|
I / 1
[Pokračování
...].
Na tomto místě nebylo by snad vhodné pominout mlčením,
kterak vznikl milostí řízení Božího klášter Sázavský, za
kterých knížat a jak ze skrovného počátku působením Božím
vzrostl v takovou rozsáhlost, jak ji dnes vidíme, aby byla i v tom,
jako ve všech ostatních dílech své lásky, chválena ode všech
věřících vznešená dobrota božská.
Tehdy za času řečeného knížete Oldřicha,
muže, jenž velmi ctil službu Bohu, žil poustevník jménem Prokop,
rodem Čech ze vsi Chotouně, v slovanském písmě, jež bylo
kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno od nejsvětějšího
biskupa Cyrila, velmi vzdělaný, světský kněz výtečný, pilně
dbalý tajemství počestného života a čistoty, později
ozbrojený šatem mnišského slibu, trávil neohroženě život,
samoten s Bohem samotným, maje záruku ve víře. Neboť hoře
žárem celého ducha svého pro lásku k Ježíši Kristu,
pohrdl ničemnou marností tohoto světa, a odřeknuv se domu,
manželky, polností, příbuzných a přátel, ba i sebe
samého, dal výhost lstivému světu a jeho bídným nádherám,
a utíkaje z jeho hřmotného víru, odešel do ústraní
samoty a usadil se na vršku jakési opuštěné jeskyně, v níž
prý bydlelo tisíc ďáblů; jsa obrněn nebeskými zbraněmi, a vystavěv
tam hráze ctnosti, kterými by se mohl bránit proti psům hříchů,
útoku duchovních ničemností a šípům našeptávání, a přirážeje
své myšlenky ke skále, kteráž je Kristus, jal se mužně
bojovati modlitbami, bděním a posty.
Když tedy v své zamilované samotě, vzdálen
jsa vlnobití světského hřmotu a kryt přede všemi, dlouhý
čas za Boha neúnavně zápasil, dobrotivé řízení božské
nijak si nepřálo, aby město na hoře ležící bylo skryto, ani
aby svíce byla schována pod kbelcem, nýbrž aby svítila ke chvále
a slávě jeho jména veřejně příkladem mnohým věřícím.
Neboť z popudu milosti nebeské, když si ten kníže kdysi,
jako obyčejně, zašel za příčinou honby na to místo, které si
zvláště vybral k lovu, a zabaven jsa honitbou stíhal
jednoho jelena ze stáda, prchajícího do odlehlejších houštin,
až k vrcholu řečené jeskyně, nalezl tam v chatrné chýši
Prokopa, muže, jenž tam v mnišském šatě trávil
poustevnický život. Zprvu byl tím zjevem překvapen a postoupiv
ze vznešenosti knížecí, vyptával se po pořádku a čilou
myslí a s líbeznou přívětivostí hovoru na každou věc,
kdo jest a z kterých končin přišel a proč se on,
muž takový a tak vzácný, odhodlal bydleti v těch
samotách. Na jeho otázky Prokop stručně a pokorně odpovídaje,
vyložil mu pořadem celou pravdu, jak se věc měla, a na
konec dodal, že z lásky k Bohu a v naději na
odplatu v nebesích dal světu nadobro výhost a že chce
v té poušti, bude-li se to Bohu líbiti, až do konce
setrvati. Kníže tedy, moudrý v Hospodinu, divě se tak vážnému
předsevzetí toho muže a hledě na tvář obestřenou milostí
svaté zbožnosti, obě ruce pozdvihl k nebi, a slzami
polit, Boha chválil. Potom velmi snažně poroučel sebe jeho
modlitbám, za duchovního otce si ho přijal, a poskytnuv mu
štědrou rukou podpory, pln radosti se vrátil k stanovišti
svých bojovníků.
Od té doby tedy z určení milosti nebeské vzrůstala
daleko široko po všech rozcestích pověst o jeho ctnostech,
opětovnými hovory se rozšiřujíc, tak, že doslechše se o něm
lidé z toho kraje, hromadně přinášeli dárky a odporoučeli
se zbožně jeho modlitbám. On jsa pln žáru lásky, mile
pohostinností nadán, svatou rozumností hojně ozdoben, cudností
čist, v pokorném milosrdenství prozíravý, mírností
proslulý, pln překvapující horlivosti ve víře, ovlažoval řečí
svatého kázání prsa posluchačů jako jarní déšť v pravý
čas vylitý a velmi prospěšně
napravoval rádlem svého učení jejich mysli. A dále,
chudých se ujímal s takovou laskavou štědrostí, od Boha mu
vrozenou, a sloužil jim s takovou ochotou a radostnou
starostlivostí, jako by Kristus viditelně byl přítomen, takže
otrhanci a žebráci z celé té krajiny jeho přičiněním
dostávali živobytí. I spěchalo k němu množství věřících,
kteří toužili v duši odříci se zisků světa a zůstávati
s ním až do konce života; on je dobrotivě vítaje choval
jako kvočna kuřátka svá pod křídly. A tak po průběhu každého
času blažený otec Prokop, sebrav náklad, jaký mohl, položil základy
ve jménu Páně, vystavěl baziliku
ke cti nejsvětější rodičky Boží Marie a svatého Jana Křtitele,
shromáždiv několik bratří zbožného života i mravů,
rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich
duše, dáti jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru
blahoslaveného otce Benedikta;
sám však se stal nejmenším mezi nejmenšími. A jak byla
rozumná a úspěšná bdělost jeho ducha, snaživost a starostlivost,
a jak překypoval dobrotivou láskou k bratřím, nikdo
nestačí svou výmluvností důstojně vylíčit. Tedy řečený kníže
a dvorské panstvo zvykli si rádi ho nazývati otcem a také
se upřímně snažili milovati ho s otcovskou úctou. A protože
týž kníže, poradiv se prozřetelně a moudře s důmyslem
svých dvořanů, velkomyslně rozhodl, že má býti povýšen
k hodnosti opatské, opatřil náležitě některé věci,
nezbytné ke klášterní potřebě, a jiné přislíbiv, později
též náležitě doplnil. On však z obavy, aby se nevynášel
nad jiné, s největším napětím se tomu v své
tichosti a pokoře vůbec vzpíral, tvrdě, že je člověkem
nezkušeným a nehodným, že naprosto nedovede podřízeným
ukládat úkoly poslušnosti, dovolávaje se za svědka Boha, jediného
znalce všech věcí skrytých, který prohledá nitro jeho duše.
Mezitím zašlo světlo jeho světa knížeti Oldřichovi
dobré paměti a panství v zemi dosáhl jeho syn Břetislav,
muž, jenž dbal všude pěstování božského náboženství. Ten
si umínil s veškerým úsilím svého bystrozraku dovésti ke
zdárnému konci dílo, jež jeho otec zůstavil nedokončené. Neboť
doslechnuv se svaté pověsti blahoslaveného muže, zaradoval se se
svými nejlepšími muži nesmírným jásotem, více než by kdo
myslil, poroučel se s blahopřáním do jeho modliteb a vzav
ho stranou, domlouval mu, aby opatskou infuli přijal; potom ho opět
v přítomnosti všech dvorských hodnostářů naléhavě přesvědčoval,
že by chtěj nechtěj řízení pastýřské péče přijmouti měl.
Ale muž Boží trval v své obvyklé zatvrzelosti a nedal
se nijak pohnouti, aby knížeti vyhověl, tvrdě, že je naprosto
nehoden. Ale kdož by se mohl protivit božskému nařízení? Neboť
překonán byv tak naléhavými prosbami a tolika laskavými
domluvami i přívětivostí nejlepších mužů, mocí byl
vysvěcen na opata.2
A tak po tom slavném povýšení
kníže Břetislav nejprve z knížecí moci potvrdil darování,
jež jeho otec učinil témuž otci ještě před přijetím opatství,
totiž řeku, tekoucí od Milobuze k jeskyni, která se obecně
nazývá Zakolnice, s lukami a lesem vůkol. Když se
potom na toto darování táhli dědicové a usilovali bezprávně
si je přivlastnit, nechtě rušit otcovské nařízení, postavil
se proti tomu, spor rozsoudil a témuž otci Prokopovi opět
daroval všechen užitek z vody a z lesa v řečených
mezích, vykoupil pole a louky, ležící po obou stranách řeky,
za svědectví a potvrzení svého syna Vratislava
a svých předních mužů za šest set denárů a postoupil
je písemně a před právními svědky zpět opatu Prokopovi.
Konečně též z vlastní štědrosti odevzdal okolní zemi až
k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup
k lovení ryb, koupenou za sto denárů, témuž opatu a jeho
nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení.
Když se tedy již stal za tak šťastného řízení
opatem, nevynášel se nad sebe, nýbrž stoje na základě ctností
ještě pevnějším a jsa též upevněn stálou výtečností
pokory a lásky, býval tak přívětivý a pln citu
dobroty, že ho podřízení spíše milovali, než aby se ho báli.
Nepřestával jim obecně i jednotlivě dávati spasitelná
napomenutí a mnohá poučení, příklady ze staré doby
vyzdobená. Za jeho doby tedy nechybělo v ničem hojnosti. On
se však živil prací rukou svých a chudé v nouzi oblažoval,
a bera na sebe starost všech v zármutku postavených, občerstvoval
je, jako moudrý lékař nemocné, lékem otcovství a útěchou.
Veda tak blažený a slavný život, zářil znamením ctností
v chrámu Božím jako Slunce až do skonání života a vnuknutím
Ducha svatého dokonce slynul i darem prorockým, předvídaje
budoucnost.
Neboť podle zjevení božské milosti zvěděl dva dni
napřed lhůtu své smrti; povolav synovce svého dobrých vlastností
Víta a syna svého zbožné povahy
Jimrama, vyložil jim, co
se stane, jak to také později skutečnost potvrdila, přerývaným
hlasem k nim promlouvaje vznešená slova: „Synáčkové moji
nejmilejší, kteréž jsem vychoval jako kvočna kuřátka, uvažte,
že čas mého odchodu nastává; třetího dne zcela jistě na
pokyn Páně odeberu se ze stánku tohoto těla, poroučeje vás
Bohu, ale oznamuji vaší opatrnosti, že po mém odchodu budete zmítáni
bouřlivou směsicí pomluv jako vlnami v bouři a trápeni
zhoubným vlnobitím pronásledování; a budete učiněni
vyhnanci na šest let v cizí zemi a toto místo mocí
ruky knížecí bude odevzdáno v držení cizozemců. Ale vy,
nejmilejší synáčkové, nehyňte u víře; utvrzujte bratří
své, Boha snažně chvalte, v štěstí ho velebte, v neštěstí
proste, v radostech díky vzdávejte, v žalostech ho
hledejte; neboť jeho nesmírnou dobrotou budete nakonec utěšeni.
Neboť až uplyne šest let, slituje se nad vaším vyhnanstvím,
navrátí vám stav pokoje, vašim utrhačům odplatí rovným po zásluze
a vás uvede zpět do přístavu útěchy. Neboť po smrti nynějšího
knížete, dobrého Břetislava, nastoupí Spytihněv,
jenž vás bude pronásledovati; ale po jeho smrti ujme se vlády
nad knížectvím českým Vratislav, muž bohabojný a dobrotivý.
Ten vás přivede zpět z vyhnanství a Ježíš Kristus,
Pán náš, udělí vám na tomto místě pokoj a bezpečnost
po všecky dny života vašeho. Amen“.3
A již na sklonku příštího dne, když po řádném
skončení řádné večerní bohoslužby a kompletáře seděl
na lůžku, byl zachvácen prudkou nevolností, a v poslední
hodince leže, ač mu již docházel dech, přece napřáhnuv mužně
rámě, nepřestával bíti starého nepřítele lidstva dýkou
modlitby. Ihned dal povolati bratří, pohřížené v bolest zármutku
a v bezútěšný pláč, i posiloval je poučováním
otcovské útěchy, a dav jim pokyny stran těla svého, odešel,
odešel ze zkázy tohoto světa k Hospodinu, z poroby k vládě,
z práce k odpočinku, ze smrti k životu věčnému
ze štědrosti Pána našeho Ježíše Krista, který v trojici
dokonalé živ jest a slávou slyne, Bůh jeden po neskonalé věky
věkův, amen. I dokonal blahoslavený opat Prokop běh svého
života šťastně v Pánu roku od
narození Páně 1053 a téhož roku dne 25. března
byl slavně pohřben za přítomnosti Šebíře, pražského
biskupa, v kostele svaté rodičky Boží Marie, jejž sám
vystavěl.
Mnich sázavský:
Dodatky ke Kosmově Kronice Čechů (I / 1).
[Pokračování ...].
Poznámky:
|
