé ruky na štít svého syna Spytihněva
se šikmými tmavými pruhy (u jiné postavy se nevyskytuje). Spytihněv zase
opačně ukazuje prstem levé ruky na svého otce Bořivoje (viz Komentář níže).
Znojemská rotunda – 4. pás maleb. (foto F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

   O 10 let později, v roce 1997, D. Třeštík svůj výše uvedený původní názor výrazně modifikoval:
   (322) „Především musíme konstatovat, že je vyloučeno, aby pravdu měla Crescente. Jestliže by totiž Spytihněv opravdu přijal křest »spolu s vojskem a veškerým lidem«, byl by to nesporně politický a ne soukromý akt. Muselo by k němu dojít jedině v souvislosti s poddáním se českých knížat Arnulfovi roku 895, kdy také teprve nastoupil Spytihněv na kamenný stolec svých předků v Praze.⁵ Křest by dotvrzoval politické spojenectví s východofranskou říší, ale tak významnou událost by zcela jistě neopomenul zaznamenat řezenský pokračovatel Fuldských análů, který přece vztahy s Čechami, důležitým spojencem proti Velké Moravě, pečlivě sledoval. Protože však o křtu Spytihněva a všech Čechů nic neví, musíme mít za to, že k němu tehdy n e d o š l o .
   Autor Crescente tedy zřejmě nepsal pravdu. Nemohlo se jednat o omyl, protože jeho druh, autor ludmilské legendy, dobře věděl, že křest přijali již Spytihněvův otec i matka.⁶ Dobrým vysvětlením tu může být, že autor Crescente zřejmě Bořivojův křest neuznával, protože byl udělen Metodějem,⁷ jehož arcibiskupství považovala bavorská církev za nelegální. Důvody k neuznání Bořivojova křtu byly ovšem i praktické. Ze skutečnosti, že Metoděj pokřtil českého knížete,⁸ jehož území bylo vtěleno do Svatoplukovy říše, totiž vyplývalo, že toto území náleželo pod Metodějovu jurisdikci,⁹ kterou bavorská církev ovšem neuznávala ani pro území vlastní Moravy a už vůbec ne pokud šlo o Panonii, již říše považovala za svou provincii. Co to znamenalo v praxi, ukazuje jasně stížný list bavorských biskupů zaslaný roku 900 papeži. Bavorští biskupové zde tvrdí, že kdysi jezdil pasovský biskup úplně volně na Moravu, jak se mu to jevilo být potřebné, a vykonával tam ze své moci církevní správu, aniž by mu v tom kdokoliv bránil. Později prý ale Moravané odvrhli křesťanství (tj. přijali křesťanství Metodějovo) a vzepřeli se vojensky říši, takže pasovský biskup již na Moravu jezdit nemohl, a proto jsou pochybnosti o její církevní příslušnosti. Pro řezenské biskupy, a tím i pro autora legendy Crescente, mohl být tudíž skutečným křesťanským (323) knížetem v Čechách ten, kdo se církevněprávně podřídil Řeznu, a tím byl právě kníže Spytihněv.¹⁰
   Jenže toto rigorózní stanovisko bylo už roku 974 naprosto zbytečné. Tehdy se již nový řezenský biskup Wolfgang svých nároků na Čechy dobrovolně vzdal a souhlasil se zřízením biskupství v Praze. Je proto pochopitelné, že autor legendy o Ludmile, který psal o křtu Ludmily a jejího manžela Bořivoje, v tom neviděl nic nevhodného, nic, co by mu mohlo vynést nepříjemnosti s vlastním biskupem. Je ovšem příznačné, že ani on se nezmínil o skutečnosti, kde a kým byli oba manželé pokřtěni. I on tedy zřejmě chtěl zamlčet Metodějovu účast.¹¹
   Je ostatně možné i to, že autor Crescente přece jenom pravdu měl, i když jen poloviční. Nelze totiž vyloučit, že Bořivoj nedal svého nejstaršího syna vůbec pokřtít, ne snad z nějakého opomenutí, nýbrž úmyslně.¹² Známe řadu podobných případů, zejména v anglosaské Anglii. Zde všude šlo o to, že král, který jako první v rodě přijímal křest, se (právem) obával, že lid s tím nebude souhlasit a svrhne ho. Nedal proto svého syna a nástupce pokřtít, doufaje, že i když bude svržen, přejme vládu jeho syn. Bořivoj tyto důvody měl také, proti jeho křtu se lid postavil a svrhl ho.¹³ Jestliže by se po všech těch zkušenostech rozhodl s křtem svého nejstaršího vyčkat, bylo by to jenom moudré. V tom případě by ovšem Spytihněv přijímal křest někdy po roce 894 už jako vládnoucí kníže a pochopitelně z rukou řezenského biskupa Tuta. Byla by to ale jeho soukromá záležitost, rozhodně by se netýkala všeho lidu. Nemusela by proto vzbudit pozornost kronikářů. Autor Crescente by v tom případě měl pravdu v tom, že Spytihněv přijal křest, ne ovšem jako první ze svého rodu a ne se svým lidem. To je ovšem jen domněnka, i když vůbec ne nepravděpodobná“.¹⁴

Dušan Třeštík (1997, s. 322-323).

Poznámky:

1 –	Jednoznačnou odpověď na otázku, zda Rostislav dal či nedal svého syna Bořivoje pokřtít (a také kdy to bylo), najdete ZDE.
2 –	Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576. Svoje tehdejší stanovisko D. Třeštík dal v nezměněné podobě znovu k lepšímu v roce 2000 ve společném spisku B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě (už sám název je zavádějící, protože v této rotundě žádní moravští údělníci nikdy vyobrazeni nebyli a nejsou. Srovnej „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ nebo „Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli“).
3 –	Opět jeden z příkladů, kdy český historik nepochopil českou historii. V tom ani zdaleka není osamocen. O pohanském povstání v počátcích Bořivojovy vlády se dovídáme poprvé teprve a jedině od Kristiána (993), tzn. asi o 120 let později, než k němu mělo údajně dojít. Z logiky Kristiánovy historky o Strojmírovi je však zřejmé, že nemohlo jít o pohanskou reakci, což je zdůvodněno na jiném místě, ale spíš o „ n a c i o n á l n í “ , spojenou ovšem se sporem o budoucí orientaci českého křesťanství – na Moravu, nebo na Bavorsko? Bořivoj tu představuje moravské (tedy východní, staroslověnské) křesťanství, Strojmír zase bavorské (tedy západní, latinské), což bylo aktuální v roce 872, kdy Bořivoj přichází do Čech, pak také o 100 let později, v roce 973, v souvislosti se založením pražského biskupství a znovu o dalších 20 let později právě v době vzniku Kristiánovy legendy okolo roku 993. Tehdy šlo o budoucí orientaci a zaměření zamýšleného Vojtěchova pražského arcibiskupství (jež bylo v roce 1000 ovšem nakonec zřízeno nad Vojtěchovými ostatky v polském Hnězdně). Kristiánovy smyšlené příběhy proto nelze brát doslovně, jsou založeny na podobenstvích, musíme je chápat spíš v jejich symbolické rovině. Moravského knížete Bořivoje, „cizince“ ve své zemi, si sice Slované čeští vybrali sami a dobrovolně, jak je patrno z Kristiánovy legendy (kap. 2) a jak bylo později znovu opakovaně zdůrazněno v Kosmově (I, 6) podání, s touto „volbou“ ale nemusela nutně všechna knížata Čechů souhlasit.
4 –	Kristiánova ryze účelová historka o Bořivojově křtu Metodějem až v jeho dospělosti je kompletně vymyšlená. Pokusy historiků a badatelů na jejím základě stanovit „správné“ roční datum křtu skončily proto naprostým fiaskem – viz tab. 3: „Bořivojův křest“.
5 –	Spytihněv se ujal vlády hned po Svatoplukově smrti a na stolec tedy usedl již v roce 894. Jednalo se o stolec otcovský, tedy stolec Bořivojův. Knížata, vládnoucí v Čechách před Bořivojem, nelze nazývat Spytihněvovými předky, když Bořivoj pocházel z Moravy – byl přece kníže moravský. Protože předtím, než se Bořivoj stal knížetem Čechů, nebyla nikdy řeč o jednom knížeti, musel knížecí stolec na Pražský hrad umístit a nechat obehnat hradbami až teprve Bořivoj. Proto také v Proložní legendě první zmínka „o stolci otcovském“ je spojena (při vynechání Spytihněva) až s počátkem Vratislavovy vlády. Kosmas (I, 9) se zmiňuje o trůnu či knížecím křesle poprvé v souvislosti s vládou šestého mytického knížete Křesomysla, který podle Kosmovy předlohy odpovídá velkomoravskému králi Rostislavovi – Bořivojovu otci – viz tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“, tam bod 6, nebo také „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“, tam obr. 4 a 5.
6 –	To je ovšem zásadní Třeštíkův omyl. V případě moravského Bořivoje (851), ani později pšovské Ludmily (871) (oba byli pokřtěni v uvedených letech na Moravě), nebyla (ani nemohla být) řeč o jejich pokřtění »spolu s vojskem a veškerým lidem« (rozuměj Čechů), neboť Bořivoj se stal jejich knížetem až v roce 875, kdy usedl na pražský stolec. Je proto naprosto logické, že bavorský legendista tuto „událost“ (pokřtění všech Čechů) spojil až s křtem jejich syna Spytihněva, který se již v Čechách narodil a byl proto, na rozdíl od svého otce, nejen knížetem Čechů, ale skutečně rodilým českým knížetem. Latinská ludmilská legenda Fuit je již plně závislá na Kristiánovi a je tedy pozdější. V tom se patrně liší od své nedochované staroslověnské předlohy, kde byly počátky českého křesťanství vylíčeny nejspíš poněkud jinak. Bořivoj v původní verzi této ludmilské legendy, vzniklé snad ještě za života Václavova někdy v letech 925-935, pochopitelně nemohl být pohan. Vystupoval zde asi, podle příkladu staroslověnské legendy ivanské, jako kníže moravský, křesťan řeckého vyznání. Avšak nejpozději po založení latinského pražského biskupství (973/976) se stal moravský původ křesťanských knížat Čechů jaksi nežádoucí, vzhledem k tomu, že Velká Morava zanikla (D. Třeštík 1997, s. 286, 531 pozn. 73), či postupně zanikala (L. Galuška 2004, s. 139), a historii jejich rodu bylo nutno „přizpůsobit“ novým okolnostem.
7 –	Legendu Crescente sepsal její autor někdy brzy po roce 974 (D. Třeštík 1997, s. 173). Nemohl tedy o Bořivojově křtu Metodějem ještě nic vědět, když ten si vymyslel Kristián až o 20 let později (994). Jestliže D. Třeštík již v roce 1987 pádnými argumenty zcela vyloučil možnost, že by Rostislav svého syna Bořivoje nedal pokřtít, a přitom současně pokládá Kristiánovu smyšlenku o Bořivojově pozdním křtu Metodějem za historický fakt, pak způsob jeho uvažování postrádá elementární logiku. V roce 851 u skutečného Bořivojova moravského křtu Metoděj pochopitelně být nemohl, na Moravu přišel až v roce 863 – viz výše pozn. 4.
8 –	Nutí-li nás přesto D. Třeštík přijmout Kristiánovu smyšlenou historku jako historickou skutečnost, pak je to spíš naprosto zjevná demagogie, která s historickou vědou nemá nic, ale opravdu nic společného. Ze svatoivanské legendy víme, že Bořivoj byl moravský kníže.
9 –	To je logika skutečně hodná tohoto českého historika. Metodějova jurisdikce v Čechách samozřejmě nevyplývá z Kristiánova smyšleného příběhu o Bořivojově křtu, ale z logického zřetězení nesporných historických faktů: • List papeže Hadriána II. „Gloria in excelsis Deo“, který roku 869 adresoval Rostislavu a Svatopluku a Kocelovi. Metoděj byl vysvěcen na arcibiskupa na stolec sv. Andronika, jednoho ze sedmdesáti, a jmenován papežským legátem „pro všechny ty kraje slovanské“ (tedy i pro Čechy) (k tomu srovnej „Život sv. Metoděje, kap. VIII“ a „Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději“). • Propuštění arcibiskupa Metoděje z konfinace bavorskými biskupy v roce 873. • Jednání Ludvíka Němce s císařem Ludvíkem a papežem Janem VIII. u Verony (874), při návratu hovořil ve Forchheimu se svými syny, Karlomanem a Ludvíkem (viz „Rodokmen Karlovců“). • Jednání Svatoplukova vyslance Jana, kněze z Benátek, s králem Ludvíkem ve Forchheimu v roce 874, po němž Bořivoj, kníže moravský, jako Svatoplukův místodržící v Čechách, usedl na knížecí stolec, který nechal postavit uprostřed hradu jménem Praha – stal se knížetem Slovanů českých (875). Poté v pramenech na 20 let mizí jakékoliv zmínky o českých knížatech či jejich poselstvu (srovnej N. Profantová 1996, s. 38). Až teprve v roce 895, po Svatoplukově smrti (†894), se znovu mluví o knížatech Čechů v souvislosti s poddáním se Bořivojových synů, Spytihněva a Vratislava (ve Fuldských análech uvedený jako Witizla), králi Arnulfovi. • Reginonova zpráva k roku 876, v níž je již zmínka o spojeném „království Slovanů, Čechů a Moravanů“. Středočeské minivévodství (viz mapka „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“) v té době již tedy bylo součástí Svatoplukova království. • Fuldské anály (k roku 884): Císař [Karel] táhl přes Bavory na Východ. Když dorazil do blízkosti řeky Tulln, měl porady na Komiánském kopci. Tam přijde kromě jiných vévoda Svatopluk se svými knížaty a jak je zvykem – stane se císařovýma rukama „člověkem“. Setkání Svatopluka s římským císařem Karlem III. Tlustým v roce 884 se patrně zúčastnil též arcibiskup Metoděj – viz Život sv. Metoděje, kap. XVI (J. Vašica 1966, s. 240; J. Kolár 1998, s. 60). Jednalo se zřejmě o nové potvrzení jeho jurisdikce v Čechách a ostatních zemích slovanských (mladší ze synů Ludvíka II. Němce, Ludvík III. Mladší, totiž v roce 882 zemřel), dohodnuté již dříve v roce 874 ve Forchheimu. Také podle D. Třeštíka (1997, s. 338) tehdy „ve forchheimském mírovém ujednání byly zahrnuty i Čechy“. • Moravský staroslověnský „Život sv. Metoděje“ (kap. VIII) z roku 886, z něhož se dovídáme, že Metoděj byl ustanoven papežským legátem „všem těm krajům slovanským“ – jeho jurisdikce se tedy nepochybně vztahovala i na Čechy, o čemž nepochybuje ani D. Třeštík (1997, s. 173, 191). • Regino z Prümu (k roku 890): Roku DCCCXC od Vtělení Páně král Arnulf p o s t o u p i l Svatoplukovi, králi moravských Slovanů, vévodství Čechů ... (správně ovšem po smrti císaře Karla III. jen znovu schválil dřívější Ludvíkovo postoupení vévodství Čechů Svatoplukovi z roku 874, potvrzené v roce 884 na Komiánu). • Fuldské anály (k roku 895): V polovině července se konalo v městě Řezně obecné shromáždění. Tam přišla ke králi Arnulfovi ze Slovan[ské země] všechna knížata Čechů, z nichž předáky byli Spytihněv a Vratislav (Witisla) (v té době zřejmě jediní pokřtění). Vévoda Svatopluk je předtím násilím odloučil a vytrhl ze společenství a moci bavorského národa. Tedy nejspíš ono „vévodství Čechů“, jak je nazývá Regino a fuldský analista (pouze na tomto území byly nalezeny první kostely). K tomu srovnej mapku „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“ a mapku „Středočeská doména prvních »Přemyslovců«“, odpovídající onomu „vévodství Čechů“, jež bylo připojeno ke království Svatoplukovu. • Kosmova kronika (I, 14): „Císař Arnulf* podrobil Svatoplukovi nejen Čechy, ale i jiné země...“* (císařem se Arnulf stal roku 896, tzn. až po Svatoplukově smrti). Ve skutečnosti to byl ovšem již Ludvík II. Němec roku 874 na jednání ve Forchheimu. Srovnej Rodokmen Karlovců.
10 –	Autor Crescente nikde netvrdí, že Bořivoj nebyl křesťan. Jen o něm nemluví, protože i když byl knížetem Čechů, nebyl český kníže! Viz výše pozn. 8. Když se roku 895 Spytihněv a Vratislav (Witizla) v Řezně poddali Arnulfovi, je pravděpodobné, že se také církevně podřídili Řeznu. Ovšem žádný „křest“ se přitom nekonal.
11 –	V tomto ukvapeném závěru se D. Třeštík pochopitelně mýlí. Buď chtěly všechny legendy (s výjimkou té Kristiánovy) Metodějovu účast při Bořivojově křtu zamlčet (dokonce i „Život sv. Metoděje“!), anebo Metoděj u Bořivojova křtu vůbec nebyl přítomen, protože tehdy – v roce 851 (kdy dal Rostislav svého syna pokřtít) – na Moravě ještě nemohl působit, když na Moravu přišel se svým bratrem Konstantinem až v roce 863. Vše si tedy vymyslel teprve Kristián (993) až o 140 let později, neboť k tomu měl i zcela jasný motiv a pádný důvod – přenesení Metodějova moravského arcibiskupství do Prahy – více o tom viz tab. 3: „Bořivojův křest“. Ani pozdějšímu křtu Ludmily na Moravě (871 – viz níže Komentář) Metoděj být přítomen nemohl, v té době byl konfinován bavorskými biskupy (až do jara 873).
12 –	To je vyloučeno. Platí původní Třeštíkova domněnka, že ke křtu v roce 895 vůbec nedošlo.
13 –	Svržení Bořivoje čili tzv. „pohanská reakce“ – to je opět jen další Kristiánova povídačka postrádající logiku (viz např. N. Profantová 1996, s. 44-46; F. Palacký I, kn. II, čl. 5). Před Kristiánem ani po něm nikdo nic takového nezaznamenal.
14 –	Srovnej výše přesně opačný názor téhož autora (D. Třeštík 1987, s. 567 pozn. 70). Tento historik dokáže své názory velmi operativně měnit podle toho, jak to situace právě vyžaduje, podobně jako chameleon barvy. To je velmi výhodné, protože tak stát ušetří na platu až několika historiků s navzájem odlišnými názory. D. Třeštík tak má za všech okolností „pravdu“, jeho práce jsou univerzálně použitelné, protože jimi lze mnohdy jednu věc současně dokázat i popřít.

Petr Šimík (2005).

Komentář:
Tak jako Rostislav dal pokřtít svého syna Bořivoje (*851) hned v raném věku, stejně tak Bořivoj nechal pokřtít oba své syny, Spytihněva (*872) a Vratislava (*874), nedlouho po jejich narození. Datum jejich narození lze odvodit na základě Bořivojova sňatku s Ludmilou (Fuldské anály k roku 871, Granum k roku 894 – po přepočtu 871) a Vlčkem stanoveného dožitého věku obou knížat (viz tabulka 12). Varianta, že by starší Spytihněv zůstal pohanem až do své dospělosti, nepřichází vůbec v úvahu.
   Na malbě ve znojemské rotundě, na níž je ve 4. pásu zachyceno 19 pražských knížat od Bořivoje po Soběslava I., však kníže Spytihněv drží v ruce, jako jediný z vyobrazených knížat, štít se šikmými tmavými pruhy (viz výše obr. 1). Bořivoj na synův štít ukazuje prstem. Spytihněvův štít na znojemské malbě tedy vyjadřuje nějakou „vlastnost“, o níž jeho otec v ě d ě l . Tomu nasvědčuje i vysvětlující gesto Spytihněvovy levé ruky. Podle Fuldských análů se totiž Spytihněv a Vitislav (nejspíš Vratislav) v roce 895 poddali v Řezně králi Arnulfovi. Jenže „podrobení se“ Arnulfovi Spytihněvův štít vyjadřovat nemůže, protože k tomu došlo až v roce 895 po Bořivojově smrti († 888). Nabízí se proto druhá možnost, že autor námětu maleb čerpal z legendy Crescente (po 974) i z o něco pozdější Gumpoldovy legendy (983), kde našel historku o pokřtění Spytihněva až jako vládnoucího knížete. Legenda začíná právě pokřtěním „vévody českého Spytihněva spolu s vojskem, jakož i veškerým svým lidem“. Podle tohoto legendisty tedy Spytihněv přijal křest až ve své dospělosti jako vládnoucí kníže. Bylo to ovšem sdělení ryze účelové, aby si bavorská církev zachovala vliv na dění v Čechách. Po jednání ve Forchheimu roku 874 jej totiž ztratila – Čechy nadále spadaly do jurisdikce arcibiskupa Metoděje (a později jeho nástupce), a to až do Svatoplukovy smrti († 894), resp. do roku 895, kdy se Spytihněv a Vratislav poddali Arnulfovi.
   Pokud tedy Spytihněvův šikmo pruhovaný štít na znojemské malbě skutečně znamená, že jeho držitel domněle usedl na pražský stolec ještě nepokřtěný (894) a křest přijal teprve dodatečně z rukou biskupa Tutona (895) (jiné logické vysvětlení nemáme), pak všichni ostatní v rotundě vyobrazení panovníci byli nastoleni jako křesťané – tedy i Bořivoj.
   Znojemské malby usvědčují Kristiána, že Bořivojův pozdní křest z rukou arcibiskupa Metoděje až jako vládnoucího knížete si kompletně vymyslel – měl by stejný štít jako Spytihněv, ale není tomu tak. Bořivoj jako syn moravského krále Rostislava proto musel být pokřtěný hned v raném věku, jak se slušelo a jak v té době již bylo v knížecím prostředí a mezi velmoži obvyklé; Bořivoj do Čech přišel (871/872) jako křesťan a znojemský malíř to věděl. Kristián Bořivojův křest tedy „jen“ asi o 20 let posunul do doby jeho dospělosti (viz tab. 14), aby u něj mohl figurovat moravský arcibiskup Metoděj, jehož přítomnost u křtu pro účely své legendy nutně potřeboval. Pro vznik zamýšleného Vojtěchova pražského arcibiskupství to bylo nezbytné.

Petr Šimík (2006, 2011).

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Spytihněvův křest: Crescente, Gumpold, II. stsl. legenda.
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
     • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír 78 (129), č. 8, 1999, s. 453-455.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set out, Praha 2000, s. 67-99.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá a KKFB, Brno 2004.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005, MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah