(47) ...dostáváme se ke Kosmově kronice, dílu jež zpracovalo staré zprávy, dokumenty, tradici i prvky vlastní koncepce v prvou velkou syntézu, která se zároveň stala základem české kronikářské tradice.¹ O autoru víme, že jeho předek, kněz, přišel do Čech z Polska jako zajatec Břetislavův,² on sám pak studoval zprvu (kolem roku 1074) v Praze, později v Lutychu; pak se stal kanovníkem a potom děkanem svatovítského kostela. Kroniku psal v letech 1119-1125 a zemřel více než osmdesátiletý 21. října 1125. Byl klasicky vzdělán, ve svém úřadě stál blízko pražským biskupům a byl jistě dobře obeznámen s událostmi, jejichž dobu prožil; jistě právem prohlašuje na konci své prvé knihy, že přistupuje k líčení toho, co sám viděl nebo od očitých svědků pravdivě slyšel. Jeho druhou (1038-1092) a třetí (1092-1125) knihu možno tedy pojímat jako autentický, i když mnohdy tendenční pramen. Problémem je ovšem jeho prvá kniha, v níž rozlišuje „bájné vyprávění starců“³ a – od Bořivojova křtu, jejž omylem klade do roku 894 – „pravdivé podání věrohodných“.⁴ Někde můžeme přímo určit její pramen, zvláště Reginona Prümského. Jinde však vynechává – s odůvodněním, jež se samo usvědčuje jako výmluva – a odkazuje na prameny, dnes neexistující nebo zakuklené v jiných památkách; k nim patří zvláště díla uváděná k době Václavově: privilegium církve moravské, epilog Moravy a Čech, životopis Václavův.⁵ Nejobtížnější problémy nám však přináší jeho líčení nejstaršího období; zčásti sám bájil s hojným použitím vzorů antické literatury,⁶ zčásti však psal na podkladě dobré, staré tradice. Tu je ovšem jeho zorné pole silně teritoriálně omezeno, především na okolí Prahy a na území při dolní Ohři a Bělině;⁷ o východočeském knížectví se dovídáme až při smrti Slavníkově. Často zamlčuje záměrně; zvláště je to nápadné v otázkách Vratislavova Vyšehradu a slovanské Sázavy,⁸ takže tu Kosmova kronika (48) přímo inspirovala svou mezerovitostí tvorbu dvou pokračovatelů. Prvé mlčení se vykládá tím, že stranil biskupu Jaromírovi, druhé nenávistí k slovanské liturgii; nezapomeňme však, že o této liturgii mlčel v době, kdy bylo snadno a osobně prospěšno ji tupit.⁹ Národnostně je jeho stanovisko výrazně české; vůči Srbům ba i Polákům projevuje antipatie.¹⁰
   Kronika začíná, jak bývá obvyklé, potopou světa a babylónským zmatením jazyků; autor však rychle přechází k popisu Čech, jejichž orografického rázu i hydrologické jednoty si je vědom. A již vstupuje do země „Bohemus“ se svým lidem, rek, jenž dal zemi své jméno. Následuje líčení zlatého věku, v němž vystupuje Crocco (v pozdních opisech též Groh, Grecko), jméno, s jehož obdobou se setkáváme nejen u Poláků, ale i u národností západoevropských. Kosmas zdůrazňuje jeho bohatství i rozvážnou diskrétnost v soudech, pro niž k němu „jako včely k úlům“ přicházeli nejen vlastní soukmenovci, ale příslušníci jiných kmenů (ex totius provinciae plebibus, doslova: z národů celé provincie). Autor připisuje mu pustý hrad na Zbečensku, podle našich poznatků osídlení toho území zřejmě fiktivní. Pověst o třech dcerách Krokových, vyšperkovaná příměry s antickými náměty, má hodně alegorický ráz; konkrétnosti se autor snaží dodat těmto symbolickým postavám¹¹ tím, že s každou spojuje skutečný objekt. Kazi je tu doložena mohylou nad břehem Mže při cestě pohořím Osseca (v kapitulním rukopise ze 14. století Ossieka) do částí (partes) Bechyňska; jako doklad její památky přidává autor ještě přísloví. Tetka (též Tethka, Tetnka, Thetka, Tetcka, Thechka) je spojena s hradiskem   t e t í n s k ý m   a Lubussa (v kapitulním rukopise Libussie) s   L i b u š í n e m   (Lubosin, Libossin, Lubossam, Libussin), označeným jako „hradisko tehdy přemocné“, urbs tunc potentissima. Toto hradisko, jak uvidíme, dnes již dobře známe, ale spojit tyto poznatky s představou Kosmovou znamená řadu problémů.¹² Postava Libuše, v níž se spojuje Kristiánova hadačka s dalšími prvky, prozrazujícími různorodý literární původ, je vůbec záhadná; překvapuje již její mužské jméno a přímo udivuje Kosmovo střídání ušlechtilé chvály s přímo nechutnými výrazy a lascivním líčením soudní scény.¹³ Přemysl (Premizl, Primizl, Prziemysl, Przemysl) je jakoby střižen podle antických předloh, zvláště Cincinnata a Curtia; Kristiánovo „cui tantum agriculturae officium erat“ je tu převedeno z příhany do polohy chvály rolnictví.¹⁴

   Je tu vyprávění o zmizevších volcích, rozpučelé a ve dvou odnožích opět uschlé lískovice, lýčené kabele a střevících, ne však o železném stole; o střevících je zmínka, že jsou dosud chovány v knížecí komoře na Vyšehradě, Kosmas však neuvádí, že by je byl (49) viděl.¹⁵ Libuše vítá Přemysla na nejmenovaném hradisku, avšak Prahu zakládá pak z jakéhosi menšího sídla (villa), vzdáleného 30 stadií (6 km) od budoucího ústředního hradiska. Je tu etymologie názvu místa po dveřním prahu. V kratičké věštbě budoucnosti Prahy jsou alegoricky naznačeni kníže Václav a biskup Vojtěch. Bezprostředně po zprávě o založení Prahy následuje rudiment pověsti o dívčí válce. Motivace je velmi jednoduchá: panny této země beze jha dospívaly jako Amazonky a zabývaly se vojenstvím a sportem, oděvem pak se nelišily od jinochů podobně jako u Polovců (uvedených zajímavě jako „gens Scitica Plauci sive Picenatici“).¹⁶
   ...To záhadné líčení jakýchsi erotických her uzavírá Kosmas větou: a od onoho času, po smrti kněžny Libuše, jsou naše ženy pod mocí mužů. Hned pak se krátce zmiňuje o smrti Přemyslově a sedmi dalších knížatech; původně prohlašuje, že o nich nechce psát jednak proto, že „břichu a spánku oddáni, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku“, jednak proto, že nikdo o nich tehdy nic nezapsal, ale v další kapitole se přece jen vrací do doby předposledního knížete Neklana, k lucké válce.¹⁷

Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin, kap. III. – Kronikářská tradice.

Petr Šimík (2005).

Citace:
Pavlův první list Korintským (1K 3, 9)
Pravý pohled na Boží služebníky
  (9) Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.

Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994.

Srovnání:
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Kmenová území v Čechách dle R. Turka (1982) po korekci P. Randuse (2007)“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Přemyslovská pověst podle Kristiána“.
„Přemyslovská pověst podle Kosmy“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Kosmas (III, 8) k roku 1099“ – Bořivoj II. obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas (III, 15) k roku 1101“ – císař dal odznaky knížectví a korouhev Oldřichovi Brněnskému.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o „správné“ datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“.
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut sv. Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).
Kosmas (II, 31): Matylda zasahuje ve sporu dvou biskupů – pražského Jaromíra-Gebharta a olomouckého Jana I.
Kosmas (II, 32): Neautentická anekdota ze svatební noci Matyldy Toskánské s Welfem Bavorským.