MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

LEGENDY

 

ŽIVOT SVATÉHO PROKOPA

• „Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus“ (1. část: 1-4)

   1. Byl tedy blažený opat Prokop, rodem Čech, jenž v slovanském písmě, od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynalezeném a od církve kanonicky schváleném, byl dokonale vzdělán. Nejprve byl zdatným knězem světským, žil počestně a byl oddán pravé a čisté službě Boží. Později jako štítem jsa ochráněn mitrou mnišského řádu bez otřesu trávil život sám s jediným Bohem v závazku víry. S plamenným zanícením svého srdce pohrdl totiž z lásky k Ježíši Kristu ničemnou marností tohoto světa, odřekl se domova, manželky, statků, příbuzných i přátel, ba zapřev se sám sobě odvrátil se ode lstného světa i jeho ubohé nádhery. Prchaje z jeho zmateného víření zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati, modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jenž je Kristus (1. Kor. 10, 4). 1
   2. Připomenutá jeskyně je vzdálena dvě míle od hradu Kouřimě a dostala své pojmenování od řeky Sázavy, která tam pod ní teče. Zde bezpečen jsa před vlnobitím světského zmítání a ukryt před lidmi, po dlouhý čas neúnavně působil jako zápasník Boží. Avšak dobrotivý úradek Boží si nepřál, aby místo na hoře ležící zůstalo utajeno a aby svíce byla skryta pod nádobou (Mat. 5, 14-16), chtěje, aby k chvále a slávě jeho jména svítila veřejně a byla příkladem hojným věřícím.
   3. A tak působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaženého muže, po všech křižovatkách jsouc přetřásána mnohonásobným vypravováním do té míry, že na její doslech houfně přicházeli lidé oné země, aby mu nabídli své dárky a oddaně se poroučeli jeho modlitbám. On, jsa pln plamenné lásky, vlídně nadán pohostinností, půvabně ozdoben svatou rozvážností, čistý bezúhonností a prozíravý pokornou skromností, jasný svou umírněností a zanícený hojnou náboženskou horlivostí, jako déšť jarní v pravý čas vylitý (Oz. 6, 3), svlažoval mluvou svatých kázání srdce svých posluchačů a   r á d l e m   svého poučování velmi vítaně napravoval jejich mysli.2
   Dále ujímal se chudých s takovým bohatstvím soucitu od Boha vrozeným a staral se o ně s tak odhodlanou a radostnou starostlivou obětavostí, jako kdyby tu zcela zřejmě byl sám Kristus. A tak jeho péčí došli obživy všichni otrhanci a sirotci toho kraje. Spěchalo pak k němu množství věřících, kteří v srdci svém si přáli dáti výhost ziskům tohoto světa a zůstati s ním až do konce; on je dobrotivě přijímal a opatroval je jako slepice kuřátka pod křídly svými (Mat. 23, 37).
   4. Vystavěl si pak chrámec ke cti nejsvětější Boží rodičky Marie a svatého Jana Křtitele a shromáždil u sebe několik bratří zbožných v životě a v mravech. Poněvadž se v jednomyslné lásce duchovně shodovali, ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu Boží podle vzoru dobrotivého otce Benedikta. Sám se však stal nejmenším mezi nejmenšími. Nikdo by nedovedl dost výmluvně vypověděti, jak nesmírně rozvážnou a účinnou osvědčil vůči bratřím pečlivost, přičinlivost a starostlivost, jaké bohatství vlídné lásky. Vše to se dálo nikoli bez milosti daru Boha, který je podivuhodný a slavný v svatých svých. On se také postaral konáním zázraků o to, aby lidem nezůstalo tajno, jak velikou svou láskou oplácí lásku jeho.
   [Pokračování ...].

Přeložil Bohumil Ryba


Poznámky:

1 Srovnej s patrně nejstarší v Čechách vzniklou staroslověnskou legendou svatoivanskou.
2 Stejně jako později u Kosmy tu pluh, rádlo, orba symbolizují šíření křesťanství. S tímto křesťanským výkladem symboliky orby jsme se poprvé mohli setkat ve staroslověnské legendě „Život sv. Metoděje“ (886), kap. VII, a v jen o málo mladší „Chvalořeči o svatém Cyrilu a Metoději“ (konec 9. století), část 14. Opat Prokop spolu s bratřími se v duchu benediktinského řádu živil prací svých rukou, staral se o nemocné i obracel na víru. Odtud též pověsti o Prokopu oráči a Čertově brázdě, uplatňované i ikonograficky (M. Šolle 1996, s. 195). Srovnej Dodatek mnicha sázavského ke Kosmově Kronice Čechů.

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 68, 268.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Vyšehrad, Praha 1996.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah