MM - úvahy - P. Šimík: Vznik přemyslovské pověsti

MORAVIA MAGNA

VZNIK A PŮVOD PŘEMYSLOVSKÉ POVĚSTI

ANEB „KDO SE SKRÝVÁ ZA KRISTIÁNOVÝM ORÁČEM?“

Petr Šimík

Podle dnes obecně přijímané hypotézy kníže Bořivoj – původně pohan a pak první křesťanský kníže v Čechách – byl podle pověsti potomkem pohanského oráče Přemysla,* jehož Slované čeští „někde“ nalezli na radu hadačky (Kristián 992-994), resp. je k němu (do Stadic) přivedl Libušin kůň (Kosmas 1120), a ustanovili si ho knížetem čili správcem. Náš článek nabízí k této „ č e s k é “ mytické verzi hypotézy o původu „přemyslovského“ panovnického rodu alternativu „ m o r a v s k o u “ , založenou na skutečné historické události. Zabývá se hypotézou, a snad můžeme říci teorií, o tomtéž Bořivojovi, moravském knížeti, který byl skutečně potomkem oráče, jenže křesťanského krále-oráče Rostislava. Kníže Bořivoj pak na žádost Slovanů českých přišel do Čech pomoci zavést křesťanství. Tato teorie byla i v Čechách obecně přijímána jako zcela samozřejmý fakt ještě před založením pražského biskupství (973/976). Teprve o dvacet let později byla vůbec p o p r v é upravena Kristiánem do podoby známé z jeho legendy (kap. 2).

Obr. 1. Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka
ve srovnání se středočeským minivévodstvím Bořivoje a jeho synů.
Zvětšená mapka včetně legendy viz „mapky“.

I. Na počátku byla historická událost
Bořivojův příchod do Čech a co mu předcházelo

   a) Rostislav vévodou moravských Slovanů
   V roce 846, podle zprávy Fuldských análů, východofranský král Ludvík Němec vytáhl s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Uspořádal zde a urovnal vše podle vlastního uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Někdy kolem roku 851 se z Rostislavova knížecího lože narodil prvorozený syn, který při křtu dostal jméno Bořivoj. V roce 855 byl Rostislav již „opevněn tou nejpevnější hradbou“ a král Ludvík se tehdy z Moravy „vrátil bez vítězství“.
   Přenesme se nyní až na přelom 60. a 70. let 9. století. Na Velké Moravě stále ještě vládl Rostislav, správou Nitranska byl pověřen jeho synovec Svatopluk, který měl tehdy asi 22 let. Byzantští věrozvěstové Konstantin a Metoděj, které Rostislav v roce 862 pozval na Moravu, již dokončili svou práci (863-867) a odešli se svými učedníky do Říma, aby mohli být vysvěceni na kněze.¹ Píše se rok 869. Konstantin v Římě zemřel, když nedlouho předtím přijal mnišské jméno Cyril. Papež Hadrián II. právě vysvětil Metoděje na arcibiskupa panonského.² Rostislav mohl být spokojený. Dokázal vojensky uhájit nezávislost země na východofranské říši Ludvíka Němce, založil vlastní moravskou zemskou církev, nepodléhající již bavorskému episkopátu, nýbrž přímo papeži. Upevnil svoji říši mocensky a církevně ji osamostatnil – měl vlastního arcibiskupa, do jehož pravomoci vedle Moravy patřila Kocelova Panonie, Svatoplukovo Nitransko a „nepochybně“ i dosud pohanské Čechy.³ Rostislavovo úspěšné počínání právě Čechové bedlivě sledovali, protože jejich území dosud leželo v zájmové sféře pasovského biskupství. Křest čtrnácti českých knížat v Řezně roku 845 byl dávno zapomenut⁴ a Čechy nadále sdíleli osud s Rostislavovou Moravou. Kníže ze Zabrušan na Bílinsku si zde našel nevěstu, Vistrachův syn Slavitah nalezl u Rostislava azyl.⁵ Bylo ale zřejmé, že christianizaci se Čechové stejně nevyhnou. Při rozhodování, zda křesťanství přijmou od „uctívačů kříže“ z Bavorska,⁶ nebo ve slovanské podobě z Moravy, padla volba jednoznačně na Moravu. Někdy v této době Rostislav začal domlouvat dynastický sňatek svého mezitím již dospělého syna Bořivoje (18 let) s Ludmilou (14 let),⁷ dcerou pšovského vévody Slavibora (Slaviboris). Podmínkou pochopitelně bylo, že Ludmila přijme na Moravě křest, moravský aristokrat si přece nemohl vzít za ženu pohanku. Ale pro bouřlivé události, které se vzápětí začaly na Moravě odehrávat,⁸ musela být celá akce odložena na později.

   b) Dynastický sňatek Bořivoje a Ludmily
   V následujícím roce (870) za dramatických okolností Svatopluk lstí svého strýce Rostislava zajal, vydal Karlomanovi, jednomu z Ludvíkových synů a správci východní marky. Rostislav byl obviněn z nevěrnosti, které se jako říšský dux dopustil odbojem proti svému králi. Ludvík Němec pak v Řezně rozhodl, aby k smrti odsouzený Rostislav byl pouze zbaven zraku. Svatopluk se sám zmocnil vlády na Moravě za asistence správců jmenovaných Karlomanem.⁹ Přihlížel pak zatčení arcibiskupa Metoděje, aniž by cokoliv učinil v jeho prospěch. Tím svůj úkol splnil a stal se teď pro Franky v podstatě nepotřebný. Zanedlouho také „byl nařčen ze zločinu nevěrnosti“ a zatčen.¹⁰ Snad až v bavorském vězení si uvědomil, že byl na bavorské šachovnici jen pouhou figurkou, obětovanou pro konečné vítězství. Správy Moravy se chopila hrabata Vilém a Engilšalk, která předtím Svatopluka obvinila, a moravská správní střediska obsadila svými posádkami. Na Moravě vzápětí vypuklo povstání (871). Do čela si Moravané zvolili jakéhosi kněze Slavomíra (Sclagamar), Rostislavova či Svatoplukova příbuzného, neboť se domnívali, že Svatopluk zahynul.¹¹ Povstání bylo úspěšné, Moravané postupně dobyli jeden hrad za druhým zase zpět.¹²
   Teprve nyní, po dvou letech, došlo k uskutečnění původního Rostislavova záměru, i když on sám u něj již chyběl. Moravané se vypravili do Čech pro kněžnu Ludmilu a současně požádali česká knížata o vojenskou pomoc, protože očekávali nový nápor Bavorů. Při návratu na Moravu byl jejich společný průvod, čítající 644 koní, sedel a štítů, u nějaké pohraniční pevnosti přepaden bavorským vojskem. Výprava údajně uhájila jen holé životy, jinak o vše, co v rychlosti musela zanechat před úzkým průchodem hradbou, prý přišla. Na Moravě byla pak Ludmila pokřtěna a oddána s Bořivojem. Metoděj zcela jistě a Svatopluk s velkou pravděpodobností u toho ale nebyli.¹³ Bořivoj se snad měl stát nástupcem svého otce Rostislava a bratrance Svatopluka na moravském královském stolci, neboť kněz Slavomír, kvůli svému svěcení, volbu přijal jen pod hrozbou smrti,¹⁴ a o Svatoplukově osudu v bavorském vězení si Moravané žádné iluze rozhodně nedělali.
   Mezitím byl Svatopluk zbaven falešného obvinění a propuštěn. Nabídl se totiž, že v čele bavorského vojska Slavomíra přemůže. Na Moravě u „starého Rostislavova města“ se však se Slavomírem, posíleným kontingentem z Čech, spojil a společně způsobili Karlomanovu vojsku „záhubu“.¹⁵ Vilém a Engilšalk přitom padli. Poté, co se Svatopluk takto slavně vrátil na Moravu, Bořivoj s Ludmilou, podle Rostislavova původního plánu, odcházejí do Čech (871/872) s knězem řeckého jména Kaichos i s početnou velkomoravskou knížecí družinou a na Levém Hradci dávají postavit první kostel v Čechách, zasvěcený sv. Klimentovi.¹⁶ V roce 872 by se Bořivoj měl již účastnit boje pěti českých knížat s franským vojskem někde u Vltavy. Ve zprávě Fuldských análů k tomuto roku je uveden dodatečně pouze v marginálii jako Goriwei.¹⁷ V Čechách se knížecímu páru narodí synové Spytihněv (872/873) a Vratislav (874).¹⁸ V roce 875 moravský Bořivoj již zřejmě usedá na pražský stolec, obklopen svou moravskou knížecí družinou.¹⁹

Obr. 2. Grafické znázornění vlády Rostislava na Velké Moravě a jeho syna Bořivoje v Čechách.
Významné události, které se na Moravě a v Čechách odehrály mezi léty 845-895.

1 –	Rostislav dosazen Ludvíkem na moravský stolec.	9 –	Bořivoj bojuje u Vltavy. Narodil se syn Spytihněv.
2 –	Narození syna Bořivoje a jeho křest.	10 –	Jednání ve Forchheimu. Narodil se syn Vratislav.
3 –	Rostislav odmítl poslušnost a nazývá se králem.	11 –	Bořivoj usedl na pražský stolec.
4 –	Rostislav se opevnil tou nejpevnější hradbou.	12 –	Zemřel arcibiskup Metoděj.
5 –	Na Moravu přicházejí Konstantin a Metoděj.	13 –	Zemřel Bořivoj, regentské vlády se ujala Ludmila.
6 –	Metoděj vysvěcen na arcibiskupa panonského.	14 –	Arnulf „postoupil“ Čechy Svatoplukovi.
7 –	Rostislav Svatoplukem vydán Frankům a oslepen. Někdy na podzim byl zatčen také Metoděj.	15 –	Zemřel Svatopluk, na stolec nastoupil Mojmír II. V Čechách se ujímají vlády Spytihněv a Vratislav.
8 –	Ludmila na Moravě pokřtěna a bere si Bořivoje, oba odcházejí do Čech. Na Moravě vládne Svatopluk.	16 –	Spytihněv a Vitislav se poddali v Řezně Arnulfovi, Spytihněv tu patrně přijal křest.

II. Bořivojův příchod do Čech v pozdějším literárním zpracování
Orba a pluh v sobě tají křesťanskou symboliku

   a) Rostislav nahrazen v pověsti Přemyslem
   Před výše nastíněnou základní dějinnou osnovu byli postaveni pozdější domácí legendisté a kronikáři. Zpočátku se nad moravským původem Bořivoje, prvního křesťanského knížete Čechů, nepozastavovali, za existence Velkomoravské říše jej brali jako realitu. Patrně nejstarší česká staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“, zachovaná v opisech cyrilicí ze 17. století, ještě zdůrazňuje, že byl „kníže moravský“. Byla sepsána hlaholicí v Čechách snad již před rokem 906, v každém případě však ještě za života kněžny Ludmily (do roku 921).²⁰ Po pádu Velké Moravy v roce 906 se ukázalo, že šance na znovunabytí její bývalé velikosti a významu jsou velmi malé, i když nadále v nějaké formě přežívala.²¹
   Po zřízení pražského latinského biskupství (973/976) se situace zásadním způsobem změnila. Od doby Bořivojova příchodu do Čech již uplynulo celých 100 let. Nejstarší václavské legendy, které v této době vznikají, o Bořivojovi najednou mlčí.²² Do latinsky psané literatury jeho jméno vrací až jeden z jeho potomků – mnich z řezenského kláštera sv. Jimrama působící u sv. Jiří – Kristián (992-994), bratr tehdy vládnoucího knížete Boleslava II. (972-999), v legendě „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“. Ovšem nejdříve musel z Bořivojova otce Rostislava udělat prozíravého a rozvážného oráče Přemysla, kterého Slované čeští na radu hadačky panny někde „nalezli“, z jehož potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli.²³ Teprve nyní se jméno Bořivoj mohlo objevit také v české recenzi Crescente, ve II. stsl. legendě a v legendě Fuit. Jméno skutečného Bořivojova otce se však ani Kristián ani žádný z dalších legendistů neodvážil zaznamenat. Církevní tresty, které by patrně následovaly, každého odradily.²⁴ Zatímco v české pověsti byl Rostislav nahrazen Přemyslem, v pozdějších písemných pramenech je důsledně nazýván „Svatopluk“, „Svatopluk první“ (primus), „Svatopluk starší“ (senior) nebo „starší král“ (senior rex).
   Kristiánův zárodek přemyslovské pověsti převzal na počátku 12. století Kosmas (1120) a náležitě rozvinul. Mezi oráče Přemysla a jeho potomka Bořivoje vložil sedm nikdy neexistujících mytických knížat, přičemž Bořivoje měl zplodit poslední, sedmý Hostivít.

Obr. 3. Býčí souspřeží, pluh, radlice (Božího) slova, orba úhoru srdcí pohanských,
vzdělávání (Božích) polí, duchovní setba, setba pšenice dobrých skutků,
setba semen z proroků a evangelií, sklizeň snopků úrody víry
do stodoly Kristovy – v legendách i ve výtvarném umění
často užívaná křesťanská symbolika.

   b) Křesťanská symbolika orby
   Odkud Kristián vzal jméno Přemysl? Vzniklo uměle z Ciceronova spisku De inventione nebo z jiné literatury²⁵ a z charakteristiky moravského krále Rostislava coby moudrého, přemýšlivého, prozíravého a rozvážného panovníka, „kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl²⁶ a spravoval“,²⁷ „jenž vládl veškeré zemi jako vznešený císař“, jak o něm Kristián sám napsal, aniž by ho ovšem jmenoval, ač ho velmi dobře znal.²⁸ A proč se zabýval jen orbou či „vzděláváním polí“? Protože „orba“, „setba semen z proroků a evangelií“, „sklizeň snopků úrody víry do stodoly Pána našeho Ježíše Krista“ – to vše byla v Kristiánově době obecně známá křesťanská symbolika, alespoň mezi vzdělanci v církevních kruzích. Oněmi „vzdělávanými poli“ jsou pak nepochybně míněna „Boží pole“.²⁹ V dnešní značně sekularizované společnosti nakreslený pluh či samotná radlice u člověka nezatíženého četbou vyvolá jasnou představu „kypření půdy“ před setbou, u znalce antické literatury „zakládání města“, u učeného vzdělance symboliku „jarního novoročí“ či „svatého sňatku“ (hieros gamos), u českého historika „oborávání proti moru“ či „lstí získané území“, u věřícího člověka znalého Bible a moravských a českých legend „šíření křesťanství“.³⁰ Přitom všichni jistě mají pravdu. Měli takové spektrum možností i lidé žijící na konci 10. a v první polovině 11. století, když hlavním a téměř jediným informačním zdrojem pro ně bylo předčítání legend, citace z Písma, nedělní bohoslužba a malby na stěnách jejich kostelíka, popřípadě poutního kostela?
   V době, o níž jsme mluvili na začátku, tj. kolem roku 869, Čechové také hledali, „kdo by je vedl k pravdě a její smysl vyložil“, čili kdo by v Čechách zavedl křesťanství. A na Moravě „nalezli“ krále-oráče Rostislava, dali mu za manželku onu hadačku-pannu („svatý sňatek“ – hieros gamos), která je tu personifikací Čech (personifikace země, Vlády), a „napříště z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli“. A zde se nám příběhy propojují. Vladařem čili vévodou Čechů se stal moravský kníže Bořivoj, syn krále-oráče Rostislava, jemuž dali za manželku pšovskou kněžnu Ludmilu. V tomto bodě tedy Kristián a Kosmas opravdu nelhali, Bořivoj byl skutečně potomkem oráče, jenže k ř e s ť a n s k é h o .³¹
   Proč „Přemyslovci“, potomci slavného a mocného velkomoravského rodu Mojmírovců, nakonec asi sami převzali (někdy ve druhé polovině 12. století) latiníky podsunutou verzi pověsti se smyšlenými starobylými pohanskými českými předky? K tomu podává celkem přesvědčivé vysvětlení Kosmas (I, 7).³²

Petr Šimík (2004).

Poznámky:

* –	Už jenom toto slovní spojení – pohanský oráč – je pro konec 10. století, natož pro počátek 12., zcela absurdní, jak vyplývá z dobových pramenů (Život sv. Metoděje, Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději, Kristián, Život sv. Prokopa). Kristián i Kosmas museli nutně předpokládat, že soudný čtenář se nad tím přinejmenším pozastaví. Srovnej zejména: býk – symbol apoštolů všech dob (Aurelius Augustinus: De doctrina christiana), Konstantin a Metoděj jako souspřeží, jež táhne jednu brázdu (ŽM VII), orba úhoru srdcí pohanských radlicí slova (Božího), setba pšenice dobrých skutků, sklizeň snopků úrody víry do stodoly Kristovy (Kosmas I, 22). Přesto se u renomovaných pražských vědců můžeme setkat s dogmatickým lpěním na doslovném znění Kosmova textu, jakoby se jednalo o analistický záznam historické skutečnosti, např.: „Kosmův výčet osmi jmen knížat vládnoucích před Bořivojem nemusí sice být kronikářovým naprostým výmyslem (s podobnými katalogy předků se totiž setkáváme i u jiných raně středověkých vládnoucích rodů), avšak o skutečné historii nám nic neříká. Při absenci dějepisných zpráv mohou být proto o Bořivojově původu vyslovovány pouze hypotézy“ (J. Sláma 2001, s. 349). On sám se tím ovšem řídit nemusí. Bořivoje vytrvale nazývá „Přemyslovec“ a ve zprávě Fuldských análů k roku 872 ho a priori počítá mezi „další“ česká knížata. Příklad takového „podobného“ katalogu předků či odkaz na něj však J. Sláma pro jistotu neuvádí, neboť v „podobných“ katalozích zmínku o pohanských předcích většinou nenajdeme. Ale i kdyby, nebyli by namalováni, ba dokonce glorifikováni na stěně křesťanské kaple. To má být podle řady zejména pražských „odborníků“ údajně pouze moravská, znojemská specialita. Jenže Kosmův „rodokmen“ je historicky nemožný pro dobu, ke které se hlásí a nemohl být t r a d o v á n . Je fiktivní a vznikl dodatečně (V. Karbusický 1995, s. 221). Totéž, co o původu, samozřejmě platí i o Bořivojově křtu Metodějem až v dospělém věku (Kristián, kap. 2), o němž také nemáme žádnou „dějepisnou zprávu“ (proto lze o něm hovořit jen hypoteticky), přesto o něm někteří vědci s oblibou mluví jako o „historickém faktu“! To je pak logicky přivádí na scestí – viz tab. 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“. Týká se to i samotného J. Slámy a jeho zmatené úvahy „o nesporném* duchovním příbuzenství mezi Bořivojem a Svatoplukem“* (J. Sláma 2001, s. 350 pozn. 7), založené na této smyšlence. Antropologem E. Vlčkem zjištěnou stejnou anomálii vnějšího zvukovodu a shodnou krevní skupinu B u Svatopluka a Bořivoje však rozhodně nezpůsobilo „duchovní příbuzenství“, které mezi nimi mělo vzniknout na základě údajného Svatoplukova kmotrovství při Bořivojově moravském křtu, kterým Kristiánovu smyšlenou historku J. Sláma ještě iniciativně vylepšil. Jeho nabádavá slova pro něj samotného neplatí, ON se jimi řídit nemusí, jen ti DRUZÍ.
1 –	Život Konstantina Filosofa, kap. XVII; Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. VI.
2 –	Viz list papeže Hadriána II. Rostislavu a Svatopluku a Kocelovi z roku 869.
3 –	„Arcibiskupskou pravomoc Metodějovu, vztahující se nepochybně* i na Čechy, bavorská církev nikdy neuznala“* (D. Třeštík 1997, s. 173, 191, 322). Nicméně východofranští panovníci ji od roku 874 až do Svatoplukovy smrti (†894) byli nuceni uznávat – srovnej zprávy Fuldských análů k roku 874, 884, 890, 894, 895 a Reginona z Prümu k roku 876 a 890.
4 –	Z nějakého důvodu byl křest čtrnácti knížat Boemanů v roce 845 zapomenut tak dokonale, že ani jedna ze stran se na něj už nikdy později neodvolávala (M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 200-201). Proč se na něj neodvolávali „Přemyslovci“, je zřejmé. Tehdy to byli ještě Mojmírovci a křest čtrnácti knížat v Řezně v roce 845 se jich netýkal. Proto se o něm Kristián, sám Mojmírovec, ani slůvkem nezmiňuje. Historii svého rodu začíná v kap. 1 křesťanským králem-oráčem Rostislavem na Moravě (i když ho nejmenuje, z kontextu je zřejmé, že píše o něm). Ve 2. kap. pokračuje Bořivojem, potomkem moudrého oráče, jehož Slované čeští někde „nalezli“ – viz níže pozn. 5. Morava byla podle pasovské tradice pokřtěna v roce 831 pasovským biskupem Reginharem za vlády Mojmíra I. První kostely se tu však začaly stavět již kolem roku 800. V Čechách začali Mojmírovci aktivně působit až v roce 872 právě v osobě Rostislavova syna, knížete Bořivoje – viz „Rodokmen Mojmírovců“. Z tohoto důvodu nemělo valný smysl ani pro bavorskou stranu se křtem českých knížat v roce 845 vůči Rostislavovým potomkům argumentovat. Na „Přemyslovce“ přejmenovala tuto větev mojmírovského rodokmenu vládnoucí v Čechách až romantizující historiografie 19. století (J. Žemlička 2000, s. 268), dokonale ovlivněná Kosmovým libušopřemyslovským mýtem; představitelé současné české historické vědy se zatím neodvážili na tom cokoliv změnit, naopak se snaží tento stav zakonzervovat – viz „Rodokmen mytických knížat“. Ocitají se tak na území mimo vědu.
5 –	Mohyla velkomoravské kněžny v Želénkách u Duchcova poblíž zabrušanského hradu z druhé poloviny 9. století. Viz mapka. Po obsazení Vistrachova hradu Franky v roce 857 poskytl Rostislav Slavitahovi azyl na Moravě. Rostislav, který se podle „Letopisů Bavorů“ v té době nazýval již králem (L. E. Havlík 1992, s. 100), tehdy jednal přinejmenším s jednotlivými českými knížaty (D. Třeštík 2001, s. 164). Napsal-li později Kristián, že Slované čeští „nalezli“ prozíravého a rozvážného oráče, je souvislost s moravským králem-oráčem Rostislavem nabíledni, neboť o tom, kde v druhé polovině 60. let 9. století Slované čeští asi tak mohli „hledat“ a pak také „najít“, si můžeme udělat představu z mapky „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“ na obr. 1 výše (srovnej: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“). Ani k tomu nepotřebovali radu jakési hadačky, ta je zde nutná z jiných důvodů: jednak kvůli možnosti nalezení Kristiánovy literární předlohy (Ovidius: Asklépiův příchod do Říma), jednak proto, aby ji „nalezenému“ oráči mohli dát za manželku – „svatý sňatek“ (hieros gamos) – personifikovaná země, Vláda, „suverenita“ vejde ve sňatek s „nalezeným“ oráčem, což ve skutečnosti znamenalo poddání se Slovanů českých moravskému králi-oráči Rostislavovi (a „posléze“ i přijetí křesťanství). Tento symbolický svazek byl pak později ještě stvrzen dynastickým sňatkem moravského knížete Bořivoje s pšovskou kněžnou Ludmilou (Fuldské anály k roku 871). Bořivojova vláda ve středočeském minivévodství tak byla legitimizována coby Ludmilino věno (srovnej „Granum“ k roku 894, po přepočtu 871).
6 –	„Slované čeští chápali křesťanství jako životní řád kmene »Němců« – Bavorů. Pro knížata by nebylo zásadním problémem vstoupit do křestní kádě a přijmout tam lákavý životní řád franckých »uctívačů kříže«, jejich »gens« to ale udělat nemohl“ (D. Třeštík 2000a, s. 7). Musel to tedy udělat někdo zvenčí a jejich „gens“ přesvědčit. Ten „někdo“ byl právě Bořivoj. Sami Čechové při tom asi nehráli jen pasivní roli – svědčí o tom dynastický sňatek Ludmily a Bořivoje (871), text II. stsl. legendy i pozdější Kosmova (I, 5) interpretace, že Čechové s volbou „cizího“ knížete souhlasili. Rovněž z Kristiánovy legendy (kap. 2) vyplývá, že to byli sami Slované čeští, kteří po údajné pohanské reakci „na Moravu pospíšivše, bývalého vévodu sobě* přivedli a na jeho místo dosadili“* (Moravie dehinc properantes, pristinum ducem reducentes, loco proprio restituunt).
7 –	Věk Bořivoje a Ludmily v roce 869 můžeme odhadnout na základě známého data jejich úmrtí a E. Vlčkem stanoveného dožitého věku – viz tabulka 4 a 12.
8 –	Během roku 869 Karloman opakovaně napadl Rostislavovu Moravu – Fuldské anály k roku 869 (a). Poté společně s bratrem Karlem znovu zaútočili jedním proudem na Rostislava a druhým na Svatopluka – Fuldské anály k roku 869 (b).
9 –	Ludvík Němec pak rozhodl, aby k smrti odsouzený Rostislav byl „pouze“ zbaven zraku. Zprávu zaznamenaly Fuldské anály k roku 870.
10 –	Zprávu o zatčení Svatopluka najdeme opět ve Fuldských análech k roku 871(a).
11 –	Viz výše pozn. 10.
12 –	Moravské události v letech 869-871 popisují L. E. Havlík (1994, s. 28-39; 1996, s. 151-174), D. Třeštík (2001, s. 195-200).
13 –	Zprávu o přepadení průvodu nejmenované nevěsty z Čech zaznamenaly Fuldské anály k roku 871(b). Následnému křtu Ludmily na Moravě zřejmě předcházelo poučení o víře. Metoděj u toho ale nebyl, v té době již byl konfinován bavorskými biskupy v klášteře (Ellwangen či Reichenau) a Svatopluk se nejspíš stále ještě nalézal v Karlomanově bavorském vězení. Ke sňatku Bořivoje a Ludmily srovnej též zprávu „Granum“ k roku 894 (po přepočtu 871). Viz výše pozn. 5.
14 –	Viz výše pozn. 10.
15 –	Viz výše pozn. 10.
16 –	O přenesení křesťanství z Moravy do Čech a stavbě prvního kostela nás informuje Kristián v 2. kapitole legendy. Že se moravský kníže Bořivoj stal zásluhou pšovské kněžny Ludmily knížetem Čech, o tom nás informuje „Granum“ – Jádro katalogu předních biskupů Moravy (z 15. století) – k roku 894. Po přepočtu podle zpřesněného Havlíkova klíče docházíme k roku 871, což se kryje s výše zmiňovanou zprávou Fuldských análů k roku 871 o přepadení průvodu (nejmenované) nevěsty, již si Moravané přivádějí z Čech (viz výše pozn. 13).
17 –	Viz zpráva Fuldských análů k roku 872. K pěti českým knížatům bylo jméno moravského Bořivoje připojeno dodatečně, protože analista ho původně mezi česká knížata nepočítal. Stejně tak autor bavorské recenze legendy Crescente, sepsané po roce 974 (po založení pražského biskupství), za českého knížete považuje až Bořivojova syna Spytihněva, který se v Čechách narodil, a svoje vyprávění proto začíná až jeho křtem jako již vládnoucího knížete (srovnej D. Třeštík 1997, s. 173, 322-323, 331, 336).
18 –	Kristián i Fuit se zmiňují o třech synech a stejném počtu dcer. K datům narození synů viz tabulka 6 a 12.
19 –	Svědčí o tom několik velkomoravských pohřebišť v bezprostřední blízkosti Pražského hradu. Že se to stalo právě roku 875 by mohlo vyplývat z toho, že nadlouho poslední zmínku o poselstvu Čech mají Fuldské anály k roku 874. Mír uzavřený v tomto roce mezi Svatoplukem a Ludvíkem Němcem ve Forchheimu (výhodnější pro Moravany) uvolnil moravskému knížeti ruce k výbojům vůči okolním slovanským zemím (M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 221). K „dosazení“ Bořivoje na pražský stolec ovšem nebylo zapotřebí, aby předtím Rostislav či Svatopluk (celé) Čechy dobyl, jak se (mylně) domníval D. Třeštík (1987, s. 566; 1997, s. 337; 2000b, s. 87). Kristián i Kosmas přece svorně uvádějí, že Čechové si svého oráče sami d o b r o v o l n ě zvolili, na knížecí stolec dosadili, hadačku-pannu (či kněžnu) za manželku dali a z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli „až konečně panství říše té se d o s t a l o jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji“. Regino z Prümu uvádí k roku 890, že vévodství Čechů Arnulf p o s t o u p i l Svatoplukovi, králi moravských Slovanů. Regino pak dále mluví o připojení „druhého království“ Svatoplukovi, jenže to podle jeho vlastních slov bylo součástí království Moravanů již v roce 876. Pak tedy Arnulf na Omuntesbergu v roce 890, stejně jako před ním Karel III. Tlustý „in monte Comiano“ v roce 884, znovu pouze potvrdili stav z roku 874, kdy na jednání ve Forchheimu postoupil Ludvík Němec „vévodství Čechů“ Svatoplukovi. Proto roku 875 mohl moravský Bořivoj usednout na pražský stolec, aniž to vzbudilo nějakou nelibost franských analistů, spíše trpné mlčení. Potvrzuje to Reginonova zpráva k roku 876, v níž se již jasně hovoří o spojeném „království Slovanů, Čechů a Moravanů“ (srovnej D. Třeštík 1997, s. 191). Jestliže dosavadní „vévodství Čechů“ bylo v roce 876 součástí Svatoplukova moravského království, znamená to, že je Ludvík II. Němec „ p o s t o u p i l “ Svatoplukovi již v roce 874. Situaci nám nejlépe přiblíží mapka „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Po úmrtí zástupce jedné ze smluvních stran však bylo nutné smlouvu obnovit s jeho nástupcem (884, 890). Srovnej „Rodokmen Karlovců“.
20 –	Legenda „O pustynnike Ivaně“ byla nalezena na Rusi v pozdním cyrilském opisu ze 17. století. Podle mínění odborníků její staroslověnská předloha psaná hlaholicí musela vzniknout v Čechách. Po jejím jazykovědném rozboru byla svojí starobylostí srovnávána s I. staroslověnskou legendou svatováclavskou (J. Vašica 1995, s. 80-81 a pozn. 63 na s. 292). Musí však být ještě starší, protože ona výše jmenovaná svatováclavská legenda již o Bořivojovi, manželovi sv. Ludmily a prvním křesťanském knížeti Čechů, vůbec nemluví. Historii „přemyslovského“ rodu začíná až knížetem Vratislavem, otcem sv. Václava, a zmiňuje se pouze o Václavově bábě Ludmile. Vznik staroslověnské ivanské legendy můžeme předpokládat ještě za života Bořivojovy manželky kněžny Ludmily a jejich syna Vratislava (před rokem 921), s menší pravděpodobností až v době vlády knížete Václava (922-935). Poté, co kníže Václav nechal přenést Ludmilino tělo z Tetína do Prahy v roce 925, bychom spíše mohli očekávat již vytvoření nějaké první, podobně jednoduché legendy ludmilské. „Další staroslověnské legendy o sv. Václavu a sv. Ludmile se ve srovnání se slovesnou jednoduchostí ivanské legendy jeví jako umělečtěji ztvárněné, tedy později sepsané! Je velmi pravděpodobné, že se jedná o naši (tj. českou, tzn. v Čechách vzniklou – pozn. PŠ) vůbec nejstarší literární památku, za kterou se doposud všeobecně považuje právě I. staroslověnská legenda svatováclavská“ (J. Ševčík 2002, s. 40). Na území Čech byly později všechny texty, které historii panovnického rodu podávaly jinak než „oficiální“ Kristiánova verze, buď nemilosrdně zlikvidovány, anebo „jen“ nebyly opisovány, popřípadě byla zpracována jejich nová „neškodná“ latinská verze. V původní podobě se pak mohly zachovat jen v opisech, které byly mezitím přeneseny do zahraničí, což zřejmě platí i v případě staroslověnské legendy ivanské. V její pozdější a rozsáhlejší latinské verzi, obohacené o další motivy, je Bořivoj již zván „knížetem této země“ a „knížetem českým“ („Kapitulní“ legenda 1465), v české „Hájkově“ legendě (1541) pak „Bořivojem Tetínským“ (J. Ševčík 2002, s. 20, 21, 35).
21 –	„Pravděpodobně v jediné bitvě (roku 905 nebo 906), která se odehrála někde na Slovensku (snad u Nitry), bylo moravské vojsko úplně zničeno a při ní nejspíš zahynul i Mojmír II.“ (D. Třeštík 1997, s. 286, 531 pozn. 73). „Život na Moravě sice pokračoval, snad pod nějakými malými lokálními vládci. Maďaři totiž obsadili z celého velkomoravského území jen jižní části Slovenska, což však nic neměnilo na tom, že Velká Morava přestala jako stát existovat“ (D. Třeštík 1997, s. 287). V rozporu s tímto tvrzením je však přetrvávající existence moravského (arci)biskupství (viz „Granum“ k roku 916 a 942, po přepočtu 900 a 926) a Kosmova zpráva o *regnum Moraviae* (nesprávně překládané jako „země moravská“), s nímž v druhé polovině 10. století na východě sousedilo knížectví Slavníkovců (Kosmas I, 27) – viz mapka slavníkovského panství.
22 –	Po založení pražského latinského biskupství byly staroslověnská liturgie i písemnictví „utlumovány“. Papežské instrukce českému knížeti pro volbu biskupa byly jasné: musí to být latiník (viz Kosmas I, 22). Zvolen byl Sas Dětmar (973/976-982), jenž „dokonale uměl řeč slovanskou“ a u Boleslava II. „nabyl veliké obliby a přátelství“. V této době teprve vznikají první latinsky psané svatováclavské legendy. Za vlády bratrovraha Boleslava I. (935-972) k tomu asi ještě nebyly vhodné podmínky. Bavorská recenze Crescente začíná svůj příběh křtem knížete Spytihněva, který se v Čechách narodil, protože její autor věděl (snad z předpokládané, dnes ztracené legendy X, snad z latinského překladu staroslověnské legendy ivanské nebo nedochované staroslověnské předlohy Fuit), že první křesťanský panovník Čechů, Bořivoj, byl kníže moravský. V každém případě bavorský legendista nevynechal Bořivoje kvůli jeho údajnému křtu Metodějem, jak se domníval D. Třeštík (1997, s. 322), protože tuto historku o křtu si vymyslel teprve Kristián až o 10-20 let později. Proto také k roku 975 nelze vůbec mluvit o nějaké „v Praze živé tradici“ o křtu Bořivoje, jak to v rozporu s prameny činí D. Třeštík (1997, s. 323). Srovnej „Proč řezenská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“ Stejně tak Třeštíkovo obvinění všech, kteří se o Metodějově úloze při Bořivojově křtu „nezmiňují“ či ji podle něj dokonce „zamlčují“ (Život sv. Metoděje, Crescente, Fuit), „z úmyslného falšování nebo tendenčního překrucování fakt“, je obvinění falešné a křivé. Tím jediným, kdo „překrucoval“, byl pouze Kristián – Bořivojův křest nám „jen“ asi o 20 let přiblížil do doby Svatoplukovy vlády na Moravě pouze proto, aby mohl uvést také účast arcibiskupa Metoděje při něm. Tu si prostě vymyslel, protože ji potřeboval (viz dále pozn. 27). Ostatní to pak už jen ochotně a rádi opakovali (D. Třeštíka a Z. Měřínského nevyjímaje), protože Bořivoj nepochybně křesťan byl – viz tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“. Rostislav ale jistě nečekal s pokřtěním syna až na Moravu dorazí Metoděj. Na to velmi přesvědčivě opakovaně poukázal již D. Třeštík (1987, s. 567; 2000, s. 89).
23 –	Kristián přitom blíže nespecifikuje, kde Čechové oráče Přemysla „nalezli“. V 10. století to ještě nebylo nutné. Muselo to být na Moravě (důkaz můžeme najít v jeho odkazu na „Asklépiův příchod do Říma“ a na malbách ve znojemské rotundě), kdyby to bylo v Čechách, Kristián by to napsal přímo. V tehdy ještě pohanských Čechách by ovšem neměl zdůvodnění pro křesťanskou symboliku orby (viz dále pozn. 28). Tuto Kristiánovu nepochybně úmyslnou nekonkrétnost pak o 120 let později „napravuje“ Kosmas a Přemyslovu orbu pro jistotu situuje do severočeských Stadic, na Bílinsko, asi 13 km vzdušnou čarou od zabrušanského hradiště a nedaleké mohyly velkomoravské kněžny v Želénkách (z druhé poloviny 9. století) – viz mapka. Severozápadní Čechy zvolil snad proto, aby později, v pověsti o lucké válce, mohl doložit „odvěké“ právo mytických Přemyslovců – ve skutečnosti ovšem pražské větve moravských Mojmírovců, Rostislavových potomků – na toto území. Kněžna ze Želének byla zřejmě Rostislavovou příbuznou. Nicméně motiv Přemyslova „cizáctví“ (u Kristiána potlačený) v Kosmově podání tím více vystupuje na povrch (viz Kosmas I, 6). Srovnej níže První list Petrův (1P 2, 1-17). U Dalimila (kap. 4) dostává pak ještě silný „nacionální“ nádech, neboť ten již Kosmovu narážku na „cizího“ knížete zjevně nepochopil. Pohanská knížata – u Kristiána neurčitý počet, u Kosmy sedm – jsou do Přemyslova rodokmenu vložena jaksi navíc a nemají tam co dělat. Upozorňují na to paradoxně oba autoři tím, že hrad jménem Praha nechávají založit „v mytické době Přemyslově“. Kristián dokonce ještě před „nalezením“ Přemysla, Kosmas až po jeho příchodu na Libušin hrad. Přitom dnes, na základě archeologických výzkumů, lze vznik hradu jménem Praha klást nejdříve do historické doby Bořivojovy. Viz článek: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“ Pokud tedy Kosmas (I, 30) Kristiánovi-Strachkvasovi spílá do „biskupů lichých“, proč sám nenapravil Kristiánovy „omyly“? V obou případech se jedná o jistě pozoruhodná literární díla, avšak coby „historické prameny“ pro dobu předkřesťanskou v Čechách mají pro nás asi takovou cenu, jako známé notoricky falešné „Rukopisy“. Daleko víc se o skutečné historii dovídáme z toho, co Kristián a Kosmas zamlčeli, z jejich sdělení „mezi řádky“ – v symbolické rovině.
24 –	Bavorská církev Rostislava nenáviděla, protože to byl on, kdo vytrhl Moravu z její pravomoci, a (díky jurisdikci moravského arcibiskupství) do roku 895, kdy se po Svatoplukově smrti poddal v Řezně Arnulfovi Spytihněv, i Čechy. Česká knížata tehdy odpadla od království Moravanů. Rostislav měl být vymazán z paměti (damnatio memoriae), nad jeho jménem bylo vyhlášeno „věčné mlčení“ (perpetuum silentium). V Italské legendě z počátku 12. století je již Rostislav (zřejmě pod českým vlivem) nahrazen Svatoplukem. V legendě Diffundente sole ze 13. století Rostislav vystupuje rovněž jako Svatopluk, v „Jádru katalogu předních biskupů Moravy“ (Granum cathalogi praesulum Moraviae) jako král Svatopluk starší. V „Moravské legendě o sv. Cyrilu a Metoději, patronech Moravy“ (Tempore Michaelis imperatoris) vystupuje opět nejmenovaný pobožný král (tj. Rostislav) a proti němu odbojný Svatopluk (I.), jeho synovec, jako již v Kristiánovi (kap. 1) a v legendě Beatus Cyrillus (L. E. Havlík 1992, s. 151; týž 1994, s. 117; týž 1996, s. 171-173; týž 1998, s. 174-175, 178-180). Na konci 10. století, dvacet let po založení latinského pražského biskupství, již nebylo možné uvést přímou spojitost vládnoucího rodu Čech s Mojmírovci (Bořivoj – syn krále Rostislava), neboť Rostislav byl (společně s Metodějem) největším nepřítelem bavorské církve. Kvůli žádosti knížete Boleslava II. (972-999) a druhého pražského biskupa Vojtěcha (983-996) o arcibiskupství pro Prahu bylo ale nutné nějakou spojitost s Velkou Moravou uvést, především však s jejím arcibiskupstvím, protože na Moravě již arcibiskupství bylo, stačilo je jen obnovit a přenést do Čech. Kristián proto vymyslel Bořivojovi „neškodný“ český původ a onu nutnou spojitost vytvořil jeho pokřtěním samotným moravským arcibiskupem Metodějem na Svatoplukově dvoře na Moravě a přenesením moravského křesťanství do Čech. Nejdříve na Levý Hradec, pak do Prahy (Kristián, kap. 2).
25 –	„Prvopočáteční zárodek pověsti musíme tedy hledat za vlády Boleslavovy; to je krajní mez literárního vlivu (De inventione aj.) a zároveň krajní mez, odkud se mohou datovat snahy upevnit mytologizaci minulosti posloupnictví. K přivlastnění postavy »moudrého muže« a vytvoření příslušného apelativního jména »Přemysl« mohlo dojít nejreálněji za knížete Boleslava I., který vládl po zavraždění Václavově (935-967) a jenž byl až Kosmou nazván Ukrutným“. (Dnes se historikové přiklánějí k úmrtí Boleslava I. v roce 872). „Přemyslovská pověst nemá proto žádnou míru primární historičnosti (jakou by byl franský kupec Sámo, podle Hanse Schreuera proměněný v »Přemysla« apod.). Je však historickým dokladem sekundárním, pro povahu představ o počátcích knížectví a státní moci v průběhu 10.-11. století. Kulturně-historická cena pověsti je však nesmírná, i když je jako pramen pro předhistorickou dobu nepoužitelná. Proto také jakékoliv pokusy o historické a archeologické využití přemyslovské pověsti vyzněly groteskně“ (V. Karbusický 1995, s. 173). „Někdo však může být po zjištěných faktech poněkud rozčarován, že geneze přemyslovské dynastické pověsti v Kosmově kronice nevzešla z ústního podání prostého lidu, tradovaná »bájnými starci«, nýbrž byla vytvořena uměle, především za účelem upevnění politické moci této vládnoucí dynastie v Čechách. Musíme si však uvědomit, že i u jiných národů jejich dynastické pověsti vznikaly podobně z pera vzdělaných příslušníků vládnoucí společenské vrstvy“ (J. Sadílek 1997, s. 134). Stejně „uměle“ byly vytvořeny pověsti o původu Švábů, Sasů, Bavorů a Franků (D. Třeštík 2003, s. 193, pozn. 35). Jen Čechové, podle téhož D. Třeštíka (2003, s. 103, 108-110), čerpali z jakési staré tradice, což je ovšem tvrzení odporující pramenům. Podle Kristiána Slované čeští před „nalezením“ moudrého oráče Přemysla (Rostislava) a příchodem jeho syna Bořivoje do Čech žádného (křesťanského) knížete neměli. Pohanských knížat k roku 872, kdy se v Čechách objevuje moravský Bořivoj, však bylo nejméně pět.
26 –	Pozvání byzantské křesťanské misie věrozvěstů Konstantina a Metoděje (862) a její příchod na Moravu (863).
27 –	Založení samostatné moravské zemské církve završené ustanovením Metoděje arcibiskupem panonským (869). To muselo tehdy v Čechách velmi imponovat, vždyť v roce 994 se opět jednalo o zřízení (či jen obnovení moravského) arcibiskupství, tentokrát ovšem pražského – Vojtěchova – a Kristiánova legenda to měla doložit a podpořit biskupa Vojtěcha při jednání s papežem a císařem Otou (D. Třeštík 1999, s. 190-193). Viz výše pozn. 24.
28 –	Protože Kristián v 1. kap. své legendy Rostislavovo jméno zamlčel, domníval se L. E. Havlík (1998, s. 174), že v Čechách tehdy bylo jeho jméno neznámé. Z 1. kap. jeho legendy však současně vyplývá, že musel znát „Život sv. Konstantina-Cyrila“, a v něm je Rostislav jmenován několikrát (ŽK XIV, ŽK XV). V této kapitole také popisuje, jak Svatopluk svého strýce Rostislava zradil. Tuto informaci převzal buď z Reginonovy kroniky nebo z Fuldských análů, které měl jistě k dispozici v řezenské klášterní knihovně. V obou případech je zde také vždy uvedeno i jméno Rostislav. Kristián tedy Rostislavovo jméno zamlčel úmyslně. V době sepsání legendy (993), tzn. 20 let po založení latinského pražského biskupství, bylo jméno tohoto velkomoravského knížete a krále, největšího nepřítele bavorské církve, zřejmě již na indexu – mělo být navždy vymazáno z paměti (damnatio memoriae) – viz výše pozn. 24.
29 –	V Životě Metoděje (kap. VII) z roku 886 legendista přirovnává Konstantina a Metoděje k „souspřeží, jež táhne jednu brázdu“. Ve Chvalořeči o svatém Cyrilu a Metoději, část 14, z konce 9. století oba bratři křížem zemi „rozorali a oseli duchovním semenem“. V roce 993 píše Kristián, který oba staroslověnské Životy znal, o prozíravém a rozvážném Přemyslovi, kterého Slované čeští na radu hadačky panny „nalezli“, „kterýž jen vzděláváním polí* se zabýval“. Co tím mohl mít vzdělaný a učený mnich Kristián na mysli, nám přibližuje Pavlův první list Korintským (1K 3, 9): (9)* „Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole* ...“. Je tedy zřejmé, že podle Kristiána Čechové před rokem 870 hledali knížete, který by dokázal vzdorovat moru* (pestilentia), jež tu symbolizuje české pohanství. Hledali tedy někoho, kdo by v jejich zemi zavedl křesťanství. Tehdy ho mohli nalézt jen na Velké Moravě (Rostislav) nebo v Bavorsku. Záměr se uskutečnil nejpozději v roce 869.
30 –	Prvními křesťanskými oráči byli již Ježíš Kristus a jeho následovníci. Srovnej Evangelium podle Lukáše (L 9, 61-62): (61) A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou“. (62) Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“. Podle Kristiána Slované čeští jako „lék“ proti moru (pohanství) vyhledali na radu hadačky panny také oráče – „velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí* se zabýval, jménem Přemysl“. Zanedlouho po Kristiánovi dává moravský správce Břetislav (po roce 1019) na malbě v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě za pluhem* vyobrazit krále-oráče Rostislava společně s Konstantinem a Metodějem po jeho boku. Král Rostislav pozváním soluňských bratří připravil půdu pro další šíření křesťanské víry mezi Moravany a Slovany, pro křesťanskou orbu Konstantina a Metoděje. Býčí souspřeží tu symbolizuje těžkou práci, kterou museli oba věrozvěstové vykonat na poli šíření křesťanství (P. Šimík 2004, s. 83-85). Srovnej „Býk – symbol apoštolů, kazatelů evangelia“. V latinské legendě „Život svatého Prokopa“ (jejíž nedochovaná staroslověnská předloha pochází z 2. poloviny 11. století) zase světec „svlažoval mluvou svatých kázání srdce svých posluchačů a r á d l e m svého poučování velmi vítaně napravoval jejich mysli“. V legendě Beatus Cyrillus (asi z roku 1063) Konstantin „pečoval všude, kamkoli přišel, o setbu semen z proroků a evangelií“. Srovnej Podobenství o rozsévači v Evangeliu podle Matouše (Mt 13, 1-9). Kosmas (I, 22) v roce 1120 zaznamenal, že podle listu papeže Jana XIII. knížeti Boleslavu I. z roku 967 má být prvním pražským biskupem zvolen kněz především v latinské řeči vzdělaný, který by dovedl „ r a d l i c í slova rozbrázdit ú h o r y srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry vaší Kristu odvésti“. Snad ho inspirovala slova proroka Ozeáše (Oz 10, 12): (12) „Rozsívejte si pro spravedlnost, sklízejte pro milosrdenství, zorejte svůj úhor“. Tehdy se půda pluhem ještě neobracela, jen rozrývala, proto se pole orala nejprve jedním směrem a pak ještě ve směru kolmém – oralo se křížem (doslova i přeneseně). Šlo tedy o „vepsání kříže“ do úhoru srdcí pohanských. Srovnej Pavlův druhý list Korintským (2K 3, 3): (3) „Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí“.
31 –	Ovšem naši dva literáti, i když oba byli latiníci, a v mezidobí rovněž Břetislav I., měli každý ke své verzi příběhu „o oráči“ zcela odlišnou motivaci. • Mnich Kristián psal (992-994) o svém vlastním předkovi, moravském křesťanském králi-oráči Rostislavovi, a jeho synu Bořivojovi, který do Čech přinesl lék na všechny rány morové v podobě křesťanství. Rostislava, jehož jméno se nesmělo vyslovit, v kap. 1. nejmenuje a v kap. 2. ho přejmenoval na Přemysla, ale ponechal mu křesťanskou symboliku orby (viz výše pozn. 30). Tím v Čechách zřejmě dosáhl maxima možného. Za povšimnutí v Kristiánově podání pověsti také stojí, že ač Slované čeští dali „nalezenému“ oráči Přemyslovi za manželku onu hadačku pannu (personifikované Čechy), jejímiž dobrými radami se řídili, stavěli si pak v čelo výhradně vladaře „z jeho“ potomstva, nikoliv „z jejich“! • Kníže Břetislav za své správy Moravy (1019-1034), na rozdíl od Kristiána, neměl žádný důvod tento moravský příběh na Moravě pro Moravany upravovat. Naopak, zrozen z matky neurozeného původu mohl jím dokázat svoje moravské královské předky a blýsknout se tak i před svojí nastávající, krasavicí Jitkou, kterou unesl z kláštera ve Schweinfurtu. Pokládal se za pokračovatele přerušeného díla velkomoravských panovníků. Ve znojemské rotundě se pak sám nechal namalovat jako první z „Přemyslovců“ v plášti moravských králů. Můžeme se proto oprávněně domnívat, že chtěl navázat na velkomoravskou tradici (viz motivy použité na jeho moravských denárech – J. Šmerda 1996, s. 96-97) a znovu vybudovat moravský stát v jeho původní velikosti, čemuž by mohly nasvědčovat i jeho opakované výpady do Uher. Nemohl tehdy ještě vědět, jak se situace v budoucnu vyvine, že nakonec dojde ke spojení Moravy a Čech (nejdřív jen osobou stejného vladaře) se sídlem knížectví v Praze. Na malbě ve znojemské rotundě proto nechal vše zaznamenat tak, jak se také vše skutečně stalo a jak to bylo popsáno ve staroslověnských Životech sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje. Na Moravě, po jejím dobytí od Poláků, bavorská církev takový vliv jako v Čechách zřejmě neměla, Morava byla tehdy chápána jako samostatné regnum (Kosmas I, 40). K těmto otázkám podrobněji L. E. Havlík (1995, s. 228), P. Radoměrský (1996, s. 274-282). Výše zmíněná (Kristiánova) hadačka panna (personifikace Čech) je na malbě zobrazena také jako poslední čtvrtá účastnice oráčské scény. V rukou drží byzantský diadém se dvěma závěsy jako hold Čech nově „nalezenému“ vladaři – viz obr. 1 v článku „Proč se zásluha o založení Prahy upírá Bořivojovi?“ nebo obr. 3 v článku „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec. • Kněz Kosmas (1120), kanovník a později děkan pražské kapituly, který z tohoto rodu nepocházel a proto k němu nebyl nijak citově vázán, již měl za úkol napsat ke znojemským malbám jiný výklad. Skutečný příběh o příchodu byzantských věrozvěstů na Moravu, založení vlastní moravské zemské církve, přenesení moravského křesťanství do Čech a moravský původ českého panovnického rodu, to vše nahradil smyšleným příběhem o pohanském „mytickém“ oráči, jehož jméno i motiv převzal od Kristiána. Pražským knížatům vymyslel nikdy neexistující starobylé severočeské předky – český původ – viz „Rodokmen mytických knížat“. „Nalezený“ oráč Přemysl již nedostává hadačku za ženu (jako tomu bylo ještě u Kristiána), ale je veden k ní, na její hrad, aby se stal jejím manželem, neboť Velká Morava zanikla a z jejího popela vzešly (Velké) Čechy. Kosmas psal s odstupem 240 let od příchodu Bořivoje do Čech, 120 let po Kristiánovi, 90 let po vzniku znojemských maleb, 66 let po církevním schizmatu, 40 let po papežově odmítnutí povolit slovanskou liturgii a 24 let po definitivním vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy. Svoji současnost promítl do historického příběhu ze 60. let 9. století. Příchod byzantské křesťanské misie ke králi-oráči Rostislavovi na Velkou Moravu nahradil pohanskými Libušinými posly-sedláky přicházejícími k pohanskému oráči Přemyslovi do Stadic v severních Čechách. Oba věrozvěsty – „býčí souspřeží“ (ŽM VII) – posílá pomyslně zpět „tam, odkud přišli“ (Kosmas I, 6). Písmo přeložené do staroslověnštiny psané hlaholicí v rukou krále-oráče Rostislava na znojemské malbě, duchovní potrava všech křesťanů, se mu změnilo v plesnivý chléb (muscidum panem). Patrně narážka na Pavlův list Židům (Žd 8, 13). Srovnej Matoušovo evangelium (Mt 4, 4). Viz opět Kosmas (I, 6). Vše, co souviselo se staroslověnským písmem a liturgií, bylo pro Kosmu v jeho době již zastaralé a mechem obrostlé (muscus = mech), ba dokonce pohanské. I samotný oráč Přemysl (stejně jako sedm jeho mytických následovníků) byl v jeho podání přímo ukázkový pohan, „oddaný jen břichu a spaní, nevzdělaný a neučený, podobající se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo mu k rozkoši, duše na obtíž“. A uctíval dokonce římské pohanské bohy, jakoby to ani nebyl Slovan. Pak ale Kosmas (I, 22) najednou píše o křesťanské symbolice orby (viz výše pozn. 30). Chtěl snad ze sebe programově udělat hlupáka? Nikoliv, to tehdy ještě nebylo u vzdělanců zvykem. Napsal jen jakousi frašku či parodii na Kristiánův alegoricky podaný příběh o původu „Přemyslovců“ (992-994), pravdivě pak zaznamenaný Břetislavem na stěnách znojemské rotundy (1019-1034). Chtěl dosáhnout toho, aby se na svoji slavnou velkomoravskou minulost už nikdy neodvolávali. Tou hranicí, kterou již nikdy neměli překročit, měl být Bořivojův křest. Srovnej „Dušan Třeštík mezi křesťanstvím a pohanstvím“. Nebylo možné se spokojit pouze se smyšleným Kristiánovým popisem samotného průběhu Bořivojova křtu Metodějem na Svatoplukově dvoře, opsaným z církevní příručky, bylo nutné jej přesně datovat (D. Třeštík 1997, s. 107). Podle Kosmy (I, 14) se tak mělo stát v roce 894, kdy zemřel moravský král Svatopluk a kdy Metoděj i Bořivoj byli již několik let po smrti. Tím měla být zpochybněna i Metodějova účast při křtu, kterou ještě Kristián tak zdůrazňoval, ale Kosmas ji už k ničemu nepotřeboval, neboť pražské arcibiskupství tehdy již nebylo ve hře. Vše před tímto údajným rokem Bořivojova křtu mělo být zapomenuto – Rostislavova a Svatoplukova Velká Morava, Metodějovo arcibiskupství, moravské staroslověnské písemnictví, staroslověnská liturgie – vše, co v roce 1120 z jeho pohledu již bylo „zastaralé“ a „mrtvé“. Viz dále pozn. 32.
32 –	Kosmas tím „Přemyslovcům“ prokazuje neocenitelnou službu; je přesvědčen, že koná dobrý skutek. Vysvětluje to Přemyslovými ústy Libušiným poslům: „Nyní však ať se smím zase i já vás zeptati, zda je chvalitebnější z chudoby se povznésti k hodnosti či z hodnosti upadnouti v chudobu? Odpovíte mi ovšem, že je lépe povznésti se k slávě než upadnouti v nouzi. Ale jsou mnozí ze vznešeného rodu vzešlí, potom však v potupnou nouzi a v neštěstí upadlí, kteří hlásajíce jiným, jak jejich předkové byli slavní a mocní, nevědí, že tím sami sebe ještě více tupí a hanobí, poněvadž sami pozbyli svou nedbalostí toho, čeho oni nabyli svou přičinlivostí“ (Kosmas I, 7). Kosmas vlastně zachránil „Přemyslovcům“ jejich dobrou pověst. „Doporučil“ jim, aby se ke svým slavným a mocným moravským předkům raději nehlásili, neboť jejich moravské království a celá země moravská, jak věděl od Reginona i od Kristiána (kap. 1), „bylať dána plen a zajetí a v lup a spuštění a v úšklebky všelikému tělu chodícímu po ní“. Srovnej slova proroka Izajáše (Iz 43, 18): (18) „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte“. Historický předěl tvořil Bořivojův příchod do Čech a přenesení moravského křesťanství (872). Soběslav I. (1125-1140) tuto vytyčenou hranici (Kosmas ji posunul až k údajnému Bořivojovu křtu v roce 894 – viz výše pozn. 31) také nepřekročil – srovnej Soběslavovu listinu sepsanou roku 1130, tzn. pět let po Kosmově smrti. To ale také současně znamená, že ani v Kosmově době moravská minulost českého panovnického rodu zdaleka ještě nebyla zcela zapomenuta, když k ní bylo nutno podávat „nový výklad“. V tomto smyslu můžeme souhlasit s názorem D. Třeštíka (2003, s. 162), který, vedle verze Kosmovy a Kristiánovy, předpokládá existenci jakési starší, „původní podoby“ ústně tradované „přemyslovské“ pověsti. Ve skutečnosti ovšem pověsti o „cizím“ (tj. o křesťanském, tzn. tehdy pouze o jedině možném) moravském původu českého panovnického rodu, jehož příslušníky byli i Kristián a Břetislav (srovnej 1P 2, 11-17). Ta však nemohla pocházet z 8.-9. století, jak D. Třeštík (naivně) tvrdil, neboť logicky nemohla vzniknout v předkřesťanských Čechách, ani dříve než tento moravský rod vůbec začal v Čechách vládnout (875). Jistě také nevznikla hned bezprostředně po tomto datu, ale nejdříve po údajném pádu Velké Moravy v roce 906 (?). Nejspíš však až po založení pražského biskupství (973/976) v čele s latinským knězem Dětmarem ze Saska, neboť ještě ve staroslověnské legendě „O pustynnike Ivaně“, sepsané v Čechách před rokem 921, je Bořivoj nazván knížetem moravským (viz výše pozn. 20). Vše tedy ukazuje, že původně „rostislavskou“ pověst mohl změnit na „přemyslovskou“ (pod tlakem latinského kléru) až učený mnich Kristián, který do moravské historie rodu vhodně zakomponoval motivy z děl antických autorů, s nimiž se seznámil na studiích v bavorském klášteře sv. Jimrama v Řezně. To před ním nikdo jiný udělat nemohl. Důkaz viz článek: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“ – tam motiv z Ovidia. Jeho verzi pověsti pak zcela zásadním způsobem přepracoval vzdělaný kněz Kosmas. Mor, který v Kristiánově podání měl tak důležitou úlohu pro nalezení jeho literární předlohy (resp. vysvětlujícího odkazu), ve své verzi pověsti pro jistotu zcela vypustil. Stejně tak vypustil i Kristiánův motiv: „Proměňme se!“, kterým přímo poukazoval na název své literární předlohy (Ovidiovy Proměny). Také bezejmennou hadačku (phitonissa – Pýthie), udělující Čechům nadějné rady, nahradil kněžnou Libuší s vlastním trůnem, která již za Čechy vše rozhodla sama. Hrad jménem Praha nechává založit ještě v mytické době Přemysla a Libuše, aby nemohl být spojován se jménem Bořivojovým (srovnej níže Iz 60, 10). Jak se nakonec svého úkolu zhostil, ukazuje srovnání v tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“. Naskýtá se pak otázka, zda přitom jako křesťan a dokonce kněz neměl výčitky svědomí a skutečnou historii (resp. to, co on sám tehdy za „skutečnou“ historii pokládal) proto neskryl ve svých anagramech, aby svědomí ulevil. V každém případě nepravdivou verzi o pohanských předcích Bořivoje mají na svědomí dva učení a vzdělaní představitelé latinského kléru v Čechách v poslední čtvrtině 10. a v první čtvrtině 12. století, přitom ale oba úmyslně zanechali ve své práci dostatek stop, aby ti, kdož budou mít zájem, vzdělání a potřebnou dávku invence a empatie, se mohli dobrat pravdy. Ti ostatní se pak budou muset spokojit s pohanským původem pražského knížecího rodu „od pluhu“, prosazovaného pražskými „odborníky“.

Petr Šimík (2004, 2007).

Citace:
Druhá kniha Mojžíšova (Ex 34, 13)
Obnova smlouvy
(13) Proto jejich oltáře poboříte, jejich posvátné sloupy
roztříštíte a jejich posvátné kůly pokácíte.

Pátá kniha Mojžíšova (Dt 7, 5)
Varování před pohanskými národy
(5) Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte,
jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné
kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte.

Izajáš (Iz 60, 10)
(10) Cizinci vystavějí tvé hradby
a jejich králové ti budou k službám.

Evangelium podle Matouše (Mt 4, 4)
Pokušení na poušti
(4) On však odpověděl: „Je psáno:
»Ne jenom chlebem bude člověk živ,
ale každým slovem, které vychází z Božích úst«“.

Pavlův první list Korintským (1K 3, 9)
Pravý pohled na Boží služebníky
(9) Jsme spolupracovníci na Božím díle,
a vy jste Boží pole, Boží stavba.

Pavlův první list Korintským (1K 9, 9-11)
Apoštolův příklad svobody
(9) V Mojžíšově zákoně je přece psáno: ,Nedáš náhubek dobytčeti,
       když mlátí obilí‘. Má tu Bůh na mysli dobytek?
(10) Není to řečeno spíše pro nás? Ano, pro nás to bylo napsáno,
       neboť ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl.
(11) Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho,
       kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?

Pavlův první list Korintským (1K 10, 16-21)
Výstraha před modlářstvím
(16) Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově?
       A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?
(17) Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo,
       neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.
(18) Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty,
       kteří jedí oběti, společenství oltáře?
(19) Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám
       něco znamená? Nebo že modla něco znamená?
(20) Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům,
       a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony.
(21) Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů.
       Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.

Pavlův první list Korintským (1K 11, 23-25)
Řád při večeři Páně
(23) Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal:
       Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,
(24) vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo,
       které se za vás vydává; to čiňte na mou památku“.
(25) Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva,
       zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku“.

Pavlův list Židům (Žd 8, 13)
Nová smlouva převyšuje starou
(13) Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá.
Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku.

První list Petrův (1P 2, 11-17)
Křesťané mezi nevěřícími
(11) Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto,
zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši,
(12) a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince,
prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu »v den navštívení«.
(13) Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci,
(14) ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře.
(15) Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.
(16) Jste svobodni, ale ne jako ti, jímž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.
(17) Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.

BIBLE. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih).
Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost (ČBS) 1994.

Srovnání:
Nalezení Přemysla: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký, Jirásek.
Přemyslovi následníci: Kristián, Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Palacký.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole,.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Mapky: „Starověké jižní Řecko“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen Karlovců“.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou....
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého knížete Rostislava pravoslavnou církví.
„Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým“.
Legendy: „Život sv. Metoděje“ (kap. VII).
Legendy: „Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději“ (kap. 14).
Legendy: „O pustynnike Ivaně“.
Legendy: „Beatus Cyrillus“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Kosmas (III, 8) k roku 1099“ – Bořivoj II. obdržel korouhev z ruky císařovy.
Kroniky: „Kosmas (III, 15) k roku 1101“ – císař dal odznaky knížectví a korouhev Oldřichovi Brněnskému.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (Soběslav převzal praporec z ruky císařovy).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1134“ o svatbě Konráda II. Znojemského v Uhrách.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ o sněmu v Bamberku (Vladislav převzal praporec z ruky císařovy).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16. „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“.
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze václavské legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl první: Od prvověkosti až do roku 1253. L. Mazáč, Praha 1936.
• Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký – král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Lubomír E. Havlík: O přenesení království a koruny z Moravy do Čech. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 223-240.
• Josef Vašica: České literární baroko. Atlantis (reprint 1. vydání, Vyšehrad, Praha 1938), Brno 1995.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1995. MNK, Brno 1996, s. 85-230.
• Pavel Radoměrský: Koruna králů moravských. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1995. MNK, Brno 1996, s. 267-342.
• Jan Šmerda: Denáry české a moravské. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 163-223.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Dušan Třeštík: Biskup Vojtěch a vznik střední Evropy. D. Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II († 7. února 999). Eds. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I.). DaS 2000a, č. 4, s. 6-11.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000b, s. 67-99.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference, 28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR Brno 17, Brno 2001, s. 349-353.
• Jiří Ševčík: Album svatoivanské. Vyšehrad, Praha 2002.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Jan Svoboda: Přes propast věků. Tři kapitoly z našich nejstarších dějin. Vyšehrad, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Kosmova kronika česká. Překl. K. Hrdina a M. Bláhová, úvod D. Třeštík, komentář P. Kopal, vysvětlivky a poznámky M. Bláhová, rejstříky J. Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah