MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

MÝTY A POVĚSTI

 

MYTIČTÍ PŘEMYSLOVCI –
LITERÁRNÍ FIKCE, NEBO HISTORICKÁ VĚDA?

DUŠAN TŘEŠTÍK A JEHO POHLED NA LIBUŠOPŘEMYSLOVSKÝ MÝTUS (2006)

Stát, státnost a rituály přemyslovského věku (2006)
Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti
mezi křesťanstvím a pohanstvím (výňatek, s. 32-34)

   (32) Máme zachovány dvě verze přemyslovské pověsti, u Kristiána a u Kosmy. Obě jsou propřemyslovské v tom smyslu, že jednoznačně spojují Přemysla a Libuši s Bořivojovou rodinou.1 Kosmas znal nepochybně její stejnou verzi jako Kristián. Nepochopil a zmátl totiž její ústřední motiv, založení Prahy jako jeden ze dvou léků na jakýsi (v textech nejasný: společenské rozbroje nebo mor?) krizový stav, který přiměl Čechy ustavit si prvního knížete Přemysla.2 U Kristiána jsou léky na krizi dva: sňatek Přemysla s Libuší a založení Prahy,3 u Kosmy se založení Prahy přesouvá až do doby Libušiny a Přemyslovy vlády a s ustavením knížecí moci nijak nesouvisí.4 Zároveň jsou ale u něho zachovány lokalizace dějů pověsti do přemyslovské domény okolo Prahy na hrady, které však před 10. stoletím jistě neexistovaly. Nemůže to tedy být původní verze pověsti.5 Někdy v 10. století došlo jednak ke spojení Přemysla a Libuše s Bořivojovci vládnoucími v Praze („Přemyslovci“ se z nich stali až tímto spojením) a jednak k lokalizaci původní (33) pověsti na přemyslovské území, zejména do Prahy. Tak vznikla ta verze pověsti, kterou znali Kristián a Kosmas.6
   Pro křesťany to bylo značně problematické, protože ti se přece při křtu výslovně vzdávali svých pohanských předků. Neměli by se k nim tedy hlásit přinejmenším ne tak výrazně jako Přemyslovci „aktualizací“ pověsti o Libuši.7 Kromě toho máme u Kosmy dochován katalog českých knížat, sahající nepochybně někam před 8. století,8 kde také na konci stojí Bořivoj. Katalog to byl jistě „oficiální“ a pravděpodobně souvisel s nastolovacím rituálem předstátní doby. V Irsku byly alespoň takové seznamy recitovány při obřadu nastolování na kamenný stolec.9 Český katalog začíná dvojicí Přemysla a Nezamysla, což jsou evidentně a bez žádných pochyb dvojčata, tedy božští či polobožští jedinci. Spolu s Libuší patřili do českého pantheonu. To nemohli lidé v 10. století nevědět,10 přesto však Přemyslovcům nevadilo, že odvozují původ své vlády od pohanských božstev.11 Výslovně se od nich distancoval Kosmas12 a také autor výzdoby kaple sv. Kateřiny na znojemském hradě, tvořící r. 1134, pominul „pohanská“ knížata, ačkoliv katalogu přemyslovských knížat předřadil akt volby Přemysla Libuší a jejím poselstvem, tedy „Čechy“.30)13
   V poznámce 30) na s. 33 autor uvedl: 
Že znojemský katalog přemyslovských panovníků nezahrnuje pohanská knížata, která tam spatřovali FRIEDL, Antonín: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Praha 1966, a po něm na základě pomýleného ikonologického (ne ikonografického) výkladu scény povolání Přemysla od pluhu KONEČNÝ, Lubomír J.: Vyobrazení zakladatelského mýtu ve znojemské rotundě. Historická Olomouc 12, 2001, s. 91-174, dokázala bezpečně, protože jednoduše, KRZEMIEŃSKA, Barbara: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Ostrava 1985 (přetištěno v KRZEMIEŃSKA, Barbara – MERHAUTOVÁ, Anežka – TŘEŠTÍK, Dušan: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Praha 2000, s. 7-50) a TÁŽ: Die Rotunde in Znojmo und die Stellung Mährens in böhmischen Přemyslidenstaat. Historica 27, 1987, s. 5-59. Ke znojemským malbám MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Anežka: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění 31, 1983, s. 18-27 a TÁŽ: Znojemská rotunda a její nástěnné malby. In: Krzemieńska, Barbara – Merhautová , Anežka – Třeštík, Dušan: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Praha 2000, s. 51-66.
[Komentář: Je s podivem, že D. Třeštík našel odvahu se vůbec odvolávat na tento „Czech šmejd“ české historické vědy z pera uvedeného autorského trojlístku. Na nesmyslnost hypotézy B. Krzemieńske poukázal mj. i KONEČNÝ, Lubomír: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. JMM, Znojmo 1997, s. 67, teď mu to D. Třeštík jen vrací. Ne že by Konečného hypotéza byla „lepší“, je jen „jiná“. „Pomýlené“ jsou však obě – pozn. PŠ].
Obr. 1. Misie byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje na Velké Moravě.
Schematické znázornění úvodního obrazu k posloupnosti panovníků
na malbě ve znojemské rotundě (P. Šimík 1999). 
Král Rostislav (A) uvádí bratry Konstantina (D) a Metoděje (C) na Moravu
(do Znojma?). Tři oráči, Konstantin (D), Rostislav (A) a Metoděj (C),
při křesťanské orbě. Personifikace země či Vlády bez pláště
s diadémem se dvěma závěsy v rukou (B) (představuje dosud
pohanské Čechy) skládá hold na Moravě „nalezenému“
křesťanskému oráči (detail viz obr. 2).
   Výzdoba znojemské kaple – ostatně ojedinělá v celé Evropě – ukazuje jasně jak důležité místo zaujímala přemyslovská pověst v tomto komplexu symbolických reprezentací, který se soustřeďoval okolo toho, co bychom nazývali státností starší přemyslovské doby.14 Panujícímu rodu nebyla vláda svěřena Bohem31)  
   V poznámce 31) na s. 33 autor uvedl: 
Kosmas a jiní čeští autoři samozřejmě stále opakují běžné floskule o knížecí vládě jako pocházející od Boha, to ale nijak neoslabuje zakladatelský význam přemyslovského mýtu.
[Komentář: To jistě ne, právě naopak, neboť tzv. „přemyslovský“ mýtus ve skutečnosti pojednává o vzniku   k ř e s ť a n s k é   knížecí vlády v Čechách, tedy od Boha svěřené, což D. Třeštík jen nepochopil, nebo v lepším případě pochopit nechtěl – pozn. PŠ].

nebo Kristem, nýbrž zázračnou věštkyní (samozřejmě ne už bohyní) Libuší a byla (34) přijata lidem – „všemi Čechy“.15 Není jasné, zda si lidé v této době uvědomovali původní sepjetí pověsti s nastolovacím rituálem, jisté ale je, že kámen uprostřed Pražského hradu byl úhelným kamenem, osou, okolo níž se točily veškeré politické hry českého státu a i jejich reflexe ve vědomí společnosti. „Všichni Čechové“ byli lidem kamenného stolce, jeho legitimizační síla byla bezkonkurenční. Kosmas vyložil tento poměr mezi knížetem kamenného stolce a těmi, kteří ho na něj dosazovali – „lidem“ – se zřetelnou „protistátní“ tendencí jako sice špatnou, ale nezbytnou a neodvolatelnou smlouvu. Vyjadřoval tak postoj velmožské vrstvy, tj. právě onoho „lidu“, „všech Čechů“. V politických hrách točících se okolo rovnováhy moci mezi velmoži a knížetem byla nejdůležitějším prvkem v rukách velmožů volba a dosazování na pražský kamenný trůn. Její symbolickou reprezentací byla „prvotní“ volba Přemysla vyprávěná přemyslovským mýtem.16

Obr. 2. Personifikace Čech (země, Vláda) předává „nalezenému“ moravskému
králi-oráči Rostislavovi diadém se dvěma závěsy – vladařskou insignii – (hieros
gamos – sňatek se zemí). Kristiánova hadačka-panna, kterou Slované čeští dali 
za manželku nalezenému oráči, jinými slovy – poddali se moravskému králi Rostislavovi.
Nástěnná malba v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, 3. pás
(foto v UV světle F. Sysel a K. Dvořáková 1999).
Politicky to tedy byla dvojsečná zbraň, pouto vážící obě strany. Přemyslova volba byla paradigmatická a neodvolatelná – vztahovala se na všechny jeho nástupce. Jenže to byla volba, knížete dělalo sice dosednutí na pražský kamenný stolec, dávný hieros gamos – sňatek se zemí, dosazovali ho však velmoži, „sloupy a štíty země české“ a vlastně tedy země samotná.17 Jedna strana tu nemohla existovat bez druhé, „sňatek“ byl samozřejmě oboustranně vážící.
Na ramenou Mojmírovců
Obr. 3. První pražská křesťanská knížata bez pláště ve 4. pásu maleb stojí obrazně
„na ramenou“ pod nimi vyobrazených Mojmírovců v plášti (viz pozn. 11).
   Bylo to všechno „pohanské“, v nastolovacím rituálu nehrály křesťanské prvky vůbec žádnou roli, pouze na jeho konec byla připojena mše konaná, pokud víme, u sv. Jiří. Nic křesťanského také nebylo v myšlenkovém pozadí rituálu, to stále tvořil mýtus o Libuši, i když euhemerizovaný a zbavený příliš zřejmých pohanských prvků.18
Kopí sv. Václava v prodloužení kopí knížete Rostislava
Obr. 4. Kopí sv. Václava v přilbě v přímém prodloužení kopí
knížete Rostislava stojícího pod ním (viz pozn. 11). Nástěnná malba v rotundě
Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, 3. a 4. pás (foto P. Šimík 2003).

   Neměli bychom tomuto zjištění ale připisovat příliš velkou váhu. Taková byla situace v celé řadě dalších evropských křesťanských zemí, christinizace světské moci postupovala jen pomalu a s obtížemi...19

Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti
mezi křesťanstvím a pohanstvím (výňatek) (2006, s. 32-34).

Srovnej:
Dušan Třeštík: Idea státu a národa (výňatek) (2009, s. 276-277, 281).

Poznámky:

1 – Přemyslovský mýtus, tak jako vše v životě lidském, prošel svým vývojem. V jeho první verzi, sepsané Kristiánem (993), se ještě žádná kněžna Libuše se svým trůnem nevyskytovala (V. Novotný I/1, 1912, s. 249), to je až o 120 let mladší Kosmova konstrukce (V. Karbusický 1995, s. 164, 167). D. Třeštík tu tedy podává nepravdivou informaci dokonce ve zjevném rozporu se svým vlastním opakovaným konstatováním, že „partnerka oráče je tu často bezejmenná, jako je bezejmenná i u Kristiána“ (D. Třeštík 1987, s. 557; týž 2000, s. 76).
Spojení mýtu s Bořivojovou rodinou je dáno tím, že Bořivoj byl synem moravského krále-oráče Rostislava, jehož Kristián přejmenoval na Přemysla. Srovnej Kristiánovo a Kosmovo podání pověsti. Více o tom viz úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
2 – Ústřední motiv byl „nalezení“ oráče, založení hradu Praha byl motiv vedlejší, doplňkový; vlastní „přemyslovský“ příběh by se bez něj docela dobře obešel. Mohl být umístěn na začátku příběhu (Kristián), ale stejně tak dobře i na jeho konci (Kosmas). Proto tvrzení, že Kosmas něco „nepochopil a zmátl“, je scestné a svědčí spíše o tom, že jeho autor se v samotné podstatě a genezi příběhu neorientoval. Ve skutečnosti nešlo ani o společenské rozbroje ani o mor. Jednalo se pouze o symboliku, jak ukážeme dále, kterou „nepochopil a zmátl“ ne Kosmas, ale D. Třeštík.
Onen „krizový stav“ byla hrozící postupná germanizace (srovnej osud Korutanských či Polabských Slovanů), pokud by Slované čeští zavčas nepřijali křesťanství. Mor v Kristiánově podání proto představuje české pohanství. Jediným lékem proti němu je christianizace země. Bylo proto nutné najít schopného jedince, který by zavedení křesťanství v zemi organizačně zvládl a prosadil. To nemohl být žádný sedlák, zabývající se jen vzděláváním polí (Kristián), či snad jakýsi oráč ze Stadic (Kosmas) a už vůbec ne pohanské božstvo (D. Třeštík 2006), ale křesťanský král-oráč, „jenž by rádlem Božího slova dokázal rozbrázdit úhory srdcí pohanských“ – jak křesťanskou orbu chápal i Kosmas.
V Kristiánově verzi byli Slované čeští ještě i po „nalezení“ oráče (tzn. poté, co se rozhodli pro přijetí křesťanství) postaveni před volbu: Bořivoj, nebo Strojmír (křesťanství z Moravy, nebo z Bavorska)? Rozhodli se nakonec pro Bořivoje, neboť Strojmírovi (čili bavorskému křesťanství)   n e p o r o z u m ě l i : „A proto je zavržen od svých vlastních volitelů, kteří především sami sebe obviňovali, že si zvolili takového člověka, jehož hlasu ani řeči nejsou s to rozuměti a k jehož uším neznalým jejich jazyka nemůže proniknout jejich volání“.
U Kristiána si tedy Slované čeští   ( n e d l o u h o   po „nalezení“ oráče) jako lék na mor ustavili prvního   k ř e s ť a n s k é h o   knížete Bořivoje. Mohl proto po pravdě napsat, že byli „z pohromy a všech ran morových   p o s l é z e   vytrženi“.
U Kosmy o volbu nešlo (ani nebylo na výběr), vše rozhodla sama Libuše. Jednalo se však o správné načasování celé akce. Srovnej hrozící „nebezpečí z prodlení“ v poslední větě šesté kapitoly (Kosmas I, 6). Čili Kosmas, na rozdíl od D. Třeštíka, vše pochopil naprosto správně a zřejmě se v Kristiánově verzi příběhu velmi dobře orientoval. Našel i onu „pověst“, na niž se Kristián odkazuje (ad fama fertur), v Ovidiově příběhu „Asklépiův příchod do Říma“, neboť sám z něj také jeden motiv převzal a zcela prokazatelně použil ve své kronice (Kosmas II, 3). A nebyla to jediná Kosmova výpůjčka z Ovidia (srovnej J. Sadílek 1997, s. 28, 36, 40, 46-48).
3 – Jen stěží můžeme předpokládat, že by D. Třeštík neznal Kristiánovu legendu, v níž o nějaké Libuši není, ani nemůže být ještě vůbec zmínka, do logiky jeho příběhu nepatří (viz výše pozn. 1). Kde je pak ona „shoda s prameny“, tak často a s oblibou proklamovaná v Třeštíkových článcích? Čechové se tu obracejí na jakousi bezejmennou hadačku-pannu, jež jim poskytne cenné rady, jak moru vzdorovat. Nejprve tedy založili hrad (přitom potřeba hradu vyvstane až na konci příběhu) a pak „nalezli“ prozíravého a rozvážného „oráče“ (viz výše obr. 1), jehož si učinili knížetem čili „správcem“, a dali mu za manželku onu hadačku-pannu (personifikaci Čech, viz výše obr. 2) – hieros gamos („svatý sňatek“) – svatba krále se zemí, Vládou. Pak si postavili v čelo jeho potomka jménem Bořivoje. (D. Třeštík Kristiánovo pořadí převrátil.) Kde Slované čeští tehdy „hledali“ a pak také „našli“ je patrné z mapky „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Jinými slovy, Slované čeští se poddali moravskému králi-oráči Rostislavovi, což bylo pak zaznamenáno také na malbě ve znojemské rotundě (P. Šimík 2004, s. 79, 86, 122). K tomuto „poddání se“ (obr. 2) mohlo dojít nejdříve v roce 863, kdy Rostislav přivítal na Moravě byzantské věrozvěsty, Konstantina a Metoděje, které na Velkou Moravu sám pozval „ke křesťanské orbě“ (viz Rostislavův list byzantskému císaři Michaelovi III.). Proto také v rotundě jsou vyobrazeni za pluhem ne jeden, ale tři oráči (viz výše obr. 1). Viz „ŽM VII“ a „Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději“.
Pokud by D. Třeštík uměl počítat, napočítal by u Kristiána, tak jako my, léky čtyři: 1. založení hradu jménem Praha, 2. nalezení křesťanského krále-oráče Rostislava, 3. jeho sňatek s hadačkou-pannou, neboli „poddání se“ Slovanů českých králi Rostislavovi a 4. příchod jeho potomka Bořivoje. Pak teprve bylo možné zavést v Čechách křesťanství, ten jediný a skutečný „lék“ na mor, který u Kristiána symbolizuje české pohanství.
4 – V Kosmově verzi sleduje příběh již zcela jinou logiku než tomu bylo u Kristiána. V době založení Prahy, podle Kosmovy etymologie (limen – práh), Čechy stanuly   n a   p r a h u   křesťanství. Nejedná se tedy o žádnou „mytickou dobu“, jak by chtěl D. Třeštík (1997, s. 95-96; 2003, s. 164-165), neboť založení výše jmenovaného hradu lze spojovat až s historickou dobou Bořivojovou (R. Turek 1963, s. 110; D. Třeštík 1997, s. 340). Podle Kristiána to byl Bořivoj, kdo do Čech (na Levý Hradec) přinesl moravské křesťanství a na hradě jménem Praha pak postavil kostel P. Marie, což doložil i archeologický výzkum Pražského hradu (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 77); ten ovšem s chybným vročením (883) na základě D. Třeštíkem (chybně) vydedukovaného data údajného Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky, jenže právě k onomu chybnému roku (883), což je   o p ě t   v příkrém rozporu s tímto „pramenem“ (viz tab. 3: „Bořivojův křest“).
Zde se teprve ukazuje, jak bylo od Kristiána prozíravé hrad jménem Praha nechat založit už na samém začátku příběhu. Srovnej otázku: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
5 – Opět příklad geniální logiky D. Třeštíka: zůstalo „zachováno“ něco, co dřív „neexistovalo“. Kosmova verze samozřejmě nemůže být původní verzí přemyslovského mýtu. Tu, jak víme (a jistě to věděl také D. Třeštík), zpracoval o 120 let dříve Kristián (kap. 2). Kosmas ji pak důsledně přepracoval, odstranil z ní veškeré reminiscence na Velkou Moravu i odkaz na Ovidia (mor), Kristiánově bezejmenné hadačce panně dal jméno Libuše a opatřil ji dokonce trůnem zděděným po otci – podle Matyldy Toskánské (V. Karbusický 1995, s. 283), či podle byzantské princezny Zoe, také jedné ze tří sester, která dopomohla k byzantskému trůnu moudrému muži (B. Zástěrová 1996, s. 201, 204-215) –, dále přesně určil počet mytických knížat (včetně Přemysla osm – podle počtu postav v plášti vyobrazených ve 3. pásu maleb ve znojemské rotundě – viz tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“), vdechl jim život tím, že jim dal konkrétní jména, která se ovšem v pramenech do té doby, ani později, nevyskytovala (viz „Rodokmen mytických knížat“), a také veškeré děje lokalizoval na jemu známá místa v Čechách. Netušil ovšem, že později archeologové jeho podvrh bezpečně odhalí (Libušín i Tetín jsou mladší než Praha). Viz mapka: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
6 – „Přemyslovci“ se z Bořivojovců, resp. správněji Rostislavovců, stali až díky romantizující historiografii v 19. století (J. Žemlička 2000, s. 268), která takto pojmenovala pražskou větev mojmírovského rodokmenu.
Verze pověsti nemohla vzniknout sama od sebe. Tu musel někdo konkrétní vytvořit. Tím prvním, kdo to udělal, byl právě Kristián, a to na základě znalosti moravské historie, jak je patrné z 1. kap. jeho legendy, a antických textů, jak je patrné z 2. kap. Jeho autorství zcela jasně vyplývá především z jeho odkazu na jakousi pověst (ad fama fertur) v 2. kap., v níž se vyskytují vedle sebe v zarážející symetrii:
          • mor (pohanství), 
            • rady věštkyně-hadačky,
              • založení hradu,
                • vyslání poselstva,
                  • nalezení héróa,
                • příchod jeho syna-zachránce,
              • postavení chrámu,
            • šíření křesťanského zákona svatosti
          • zažehnání moru (pohanství).
Tuto „pověst“, na niž se Kristián „odvolává“, nalezl J. Sadílek (1997, s. 14) v podobě Ovidiova příběhu: „Asklépiův příchod do Říma“. Kristián se s ní seznámil za svých studií v řezenském klášteře sv. Jimrama. Srovnej nový rozbor kap. 2 Kristiánovy legendy. Proto v jeho podání „pověsti“ hrad Praha musel být založen před „nalezením“ oráče a přivedením jeho syna Bořivoje do Čech (tak jako Řím byl založen ještě před Asklépiovým příchodem). Kosmas o 120 let později však již nebyl Ovidiovým příběhem nikterak vázán. Naopak, veškeré Kristiánovy odkazy na Velkou Moravu potřeboval zahladit, proto také zcela vypustil mor a založení hradu jménem Praha přesunul až za oráčův „sňatek“, což bylo blíže realitě (viz výše pozn. 4).
Co o možné době vzniku přemyslovského mýtu napsali další odborníci:
V. Tille (1917, s. 391): „Dokud Přemyslovci nebyli vládnoucími knížaty, nebylo také knížecí pověsti...“. Teprve když se stali vládnoucím rodem mocensky vystupujícím i vůči cizině, „byla   s e s t r o j e n a   pověst o původu vládnoucího rodu“.
V. Karbusický (1995, s. 173): „Tím vystupuje opět do popředí doba, kdy měl český kníže zakladatelský význam pro vybudování centrální moci Čechů. Prvopočáteční zárodek pověsti musíme hledat za vlády Boleslavovy; to je krajní mez literárního vlivu (De inventione aj.) a zároveň krajní mez, odkud se mohou datovat snahy upevnit posloupnictví mytologizací minulosti“.
Lze proto míti za definitivní, že před Kristiánem žádná   p ů v o d n í   „přemyslovská“ pověst neexistovala a také, že D. Třeštík je pouze velký... mystifikátor.
J. Sadílek (1997, s. 134): „Někdo však může být po zjištěných faktech poněkud rozčarován, že geneze přemyslovské dynastické pověsti v Kosmově kronice nevzešla z ústního podání prostého lidu, tradovaná »bájnými starci«, nýbrž byla vytvořena uměle, především za účelem upevnění politické moci této vládnoucí dynastie v Čechách. Musíme si však uvědomit, že i u jiných národů jejich dynastické pověsti vznikaly podobně z pera vzdělaných příslušníků vládnoucí společenské vrstvy“.
7 – D. Třeštík si tu plete „Přemyslovce“ s Kosmou; ten „aktualizoval“ Kristiánovu předlohu postavou kněžny Libuše s vlastním trůnem, nikoliv „Přemyslovci“. Tzv. „Přemyslovci“ se naopak ke svým údajným pohanským předkům, podsouvaným jim latiníky, nehlásili. Viz „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl, tedy z doby nepříliš vzdálené od dokončení Kosmovy kroniky (Kosmas †1125). Je to pochopitelné, vždyť patřili k pražské větvi mojmírovského rodokmenu. Čili opět jen další Třeštíkovo nepravdivé tvrzení, a nebojme se toho slova, jeho další veliká   ú č e l o v á   l e ž .
Teprve ve 2. polovině 12. století se jméno Přemysl začíná objevovat v panovnickém rodě. Nevíme ovšem, zda se tím jeho nositel odvolával na smyšleného pohanského oráče, nebo na křesťanského krále-oráče Rostislava, svého dávného předka, jehož jméno mělo být vymazáno z paměti (damnatio memoriae); v české verzi pověsti tento prozíravý, předvídavý a moudrý moravský panovník proto dostal jméno Přemysl. Podle Dalimilovy kroniky se pak král Václav dokonce styděl za svůj údajný původ ze Stadic. Zřejmě zapůsobila metoda „obehrané desky“, kterou latinská církev tehdy použila. 
8 – To je jen Třeštíkovo přání, které ovšem opět nemá o co opřít. Sám již dříve musel konstatovat, že „žádné z Kosmových jmen se však, bohužel, neopakuje v pramenech 9. století“ (D. Třeštík 1997, s. 96), což je však nutno upřesnit: žádné z nich se v pramenech nevyskytuje až do té doby, než je Kosmas poprvé přivedl na svět (1120), tzn. více než 240 let poté, co Bořivoj usedl na pražský stolec. Slovutný historik se tu dostává do rozporu nejen s prameny, ale i s vlastními, dříve publikovanými závěry.
A. Friedl (1953, s. 11): „Kosmas ukončiv výklad o Přemyslovi podal výčet knížat, jež po něm následovali. Jsou to: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, a Hostivít. Všech knížat pohanské doby, včetně Přemysla, bylo tedy osm. Kosmas podotýká, že se o jejich životě a smrti mlčí (tzn. nemluví, ale ani nepíše, jak Kosmas podotýká dále – pozn. PŠ). Tato zmínka není náhodná. Má své odůvodnění v tom, že tato knížata totiž   n e e x i s t o v a l a .
Kosmův „rodokmen“ je historicky nemožný pro dobu, ke které se hlásí a nemohl být   t r a d o v á n . Je fiktivní a vznikl dodatečně (V. Karbusický 1995, s. 221).
9 – D. Třeštík již ale neříká, zda při nastolování křesťanských panovníků v Irsku „recitovaný seznam“ obsahoval také nějaké jejich pohanské předchůdce. Kosmas (I, 42), který v Kronice Čechů popisuje jen nastolení Břetislava I., však žádné podobné čtení seznamu neuvádí! Proč se o něm v této souvislosti D. Třeštík zmiňuje v evidentním rozporu s domácím pramenem je tedy nejasné. Půjde patrně zase jen o jednu z Třeštíkových mystifikací.
Břetislavovi také nikdo nenavléká plášť ani ho nenutí přezout střevíce, jak to Kosmas (I, 6) činil ještě u smyšleného Přemysla, čerstvě nalezeného ve Stadicích. Jenže co si měl počít s mošnou a střevíci, které viděl pověšené na stromě vedle tří oráčů na malbě ve znojemské rotundě? Viz výše obr. 1. Čili se jednalo o bezprostřední Kosmovu improvizaci tváří v tvář tzv. „oráčské scéně“, o jeho „převyprávění“ obsahu malby (viz „Kosmův obrazový scénář“), nikoli o záznam nějakého, pravidelně se opakujícího, nastolovacího rituálu!
O tom, jak vznikl Třeštíkův „oficiální katalog“ (před Kosmou nikdy nikde nejmenovaných) mytických knížat viz V. Karbusický (1995, s. 221): „Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména? Srovnej také „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty.
10 – Lidé v 10. století pochopitelně o Kosmově verzi přemyslovského mýtu, vzniklé až někdy kolem roku 1120, a tedy ani o nějakém Třeštíkově údajném pantheonu pohanských božských či polobožských dvojčat Přemysla a Nezamysla včetně kněžny Libuše, ještě nemohli nic vědět. Jde o zjevný anachronismus. To D. Třeštík ještě v roce 1987 zcela bezpečně věděl (D. Třeštík 1987, s. 555, 557) a v roce 2000 znovu zopakoval (týž 2000, s. 76-77): „Pověsti o povolání krále od pluhu jsou poměrně značně rozšířené, a partnerka oráče je tu často bezejmenná, tak jako je bezejmenná i u Kristiána. Pojmenoval ji teprve Kosmas a dal jí sídlit na Libušíně, hradu, který nepochybně vznikl až poměrně pozdě, někdy na počátku 10. století, jako správní hrad vznikajícího přemyslovského středočeského »státečku«“. Viz mapka: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Kromě toho by se tu vyskytl velmi zajímavý případ. Jakési (slovanské) pohanské božstvo či polobožstvo by ještě samo také uctívalo nějakého (starořímského) boha: „Přemysl“, jak uvedl Kosmas (I, 9), „naplniv už dny, ...byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha“. D. Třeštík tu zřejmě, jako obvykle, jen trochu víc popustil uzdu své fantazie, aniž by domyslel dosah svých slov, která jsou opět ve zjevném rozporu s písemným pramenem. Kosmas (II, 13) sice vzpomíná několik bratrských dvojic, na Přemysla a Nezamysla však přitom vůbec nepomyslel.
11 – To je opět jen Třeštíkova nepřesná interpretace: tzv. „Přemyslovci“, ve skutečnosti příslušníci pražské větve mojmírovského rodokmenu, neodvozovali svůj původ od pohanského oráče (proč z něj D. Třeštík dělá božstvo je nejasné), ale „byl jim odvozen“ a podsunut latiníky (Kristián, Kosmas). Viz výše pozn. 7. Jak je však doloženo na znojemské malbě, tak konkrétně Břetislav I. odvozoval svůj původ od křesťanského krále-oráče Rostislava, neboť byl také zadavatelem této části maleb někdy v době svého patnáctiletého působení na Moravě (1019-1034), kde navázal na slavnou velkomoravskou tradici (P. Šimík 2004, s. 100, 104, 123), a zřejmě velmi dobře pochopil Kristiánovu „skrývačku“. Sám se pak nechal namalovat (tehdy) jako poslední, desátý kníže v horním 4. pásu maleb, v jeho severní polovině (1035-1055). Pražská knížata tak obrazně „stojí na ramenou“ velkomoravských panovníků, vyobrazených v pásu pod nimi (viz výše obr. 3) (srovnej J. Bažant 2000, s. 68), jak dosvědčuje např. kopí sv. Václava, které je v přímém prodloužení kopí knížete Rostislava pod ním – viz výše obr. 4. Oba se stali mučedníky pro slovanskou liturgii.
Dosud si jen málokdo uvědomil, že jména Václav (Venceslav) i Boleslav jsou jen jinou formou jména Rostislav, které latinská církev odsoudila k vymazání z paměti (damnatio memoriae). Jeho jméno bylo proto buď zamlčováno nebo nahrazováno jménem Svatopluk, Svatopluk starší nebo starší král, v „přemyslovské“ pověsti zase jménem Přemysl. Srovnej např. Kristiána (kap. 1 a kap. 2) (993), legendu Beatus Cyrillus (1063), Italskou legendu (12. století), Diffundente sole (13. století), „Granum“ k roku 886 a k roku 900 (15. století).
Také Soběslav I., o necelých 100 let později, na tuto Břetislavovu koncepci plynule navázal a nechal doplnit 4. pás maleb postavami knížat od Spytihněva II. po svoji osobu (P. Šimík 2004, s. 105, 123). Viz „Rytý nápis“. Čili ani on po nějakých svých údajných českých pohanských předcích ani nevzdechl (viz výše pozn. 7). O jakýchsi „pohanských božstvech“ už vůbec nemluvě – to jen D. Třeštík zase fantazíruje a programově mystifikuje své čtenáře. Srovnej tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
12 – Ano, Kosmas se od pohanských mytických knížat, které sám přivedl na svět, distancoval tím, že je přirovnal k dobytku (viz Kosmas I, 9). Srovnej Metodějovo „Napomenutí vladařům“. Prokazatelně se přitom inspiroval 3. pásem maleb v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě (viz tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“). Vše, co souviselo s Velkou Moravou, se staroslověnskou liturgií, se slovanským písmem, bylo pro latiníka Kosmu na počátku 12. století pohanské, zastaralé a zavrženíhodné.
13 – Navrhovatel maleb prý   p o m i n u l   Kosmova pohanská knížata, ale pohanského Přemysla, jejich předchůdce, podle Třeštíkova pomýleného výkladu dokonce pohanské božstvo, naopak   p o n e c h a l .  Jak obdivuhodná logika člena Akademie věd ČR! Navíc jde o tvrzení věcně nesprávné. Přemysl sám by musel vést údajné Libušino poselstvo k Přemyslovi, jak by vyplývalo ze stejného pláště (s identickým vzorem na jeho lemu – viz obr. vpravo) vedoucího jízdní družiny a oráče za pluhem. Na obr. 1 výše vyznačeno žlutou barvou. Tentýž plášť, vedle fundátorského páru, má v následné řadě osmi postav se štítem a kopím s praporcem už jen šestý kníže – nejedná se tedy o povolání prvního knížete od pluhu na stolec – vznik pohanské knížecí vlády, ale šestého od stolce k pluhu – ke křesťanské orbě (viz „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“ nebo „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“). A šestým moravským knížetem (z oněch osmi namalovaných ve 3. pásu) byl zcela nepochybně a nesporně Rostislav, moudrý, přemýšlivý, prozíravý a rozvážný panovník, kterého již Kristián (kap. 2) přejmenoval na Přemysla, když předtím v 1. kapitole jeho jméno zamlčel.
V případě znojemské rotundy, jak všichni víme a možná i D. Třeštík, se jedná o křesťanskou kapli, která v roce 1134 získala nové, královské patrocinium sv. Kateřiny Alexandrijské, královské dcery, panny a mučednice, která odmítla obětovat pohanským bohům a zůstala věrná svému Nebeskému ženichovi, a tehdy rotundu, po domalbě jižní poloviny 4. pásu a drobných stavebních úpravách (kamenná lavice po obvodu lodi a nová litá maltová podlaha – B. Klíma 1995, s. 220), znovu posvětil olomoucký biskup Jindřich Zdík (viz „Rytý nápis“). To by nepochybně neudělal, kdyby na jejích malbách byl glorifikován jakýkoliv pohan. Je lhostejno, zda by to měla být Kosmova pohanská knížata, či pohanský oráč, jejich předchůdce, neboť Kosmas (I, 9) mezi Přemyslem a jeho sedmi následovníky nečinil žádného rozdílu:
         „jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku,
         takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž“.
(Tuto charakteristiku pohanských mytických knížat si Kosmas vypůjčil z Metodějova „Napomenutí vladařům“ nebo spíš ze Sallustiova spisu „De conjuratione Catilinae“ – viz H. Jireček 1906, s. 8).
Protože však za pluhem jsou vyobrazeni ne jeden, ale tři oráči, Konstantin, král Rostislav a Metoděj (viz výše obr. 1), což byli nepochybně křesťané, kteří na Moravě vykonávali křesťanskou orbu „radlicí Božího slova“ a pečovali všude, kamkoli přišli, „o setbu semen z proroků a evangelií“ (legenda Beatus Cyrillus), pak biskupu Zdíkovi v posvěcení kaple zajisté nic nebránilo. O tom, že kaple tehdy posvěcena byla, jasně svědčí malovaný konsekrační kříž v horní části drapérie v prvním pásu maleb na západní stěně lodi, pod nímž byl o mnoho let později vyryt do omítky již známý nápis.
ikonografie, -e ž (ř) odb. 1. způsob zobrazování představ, výjevů a postav, zvl. náboženských a mytologických; 2. nauka o způsobu tohoto zobrazování, o obsahu a významu symbolických znaků na starých obrazech;
ikonologie, -e ž (ř) nauka o výkladu výtvarných děl z hlediska jejich vnitřního, hlubšího smyslu (z hlediska hist., polit., etického aj.).
14 – Výzdoba znojemské rotundy ukazuje jasně, že pohanskou, tzv. „přemyslovskou“ pověst nebrali oba zadavatelé maleb, Břetislav I. a Soběslav I., vůbec vážně. Viz výše pozn. 11 a 12. To si jen D. Třeštík (a další) plete křesťanskou kapli s pohanskou svatyní. Není pak divu, že „ve Znojmě bývala pro Třeštíkovy přednášky horká půda“ (J. Válka 2003, s. 306).
Hypotézy A. Merhautové a B. Krzemieńske, na něž se D. Třeštík ve své poznámce 30 výše odvolává, jsou opravdu „velmi jedno-duché“ až „prosto-duché“. Spočívaly ve spočítání knížat v rotundě vyobrazených v plášti (celkem 18), prý pražských „Přemyslovců“, a v porovnání takto získaného čísla s počtem pražských křesťanských knížat vyjmenovaných Kosmou v jeho kronice (také 18). Ti „přebyteční“ bez pláště (celkem 9) jsou pak nutně „jen“ moravští údělníci. A „bylo vymalováno“. Dodnes se ovšem tyto pražské „odbornice“ nedokázaly navzájem dohodnout na jménech v plášti vyobrazených knížat – hypotéza jedné z nich vyvrací tu druhou a naopak, což prý není na závadu (!) (A. Merhautová-A. Martan 1988, s. 303), jakoby jedna postava mohla představovat dva různé panovníky současně:
Hypotézy Oráč Knížata se štítem a korouhví v plášti (18)
ve 3. pásu (8) ve 4. pásu (10)

1966

 A. Friedl Přemysl od Přemysla po Hostivíta od Bořivoje po Soběslava I.
1983 A. Merhautová Přemysl od Bořivoje po Jaromíra od Oldřicha po Soběslava I.
1985 B. Krzemieńska Přemysl od Bořivoje po Vladivoje od Jaromíra po Vladislava I.
1986 J. Zástěra Sámo od Sáma po Rostislava od Břetislava I. po Soběslava I.
1987 D. Třeštík Přemysl od Bořivoje po Vladivoje od Jaromíra po Vladislava I.
1988 A. Merhautová Přemysl od Bořivoje po Jaromíra od Oldřicha po Soběslava I.
1990 J. Zástěra Sámo od Sáma po Rostislava od Břetislava I. po Soběslava I.
1997 L. Konečný Přemysl od Přemysla po (Hostivíta?) od sv. Václava po Konráda I.
2000 B. Krzemieńska Přemysl od Bořivoje po Vladivoje od Jaromíra po Vladislava I.
2000 A. Merhautová Přemysl od Bořivoje po Jaromíra od Oldřicha po Soběslava I.
2000 D. Třeštík Přemysl od Bořivoje po Vladivoje od Jaromíra po Vladislava I.
2004 P. Šimík Rostislav od Sáma po Mojmíra II. od Břetislava I. po Soběslava I.
2005 L. Konečný Přemysl od Přemysla po (Hostivíta?) od sv. Václava po Konráda I.
2007 V. Vaníček Přemysl od Bořivoje po Vladivoje od Jaromíra po Vladislava I.
2009 D. Třeštík Přemysl od Bořivoje po Vladivoje od Jaromíra po Soběslava I. (?)

Tabulka 1. Malby ve znojemské rotundě – postavy knížat v plášti.

Hypotézy V přilbě Knížata se štítem a korouhví bez pláště ve 4. pásu (9)
1 – údělníci, 2 – následníci, 3 – knížata nevládnoucí na Moravě

1966

 A. Friedl ??? (1) ??? („údělníci“, jejich jména nelze jednoznačně určit)
1983 A. Merhautová ??? (1) ??? („údělníci“, určit jejich jména je úkolem historiků)
1985 B. Krzemieńska Oldřich Br. (1) Břetislav I., Vratislav II., Konrád I., Ota I., ..až Václav Ol.
1986 J. Zástěra sv. Václav (3) Bořivoj, Spytihněv, Vratislav, Václav, sv. Václav, ..až Oldřich
1987 D. Třeštík Oldřich Br. (1) Břetislav I., Vratislav II., Konrád I., Ota I., ..až Václav Ol.
1988 A. Merhautová Oldřich Br. (1) souhlasí se jmenovitým určením B. Krzemieńske (1985)
1990 J. Zástěra sv. Václav (3) Bořivoj, Spytihněv, Vratislav, Václav, sv. Václav, ..až Oldřich
1997 L. Konečný ??? (2) veškeré v roce 1091 žijící členstvo „přemyslovského“ pokolení
2000 B. Krzemieńska Oldřich Br. (1) Břetislav I., Vratislav II., Konrád I., Ota I., ..až Václav Ol.
2000 A. Merhautová Oldřich Br. (1) souhlasí se jmenovitým určením B. Krzemieńske (1985)
2000 D. Třeštík Oldřich Br. (1) Břetislav I., Vratislav II., Konrád I., Ota I., ..až Václav Ol.
2004 P. Šimík sv. Václav (3) Bořivoj, Spytihněv, Vratislav, Václav, sv. Václav, ..až Oldřich
2005 L. Konečný Litold Zn. (2) Břetislav II., Boleslav, Oldřich Br., Bořivoj II., ..až Soběslav I.
2007 V. Vaníček Oldřich Br. (1) Břetislav I., Vratislav II., Konrád I., Ota I., ..až Václav Ol.
2009 D. Třeštík Litold Zn. (?) (1) Vratislav II., Konrád I., Ota I., ..až Vratislav Br. a Konrád II. Zn. (?)

Tabulka 2. Malby ve znojemské rotundě – postavy knížat bez pláště.

Obě autorky se pochopitelně nemohly zabývat jednotlivými detaily maleb (stejný vzor na lemu pláště vedoucího jízdní družiny, oráče za pluhem, šestého knížete a fundátorského páru ve 3. pásu maleb, štít s tmavými šikmými pruhy Spytihněva I., přilba sv. Václava, kopí šikmo napříč před tělem s hrotem směrem k zavražděnému bratrovi v ruce jeho souseda Boleslava I., biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II., obrácené štíty sv. Václava a Vratislava II., překrývající se praporce Břetislava II. a Bořivoje II., stejný plášť Vratislava II. s mitrou na hlavě a Vratislava II. s královskými insigniemi ve 4. pásu), protože ty spolehlivě vyvracejí jejich „vědecké“ závěry vyvozované z onoho prostoduchého sečtení postav v plášti a bez pláště. Vůbec je nezarazilo, že údajní moravští údělníci bez pláště přitom drží v ruce korouhev (symbol léna), atribut pouze vládnoucího knížete (srovnej A. Friedl 1966, s. 62; J. Žemlička 1997, s. 126; týž 1998, s. 42; B. Krzemieńska 1999, s. 325-327).
Kromě toho je asi třeba připomenout, že vedle J. Zástěry (1986, s. 4; 1990, s. 25-27, 141) a L. Konečného (1997, s. 67) odmítli hypotézu B. Krzemieńske (a potažmo D. Třeštíka) také P. Černý (1997, s. 91, pozn. 48), opakovaně A. Merhautová (1988, s. 306; 2000, s. 66), A. Novotný (2004, s. 25 a pozn. 2 na s. 31; s. 26 a pozn. 10 na s. 31) a P. Šimík (2001, s. 372-373; 2004, s. 80-83, 101, 105, 107). Zde uvedené námitky dosud nevyvrátili ani D. Třeštík ani B. Krzemieńska. Čili jejich hypotéza s „údělníky“ bez pláště, zato však s korouhví, ale zejména s pohanem Přemyslem v křesťanské kapli je již mrtvá, jako bylo od 10. století již mrtvé pohanství (J. Žemlička 1997, s. 20-21).
„Nový vítr“ do   t á p á n í   pražských „odborníků“ přinesl D. Třeštík (2009, s. 277), když zásadním způsobem modifikoval hypotézu své manželky, která vždy tvrdila, že na malbě jsou vyobrazena pouze v roce 1134 již   n e ž i j í c í   knížata. Ovšem s jedinou výjimkou, a tou měl být žijící Konrád II., vyobrazený ovšem „jen“ jako donátor rotundy s podélným kostelem v rukou. To se nakonec D. Třeštíkovi asi jevilo jako dostatečně nesmyslné. Do výčtu knížat v plášti proto nově zahrnul i v roce 1134   ž i j í c í h o   Soběslava I. Ale protože byl vždycky slabý v počtech, zapomněl z posloupnosti vyškrtnout Vladivoje. Pro jeho 19 pražských knížat je tak na malbě k dispozici pouze 18 postav v plášti (viz výše tabulka 1).
Žijící knížata pak musel doplnit i do druhé skupiny (bez pláště), neboť u obou skupin se malíř musel řídit stejnými zásadami (B. Krzemieńska 1985, s. 14). Z řady knížat bez pláště, tzv. „údělníků“, jichž je na malbě devět, proto D. Třeštík na začátku vynechal Břetislava I. (ten „údělníkem“ nikdy ani nebyl), aby mohl na její konec přidat v roce 1134 dva žijící „údělníky“ Vratislava Brněnského a Konráda II. Znojemského. Pro devět postav bez pláště tak získal deset jmen. D. Třeštík se tak dostal z bláta do louže. Uvědomil si přitom, že tím nutně musí dojít k posunu i u postavy s přilbou na hlavě z Oldřicha Brněnského na dalšího „údělníka“ v pořadí ze seznamu B. Krzemieńske (viz výše tabulka 2), tj. na Litolda Znojemského (jenže tak tuto postavu označil L. J. Konečný 2005), napsal proto raději, že knížata „nejsou rozlišena podle údělů a nelze je tedy identifikovat“. Uznal tím, že B. Krzemieńska identifikovala jak panovníky, tak údajné „údělníky“ podle jejich domnělého data narození,   c h y b n ě .
15 – Tak jako se komunisté snažili „vymýtit křesťanství“ u nás po roce 1948, pokouší se D. Třeštík „vymýtit křesťanství“ u nás již v raném středověku (v protikladu s tehdejší okolní Evropou).
V prvotní Kristiánově verzi se prvoplánově děj skutečně odehrává v Čechách jakoby někdy v době předkřesťanské. Jenže při podrobnějším zkoumání Kristiánova textu zjistíme, že v „nalezení“ Přemysla se skrývá dobrovolné podrobení se Slovanů českých moravskému králi Rostislavovi (a tak je to zaznamenáno i na pozdější znojemské malbě – viz výše obr. 1 a 2) a v následném (smyšleném) příběhu o Bořivojově křtu je zakomponováno přenesení křesťanství z Moravy do Čech. Jde tu tedy o vznik křesťanské knížecí vlády v Čechách. Podobně Kosmas v Libušině věštbě o založení hradu Praha odvozuje etymologii jeho názvu od tesaného prahu. Popisuje tedy dobu, kdy Čechy a Čechové stanuli na prahu křesťanství. Jde o vládu z Boží vůle přijatou „všemi Čechy“. Taková „pověst“ proto   n e m ů ž e   pocházet z doby před přijetím křesťanství v Čechách.
D. Třeštík zcela pustil ze zřetele, že obě verze „přemyslovského“ (ve skutečnosti rostislavského) mýtu sepsali dva příslušníci pražského kléru, kteří pochopitelně neměli ani ten nejmenší zájem na tom, aby snad „oživovali“ nějaký (ve skutečnosti neexistující) starobylý český předkřesťanský mýtus, založený na jakýchsi euhemerizovaných božstvech, jak se (mylně) domníval již Z. Kalandra, od něhož si D. Třeštík vypůjčil bez citace „euhemerizovanou Libuši“ (Z. Kalandra 1947, s. 337, 524). Oba svorně, ale každý po svém (Kristián, kap. 1 a 2; Kosmas I, 7), jej teprve vymýšleli podle skutečné historie Velké Moravy a moravské církve (viz úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“). Každý však psal v jiné době. Kristián tak učinil 20 let po založení latinského pražského biskupství, Kosmas 20 let po likvidaci slovanské Sázavy. Srovnej „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty. Obě práce zůstaly poplatné době, v níž vznikly, tak jako práce některých současných pražských historiků.
euhémerizmus, -mu m (VJ) filoz. teorie, podle níž bohové vznikli zbožštěním historických postav (vladařů, hrdinů) (nazv. dle řec. spisovatele Euhémera).
16 – Prvotní „volba“ se týkala moravského krále-oráče Rostislava, jak vyplývá z nového rozboru Kristiánova podání „přemyslovské“ pověsti a z 3. pásu maleb ve znojemské rotundě (P. Šimík 2006, s. 348, 359 pozn. 150). Slované čeští se tehdy poddali moravskému Rostislavovi. Šlo tedy o to, ukázat všem Čechům, že to byla „volba“ dobrovolná (v té době jediná možná), ale také neměnná. K tomu srovnej mapku: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Po zpracování tohoto tématu Kristiánem (993) (nešlo o „volbu“, ale o „nalezení“ knížete podle rady hadačky) a zejména Kosmou (1120) (nešlo o „volbu“, Libuše si sama určila, koho jí mají přivést za manžela a sobě za knížete), pak také nebyla nikdy později zpochybněna.
Ovšem onen Třeštíkem vzpomínaný kámen zasadil doprostřed Pražského hradu až moravský kníže Bořivoj, první křesťanský kníže Slovanů českých, a teprve ten na něj jako první usedl (875). První zmínku o tomto kamenném stolci najdeme proto až v legendách. V Proložních legendách (ludmilské i václavské) se píše o stolci   o t c o v s k é m , nikoli o stolci (dávných) předků. Pochází proto z doby, kdy přecházel z otce na syna! Nikdy předtím není zmínka o jediném knížeti Slovanů českých, vždy se mluví o (více) knížatech (srovnej Fuldské anály k roku 845 nebo 872). Stolce tehdy ještě nebylo zapotřebí.
17 – Zatímco u Kristiána se ještě jednalo o rozhodnutí „všech Čechů“ na radu bezejmenné hadačky, u Kosmy za ně vše rozhodla Libuše („chcete-li knížete, najdete ho ve Stadicích“). Na malbě ve znojemské rotundě na pražský stolec neusedá král-oráč Rostislav – vlastní aktér svatého sňatku – ale teprve jeho syn Bořivoj. Tento moravský kníže (viz legenda „O svatém Ivanovi“) a Svatoplukův místodržící se stal prvním křesťanským knížetem Čechů (875) – na malbě ve znojemské rotundě první knížecí postava bez pláště ve 4. pásu (jeho vyobrazení viz článek „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“). Srovnej „Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“ a „Kníže Bořivoj v písemných pramenech“.
paradigma, -tu s (ř) kniž. a odb. příklad, vzor
18 – A které to byly ony „zřejmé pohanské prvky“, jichž byl nastolovací rituál zbaven? Jak vůbec D. Třeštík přišel na to, že nastolovací rituál byl   p o h a n s k ý ? Kristián (993) se o žádném nastolovacím rituálu nezmiňuje a Kosmas svůj libušopřemyslovský mýtus sepsal až v době vlády Vladislava I. (1109, 1110-1117, 1120-1125). V kronice popisuje pouze nastolení Břetislava I., přičemž o nějaké Libuši „v pozadí“ tu není zmínka (Kosmas I, 42). D. Třeštík už asi zapomněl, že sám v textu výše uvedl, že se Kosmas od „svých“ pohanských mytických knížat distancoval.
K euhemerizované Libuši viz výše pozn. 14. Sotva však lze poukazem na jakýsi Třeštíkem postulovaný pohanský nastolovací rituál (tvrzení bez důkazu) zdůvodňovat glorifikaci pohana na malbě v křesťanské kapli někdy v roce 1134, kdy údajně měly veškeré malby „najednou“ vzniknout. Tento evidentní vědecký nesmysl, několikrát zopakovaný v publikaci výše uvedeného autorského trojlístku, D. Třeštík stále propaguje jako „českou specialitu v moravské kapli“, dokonce jako jakýsi „evropský unikát“. Jenže „unikátní“ a nevídané v celé Evropě, postavené na křesťanských kulturních základech, jsou ve skutečnosti pouze zcela absurdní názory „odborníků“ prezentované v onom spisku („Czech šmejd roku 2000“ české historické vědy). Aurelius Augustinus měl pro takový způsob uvažování výstižné pojmenování: „smrt duše“ či „duchovní otroctví“.
postulát, -u m (l) kniž. a odb. požadavek; filoz. princip, požadavek n. tvrzení urč. vědecké teorie přijaté bez důkazů a tvořící její východisko; log. axiom
Malby samotné, se svou nezpochybnitelnou křesťanskou symbolikou, jsou samozřejmě v naprostém pořádku. Mimořádné jsou tím, že je na nich zobrazeno 27 postav „světských“ panovníků se štítem (víry) a kopím (Ducha) s praporcem, i proto pochopitelně panovníků křesťanských (jedná se o zbraně víry: Ef 6, 10-17, Kristiánova legenda, kap. 6).
Evropským unikátem je ovšem vyobrazení Konstantina a Metoděje (dnes spolupatronů Evropy) u pluhu při křesťanské orbě radlicí Božího slova na nástěnné malbě z první třetiny 11. století, kterým se Znojmo (vedle Říma) může dnes pyšnit. Zatím se stále ještě „pyšní“, a to „díky“ J. Kacetlovi (JMM ve Znojmě), pohanem Přemyslem Oráčem v křesťanské kapli – viz internetové stránky majitele rotundy, Města Znojma, a jejího odborného správce, Jihomoravského muzea ve Znojmě, či „odborný“ výklad poskytovaný návštěvníkům z magnetofonového pásku v několika světových jazycích v samotné rotundě. Světovou   o s t u d u   si tedy dělá programově i město Znojmo samo. Medvědí službu české „vědě“ tu odvedla i Česká televize (16.3.2008).
K tomu srovnej zejména článek „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen, nebo stránky „Friedlovi »Přemyslovci« ve Znojmě“ a „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Pokud bychom neznali autora článku, museli bychom se domnívat, že se jedná o „rádobyvědecký“ počin nějakého zapomenutého národního buditele „českého pohanství“, rozhodně ne historika píšícího na počátku 21. století. Z jeho podání tzv. „přemyslovského“ mýtu je patrné, že metody a postupy středověkých literátů a jimi s oblibou používaná podobenství a obrazné vyjadřování zatím nepochopil a neporozuměl jim, byť se na toto období českých dějin specializuje.
Srovnej např. články: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“, „Tažné zvíře“, „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“, Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“ a „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
19 – Chybí tu ovšem konkrétní příklad alespoň jedné „z řady dalších evropských křesťanských zemí“.

Petr Šimík (2007, 2008).

Citace:
Pavlův list Efezským (Ef 6, 10-17)
Výzbroj proti zlému
(10) A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
(11) Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
(12) Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem,
       silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
(13) Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý
       postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(14) Stůjte tedy »opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
(15) obuti k pohotové službě evangeliu pokoje«
(16) a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
(17) Přijměte také »přilbu spasení« a »meč Ducha, jímž je slovo Boží«.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Kristiánova legenda, kap. 6 a 7
Zbraně víry
(Kníže Václav) „vždycky proti starému nepříteli chápaje se štítu víry a kopím Ducha svatého,
jež je slovo Boží, neústupně porážel povětrné mocnosti tohoto světa“.
(Kníže Václav) „políbil na rozloučenou všechny příbuzné a přátele
a vydal se na cestu, zbraněmi víry obrněn“.

Srovnání:
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký, Jirásek.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou....
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Přemyslovská pověst podle Kristiána“.
„Přemyslovská pověst podle Kosmy“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Dokumenty: „Egregiae virtutis“ (1980) o ustanovení sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje (spolu)patrony Evropy.
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“ (1985) k 1100. výročí úmrtí moravského arcibiskupa Metoděje.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“.
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Symbolika: „Národ Čechů v Božím městě (?!)“ aneb Konec dalšího mýtu.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“ (1 • 2 • 3)
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).
Kosmas (II, 31): Matylda zasahuje ve sporu dvou biskupů – pražského Jaromíra-Gebharta a olomouckého Jana I.
Kosmas (II, 32): Neautentická anekdota ze svatební noci Matyldy Toskánské s Welfem Bavorským.

Literatura:
• Hermenegild Jireček: Kosmas a jeho kronika. „Volných rozprav“ číslo třetí. Vlastním nákladem, Praha – Brno 1906.
• Václav Novotný: České dějiny, díl I., část 1. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Jan Laichter, Praha 1912.
• Václav Tille: Přemyslova otka. Český časopis historický (ČČH) 1917, s. 391.
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl první: Od prvověkosti až do roku 1253. L. Mazáč, Praha 1936, s. 70-71.
• Záviš Kalandra: České pohanství. Fr. Borový, Praha 1947.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Antonín Friedl: Královská kaple sv. Kateřiny ve Znojmě. Průvodce. Čedok, Praha 1953.
• Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia (reprint 1. vydání ORBIS, Praha 1963), Praha 2000.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 2, Praha 1985.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? In: Umění XXXVI, 1988, s. 297-307.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Bohumila Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance. Academia, Praha 1992, dotisk 1994, 1996.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Rudolf Chadraba: Svatoklimentská kotva a velkomoravská tradice. Acta universitatis palackianae olomucensis, facultas philosophica, Philosophica-aesthetica 16, Historia artium II. Olomouc 1995, s. 9-45.
• Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. Vydavatelství MU, Brno 1995.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě. Paseka, Praha a Litomyšl 1997.
• Josef Žemlička: Století posledních Přemyslovců. Melantrich, Praha 1998.
• Barbara Krzemieńska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století. Garamond, Praha 1999.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Vědecká redakce Dušan Třeštík. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Petr Šimík: Stručná ikonografie 3. pásu maleb ve znojemské rotundě. Příspěvek k ikonografické problematice románské výmalby znojemské rotundy. Brno 1999: www.znojemskarotunda.com – tl. IKONOGRAFIE.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set out, Praha 2000.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Ed. L. Polanský, J. Sláma, D. Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Klára Benešovská: Rotunda P. Marie a sv. Kateřiny. In: Deset století architektury, Sborník stejnojmenné výstavy, Praha 2001, s. 41 a 98.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště-Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Josef Válka: Dušan Třeštík v kontinuitě a diskontinuitě dějepisectví. In: Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. NLN, Praha 2003, s. 305-318.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Zuzana Všetečková: Nástěnné malby ve znojemské rotundě. Několik poznámek k jejich interpretaci. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. konference o rotundě, konané 25.-26. června 2003 ve Znojmě. Město Znojmo 2004, s. 124-130.
• Jan M. Klobušický: Kult sv. Kateřiny Alexandrijské a jeho šíření. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 155-165.
• Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová, úvod Dušan Třeštík, komentáře Petr Kopal, seznam rukopisů, vysvětlivky a poznámky Marie Bláhová, rejstříky Jan Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Editoři Martin Wihoda a Demeter Malaťák. Matice moravská, Brno 2006, s. 25-46.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

   MORAVIA MAGNA

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah