|
40
[Pokračování ...].
Mezitím Břetislav,
syn knížete, přešed z dětského věku v jinošský, kráčel od
ctnosti ke ctnosti. Měl nad jiné zdar v svém počínání,
ztepilé tělo, krásnou postavu, velikou sílu a moudrost, v neštěstí
statečnost, ve štěstí rozumnou mírnost.
Toho času žil v německém kraji velmi mocný hrabě,
jménem Ota Bílý pocházející podle otcovské posloupnosti z krve
královské. Ten měl jedinou dceru Jitku,1
jež
co
jest pod sluncem děv, svou krásou předčila všechny.
Dobrý otec a její předobrá máti dali ji, aby se
naučila žaltáři, do kláštera, jenž slove Svinibrod, polohou
i hradbami velmi pevného. Ale které věže, byť sebe vyšší,
nebo které hradby sebe pevnější mohou odolati lásce a milence
odloučiti?
Nade vším
vítězí láska; i kníže i král se jí poddá.
Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina
nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse,
ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti
svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést
ji mocí či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně
jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji. Neboť uvažoval
o vrozené Němcům pýše, a jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí
na Slovany a na jejich jazyk. Ale oč bývá těžší přístup k lásce,
tím prudší oheň vždy vdechuje syn Venušin milenci. Mysl
jinochova, vznícená ohněm Venušiným, vře, jako když ohni sálá
Etna. A jasným hlasem sám na sebe zvolá: „Buď mi bude údělem
výtečný sňatek, anebo se ponořím ve věčný posměch. Není
možná, aby Jitka nebyla má, dcera rodem ušlechtilá, panna sličná,
velmi líbezná, nad světlo sluneční jasnější, nad život mi
dražší; aby zůstala dlouho na živu, buď Bohu chvála stálá“.
A hned rozkázal těm ze svých lidí, které znal jako zvláště
hbité a sobě oddané, aby připravili osvědčené a hodně otužilé
koně, a dělal, jako by chtěl rychle odjeti k císaři a ještě
rychleji přijeti zpět. Muži vyplní rozkaz, ale co jejich pán
zamýšlí, nevědí. Diví se mezi sebou, že tak spěchají, a asi
po sedmidenní jízdě vstoupí jako hosté do podsíně řečeného
kláštera. Syn knížete totiž už předtím poručil všem svým,
aby nikomu nedávali věděti, kdo nebo odkud jest, ale aby se k němu
chovali, jako by byl jeden z nich.
Musí mu ustoupit ithacký hrdina, že chytrým důvtipem
vypátral syna Thetidina, ani se nesmí chlubiti pastýř z Ilia, že
Tyndareovnu unesl z Amykel, protože tento jinoch Břetislav nad oba
dva předčí srdnatostí i nesmírnou odvážností. Neboť jako
když vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby
uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali
dovolení v klášteře přenocovati, obhlíží jej pronikavým
zrakem a bystrým duchem; rád by do klauzury mocí vrazil, ale
neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků. Šťastnou
náhodou však byl svátek, a ejhle, Jitka,
panna tisíckrát vytoužená,
vyjde se svými družkami z kláštera; byloť zvykem, že něžné
dívenky zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele. Jak ji spatřil
smělý únosce, radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu
vyrazí a uchvátí ovečku a pak, vědom si svého činu, svěsiv
ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá,
a přihnav se k bráně shledá, že je napjat přes ni řetěz,
tlustší než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena.
Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz
jako stéblo; a podnes je viděti přeťatý článek na
důkaz té prudké rány. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom
nic nevěděli a v stanech ještě zůstali, nepřátelé, udeřivše
na ně, zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným
ruce a nohy uťali, a jen kníže s několika málo muži
a s unesenou pannou stěží unikl v noční temnotě. Unesena
byla panna Jitka roku od narození Páně 1021.2
A aby nebyla dána Němcům důvodná záminka vinit Čechy
jaksi z bezpráví, hrdina Břetislav,
pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel
s nevěstou přímo na Moravu.3
Neboť celou tuto zemi dal
mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky,
z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal
prodati do Uher a ještě dále. Po smrti Boleslava II. totiž Poláci
opanovali jak hrad Prahu, tak i celou Moravu.4
Roku od narození Páně 1022.
V Polsku se stalo pronásledování křesťanů.
Roku od narození Páně 1023.
Dne 8. srpna Ekard, čtvrtý
biskup pražský, odešel z tohoto světa, aby byl živ životem věčným.
Tento biskup byl proti mocným nepoddajný, k nízkým a tichým
laskavý a skromný, velmi výmluvný kazatel, štědrý dárce
almužen čeledi Páně, v měření pšenice věrný správce.
On ustanovil, aby jeho desátek každý, ať mocný nebo bohatý
nebo chudý, měl-li svého léna nebo zboží aspoň s popluží,
platil biskupu dvě měřice, vysoké pět dlaní a dva prsty, jednu
měřici pšenice a jednu ovsa. Neboť předtím, jak ustanovil
první biskup Dětmar, dávali desátku dvě kopy obilí; na kopu
pak počítáme padesát snopků.
Po jeho smrti nabyl biskupství Hyza
a byl téhož roku dne 29. prosince vysvěcen od
arcibiskupa mohučského.
Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 40.
[Pokračování ...].
Poznámky: |
