MM - otázky - Bořivojův křest pouze legenda? 1

MORAVIA MAGNA

NENÍ KRISTIÁNOVA HISTORKA
O BOŘIVOJOVĚ KŘTU METODĚJEM
OPRAVDU POUZE LEGENDOU?

I. ČÁST: BOŘIVOJŮV KŘEST

• „Naďa Profantová (1996)“
„Ludmilin a Bořivojův křest ovšem nepotvrzuje žádný nehagiografický (ani hagiografický – pozn. PŠ) soudobý pramen a mezi popisovanými událostmi a dobou vzniku Kristiánovy legendy (kde je první zmínka o jejich křtu – pozn. PŠ) leží více než stoletá průrva. Můžeme vůbec jejím údajům věřit, zvláště když se v jejím vyprávění vyskytují zjevně fantazijní motivy? Copak by tak obratný diplomat jako byl Svatopluk Veliký ponížil knížete, byť méně mocného, přec vládnoucího nad strategicky významnou zemí? Není Kristiánova legenda ve věci Bořivojova křtu opravdu pouze legendou?“ (N. Profantová 1996, s. 37n).

   (35) Ludmila, „když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmi zaníceně se oddávala jejich uctívání. Když tak oba žili pospolu (Ludmila a Bořivoj), z Božího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti přijali očistu svatého křtu a s nimi tak učinil zároveň i jejich poddaný lid“. Tolik praví legenda počínající slovy „Fuit in provincia Boemorum“.¹ A informace, které jsou v citované větě uvedené, totiž, že Ludmila byla pohanka a nepřijala křest dříve než po sňatku s Bořivojem, který byl v době sňatku též pohanem,² představují vše, na čem se, co se Ludmilina křtu týče, shodnou nejstarší václavské a ludmilské legendy.³
   Některé z nich tvrdí shodně s citovanou Fuit, že knížecí pár přijal křest společně,⁴ jiné uvádí jako prvního českého křesťanského knížete až Spytihněva a Ludmilin muž by podle nich zůstal pohanem (Crescente, Gumpold). To je nepravděpodobné, Ludmila by mohla vstoupit do manželství s pohanským knížetem jako křesťanka – a ani to by nebylo bez obtíží, protože církev neviděla smíšené sňatky ráda, sotva by se však nechala pokřtít, kdyby s jejím křtem nesouhlasil její pohanský muž.⁵ Otázka křesťanství byla koncem 9. století ve střední Evropě příliš politicky exponovaná, aby mohl kníže považovat křest své ženy za její soukromou záležitost. Oč je Bořivojovo pohanství méně pravděpodobné, o to lépe ladí se zájmy řezenské diecéze.⁶ Té se při prosazování nároků na církevní správu Čech naopak velmi nehodila ona historie Bořivojova a Ludmilina křtu, kterou vypráví téměř shodně Kristiánova legenda a cyrilometodějské legendy českého původu. Takto ji podává Kristiánova legenda:
   „... až na konec vláda nad tou zemí (Čechy) připadla jednomu z rodu těchto knížat Bořivojovi. ... Navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a   s v é h o lidu sobě svěřeného svého knížete nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu. A tu prý mu řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: Jaká běda, ty muž tak vynikající, a nestydíš se, žes (36) vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoli sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti? On pak řekl: V jaké nebezpečí bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské? ...
   Biskup Metoděj odpovídá: Staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků. ...
   Po poučení o víře a po jako med plynoucím povzbuzování se vrhnul kníže s celou družinou k nohám biskupovým a velmi snažně jej prosil, aby se tak bez prodlení stalo. ...
   Druhého dne poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry ... obrodil je přeposvátným pramenem křtu. A když ho ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha“.⁷
   O křtu, jenž přijal Bořivoj z rukou moravského arcibiskupa, ví i pozdější česká kronikářská tradice;⁸ s půvabným anachronismem, vždyť Rusko, které mu bylo nejbližším příkladem východního křesťanství, mělo od Metodějovy doby čekat ještě přes století na přijetí víry, píše (37) o Bořivojově křtu Dalimil: „prosí křta ot Svatopluka, krále moravského, a ot Metudie, arcibiskupa Velehradského. Ten arcibiskup Rusín bieše, mši slovansky slúžešie. Ten u Velehradu křtí Čecha prvého“.
   Ludmilin a Bořivojův křest ovšem nepotvrzuje ž á d n ý nehagiografický (ani hagiografický – pozn. PŠ) soudobý pramen a mezi popisovanými událostmi a dobou vzniku Kristiánovy legendy (kde je první zmínka o jejich křtu – pozn. PŠ) leží více než stoletá průrva. Můžeme vůbec jejím údajům věřit, zvláště když se v jejím vyprávění vyskytují zjevně fantazijní motivy? Copak by tak obratný diplomat jako byl Svatopluk Veliký ponížil knížete, byť méně mocného, přec vládnoucího nad strategicky významnou zemí? Není Kristiánova legenda ve věci Bořivojova křtu opravdu pouze legendou?⁹
   Historické prameny Kristiánovo podání Bořivojova křtu sice přímo nepotvrzují, avšak vytvářejí obraz, do kterého tento příběh dobře zapadá.¹⁰ Od avarských válek Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století až do roku 880 vystupují ve franských pramenech obě slovanské země, Česká a Moravská. Role, kterou jim franští analisté přiřkli, není příliš kladná, jako pars pro toto uveďme zápis Fuldských análů k roku 849: „Čechové jako obvykle, předstírajíce věrnost, pokoušejí se o vzpouru proti Frankům...“.
   Po roce 880 však jméno Čechů z pramenů mizí a zvláště při (38) válečném střetu mezi Moravou a Východofranskou říší v letech 883-884 se přímo skvějí svou nepřítomností.¹¹ Toto mlčení vysvětluje zpráva, že roku 890 dosáhl Svatopluk na Arnulfovi Korutanském uznání své vlády v Čechách. Zdá se tedy, že po roce 880 zmizeli Češi z franských análů proto, že se dostali pod nadvládu Moravanů (snad roku 883) a nevedli samostatnou zahraniční politiku. To plně koresponduje s Kristiánovým označením Svatopluka jako „krále“, kterému je Bořivoj podřízen.¹²
   Posílení moravského vlivu v Čechách dokládají pro poslední dvě desetiletí 9. století i archeologické nálezy. Na nejvýznamnějších přemyslovských i jiných hradištích (Levý Hradec, Praha, Budeč, předslavníkovská Libice, Stará Kouřim) se setkáváme s pohřebišti, kde nalézáme nejbohatší hroby vybavené shodně jako na Moravě. Se zlatými a stříbrnými, granulací a filigránem zdobenými šperky moravského původu, s obdobnými zbraněmi, zvláště pak sekerami-bradaticemi, i ostruhami jezdců.¹³
   Svatopluk dokázal stejně jako ostatní křesťanští panovníci té doby úspěšně spojovat šíření křesťanství s rozšiřováním vlastního území. Metodějova apoštolská činnost mohla někdy připomínat ultimátum. V Životě sv. Metoděje čteme příběh, který v ledačems připomíná okolnosti Bořivojova křtu. „Jeden velmi mocný kníže pohanský, sídlící na Visle, tupil křesťany a působil jim škody. Metoděj mu vzkázal: »Bude ti, synu, k dobru, dáš-li se pokřtíti dobrovolně ve své zemi, abys nebyl pokřtěn v zajetí a proti své vůli v cizí zemi, a vzpomeneš si na mě«. To se i stalo“.¹⁴ Také Bořivoj přijal křest v cizí zemi, ne-li přímo v zajetí, tedy na povinné návštěvě u svého pána, a i v jeho případě nalezneme ve Svatoplukově jednání prvky, které se blíží donucení (není s ním jednáno podle jeho vévodské hodnosti, ale „pro hanebnou modloslužbu“ je posazen na zem „s pasáky sviní“). Ovšem zdá se, že spíše než přímým vojenským vynucením byl vztah Bořivojovy podřízenosti vůči Svatoplukovi určován politickou úvahou; uznání Svatoplukovy nadvlády umožňovalo č e s k é m u knížeti posilovat vlastní pozici doma.¹⁵
   Historka o knížeti vykázaném od stolu mezi pasáky sviní se sice nezdá příliš uvěřitelná a důvěryhodnosti ji nedodává ani tvrzení historiků, že zákaz společného jídla pohanů s křesťany představoval běžnou praxi jihovýchodní karolinské misie v Korutanech a v Panonii. V konkrétní Bořivojově situaci vystupuje však plasticky symbolický smysl tohoto motivu. Chtěl-li si Bořivoj zajistit přístup mezi elitu Svatoplukova dvora, musel se stát křesťanem,¹⁶ a ještě nevyhnutelněji platil tento požadavek, pokud by chtěl Bořivoj vystupovat jako suverénní reprezentant české země vůči franským panovníkům. Ještě dnes čeština běžně užívá idiom (39) „sednout si s někým ke stolu jako rovný s rovným“ a v raném středověku byl hodovní stůl panovnických hostin zároveň stolem jednacím.¹⁷
   Pokud můžeme Bořivojův křest spojit s konkrétními historickými událostmi, můžeme se pokusit i odhadnout dobu, kdy k němu došlo. Udál se po Svatoplukově ovládnutí Čech, k němuž snad došlo v letech 882 až 883, nejpozději však roku 885, kdy arcibiskup Metoděj umírá. Nejpravděpodobnější se jeví rok 883.¹⁸
   [Pokračování ...].

Naďa Profantová (1996, s. 35-39).

Poznámky:

1 –	Viz český překlad ludmilské legendy Fuit od Bohumila Ryby.
2 –	Kristián (992-994) ve své legendě, sepsané až 120 let po vůbec první písemné zmínce o Bořivojovi (viz Fuldské anály k roku 872), nechává sice Bořivoje pokřtít až v dospělém věku (kap. 2), ale ještě před sňatkem s Ludmilou (kap. 3), jak vyplývá z logického řazení děje. Protože Ludmila pak „napodobila svého muže v náboženství křesťanském“, musela být rovněž pokřtěna ještě před sňatkem, protože „církev neviděla smíšené sňatky ráda“ (viz níže pozn. 5). Sňatek následuje až po křtu i u kronikáře Neplacha.
3 –	To je mylné a zavádějící tvrzení. V tom se „z těch nejstarších“ shodují pouze dvě ludmilské legendy – latinská Fuit a stsl. Proložní legenda o sv. Ludmile, sepsaná podle nedochované stsl. předlohy latinské legendy Fuit. Kristián totiž tvrdí pravý opak. Pokřtění Ludmily a sňatek následovaly až po Bořivojově křtu. Latinské legendy Crescente (po 974) a Gumpold (983), prokazatelně sepsané před Kristiánem, totiž knížete Bořivoje zcela manifestačně vynechávají, svoje vyprávění začínají až jeho synem Spytihněvem a jeho křtem. Přesto D. Třeštík (1997, s. 173-175) vyslovil názor, že Crescente i Fuit vznikly současně brzy po roce 974, a to dokonce ve stejném prostředí řezenských mnichů z kláštera sv. Jimrama, působících po založení kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě. To je ovšem zcela vyloučeno, jak lze vysledovat z obsahu prvních legend, měnícího se v závislosti na době a místě jejich vzniku. Srovnej např. článek „Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“. Pravděpodobnější je proto druhá z výše uvedených variant, a sice, že legenda Fuit je mladší než Kristián, jenž teprve po letech znovu uvedl Bořivoje na literární scénu. Nelze však říci, že se Fuit v otázce křtu Bořivoje a Ludmily s Kristiánem „shoduje“. Kronikář Neplach na základě Kristiánova popisu naopak usoudil, že sňatek následoval až po křtu!
4 –	Jedná se ovšem o legendy závislé na Kristiánovi, které byly sepsány mnohem později. Kromě toho je zcela nemožné, aby Bořivoj a Ludmila přijali křest společně – viz níže pozn. 5.
5 –	To je krásná ukázka brilantní logiky N. Profantové: Protože církev neviděla smíšené sňatky ráda, musel Ludmilin pohanský muž svolit k jejímu křtu. Přitom však Ludmila „v náboženství křesťanském ho napodobila“ (Kristián, kap. 3). Jak by ho ale mohla napodobit, kdyby byl pohan? Tyto zcela zbytečné a plané úvahy vycházejí z naivní, až dětsky bezvýhradné důvěry, s níž je některými odborníky přijímána Kristiánova historka o Bořivojově křtu až v dospělém věku – viz tab. 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“. Bořivoj, kníže moravský (a nepochybně Rostislavův syn), byl s jistotou pokřtěný hned v raném věku (851) a teprve o 20 let později, těsně před jejich svatbou, byla na Moravě pokřtěna jistě také Ludmila (v roce 871), neboť „církev neviděla smíšené sňatky ráda“* (N. Profantová 1996, s. 35). Srovnej „Granum“ k roku 894. Sňatek tedy uzavřeli rozhodně oba jako křesťané na Moravě. Teprve po svatbě oba odcházejí do Čech (viz úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“), neboť v roce 872 by se měl Bořivoj již účastnit boje pěti českých knížat s Franky kdesi u Vltavy.
6 –	Řezenská diecéze Bořivoje nikdy za pohana nepovažovala, to jen N. Profantová (podobně jako D. Třeštík) mylně interpretuje fakt, že bavorská Crescente Bořivoje vynechala. Tato legenda se zabývá výhradně českými křesťanskými knížaty, předchůdci sv. Václava, tzn. že začíná až Spytihněvem, který se v Čechách narodil. V řezenské diecézi muselo být totiž nepochybně velmi dobře známo, že Bořivoj, než se stal knížetem Čechů, byl kníže moravský, syn moravského krále Rostislava, největšího nepřítele bavorské církve. Pohana udělal z Bořivoje až později Kristián (a nikoliv bavorský legendista) jen proto, aby jej ve své legendě mohl dát pokřtít přímo arcibiskupem Metodějem. Jeho historka o Bořivojově křtu byla reakcí na tendenční podání historie vzniku křesťanství v Čechách jak z pera řezenského legendisty, tak mantovského biskupa Gumpolda. Srovnej tab. 3: „Bořivojův křest“. „Legendy jsou především tendenční literární útvar, jsou sice, etymologicky vzato, rovněž svědectví, ale mají dost málo společného s očitým svědkem, kterého jako absolutní míru pro každý historický pramen vypreparovala osvícenská historická kritika. Legendy píší o martyrech, o martyriu – a martyr je řecky svědek. Samozřejmě mučedník je svědek, ale svědek Kristův, svědek o pravdě křesťanského učení. O toto svědectví pro křesťanskou víru jde v našich (a ovšem i v cizích) legendách vesměs“ (O. Králík 1969, s. 10). „Legendy nejsou samozřejmě nějakým »kněžským podvodem«, jak si mysleli osvícenci a jak se tím třeba Josef Dobrovský ani netajil, považují pouze za pravdu nikoliv to, co skutečně existuje, nýbrž to, co by mělo být, zajímá je pouze a jedině absolutní ideál a život berou na vědomí jen potud, pokud tento ideál ilustruje“ (D. Třeštík 1997, s. 8). Neděje-li se tak v dostatečné míře, pak tento „ideál“ konstruují sami legendisté (viz např. „Bořivojův křest“).
7 –	Tento svérázný překlad Kristiána podle N. Profantové se výrazně liší jak od překladu A. Stříže (1967), tak také J. Ludvíkovského (1978). Ve zmíněných překladech se neříká, že by Bořivoj přijel na Moravu v nějaké záležitosti „svého lidu“, nýbrž „lidu sobě svěřeného“. A to je velmi podstatný rozdíl. Svěřit můžeme někomu jen něco – ať již dočasně, nebo trvale – co původně nebylo jeho! Dále si jistě povšimneme, že Bořivoj nepřijel ke králi Svatoplukovi na Moravu, ale ke knížeti „svému“ čili králi Svatoplukovi. Zřetelněji už tu Kristián Bořivojův moravský původ naznačit nemohl. (Další příklady uvádíme v II. části tohoto článku – tam pozn. 5, 13 a 17.) Pražští odborníci se ale domnívají, že tím chtěl Kristián vyjádřit pouze Bořivojovu podřízenost Svatoplukovi. To by se mohlo jevit jako dobrý argument, pokud bychom odhlédli od fuldského analisty, jenž k roku 895 zaznamenal Spytihněvovo skutečné poddání se králi Arnulfovi. O tom, že by kvůli tomu analista nechal Spytihněva nazývat Arnulfa „svým králem“ nemůže být řeči.
8 –	To pouze dokládá, že Dalimil měl k dispozici text Kristiánovy legendy, ale nedokazuje „historičnost“ Bořivojova křtu arcibiskupem Metodějem, byť některými pražskými odborníky velmi chtěnou – a proto i ochotně přijímanou (viz tab. 3).
9 –	Nepochybně ano, jenže N. Profantová (a další) zcela vědomě s legendou nadále zacházejí jako s textem očitého svědka, jenž „ještě za tepla“ zaznamenal před ním probíhající děj a dokonce „slovo od slova“ i dialog obou protagonistů (srovnej výše pozn. 6). Není divu, na doslovném znění Kristiánových historek čeští historikové postavili české dějiny. Stojí tedy na velmi chatrném základu.
10 –	To svědčí o Kristiánově obratnosti, s jakou do své legendy implementoval texty a motivy z antických i soudobých autorů nebo církevních příruček. K podobným praktikám viz P. Sommer (2001, s. 103): „...je však zřejmé, že volbou výrazových prostředků chtěl autor vyjádřit skutečnost, o jejíž pravdivosti nepochyboval nebo (a to spíše – pozn. PŠ) u níž chtěl dojem pravdivosti vyvolat“. Srovnej také Kristiánem použité motivy, převzaté z děl antických autorů, v článku: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“ – tam zejména pozn. 3.
11 –	Zde nám historička N. Profantová podala opět zjevně nepravdivou, účelově zkreslenou informaci. Nadlouho poslední zprávu o poselstvu Čech zaznamenaly Fuldské anály k roku 874. Teprve po Svatoplukově smrti (†894) se na historické scéně znovu vynořují knížata Čechů se svými předáky Spytihněvem a Vitislavem (viz Fuldské anály k roku 895). Autorka buď neumí pracovat s prameny, nebo svoje čtenáře záměrně uvádí v omyl (tím ovšem naplňuje skutkovou podstatu podvodu) – viz následující pozn. 12.
12 –	To je zase jen část pravdy. Čechové z pramenů mizí již po roce 874, neboť Svatopluk dosáhl uznání své vlády (a Metodějovy jurisdikce) v Čechách právě v uvedeném roce na jednání svého vyslance, kněze Jana z Benátek, s králem Ludvíkem ve Forchheimu – viz výše pozn. 11. A potom znovu v roce 882 na sněmu ve Wormsu a následně v roce 884 při jednání s císařem Karlem na Komiánském kopci poblíž Tullnu, u něhož byl asi přítomen i arcibiskup Metoděj – viz Život sv. Metoděje, kap. XVI (J. Vašica 1966, s. 240; J. Kolár 1998, s. 60). Bořivojova cesta na Moravu byla podle Kristiána první Bořivojovou akcí poté, co se stal knížetem Slovanů českých „skvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí“. Při ní byl u svého krále Svatopluka jen tak mimochodem údajně i pokřtěn. Pokud bychom vycházeli z tohoto Kristiánova textu, pak se to nemohlo stát až v roce 883, kdy Bořivojovi bylo asi 32 let a jeho synům 11 a 9, když se podle legend měli narodit až po křtu Bořivoje. První zprávu o Bořivojovi máme k roku 872 a po roce 874 Čechové ze zpráv analistů mizí – jejich vévodství bylo připojeno ke Svatoplukovu království. Vzápětí Regino k roku 876 už píše o spojeném „království* Slovanů, Čechů a Moravanů“. Viz mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. To znamená, že nejpozději v roce 875* usedl Bořivoj na pražský stolec jako Svatoplukův místodržící v Čechách, vše totiž muselo být již předem dohodnuto s Ludvíkem Němcem ve Forchheimu v roce 874. Pokud si dáme do souvislosti tyto informace analistů s Kristiánovým textem, že až po údajném křtu Bořivoj staví kostel nejprve na Levém Hradci (tzn. před rokem 875) a teprve pak, po údajné pohanské reakci, i na hradě jménem Praha (tzn. v roce 875, kdy usedl na pražský stolec), dostává se tím naplnění i Metodějovu proroctví, vyslovenému před údajným křtem: „Staneš se pánem pánů svých“. V roce 875 tedy i podle Kristiánovy verze Bořivoj usedá na pražský stolec jako křesťanský panovník. Až do té doby byl jen jedním z knížat Čechů (viz Fuldské anály k roku 872). Teprve tímto okamžikem se stává „knížetem Slovanů českých“.
13 –	Tyto hmotné nálezy svědčí nikoliv o pouhém „posílení moravského vlivu“, ale o Bořivojově moravském původu a o přítomnosti jeho moravské knížecí družiny na „přemyslovských“ hradištích ve středních Čechách, tj. na Mělníku, na Levém Hradci, na hradě jménem Praha a na Budči – viz mapka.
14 –	N. Profantová se vůbec nepozastavuje nad tím, že Metodějův životopisec více než 100 let před Kristiánem, a tedy mnohem blíže oné „události“, se sice zmiňuje o křtu jakéhosi nejmenovaného vislanského knížete, ale o Bořivojovu křtu Metodějem neví nic, neboť o něm mlčí. Mohl by si to vůbec dovolit, když podle D. Třeštíka (1997, s. 335, 445) a J. Slámy (2001, s. 350, pozn. 7) údajně samotný král Svatopluk Veliký byl při křtu dokonce Bořivojovým kmotrem, čímž mezi nimi mělo vzniknout „duchovní příbuzenství“ – pouto silnější než pokrevní? Přitom víme, že Svatoplukovo jméno musel autor Metodějova životopisu doplnit vedle Rostislava coby spoluautora žádosti o biskupa a učitele byzantskému císaři Michaelu III. (viz ŽM V), ač se sám na vyslání poselstva do Byzance nepodílel (srovnej ŽK XIV). Otázka tedy zní: „Pokud by Metoděj skutečně pokřtil Bořivoje na Svatoplukově dvoře, jak to napsal Kristián (podle D. Třeštíka, l. c., v roce 883), mohl by Metodějův životopisec (886) pouhé 3 roky po údajném křtu takovou informaci včetně Svatoplukova kmotrovství svévolně zamlčet?“ Odpověď zní: „Jistěže n e m o h l ! “ Pak je ovšem Kristiánova historka o křtu smyšlená. Později svůj nápad se Svatoplukovým kmotrovstvím D. Třeštík (2001, s. 42) zásadně revidoval, když za Bořivojova kmotra prohlásil přímo arcibiskupa Metoděje. Nabyl patrně přesvědčení, že čím více kmotrů, tím pravdivější bude historka o křtu, ovšem v rozporu s lidovou moudrostí: „Mnoho psů, zajícova smrt“.
15 –	To je nepravdivá informace. N. Profantová „zapomněla“ uvést, že se jedná o pouhou nepodloženou historku, nikoliv o historický fakt (viz výše pozn. 14). Také její další domněnka, že Bořivoj b y l český kníže, nemá věcnou oporu nikde v soudobých pramenech ani v Kristiánově textu. Právě naopak, protože n e b y l český kníže, vynechala ho bavorská recenze legendy Crescente, která se zabývala počátky českého křesťanství – viz článek: „Proč Crescente vynechala Bořivoje?“. Proto i ve zprávě Fuldských análů k roku 872 bylo jeho jméno doplněno až dodatečně. Byl knížetem Čechů, ale původem z Moravy, jak uvedla legenda „O pustynnike Ivaně“ a jak i Kristián mnohokrát naznačil (viz výše pozn. 7). Viz L. Galuška (1996): „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
16 –	To je naprostý nesmysl. Bořivoj neměl zapotřebí si křtem zajišťovat přístup mezi elitu. Vždyť křesťan byl již od raného věku. A jako kníže moravský k této elitě vždy patřil – viz výše pozn. 15.
17 –	To samozřejmě nedokazuje historičnost Bořivojova křtu Metodějem.
18 –	Navrhované řešení N. Profantové je v zásadním rozporu nejen s historickým pozadím, ale i se samotným Kristiánovým vyprávěním – viz výše pozn. 12 a 14. Některé souvislosti autorce zcela zjevně unikají. Kristián, Fuit i Proložní legenda říkají, že děti se mladému páru narodily až po křtu Ludmily, jež v náboženství křesťanském napodobila svého manžela. A kdy se jim narodili synové víme z jejich dožitého věku, určeného antropologicko lékařským průzkumem jejich kosterních pozůstatků (viz tab. 12) a ze známého data jejich úmrtí. Spytihněv by se měl narodit v roce 872 a Vratislav asi o 2 roky později. Bořivoj i Ludmila tedy museli být pokřtěni před rokem 872. Bořivoj hned v raném věku (851) a Ludmila nejpozději v roce 871 ještě před sňatkem s Bořivojem. V té době však byl arcibiskup Metoděj stále ještě konfinován bavorskými biskupy (L. E. Havlík 1992, s. 162n). Srovnej „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!). Něco jiného jsou Kristiánovy účelové historky, z nichž N. Profantová dedukuje další nezvratné skutečnosti, a něco jiného je skutečná historie – srovnej tabulku 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“, tabulku 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“ a zejména tabulku 6: „Životní data kněžny Ludmily“.

Petr Šimík (2006).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu dle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Aktuality: „Nově otevřený Památník Velké Moravy ve Starém Městě“ aneb Budeme následovat »lživé učitele«?
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
• Jaroslav Kolár: Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír 78 (129), č. 8, 1999, s. 453-455.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference, 28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR Brno 17, Brno 2001, s. 349-353.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah