ŽIVOT
SVATÉHO PROKOPA
• „Fuit itaque
beatus abbas Procopius nacione Bohemus“ (2. část: 9, 11) |
[Pokračování ...].
9. Když četnými jinými dobrodiními, o kterých jsme pomlčeli, dávala milost Boží
najevo zásluhu svého oddaného služebníka, donesla se konečně pověst o jeho svatosti k sluchu knížete
české země světlé paměti
Břetislava. Ten spolu se svými velmoži zaplesal nesmírným jásotem, více
než by kdo mohl uvěřit, a radostně se doporučil jeho modlitbám. Týž vévoda a dvorský výkvět navykli si
ho potom nazývat otcem a rovněž snažně usilovali milovat ho s otcovskou úctou.
Pročež týž vévoda, rozšafně se poradiv s prozíravou a opatrnou bystrostí svých starších,
velkomyslně rozhodl, že má být
Prokop slavnostně povýšen na opata; zároveň některé nezbytnosti k životu
klášternímu slušně opatřil, jiné přislíbil a potom také slušně splnil.
1
(...)
11. Podle zjevení Boží milosti předpověděl také dva
dny napřed konec svého pozemského života. Povolav k sobě muže řádného, synovce svého
Víta, a zbožného syna svého
Jimrama, po pořádku jim vyložil budoucí události, jak je potom skutečný běh
dění potvrdil. S hlasitým štkáním je velebně oslovil takto: „Nejdražší synáčkové moji, kteréž jsem vychoval
jako slepice kuřátka, vězte, že nadchází čas odchodu mého (2 Tim. 4, 6): třetího dne se na pokyn Páně
jistojistě odeberu z tohoto příbytku tělesného a poroučím vás Bohu. Ale obezřelosti vaší uvádím na
vědomost, že po mém odchodu budete zmítáni útočnou směsicí rozčeřených pomluv i zhoubným vlnobitím
pronásledování, že se po šest let stanete vyhnanci v cizí zemi a že toto vaše klášterní bydliště vydá
vladařská moc knížecí v užívání lidem cizím.2 Vy však, nejmilejší synáčkové,
neztroskotávejte proto ve víře, utvrzujte své spolubratry, Boha ze svých sil chvalte, ve štěstí mu blahořečte,
v neštěstí ho vzývejte, ve chvílích radostných vzdávejte mu díky, ve smutných jej vyhledávejte, a on vás
blahovůlí své starostlivosti posléze utěší.
Vždyť po šesti letech vyhnanství
3 slituje se Hospodin nad vámi a obnoví vám stav původního klidu,
pomluvače vaše po zásluze stihne pomstou a dovede vás zpět do přístavu útěchy. Neboť po skonu nynějšího
knížete, zbožného
Břetislava, nastoupí Spytihněv
a bude vás pronásledovati,
avšak po jeho smrti ujme se knížecího stolce v Čechách
Vratislav, muž vážený a dobrotivý. Ten vás povolá zpět z vašeho
vyhnanství a Pán náš Ježíš Kristus poskytne vám v tomto klášterním bydlišti klid a bezpečnost po
všechny dny života vašeho,
amen“.4
[Pokračování ...].
Přeložil Bohumil Ryba
Poznámka:
|
1 –
|
Kníže Břetislav I. na počátku
své vlády založení kláštera potvrdil a nadal klášter
pozemkovým majetkem, poli, loukami, lesy i částí řeky. |
2 –
|
Zakladatel a první opat sázavského
kláštera Prokop zemřel 25. března 1053. Po jeho smrti se v opatském
úřadě vystřídali jeho příbuzní Vít a Jimram.
Spytihněv II. na počátku své vlády vyhnal slovanské mnichy ze
sázavského kláštera a dosadil latinské v čele s opatem německého původu (VDZKČ I., s. 370, 409).
Pobyt slovanských mnichů v Uhrách, kam se vyhnaní mniši
uchýlili, nebyl pro ně bez užitku. Usadili se pravděpodobně na
Visegrádě u Ostřihomi a tam se dostali do bezprostředního
styku s glagolským dalmatským
prostředím, zvláště pak s prvky byzantského stavitelského umění
– viz sázavská tetrakoncha se čtyřmi apsidami a rohovými pilíři (M. Šolle 1996, s. 196). |
3 –
|
„Opat Vít se odebral do Uher
s celým konventem a s knihami. Tento průvod připomínal emigraci
velkého velmože obklopeného svou »familií«,
tj. příbuznými, many a služebníky. Mohl být mezi nimi i družiník
knížete Břetislava, který nalezl na Sázavě azyl
před hrozbou popravy. Jak dokládá S. Procopii vita antiqua, konvent
mohl po dobu šesti let vykonávat své obřady
na místě, které bylo zřejmě klášterem. R. Pražák soudí, že
tímto místem »byl klášter manželky Ondřeje I. pod královským sídlem Visegradem«“ (V. Vaníček 2004,
s. 49). |
4 –
|
Vratislav II. sice na počátku své
vlády (1061) povolal vyhnané mnichy zpět, ale autor legendy tehdy ještě
netušil, že jím nastíněnou světlou budoucnost slovanského
„klášterního
bydliště“ v Sázavě zvrátí rozhodnutí Vratislavova nejstaršího syna Břetislava II. v roce 1096. Tím definitivně skončilo staroslověnské písemnictví v Čechách.
Srovnej Dodatek mnicha sázavského
ke Kosmově Kronice Čechů. |
|
Petr Šimík (2005).
Literatura:
•
Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako
reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 68, 268.
•
Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech.
Vyšehrad, Praha 1969.
•
R. Pražák et alii: Dějiny Maďarska. Brno 1993.
•
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Vyšehrad,
Praha 1996.
•
Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí
Koruny české, sv. I. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Vratislav Vaníček: Vratislav II. (I.). První český král. Čechy
v době kulturního obratu v 11. století. Vyšehrad, Praha 2004.
|
aktuality
• zajímavosti
• kontakt
• naše cíle
• ohlasy
• sponzoři
• archiv
mýty a pověsti
• legendy
• kroniky
• dokumenty
• jiné texty
lokality
• archeologie
• hroby
• antropologie
• historie
• otázky
jazyk
• písmo
• písemnictví
• víra
• symbolika
• artefakty
• vlivy
mapky
• plánky
• tabulky
• rodokmeny
• osobnosti
úvahy
• komentáře
• odkazy
• časová osa
• rejstřík
• obsah
|