MM - komentáře - Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě

MORAVIA MAGNA

POHAN PŘEMYSL-ORÁČ,
ANEBO KŘESŤANSKÝ KRÁL-ORÁČ ROSTISLAV?

PŘÍSPĚVEK K PROBLEMATICE NÁSTĚNNÝCH MALEB VE ZNOJEMSKÉ ROTUNDĚ

V roce 2009 vyšel první svazek zamýšleného cyklu „ČESKÉ PANOVNICKÉ DYNASTIE“¹ s názvem „PŘEMYSLOVCI.² BUDOVÁNÍ ČESKÉHO STÁTU“. Článkem „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ se v něm prezentovala také Anežka Merhautová.³ Zde přinášíme jeho přepis i s autorčinými texty k obrázkům. Poznámkami a závěrečným komentářem opatřil Petr Šimík.

PŘEMYSLOVSKÝ CYKLUS VE ZNOJEMSKÉ ROTUNDĚ
Anežka Merhautová (2009, s. 278-280)

(278) Přemyslovský cyklus je součástí malířské nástěnné výzdoby vnitřních stěn rotundy někdejšího znojemského hradu.⁴ Rotunda byla vybudována asi před polovinou 11. století.⁵ Původně byla zaklenutá jen apsida a zaklenutí lodi proběhlo až později.⁶ K vnitřní stěně lodi byla zároveň připojena kamenná lavice. Teprve po této úpravě byl celý interiér vymalován.⁷ S výmalbou se postupovalo od kupole směrem dolů. Konchu apsidy zdobí figura Krista v mandorle nesené anděly, symboly evangelistů a po stranách proti sobě stojící postavy P. Marie a sv. Jana Křtitele. Obdélná pole úzkého pásu lemujícího oblouk apsidy vyplňují polofigury andělů.⁸ Ze značně porušené výzdoby svislé stěny apsidy je vidět řada arkád, rámujících jednotlivé stojící figury apoštolů.

Obr. 1. Pohled na znojemskou rotundu. Na počátku 12. století dal tuto
svou hradní kapli, zasvěcenou P. Marii a sv. Kateřině, vyzdobit znojemský
údělný kníže Konrád II. malbami,⁹ které nejen vyvolaly obrovský zájem
odborníků, ale také podnítily fantazii mnoha laiků, takže vzniklo hned
několik „ l i d o v ý c h “ výkladů o jejich významu (A. Merhautová).¹⁰

   Na bocích konchy apsidy stojí proti sobě¹¹ postava muže s kostelem v pozvednutých rukou¹² a ženy pozvedávající nádobu¹³ směrem k oblaku nad vrcholem konchy, z kterého směřuje k oběma figurám boží ruka.¹⁴    Výzdoba svislých stěn lodi je rovněž komponována do horizontálních pásů. Přízemní pás vyplnila malovaná draperie, výše položený pás byl věnován christologickému cyklu, nyní jen částečně dochovanému.¹⁵ Zřetelnější jsou scény Zvěstování P. Marie, Navštívení P. Marie, Narození Krista, Zvěstování pastýřům, Klanění tří králů.¹⁶ Některé výjevy jsou odděleny malovanými věžemi. Dva ještě výše situované pásy člení arkády, z nichž několik prvních, následujících za zmíněnou ženou s nádobou v rukou, vyplňuje úvodní přemyslovská scéna.¹⁷ Další arkády rámují v obou těchto pásech vždy jednotlivé stojící mužské figury v počtu 27. Všechny jsou oděny nedlouhým rouchem a vybaveny štítem a praporcem, ale 18 z nich má ještě i plášť. Jedna z těchto 18 figur má navíc na hlavě korunu a pravicí pozvedá žezlo (viz níže obr. 3). Z devíti postav bez pláště má jediná na hlavě helmu (viz níže obr. 4). Mimo ni a královskou postavu jsou všechny zbývající figury p r o s t o v l a s é .¹⁸
   Ústřední figurou zmíněné úvodní scény je prostovlasý muž v rouchu a zdobeném plášti stojící u pluhu, taženého dvěma voly,¹⁹ pozvedající paže v   ú s t r e t y k němu směřujícím jezdcům.²⁰ Po obou bocích toho muže stojí vždy další podobně oděný a prostovlasý muž. Oba postrádají atributy.²¹ Pozadí scény oživují dva stromy; na jednom z nich visí kabela a pár střevíců. Vedle nich se ještě nalézá stojící figura s předmětem, dnes ne zcela jasným, v rukou.²²
   Do malované draperie byl později vyryt nápis, dochovaný však v porušeném stavu a proto jednotlivými autory doplněný různě.²³ Držíme-li se pouze jeho zřetelných slov, (279) plyne z něho, že kníže Konrád II. dal upravit a zřejmě i vymalovat rotundu, zasvěcenou P. Marii a sv. Kateřině roku 1134.²⁴ Badatelé většinou spojují s tímto letopočtem zaklenutí lodi rotundy a její výmalbu.²⁵ Shodují se v názoru, že úvodní scéna představuje povolání Přemysla-Oráče od pluhu na trůn, a to posly, vyslanými k němu vládnoucí Libuší.²⁶ Výjev i l u s t r u j e Kosmovo líčení této události, podle něhož nebyly opomenuty ani odložené střevíce a zřejmě z ústní tradice dodána i mošna.²⁷ Mužské figury v arkádách jsou považovány za Přemyslovce, a sice 18 postav v pláštích spolu s královskou figurou mezi nimi má představovat pražské vládnoucí Přemyslovce²⁸ a zbývajících 9 figur pak obecně Přemyslovce moravské.²⁹ Muž u konchy apsidy pak představuje Konráda II. Znojemského a žena proti němu jeho choť Marii srbského původu, tedy donátory úprav stavby a její výmalby.³⁰ Dále se soudí, že téma v apsidě mělo středoevropské předstupně a podobně i výtvarná podoba maleb. Christologický cyklus připomíná prvotní zasvěcení rotundy,³¹ až za Konrádových úprav rozšířené o sv. Kateřinu.³²
   Většina badatelů právem považuje malby za jednotný celek.³³ Nasvědčuje tomu nanášení omítkových vrstev v horizontálních pásech od kupole dolů tak, že níže položený omítkový pás vždy částečně překryl pás výše položený,³⁴ ale tyto omítkové pásy se nekryly s malířsky vymezenými pásy s figurami. Tím padá někdy se objevující názor o vzniku maleb v odlišných časových etapách.³⁵ Datum, uvedené v nápisu, se jeví přijatelným, protože je zřetelné, podobně jako nepochybné jméno donátora a zasvěcení rotundy.³⁶ Nápis vznikl zajisté v době, kdy rotunda sloužila ještě jako sakrální prostor, nikoliv až v době její pozdější profanace, kdy by byl vznik nápisu nesmyslný. Letopočtu odpovídá i počet zobrazených panovníků, možný opravdu jen okolo roku 1134.³⁷

Obr. 2 a 3. Jedno z pražských knížat. Podle pláště, který halí také postavu
krále (s korunou, tedy Vratislava) a ještě dalších 17 nekorunovaných mužů,
lze tyto postavy považovat za české panovníky, tedy od Bořivoje I. po
Soběslava I. (nebo, podle B. Krzemieńske, po Vladislava I.). Tento počet
18 knížat navázal na dobový oficiální katalog českých panovníků, uvádějící
Vladivoje (na rozdíl od Kosmovy posloupnosti), ale (stejně jako v Kosmově
kronice) pomíjející Boleslava Chrabrého (A. Merhautová).³⁸

Na otázku, koho představují jednotlivé figury, odpovídá scéna s Přemyslem-Oráčem, evidentně záměrně předsunutá řadě postav.³⁹ Programátor ji zvolil nepochybně proto (byť obsahově navazuje na starší symbolické představy), aby nevznikly pochyby, že následující figury reprezentují řadu vládnoucích Přemyslovců.⁴⁰ Bezpečně to dosvědčuje jediná postava s korunou zobrazující jednoznačně jediného krále – Vratislava, korunovaného na krále v Praze roku 1086.⁴¹ Úvodní scéna a počet figur tu nedovoluje hledat panovníky velkomoravské, které zde chtěli vidět různí d i l e t a n t i ,⁴² a ani odraz smíru mezi českým Vratislavem a znojemským Konrádem I. z let 1091-1092, který tady spatřoval L. Konečný,⁴³ protože zobrazených knížat je větší počet.⁴⁴

Obr. 4. Jedno z moravských knížat s přilbou. Devět moravských knížat
určila B. Krzemieńska. Jsou vyobrazena jako postavy bez pláště. Pouze
tato jediná postava, Oldřich Brněnský, má na hlavě přilbu (A. Merhautová).⁴⁵

Podobné téma jako ve znojemské apsidě se nalézá například v apsidě kostela v Idensen z doby kolem roku 1129 a v Niederzellu, kde byl kostel dokončen kolem roku 1130. Pro řadu stojících figur v pásech nad sebou nabízí analogii bazilika v Prüfeningu z druhé čtvrtiny 12. století, i když tam nejde o laické figury a chybějí arkády. Znojemské figury byly vkomponovány do arkád zřejmě podle příkladu tamních apoštolů v apsidě. Duha na pozadí Přemyslovců, obvykle symbolizující nebesa, pak napovídá, že Přemyslovci jsou tu pojímáni jako členové nebes, kam dospěli, protože vládli jako křesťané spravedlivě i s ještě žijícím Soběslavem I.⁴⁶ Že vládli v duchu Kristova učení, naznačuje christologický (280) cyklus v dolním pásu, a to pod vedením sv. Ducha a evangelia, jak je vyjádřeno v kupoli holubicí a píšícími evangelisty (níže obr. 5). Cherubíni mezi evangelisty byli v tomto případě míněni jako strážci nebes a zároveň jako síla působnosti sv. Ducha do všech stran, nejen na evangelisty, ale i na Přemyslovce.⁴⁷ Smyslem maleb bylo poukázání na vznik knížecí moci v povolání prvního knížete od pluhu⁴⁸ a také zdůraznění nástupnického řádu na český trůn, podle kterého má státu vládnout vždy nejstarší Přemyslovec.⁴⁹ O dodržení tohoto „ústavního“ řádu se dohodli český kníže Soběslav I. právě s Konrádem II. Znojemským.⁵⁰ Proto v řadě českých knížat nechyběl Soběslav I. ani Konrád II., zobrazený jako objednavatel maleb na boku apsidy zároveň se svou chotí Marií.⁵¹ Porušení tohoto tohoto řádu po Soběslavově smrti pak vedlo k obléhání Prahy Konrádem II. v roce 1142.⁵²

Obr. 5. Pohled do kupole rotundy. Ve vrcholu kupole je zpodobena holubice,
symbol sv. Ducha, a v řadě pod ním se střídají postavy čtyř cherubínů,
stojících na kolech,⁵³ se čtyřmi sedícími postavami evangelistů, píšících
u pultu své dílo. Malby zřejmě doprovázely nápisy, ale podle nepatrných
zlomků je zatím nelze rekonstruovat (A. Merhautová).

Programátorem maleb byl jistě člověk vzdělaný jak v teologii, tak v domácí historii.⁵⁴ Jména malířů znojemských maleb neznáme, ale je velmi pravděpodobné, že navazovali na podněty nejen nástěnné, ale i knižní malby. Třebaže formálně nebyl program malířské výzdoby znojemské rotundy bez předchůdců a snad i předloh, je přesto v evropském umění staršího středověku jedinečný svým důsledným zaměřením na „ústavu“ přemyslovského státu s odkazem na konstitutivní akt knížecí moci⁵⁵ i na dualitu obou zemí, Čech a Moravy.⁵⁶ Nic tak jednoznačně „státoprávního“ jinde v Evropě nenajdeme.⁵⁷

LITERATURA:
J. BAŽANT, Znojemská rotunda; A. FRIEDL, Přemyslovci ve Znojmě; L. J. KONEČNÝ, Románská rotunda; B. KRZEMIEŃSKA, Die Rotunde in Znojmo; TÁŽ, Moravští Přemyslovci; A. MERHAUTOVÁ, Znojemská rotunda a její nástěnné malby; A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu.

Komentář:

Evangelium podle Lukáše (L 8, 17)
Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno,
a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo.

   Ve svém „vědeckém“ článku se autorka vymezuje vůči „diletantům“ (viz text výše) a také zejména vůči těm, kteří rozpoznali, odhalili a také dokázali nade vší pochybnost, že to, co zatím napsala o malbách ve znojemské rotundě, především o oráčské scéně, je ve skutečnosti jen „učený blábol“ (viz např. „Czech šmejd roku 2000 české historické vědy“). V seznamu literatury na konci svého článku proto tyto práce neuvedla.
   Dosavadní výklad „odborníků“ (např. A. Friedl 1966, s. 49, 84; B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík 2000, s. 50, 55, 70; J. Bažant 2000, s. 61; V. Vaníček 2007, s. 273-274; A. Merhautová 2009, s. 278-280), že tu dva členové Libušina poselstva (podle Kosmova textu) navlékají plášť právě nalezenému oráči Přemyslovi, že se tu jedná o jeho povolání od pluhu na knížecí stolec, o volbu prvního pohanského knížete – v z n i k s t á t u , je naprosto absurdní n e s m y s l .
   Za prvé: všechny tři postavy za pluhem mají plášť, který v horním 4. pásu má odlišovat pražská knížata od jejich moravských příbuzných, „údělných“ knížat, kterým plášť chybí. V knížecím plášti tu mají být vedle oráče namalováni Libušini poslové, podle Kosmy „moudře neučení a vědomě nevědomí“ s e d l á c i , kteří si svého prvního knížete teprve našli.
   Za druhé: poslové-sedláci nemohou teprve oblékat plášť oráči u pluhu, když ten v čele jízdní družiny „na místo orby“ již v tomto plášti přijíždí. Srovnej obě postavy s identickým vzorem na lemu pláště v článku „Friedlovi Přemyslovci ve Znojmě“, tam obr. 2. Že by sám Přemysl vedl Libušino poselstvo k Přemyslovi?!
   Za třetí: aby malba mohla být obrazovým přepisem Kosmova textu, musel by poselstvo vést Libušin kůň b e z j e z d c e , jako je tomu běžně na známých ilustracích k libušopřemyslovskému mýtu. Jinak by bylo zcela setřeno ono „nadpřirozené vyvolení“ prostřednictvím Libušina koně.
   Za čtvrté: vedoucí jízdní družiny, oráč za pluhem a fundátor s kostelem v rukou jsou jedna a táž osoba, která je v osmičlenné posloupnosti knížat se štítem a kopím s praporcem mezi oráčskou scénou a fundátory vyobrazena znovu, a to až na š e s t é m místě v pořadí. Nemůže se proto jednat o povolání pohanského oráče Přemysla na stolec, v z n i k „státu“, když „stát“ již dávno existoval (viz článek: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“).
   Za páté: Kosmas svůj libušopřemyslovský mýtus sepsal (1120) až téměř celých 100 let poté, co Břetislav nechal v rotundě oráčskou scénu namalovat (někdy ve 20. letech 11. století). Mylná domněnka výše uvedených autorů, že celou rotundu, a tedy i oráčskou scénu v ní, nechal namalovat až údělník Konrád II. Znojemský v roce 1134 podle Kosmova libušopřemyslovského mýtu (A. Friedl 1966, s. 83; A. Merhautová-Livorová 1983, s. 23; B. Krzemieńska 1985, s. 18-19; J. Bažant 2000, s. 72; B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík 2000, s. 48, 63, 69; D. Třeštík 2005, s. 13; V. Vaníček 2007, s. 254-257; A. Merhautová 2009, s. 278-280; D. Třeštík 2009, s. 276), resp. jeho děd Konrád I. Brněnský v roce 1091 (L. J. Konečný 2005, s. 250), a sám je tu pak také vyobrazen s podélným kostelem s věží v rukou, byla již vyvrácena na jiném místě – viz článek „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum a níže pozn. 6, 9, 24 a 25.

Obr. 6. Detail ženské postavy bez pláště (personifikace Čech) s byzantským
diadémem se dvěma stuhovými závěsy – vladařskou insignií – v rukou. Čtvrtá postava
z oráčské scény. Poddání se Slovanů českých moravskému králi-oráči Rostislavovi.
Foto v UV světle: František Sysel a Kateřina Dvořáková (1999).

Bylo to přesně naopak: znojemské malby existovaly dávno před Kosmou (také L. J. Konečný 2005, s. 217, sice uvedl, že znojemský malíř musel být inspirován jiným pramenem než Kosmovou kronikou, jenže i podle něj je v křesťanské kapli za pluhem vyobrazený pohan Přemysl – viz s. 192), Kosmas pak malby použil jako svoji předlohu – viz tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus? Viz také článek: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb bez moravské historie by nebyly ani české mýty.

Král-oráč Rostislav s Písmem v levé ruce (57 kB)

Obr. 7. Tři křesťanští oráči za pluhem ve znojemské rotundě.
Král-oráč Rostislav uprostřed mezi Konstantinem a Metodějem.
V levé ruce držel původně knihu – evangelia přeložená do
staroslověnštiny – viz naše obrázková upoutávka č. 7.
Foto v UV světle: František Sysel a Kateřina Dvořáková (1999).

Mýlili se naši „odborníci“ (A) naprosto nechtěně, jen jaksi bezděčně, anebo (B) svůj výklad zcela programově přizpůsobili Kosmovu pohanskému libušopřemyslovskému mýtu bez ohledu na detaily maleb, aby tak z nich mohli ukrást slavnou historii Velké Moravy a moravské církve? Zajisté, B je správně, jak jsme právě doložili článkem A. Merhautové. Má vůbec smysl psát takové „vědecké“ články jen proto, aby se v nich jejich autor mohl účelově mýlit a záměrně mystifikovat veřejnost?

Petr Šimík (2010).

Poznámky:

1 –	Další svazky cyklu budou tvořit LUCEMBURKOVÉ, JAGELLONCI a HABSBURKOVÉ I. a II. Na MOJMÍROVCE, kteří prokazatelně stáli na počátku českého „státu“, se jaksi nedostalo.
2 –	„Přemyslovci“ nazvala tuto pražskou větev mojmírovského rodokmenu až romantizující historiografie 19. století (J. Žemlička 2000, s. 268).
3 –	Už ze samotného názvu článku je patrné, že se bude nejspíš jednat o propagaci smyšleného českého pohanského mýtu, který autorka navíc umístila do moravské křesťanské kaple.
4 –	Tzv. „Přemyslovci“ byli ve skutečnosti pražskou větví mojmírovského rodokmenu (viz výše pozn. 2), jedná se tedy o mojmírovský cyklus. Protože panovníci vyobrazení ve 4. pásu byli potomky moravského krále Rostislava, měli bychom je správně nazývat R o s t i s l a v o v c i . Srovnej „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
5 –	Ano, to je nepochybně pravdivá informace. Rotunda byla skutečně postavena před polovinou 11. století, potvrdil to také archeologický průzkum, prováděný přímo v rotundě (B. Klíma 1995). Nechal ji postavit, spolu s hradem neznámé podoby, kníže Břetislav I. za své správy Moravy v letech 1019-1034.
6 –	To je nepravdivá informace založená na mylné domněnce, že rotundu dal zaklenout, omítnout a vymalovat až v roce 1134 znojemský údělník Konrád II. Tato mylná domněnka se zase opírá o chybné čtení a mylný výklad rytého nápisu, a to zkratky „constio“ na posledním, 6. řádku (viz níže pozn. 25). Nápis byl nalezen poslední den restaurátorských prací v roce 1949 v přízemním pásu pod konsekračním křížem na západní stěně rotundy. Klenbu měla rotunda sv. Petra na Budči (kolem roku 900), zaklenutá byla Václavova svatovítská rotunda (930) a klenbu měla od počátku i znojemská rotunda. Neexistuje žádný důvod k domněnce, že Břetislav stavěl na znojemském hradě jakési torzo rotundy, bez kupole, bez omítky, bez maleb. Takovou falešnou představu spolehlivě vyvrací Kosmova zpráva k roku 1100, že na znojemském hradě, nepochybně v hradní rotundě, slavil slavnou svatbu kníže Bořivoj II. (viz Kosmas III, 12) (A. Merhautová 2000, 53-54). Klenbu proto měla i loď rotundy, a to od samého počátku. K takovému závěru dospěl již O. Votoček (1949, s. 119). Na základě zjištění, že spáry v širokých horizontálních pásech od shora dolů nanášené omítky navazují na řady otvorů ve zdivu po trámech původního stavebního lešení, konstatoval, že „omítka je prakticky se stavbou s o u č a s n á “ . Rok 1134 jako rok „přestavby, omítnutí a výmalby“ rotundy tím padá. Při zkoumání pojiva malt, dospěli A. Zeman a E. Růžičková (1997, s. 135) k závěru, že „nejstarší typ pojiva je použit v maltách na nejstarších částech stavby: základy, obvodové zdivo, první omítková vrstva uvnitř rotundy, lavice, pravděpodobně i malta ze zdiva klenby“. Z tohoto konstatování A. Merhautová (2000, s. 53) dokázala „vytvořit“ důkaz právě opačný, a sice o dodatečném zaklenutí rotundy, neboť podle citovaných autorů „bylo maltové pojivo v kupoli »jen« pravděpodobně soudobé* s maltou v obvodovém zdivu“. Z toho si učinila závěr, že maltové pojivo v kupoli soudobé* s obvodovým zdivem nebylo a že klenba byla připojena ke stavbě až o 100 let později. Podobným způsobem překroutila i závěry M. Vlčka (1997, s. 162), který řekl: „Diskutovaným problémem je zastropení lodi kopulí. Určitá část badatelů zabývajících se problematikou rotundy tvrdí, že klenba byla provedena dodatečně jako druhá stavební fáze. My se domníváme, že tomu tak nebylo“. V podání A. Merhautové (2000, s. 52) to prý bylo řečeno právě naopak: „Podle M. Vlčka kupole vznikla později než obvodové zdivo rotundy a lucerna pak později nežli kupole“. A. Merhautová se tím prokazatelně dopustila p o d v o d n é h o jednání. podvod, -u m záměrné uvedení v omyl s úmyslem někoho poškodit, něco neoprávněně získat: dopustit se podvodu; získat podvodem podvodník, -a m (6. mn. -cích) kdo se dopouští podvodu: daňový, sňatkový p.; lhář a p.; -ice, -e ž podvodný příd. 1. provádějící podvody: p. hráč (karet) 2. založený na podvodu: podvodné jednání
7 –	To je opět nepravdivé tvrzení. Rotundu nechal omítnout a vymalovat (I. fáze) již Břetislav – viz výše pozn. 6. Už tedy víme, že omítka nesoucí malby „je prakticky se stavbou současná“. Malby musely následovat nedlouho poté, protože žádný kostel nemohl zůstat nevymalovaný. Dokládá to např. J. Mašín (1954, s. 10): „Jako všude jinde, byla i u nás malířská výzdoba v románských kostelích pravidlem. Jak dokazují zachovalé památky, nepostrádaly ji ani nejmenší románské kostelíky“.
8 –	Autorka asi jen zapomněla uvést, že mezi polopostavami andělů s žezlem původně byla na bílém pozadí napsána jména proroků. Zbytky těchto jmen zachytil na svých akvarelech ještě Mořic Trapp (1861). Viz L. Konečný (1997, s. 59), týž (2005, s. 142-143).
9 –	Další nepravdivé tvrzení a mylnou domněnku, že v roce 1134 si moravský údělník Konrád II. Znojemský dal vyzdobit „svou“ hradní kapli pohanským libušopřemyslovským mýtem a sám je zde vyobrazen jako donátor, tito „odborníci“ opírali o rytý nápis na západní stěně rotundy, kde je Konrádovo jméno skutečně uvedeno. Bylo zde ovšem podvrženo namísto jména olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Ve Zdíkově vlastnictví se rotunda ocitla již v roce 1131, kdy mu ji daroval spolu s majetkem kníže Soběslav I. (J. Kadlec 1991, 1, s. 118; A. Vidmanová 1997, s. 51-52; M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 535). V roce 1134, kdy byl propuštěn z vězení, rotunda Konrádovi II. již čtvrtým rokem nepatřila, tudíž ji nemohl dát ani zaklenout, ani omítnout, ani vyzdobit malbami. Tyto základní historické údaje, týkající se znojemské rotundy, autorka snad neznala? Nebo svoji neznalost jen předstírala, aby nemusela na své hypotéze nic zásadního měnit? Spoléhala na to, že uvedené historické souvislosti běžnému čtenáři uniknou? V každém případě je to počínání nevědecké, ba přímo d i l e t a n t s k é !
10 –	Je však jasně patrné, že A. Merhautová svým „vědeckým“ článkem s pohanem Přemyslem v úvodu „přemyslovského“ cyklu (a dalšími nepravdivými tvrzeními, domněnkami i vyloženými podvody – viz výše pozn. 6) mnohé „lidové“ vykladače znojemských maleb daleko předčí. To by po přečtení tohoto článku mělo být každému čtenáři jasné.
11 –	Fundátorský pár nestojí na bocích konchy apsidy, jak autorka mylně uvedla, nýbrž na stěně lodi rotundy v úrovni 3. pásu maleb po obou stranách vítězného oblouku nad vstupem do apsidy.
12 –	Zobrazený fundátor drží v rukou model podélného kostela s věží, tedy stavby jiné než zde ve skutečnosti stojí, a Boží ruka mu přitom z oblaku dvěma prsty ž e h n á . Svoje vysvětlení tohoto zjevného „rozporu“ (podélný kostel × rotunda) autorka nepodala, asi žádné neměla. Najdete je ale níže v pozn. 30. Vyplývá z něj, že znojemským fundátorem je velkomoravský král Rostislav, zakladatel Metodějova moravsko-panonského arcibiskupství. Ve 3. pásu znojemských maleb je tedy zaznamenána historie Velké Moravy a moravské církve.
13 –	Žena v dlouhých bílých svatebních šatech (nevěsta Beránkova; symbol církve), oděná stejným pláštěm jako fundátor, i jako vedoucí jízdní družiny, oráč za pluhem a š e s t ý kníže v následné osmičlenné posloupnosti vladařů ve stejném 3. pásu maleb, převzala z Boží ruky liturgický kalich, symbol Novozákonní smlouvy, kterou se velkomoravští panovníci zavázali plnit. Její postavou se tento pás maleb uzavírá. Celý 3. pás tvoří samostatný historický a logický celek, který byl původně zdola i shora „oděn“ mariologickým cyklem.
14 –	Ve skutečnosti ke každému z fundátorů směřuje Boží ruka.
15 –	Jedná se o mariologický cyklus. Srovnej O. Votoček (1949, s. 124), A. Friedl (1966, s. 39). Christologický cyklus totiž končí obrazy „Nanebevstoupení Páně“ a „Seslání Ducha Svatého“ (nazvanými podle kalendářních svátků), kdežto mariologický běžně pokračuje ještě dalšími obrazy a zakončený je obrazem „Nanebevzetí P. Marie“ (svátek 15. srpna), který také odpovídá původnímu zasvěcení znojemské rotundy – viz níže pozn. 31.
16 –	Podle starších popisů maleb pokračoval mariologický cyklus ve 2. pásu ještě obrazy „Vraždění neviňátek“ a „Útěk do Egypta“ (V. Houdek 1898, s. 83; A. Friedl 1966, s. 33; L. Konečný 1997, s. 62).
17 –	Protože v rotundě se nejedná o žádný přemyslovský cyklus, jak již bylo uvedeno výše v pozn. 4, proto ani v jeho úvodu nemůže být umístěna přemyslovská scéna. Viz článek „Friedlovi Přemyslovci ve Znojmě“, kde je to i doloženo. Je to tedy nepravdivé tvrzení.
18 –	Další autorčino účelově nepravdivé tvrzení. Na znojemské malbě jsou nejméně ještě další dvě postavy, které rozhodně nejsou „prostovlasé“. Představují knížata Spytihněva II. a Vratislava II. s nízkými biskupskými mitrami (J. Zástěra 1986, s. 4; P. Šimík 2004, s. 92, obr. 19 na s. 105). Viz články: „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“ a „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“. Autorka tuto informaci zamlčela, protože ta by nejen zásadním způsobem „měnila“ její hypotézu, ale činila by ji neplatnou. Přestaly by jí totiž vycházet její prostoduché „počty“ (A. Merhautová-Livorová 1983, s. 19-20; A. Merhautová 2000, s. 63-64). Viz články „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl a „D. Třeštík mezi křesťanstvím a pohanstvím“.
19 –	bos, bovis, m. a f. (pl. boves, boum, bubus, zř. bobus) b ý k , vůl; k r á v a ; h o v ě z í d o b y t č e ; v pl. s k o t , d o b y t e k Jde patrně o autorčin chybný překlad Kosmova latinského textu. V rotundě je zcela nepochybně zobrazeno býčí souspřeží zapřažené do pluhu (srovnej Život sv. Metoděje, kap. VII). Býk je symbol apoštolů všech dob (také např. evangelisty Lukáše) a je v patristice takto používán. Viz níže pozn. 21. Srovnej také např. promluvu současného papeže Benedikta XVI. „Tažné zvíře“. Svoje voly si autorka musí hledat někde jinde.
20 –	Jízdní družina a oráčská scéna jsou dva samostatné výjevy – vyobrazené osoby se na nich opakují. Jsou zde zachyceny dva různé okamžiky děje téhož příběhu. Dokládá to stejný počet osob i jejich stejný oděv, opakující se v obou scénách (P. Šimík 2004, s. 78-79). Dokonce i D. Třeštík (2000, s. 77) dospěl k názoru, že se jedná o dva výjevy, „zachycující jakoby filmovým způsobem dva* okamžiky děje“* – čili Přemysl vede Libušiny posly k Přemyslovi, neboť vedoucí údajného Libušina poselstva je oděn do stejného pláště jako oráč za pluhem. Stejné osoby opakující se vícekrát na jednom obraze byly na iluminacích rukopisů i na malbách a mozaikách zobrazovány ve stejném oděvu, aby obrazové sdělení bylo názorné a srozumitelné. Viz článek: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“. Srovnej také článek „Friedlovi Přemyslovci ve Znojmě“. Protože v případě jízdní družiny a oráčské scény nejde o jeden, ale nepochybně o dva různé, časově ne hned po sobě následující výjevy, ale se stejnými jednajícími osobami, nemůže postava na druhém z nich „pozvedat paže v ústrety“ sobě samému na výjevu prvním. To je evidentní vědecký nonsens. Kromě toho údajný Přemysl za pluhem má na sobě již oblečený plášť, který mu podle Kosmova textu Libuše poslala po poslech. Kdyby až teprve tehdy začal „pozvedat paže v ústrety“ přijíždějícím jezdcům, museli by být Přemysl, či znojemský malíř, anebo samotná autorka tohoto geniálního nápadu přinejmenším mírně retardovaní. A to předpokládat nelze. Po údajném převlečení oráče by už také do pluhu nemohli být zapřažení autorčini voli (viz výše pozn. 19), když první „státnický čin“, který Přemysl po příjezdu Libušiných poslů vykonal, spočíval v jejich odehnání: „Jděte tam, odkud jste přišli“ (Kosmas I, 6). Srovnej skutečné ilustrace ke Kosmově kronice. I proto se na malbě ve znojemské rotundě nikdy nemohlo jednat o obrazový přepis Kosmova libušopřemyslovského mýtu. Opačně to však možné bylo – viz „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
21 –	To je hluboký omyl A. Merhautové svědčící o tom, že dodnes nepochopila, co je v rotundě skutečně namalováno. Přitom o atributech obou mužů po oráčově boku se sama autorka zmiňuje hned v následující větě. Jsou to ony střevíce a mošna zavěšené vedle nich na stromě. Pro důkaz pochopitelně nesáhneme po Kosmově kronice, ale obrátíme se k mnohem staršímu, známějšímu a rozšířenějšímu pramenu, ze kterého čerpal i autor znojemských maleb –, ke knize knih: Evangelium podle Matouše Mt (10, 10) – Vyslání Dvanácti: (7) Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. (8) Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. (9) Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; (10) neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť ,hoden je dělník své mzdy‘. Evangelium podle Marka Mk (6, 8) – Vyslání Dvanácti: (7) Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. (8) Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; (9) aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty. Evangelium podle Lukáše L (9, 3) – Vyslání Dvanácti: (1) Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci. (2) Poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat. (3) A řekl jim: „Nic si neberte na cestu ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty“. Evangelium podle Lukáše L (10, 4) – Poslání Sedmdesáti: (1) Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. (2) Řekl jim: „Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. (3) Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky. (4) Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nepozdravujte“. Evangelium podle Lukáše L (22, 35) – Rozhovor cestou do Getsemane: (35) Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“ Oni mu odpověděli: „Neměli“. BIBLE. Písmo svaté Starého i Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost 1994. Jak vyplývá ze srovnání předchozích citací z Písma s vyobrazením střevíců a mošny, zavěšených na stromě vedle trojice oráčů, vyslání Konstantina a Metoděje, apoštolů Moravanů a Slovanů, z Byzance na Velkou Moravu a jejich zdejší působení bylo na znojemské malbě připodobněno k vyslání Ježíšových Dvanácti (resp. Sedmdesáti). Také již ve „Chvalořeči o sv. Cyrilu a Metoději, kap. 7“ z konce 9. století jsou oba bratři „vyvoleni za druhy apoštolů“ a dokonce připodobněni k „novým apoštolům“. A takto byli na Moravě chápáni ještě i v době výmalby rotundy. Střevíce a mošna jsou tedy a t r i b u t y těchto „nových apoštolů“ Moravanů a Slovanů, Konstantina a Metoděje. A protože symbolem apoštolů je býk (nikoli vůl), je do pluhu zapřažená dvojice býků (viz výše pozn. 19). To A. Merhautová, zaslepená Kosmovým pohanským libušopřemyslovským mýtem, patrně nevěděla a neznala, neboť pro ni před Kosmou asi žádné jiné písemné prameny neexistovaly a „křesťanská orba“ je pro ni neznámým pojmem. Životy sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje, Chvalořeč o nich ani Bibli tedy nejspíš ani neotevřela. Jinak by jen stěží mohla napsat: „[Programátor] musel znát i Kosmovu kroniku, protože jiný pramen by sotva vedl k takovému pojetí scény Povolání Přemysla Oráče, která zachycuje i detaily, uvedené právě v kronice“ (A. Merhautová 2000, s. 63).
22 –	Ona „figura“ bez pláště je žena s byzantským diadémem se dvěma stuhovými závěsy v rukou (viz výše obr. 6). Představuje personifikaci Čech, jež tu skládá hold křesťanskému králi-oráči Rostislavovi. To je ona Kristiánova hadačka-panna, kterou Slované čeští pak dali nalezenému oráči za manželku (Kristián, kap. 2). To je „svatý sňatek“ (hieros gamos), jímž nalezený král-oráč vstupuje ve sňatek se zemí, Vládou, a stane se zakladatelem mocné dynastie (D. Třeštík 1985, s. 13). Tehdy se Slované čeští poddali moravskému králi Rostislavovi, vyobrazenému za pluhem (viz výše obr. 7), jenž se stal zakladatelem dynastie pražských knížat (Bořivoj byl jeho syn) (P. Šimík 2006, s. 329-407). Poprvé správně rozpoznal význam této postavy již V. Houdek (1898, s. 92) jako „...holdování národa svému nově zvolenému knížeti“. To ukazuje na Kristiánovu předlohu, „kde centrem pověsti bylo povolání od pluhu, zatímco žena či hadačka je ještě vedlejší postavou, nikoli kněžnou na trůně se soudcovskou mocí“ (V. Karbusický 1995, s. 72). Celý 3. pás maleb s oráčskou scénou proto musel být namalován po Kristiánovi (993) a zcela nepochybně před Kosmou (1120). Období Břetislavovy správy Moravy (1019-1034) tomu přesně odpovídá. Srovnej „Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav »vědomě« na slavnou velkomoravskou tradici? Tento naprosto logický závěr činí z hypotéz pražských „odborníků“ pouze bezcenné cáry papíru. Obsáhle se k této čtvrté postavě oráčské scény vyjádřil L. J. Konečný (2005, s. 211-222). Viz také „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec. Výše uvedené podstatné skutečnosti pro pochopení významu této „figury“ (bez pláště), ale zejména pro datování maleb, A. Merhautová z pochopitelných důvodů v článku zamlčela, i když její postava je tu důležitá i pro pochopení samotného faktu, proč se pak později ve 4. pásu objevila první pražská křesťanská knížata (rovněž bez pláště).
23 –	Zatím se však žádnému z autorů nepodařilo nápis doplnit, přečíst a zejména interpretovat s p r á v n ě .
24 –	Ano, roku 1134 se skutečně s rotundou něco dělo. Podle rytého nápisu, kde je uvedeno Konrádovo jméno, by tím „hybatelem“ měl být on. Jeho jméno je však v nápisu podvrženo místo jména olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, kterému ve skutečnosti rotunda patřila již od roku 1131 (viz výše pozn. 9). A. Merhautová patrně neumí pracovat s historickými fakty, neboť i zjevné příčinné souvislosti jí zcela unikají.
25 –	Někteří badatelé se opravdu domnívali, že znojemská rotunda, postavená Břetislavem, byla zaklenuta, omítnuta a celá vymalována až o 100 let později, v roce 1134, který je uveden v rytém nápisu. Jejich zcela mylná představa ovšem vycházela z dosavadního chybného čtení a mylného výkladu rytého nápisu. Zkratku „constio“ na jeho posledním 6. řádku si tito badatelé vysvětlovali jako „constructionem“ nebo „constitutionem“ ve smyslu jakési nové „(pře)stavby“ rotundy. Při posledním rozboru rytého nápisu však vyšlo najevo, že zkratka „constio“ sice opravdu znamená „constitutionem“, ovšem ve významu zařazení znojemské hradní rotundy do nové církevní správy na Moravě – šlo o její nový statut. Nejednalo se tedy o žádnou (pře)stavbu, ale výhradně jen a pouze o správní úkon. Srovnej výše pozn. 9. Olomoucký biskup Jindřich Zdík v letech 1131-1134 nechal v rotundě již z dřívější doby existující malby pouze d o p l n i t postavami dosud chybějících panovníků od Spytihněva II. po Soběslava I. (III. fáze) včetně obrazu prvního českého krále Vratislava I., o němž se nápis výslovně zmiňuje („pict reg“). Původní patrocinium rotundy, Nanebevzetí P. Marie, rozšířil o zasvěcení sv. Kateřině („ed S Cathar“), nově ji posvětil a zařadil ji do nové církevní správy („constio“). Čili představa některých badatelů včetně A. Merhautové o zaklenutí rotundy až v roce 1134 byla založena na fatálním omylu, na neznalosti historických souvislostí a na naprosté absenci racionální logické úvahy (a také na podvodu – viz výše pozn. 6).
26 –	Asi jen skuteční „odborníci“ mohou i dnes v této křesťanské kapli hledat a kupodivu i nacházet za pluhem jakési pohany (B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík 2000, s. 9, 63, 70; J. Bažant 2000, s. 69; L. J. Konečný 2005, s. 259; D. Třeštík 2006, s. 33; L. Jan 2006, s. 13; M. Wihoda 2006, s. 34, 50; V. Vaníček 2007, s. 273-274; J. Kovárník 2008, Toulavá kamera, ČT1 16.3.2008; D. Třeštík 2009, s. 276-277). Jak bylo již výše doloženo (pozn. 21, 22 a 25), celý 3. pás byl v rotundě namalován již v době Břetislavovy správy Moravy (I. fáze). V úvodní scéně král Rostislav uvádí na Moravu byzantskou misii Konstantina a Metoděje, v oráčské scéně král-oráč Rostislav společně s Konstantinem a Metodějem křesťanskou orbou připravili půdu pro založení samostatné moravské zemské církve. Na moravský stolec Rostislav usedl v roce 846. Byzantská misie Konstantina a Metoděje dorazila na Moravu v roce 863. Na znojemské malbě byl tedy Rostislav, v 18. roce své vlády, povolán od stolce k pluhu, ke k ř e s ť a n s k é orbě. Pokud A. Merhautová spolu s dalšími „odborníky“ tvrdí něco jiného, jen kolektivně sdílí a do světa šíří nesmyslný pohanský blud. Viz Komentář výše.
27 –	Autorka asi nevěnovala Kosmovu líčení dostatek pozornosti – z mošny přece Přemysl vyňal plesnivý chléb, aby jím počastoval Libušiny posly (Kosmas I, 6). Proč tu nastoluje jakousi, v roce 1120 zcela nemožnou „ústní tradici“, je nejasné (k nemožnosti „ústní tradice“ a „lidového podání“ srovnej V. Karbusický 1995, s. 7-9). Kromě toho, v době, kdy Kosmas malby v rotundě viděl, tam střevíce a mošna již dávno byly namalovány (viz předchozí pozn. 26). K tomu srovnej „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus? Střevíce a mošna zavěšené na stromě patří k atributům Konstantina a Metoděje, „nových apoštolů“ Moravanů a Slovanů (viz výše pozn. 21). Důležitější jsou tu však střevíce, protože ty současně patří, podobně jako přilba svatého Václava (obr. 4), k Boží zbroji. Jsou jednou ze zbraní víry: Pavlův list Efezským Ef (6, 11-17) – Výzbroj proti zlému: (11) Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. (12) Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. (13) Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. (14) Stůjte tedy ,opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, (15) obuti k pohotové službě evangelia pokoje‘ (16) a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. (17) Přijměte také ,přilbu spasení‘ a ,meč Ducha, jímž jest slovo Boží‘. BIBLE. Písmo svaté Starého i Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost 1994. Střevíce a mošna se na malbě v rotundě se objevily ještě před Kosmovým narozením. Pokud se o nich později Kosmas (I, 6 a 7) zmiňuje ve své kronice, dokazuje to pouze, že malby v rotundě viděl (J. Zástěra 1986, s. 14) a svým svérázným způsobem je „popsal“. Srovnej „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus? Malby tedy nejsou obrazovým přepisem Kosmova textu, ale naopak Kosmas se nechal malbami inspirovat (P. Šimík 2004, s. 107-109). Srovnej článek: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty. Verš 17 v Pavlově listu Efezským připomíná ještě jednu ze zbraní víry, „přilbu spasení“, jež se pak stala atributem sv. Václava (viz výše obr. 4). Srovnej článek: „Přilba jako atribut svatého Václava“. Naši „odborníci“ se tedy opět mýlili, anebo, což je mnohem horší, se mýlit c h t ě l i !
28 –	A. Merhautová dělí knížata podle jejich ústroje, nikoli podle jejich umístění. To ovšem dělá velikou chybu, protože takhle se jí už nikdy nepodaří jednotlivé postavy správně identifikovat (zřejmě jí o to ani nikdy nešlo). Pražská knížata představuje nikoli 18, nýbrž 19 postav v horním 4. pásu maleb, z nichž prvních devět postrádá plášť, protože nevládli Moravě (uprostřed nich sv. Václav s přilbou spasení a s obráceným štítem – viz výše obr. 4). Teprve desátý Břetislav I. je jako první z pražských knížat opatřen pláštěm, protože jako správce Moravy po smrti svého otce Oldřicha usedl pak i na pražský stolec. V dolním 3. pásu se nalézá 8 moravských panovníků, od krále Sáma po Mojmíra II., všichni v plášti. Celkem je tedy na malbě 27 postav se štítem a kopím s praporcem. Protože všichni mají praporec, symbol držení léna (Dětmar V, 21), nemohou být mezi nimi vyobrazeni moravští „údělníci“, protože ti byli jen jakýmisi s p r á v c i svěřeného území. Vrchní vládu si ponechal pražský kníže. Srovnej rozdělení Východofranské říše Ludvíkem II. Němcem mezi jeho tři syny, sám si ponechal vrchní vládu (Fuldské anály k roku 866) (D. Třeštík 2001, s. 189). Dobře to dokládá Kosmova zpráva k roku 1110, kdy kníže Vladislav I. zajal a po tři roky věznil olomouckého „údělníka“ Otu II. (Kosmas III, 34): Když na knížete jeho rádcové doléhali, aby dal Otu oslepiti, pravil: „Nikoli, nebudu se rovnati knížeti polskému Boleslavovi, jenž svého bratra Zbyhněva lstivě povolal pod závazkem přísahy a třetího dne ho oslepil. Avšak já nechci s bratrancem začíti věčné různice, nýbrž chci ho jen potrestati, aby potrestán zmoudřel a poznal sám i aby jeho potomci byli si toho vědomi, že země moravská a její s p r á v c o v é jsou v ž d y pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav nařídil, jenž tu zemi p r v n í podrobil svému panství“. Protože Břetislav tu zemi [Moravu] první podrobil svému panství, je pak také jako první z pražských knížat v rotundě vyobrazen v plášti – v plášti moravských králů. Jeho „předchůdci“ na pražském stolci tedy nutně musí atribut pláště postrádat (neboť nevládli Moravě), nikoli však praporec – viz následující pozn. 29. Srovnej článek: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
29 –	Jestliže prvním 9 pražským panovníkům ve 4. pásu atribut pláště chybí, znamená to, že nevládli Moravě. Naprosto jasné je to v případě prvního pražského knížete Bořivoje I., který byl Svatoplukovým místodržícím v Čechách. Proto má Svatopluk [07] plášť a Bořivoj [09] nikoliv. Srovnej mapku: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Pokud A. Merhautová tvrdí něco jiného (vidí zde jakési „údělníky“), pak zcela bezostyšně a vědomě l ž e , protože její tvrzení je v rozporu s historickou skutečností (žádný z údělníků by nemohl mít praporec!). Viz výše pozn. 28.
30 –	Víme už, že Konrád II., v nápisu označený jako druhý fundátor, se stavbou rotundy, s jejím pozdějším hypotetickým zaklenutím ani s její výmalbou neměl nic společného (viz výše pozn. 9, 24 a 25). Svoje nesmyslné tvrzení A. Merhautová také nikdy nedoložila jiným příkladem. V pozici fundátora je totiž ve všech známých církevních stavbách zobrazen vždy první fundátor, a to fundátor s t a v b y , nikoli donátor její pozdější výzdoby. Srovnej např. chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli, kde na mozaice pocházející až z 10. století je vyobrazen zakladatel stavby, císař Justinián (527-565), s modelem tohoto chrámu v rukou. Proto i ve znojemské rotundě by logicky měl být vyobrazen její první fundátor, což byl nepochybně Břetislav I., ovšem jen pokud by v rukou držel rotundu. Řešíme tu absurdní situaci. Proč znojemský fundátor na malbě v rotundě nedrží rotundu, ale podélný kostel s věží? Radu bychom mohli najít u Aurelia Augustina (2004, s. 137 a zejm. 157), jednoho z církevních Otců, který k dvojznačným znakům s přeneseným významem napsal: „Nejprve je třeba mít se na pozoru, abychom obrazný* výrok nechápali doslovně“. A na jiném místě: „Je-li smysl výroku absurdní, pokud jej bereme doslova, je třeba se ptát, zda snad nebylo řečeno to, čemu nerozumíme, jako ten či onen tropus. Tímto způsobem se objevilo* mnohé, co zůstávalo skryto“. tropus [-ro- i -ró-], -pu m (l < ř) 1. liter. t-y nepřímá obrazná pojmenování něj. věci jménem věci jiné na základě urč. příbuznosti n. shody (např. metafora, metonymie, synekdocha) 2. hud. (v gregoriánském chorálu) vložená část textu zpívaná na novou melodii; tropický příd.: liter. t. význam přenesený, obrazný; t-é užívání slov Co se v Augustinových doporučeních týká správného výkladu Písma, můžeme vztáhnout i na výklad jednotlivých obrazů znojemských maleb. V tom, co se nám při jejich doslovném výkladu jeví jako absurdní, musíme hledat nějaké obrazné vyjádření – metaforu. Po všech stránkách velmi příhodné srovnání k obrazu znojemského fundátora nalezneme na pečeti olomoucké kapituly s vyobrazením kráčející postavy biskupa Jindřicha Zdíka s modelem kostela v rukou (viz článek: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci, tam pozn. 2 a obr. 4). Z literatury je známo (J. Kadlec 1991, 1, s. 115; M. Bláhová 1999, I, s. 533), že v roce 1131 Jindřich Zdík přenesl olomoucké biskupství od kostela sv. Petra k právě nově postavenému kostelu sv. Václava (Granum k roku 1131). Na pečeti tedy kráčející biskup o b r a z n ě přenáší (v podobě kostela) moravské biskupství. Podobně musíme interpretovat i znojemského fundátora s podélným kostelem v rukou. Jestliže kostel ve Zdíkových rukou symbolizuje moravské b i s k u p s t v í , pak kostel v rukou znojemského fundátora představuje nejspíš moravské a r c i b i s k u p s t v í . To se ovšem rázem ocitáme v 9. století a postavu fundátora můžeme zcela bezpečně identifikovat jako velkomoravského krále Rostislava – zakladatele Metodějova moravsko-panonského arcibiskupství (P. Šimík 2004, s. 90), neboť o něm také Kristián (993) uvedl, že ustanovil Metoděje „nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupů“. Srovnej také Život sv. Metoděje, kap. VIII, Proložní život Konstantina a Metoděje, Pochvalné slovo blaženému Kyrilu a panonskému arcibiskupu Metoději, Život Metoděje, dodatek k Životu Konstantina (L. E. Havlík 1992, s. 144-146). Že se jedná o postavu krále Rostislava dokládá opět jeho plášť (a vzor na jeho lemu), který je totožný s pláštěm vedoucího jízdní družiny i s pláštěm krále-oráče za pluhem, v nich jsme rozpoznali právě krále Rostislava (viz výše pozn. 12, 20 a 26). Srovnej článek: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“. Král Rostislav v pozici fundátora tu tedy není vyobrazený jako zakladatel rotundy či podélného kostela s věží, tzn. stánku zhotoveného rukama, nýbrž „stánku většího a dokonalejšího“ – Metodějova arcibiskupství (srovnej níže citaci Žd 9, 11).
31 –	Protože rotunda byla původně zasvěcena „Nanebevzetí P. Marie“ a tento obraz nepochybně musel být v rotundě původně také namalován, bude se tu spíše jednat o mariologický cyklus (viz výše pozn. 15). Tento cyklus, který byl ve 2. pásu obrazem „Útěk do Egypta“ zjevně neukončený (viz výše pozn. 16), musel dříve pokračovat ještě i ve 4. pásu, kde však dnes vidíme vyobrazeno 19 pražských panovníků. Zakončený byl tehdy zcela jistě právě obrazem „Nanebevzetí P. Marie“, a to nejspíš v jeho byzantském pojetí „Zesnutí Bohorodičky“ (P. Šimík 2004, s. 102). Viz článek: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen, tam obr. 2. Později byl celý 4. pás postupně přemalován devatenácti postavami pražských knížat. Srovnej P. Černý (1997, s. 86), Z. Všetečková (1997, s. 95) a zejména J. Kachlík (2004, s. 22).
32 –	Jak již bylo výše doloženo (pozn. 9), jednalo se o Zdíkovy úpravy v letech 1131-1134 (III. fáze). A. Merhautová tu opakovaně podala mylnou informaci. Byl to snad záměr? Jistě, používá metodu obehrané desky. K tomu žádné vědecké argumenty nepotřebuje.
33 –	A. Merhautová se tu alibisticky skrývá za naivní domněnky jiných badatelů. Ti samozřejmě mají právo vyslovit svůj názor, jenže samotné právo na názor jim ještě nezaručuje také jeho správnost, a to ani PhDr. A. Merhautové, DrSc. Dnes viditelné malby sice mohou při povrchním pohledu navenek působit jednotným dojmem, ale najednou a současně vzniknout nemohly. Autorka zřejmě nevěnovala dostatek pečlivé pozornosti odborné literatuře o rotundě. Tam by zjistila, že na malbách se podílelo několik malířů, že v některých pásech výmalby byla použita odlišná technologie (O. Votoček 1949, s. 120, 125; A. Friedl 1966, s. 30, 44-45), což vylučuje práci pouze jedné malířské huti ve stejnou dobu. Jestliže malby vznikly již za Břetislavovy správy Moravy, a to nepochybně vznikly, pak se na nich nemohly vyskytovat obrazy panovníků, kteří vládli až po něm. Jejich postavy zde musely být doplněny někdy později. To není až tak komplikované, aby to nemohla pochopit dokonce i A. Merhautová. Z nového rozboru rytého nápisu („pict reg anx“) také jasně vyplývá, že v roce 1134 nějaké malby (a s nimi i obraz krále) byly pouze „připojeny“, rozumí se k těm stávajícím z dřívější doby (P. Šimík 2010, v tisku). K tomu srovnej zřetelnou dělicí rovinu mezi II. a III. fází výmalby rotundy na obr. 10 v tab. 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci (P. Šimík 2004, s. 104-106) a také snímek v UV světle na obr. 3 v článku „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
34 –	Ze samotné skutečnosti, že omítka byla položena najednou, ještě automaticky nevyplývá, že i veškeré dnes viditelné malby pokryly omítku ve stejnou dobu. Už jen znění rytého nápisu nás přesvědčuje, že tomu tak nebylo, že část maleb byla p ř i p o j e n a (anx) později. Viz předchozí pozn. 33.
35 –	Není zcela jasné, jak A. Merhautová ke svému „logickému“ závěru dospěla. Jestliže šířka pásů výmalby je jiná než šířka omítkových pásů, pak z toho lze pouze vyvozovat, že malíři nejspíš použili jiné lešení než zedníci před nimi. To muselo být před výmalbou rotundy odstraněno, otvory po trámech pak byly z nového lešení zazděny a zakryty omítkou (viz výše pozn. 6). Rozhodně z toho nijak automaticky nevyplývá, že po vymalování celé rotundy za Břetislavovy správy Moravy (I. fáze) nemohly být později některé partie maleb změněny či doplněny (II. a III. fáze). Právě naopak. Ze skutečnosti, že na malbě jsou za postavou Břetislava I. namalováni ti z jeho synů a vnuků, kteří po něm usedli na pražský stolec, naprosto jednoznačně vyplývá, že po Břetislavově smrti (†1055) musel někdo nechat malby d o p l n i t (opět na úkor původního pokračování mariologického cyklu – viz výše pozn. 31), aby v konečné fázi vyobrazené postavy odpovídaly stavu z roku 1134. Proto všech 19 postav pražských knížat ve 4. pásu od Bořivoje po Soběslava I. tu nemohlo být v žádném případě namalováno najednou a současně již za Břetislavovy pražské vlády (viz výše pozn. 33). Skutečnost, že znojemské malby vznikaly postupně ve třech fázích (P. Šimík 2004, s. 99-103), autorka svým zcela nesmyslným argumentem, postrádajícím jakoukoliv logiku, tedy n e v y v r á t i l a . Srovnej „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci. Jediné, co skutečně „padá“, je vznik maleb najednou a současně až v roce 1134 a naprosto šílený nápad A. Merhautové, bez příkladu v celé Evropě, s vyobrazením, ba dokonce glorifikací pohana Přemysla v křesťanské kapli. Také jej nikdy ničím n e d o l o ž i l a .
36 –	Ano, datum i zasvěcení rotundy jsou v naprostém pořádku, ale jméno druhého fundátora bylo v nápisu podvrženo. V původní oltářní autentice, podle níž rytý nápis nejspíš vznikl, bylo uvedeno jméno olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. O tom již nemůže být pochyb. Viz výše pozn. 9, 24 a 25.
37 –	Zde je nutno autorčin text opravit a doplnit v tom smyslu, že devatenáct vyobrazených postav ve 4. pásu, které představují pražské panovníky (jak bylo doloženo výše v pozn. 28), odpovídá znění Soběslavovy listiny z roku 1130, v níž se tento kníže sám označuje za devatenáctého monarchu Čechů. Rok 1134, uvedený v nápisu, je tedy správný (neboť Soběslav I. vládl v letech 1125-1140). Olomoucký biskup Jindřich Zdík tehdy právě dokončil nezbytné úpravy v rotundě. Původních deset postav ve 4. pásu, od Bořivoje I. [09] po Břetislava I. [18] (II. fáze), nechal pouze doplnit dosud chybějícími devíti postavami knížat, od Spytihněva II. [19] po právě vládnoucího Soběslava I. [27] (III. fáze), a mezi nimi i obrazem krále Vratislava I. [26] s korunou a žezlem (obr. 3) po Soběslavově pravici (i když bezprostředně před ním nevládl). Mohl ho dát umístit vedle Soběslava jen proto, že se jednalo o jeho d r u h é vyobrazení. Poprvé byl namalován s biskupskou mitrou (viz výše obr. 2) a správně zařazen do posloupnosti knížat za svého otce Břetislava I. [18] a staršího bratra Spytihněva II. [19]. Že se jedná o stejnou osobu, je patrné i ze stejného pláště, kterým je Vratislav na obou svých vyobrazeních oděn (obr. 2 a 3). Zdvojení jeho postavy, podobně jako u svatého Václava (obr. 4) (O. Votoček 1949, s. 125), je naznačeno ještě také obráceným štítem – viz obr. vpravo >>> (A. Friedl 1966, s. 63; J. Zástěra 1986, s. 4; týž 1990, s. 98; P. Šimík 2001, s. 361-364; týž 2004, s. 98). Srovnej také výše pozn. 18. Důkaz viz článek: „Zdvojení postav na jednom obraze“. Současně s tím nechal Zdík provést i některé zásahy do starších maleb ve 3. pásu a v kupoli. V oráčské scéně dal smazat knihu, kterou původně král-oráč Rostislav držel v levé ruce (P. Šimík 2004, s. 85) (viz „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec a „Kosmův obrazový scénář“, tam bod 2 a pozn. 2) a jednomu z cherubínů nechal odstranit „jeho“ ohnivé kolo a obě nohy prodloužit až za rozhraní mezi kupolí a 4. pásem (viz výše obr. 5) (P. Šimík 2004, s. 102-103). Oba teprve dodatečně zmizelé předměty opět dokazují nade vší pochybnost, že malby v rotundě musely existovat již před rokem 1134, aby do nich bylo možné dělat dodatečné zásahy.
38 –	Nejdříve je třeba říci, že na obou obr. 2 a 3 je vyobrazen Vratislav II. Vlevo s biskupskou mitrou, vpravo s královskými insigniemi, korunou a žezlem. Že se jedná o stejnou osobu potvrzuje i stejný plášť. Viz předchozí pozn. 37. Dále musíme konstatovat, že ve 4. pásu maleb je vyobrazeno 19 postav. Tento počet odpovídá textu Soběslavovy listiny z roku 1130 (viz výše pozn. 37), v níž se Soběslav I. počítá za devatenáctého monarchu Čechů. Jenže na znojemské malbě jsou dvě postavy – Václav a Vratislav II. – zdvojeny (J. Zástěra 1986, s. 4; týž 1990, s. 41-42; P. Šimík 2001, s. 364, 373; týž 2004, s. 91 obr. 8 a popis na s. 92, s. 98). Jeden z pořizovatelů maleb tedy musel nějaké jiné dva pražské panovníky vynechat. Musel to učinit již Břetislav I. někdy před rokem 1140 (II. fáze), protože na znojemské malbě chybí Vladivoj a Jaromír, kteří na pražský stolec usedli před ním. Viz „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl, tam tabulka 2.
39 –	Pohan Přemysl-Oráč, protežovaný na znojemské malbě A. Merhautovou, je ovšem ve skutečnosti křesťanský král-oráč Rostislav, který původně držel v levé ruce Písmo – viz naše obrázková upoutávka č. 7. Srovnej také články: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!, „Friedlovi Přemyslovci ve Znojmě“ a „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
40 –	Protože jednotlivým figurám se štítem a kopím s praporcem ve 3. pásu je předsunutá oráčská scéna s velkomoravským králem-oráčem Rostislavem, Konstantinem a Metodějem (viz předchozí pozn. 39 a výše obr. 7), je zřejmé, že v tomto pásu musíme také hledat, společně s Rostislavem, i ostatní velkomoravské panovníky.
41 –	Postava jediného krále Vratislava ve 4. pásu (viz výše obr. 3) dokládá jen a pouze, že v tomto pásu bychom měli hledat i ostatních 18 pražských knížat, a ta tam skutečně jsou, Bořivojem I. bez pláště počínaje. V dolním 3. pásu pak musíme hledat velkomoravské současníky prvních pražských knížat a jejich předchůdce. Kosmova mytická knížata to být nemohou, ty také A. Merhautová striktně odmítla, jednalo se o samé smyšlené pohany, a nahradila je prvními historicky doloženými křesťanskými knížaty od Bořivoje po Jaromíra. Ti jsou ovšem všichni (kromě Jaromíra, který na malbě chybí – viz výše pozn. 38) vyobrazeni v horním 4. pásu. Zbývají už jen Mojmírovci a jejich předchůdci vládnoucí na Moravě (viz výše pozn. 40). Na počátku řady je umístěna postava prvního historicky doloženého krále Slovanů, Sáma, jak je patrné z titulační pásky nad jeho hlavou, kde se zachovaly zbytky jeho jména (J. Zástěra 1986, s. 24 obr. C) a jehož jméno zaznamenala kronika tzv. Fredegara. „Ne náhodou král Vratislav I. byl malíři 4. pásu umístěn právě nad touto postavou“ (J. Zástěra 1986, s. 20). Viz obr. 7 a 8 v článku „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
42 –	Úvodní rostislavská scéna (viz výše pozn. 12, 22, 26, 39, 40 a 41) nás naopak n u t í hledat zde, ve 3. pásu, právě velkomoravské panovníky, z nichž jmenovitě známe jen poslední čtyři (Mojmír I. [05], Rostislav [06], Svatopluk [07], Mojmír II. [08]), a proto zde pochopitelně musíme také předpokládat i jejich čtyři předchůdce počínaje Sámem (viz předchozí pozn. 41) (P. Šimík 2004, s. 83-85, 88-92). Je celkem pravděpodobné, že po prvních dvou panovnících asi došlo k rozpadu Sámovy říše na menší celky, až v jednom z nich, snad po několika desetiletích, vykrystalizovala nová mocenská elita (srovnej články: „Jakou úlohu v dějinách prvních Slovanů měla Turkménie?“ a „Původ a počátky moravského etnosu“). M. Lutovský-N. Profantová (1995, s. 84-87): „Běžně tradovaná představa, že Sámova říše po 35 letech vlády svého zakladatele zanikla, nemá oporu v historických pramenech. (...) Při sledování archeologických informací vyvstane nápadně, že alespoň do období blízkého Sámově smrti, ne-li dříve, se datuje rozvoj mikulčického hradu. Ani žádné z dalších hradišť, která jsme v souvislosti se Sámovou říší jmenovali, nezaniká. Naopak, většina z nich se na přelomu 7. a 8. století dále rozvíjí a během 8. věku se jejich síť zahušťuje. Nepřerušená existence opevněných center – včetně jistých náznaků jejich strukturace v závislosti na mocenských potřebách – není jen více či méně závažnou indicií existence říše; vždyť sama hradiště představovala pevné krystalizační momenty politické strukturace dané oblasti. (...) Nemůžeme s jistotou říci, že moravské a slovenské Podunají bylo skutečně jádrem Sámova panství. Z archeologických pramenů však víme, že právě tam se interakce vlivu franského i avarského projevovala nejzřetelněji a nejplodněji. V tomto smyslu můžeme pak uvažovat o Velké Moravě jako o dědici odkazu Sámovy říše“. Srovnej mapku: „Rozsah Sámovy říše“. A. Novák (2007, s. 108): „Stejně jako nemáme spolehlivý historický pramen pro zánik »Sámovy říše«, tak chybí i podklad k rozšířenému tvrzení historiků o rozsahu avarské říše, kterou definitivně zničili až koncem 8. století Frankové. Jinými slovy – tak, jak rozeznáváme mnohonárodnostní složení střední Evropy, zvláště v Podunají, tak bychom měli brát v úvahu možnost kontinuity klidnější nezávislé vlády tohoto obyvatelstva na sever od Dunaje, která se vynořuje – opět bez zřetelného počátku – teprve již zapsanými událostmi »Velké« Moravy“. A tak i když se A. Merhautová slovně distancuje od „různých diletantů“, svými zastydlými názory o pohanovi v křesťanské kapli a dalšími nesmysly, které prezentuje v tomto článku, se jim staví v čelo.
43 –	L. J. Konečný (1997, s. 72; 2000, s. 300) vyšel na první pohled z logického předpokladu, že vedle postavy krále Vratislava ve 4. pásu (viz výše obr. 3) musí být vyobrazen jeho mladší bratr Konrád I. Brněnský, který po něm usedl na pražský stolec. Od něho pak zpětně odpočítával ostatní panovníky, až došel k první postavě v plášti, kterou identifikoval jako sv. Václava (ve skutečnosti se jedná o Břetislava I.). První tři křesťanská knížata Čechů (Bořivoj, Spytihněv a Vratislav) mu pak na začátku řady chybí. Vůbec totiž nebral v potaz hypotézu J. Zástěry (1986, s. 4) (stejně jako A. Merhautová), který jako první z badatelů správně rozpoznal, že Vratislav II. je na malbě vyobrazený dvakrát. Jednou jako kníže s mitrou (obr. 2) na svém místě, podruhé o šest pozic dál, zde již mimo posloupnost, jako král (obr. 3). Viz výše pozn. 37. Od takto mimo chronologii umístěné postavy krále nelze už nikdy správně určit ostatní panovníky. Výsledek, ke kterému dospěl L. J. Konečný, tomu proto také odpovídal. Za což byl v publikaci PŘEMYSLOVCI v článcích A. Merhautové (2009) a zejména D. Třeštíka (2009) po zásluze „oceněn“.
44 –	Počet vyobrazených knížat se už po staletí nezměnil. Nemůže jich být jednou méně, jednou více. Mění se pouze názory „odborníků“ na jejich jmenovité určení. Do celkového počtu pražských knížat je třeba zahrnout i devět postav bez pláště – první pražská křesťanská knížata – umístěná ve stejném pásu, jako je postava krále (J. Zástěra 1986, s. 4). To ovšem L. J. Konečný neučinil a neučinila to ani A. Merhautová, takže dospěla k podobně nesmyslnému výsledku jako L. J. Konečný.
45 –	A. Merhautová se tu sice vymlouvá na B. Krzemieńskou (1985, s. 14), ale zde na obr. 4 vyobrazeného svatého Václava v přilbě ona sama již dříve mylně označila za moravského údělníka (A. Merhautová-Livorová 1983, s. 21), i když v ruce drží kopí s praporcem. Srovnej „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
46 –	Oráčská scéna je také vkomponována do arkád, jak si autorka povšimla (viz text výše). Kosmův smyšlený pohan Přemysl ovšem nemohl být nikdy pojímán jako člen nebes, neboť také nikdy nevládl, a už vůbec ne jako křesťan, když „za života“ ctil pohanského boha Plúta (Kosmas I, 9). Autorka tu napsala naprostý blábol. Tehdejší moravští církevní představitelé přece nebyli, jak se nám autorka snaží vnutit, úplně padlí na hlavu. Pohan Přemysl se na malbě v křesťanské kapli nikdy nemohl objevit. Něco takového se také našim „odborníkům“ nepodařilo nikdy dokázat a doložit analogií ze středoevropského prostoru (kde by to mělo být „běžné“, na rozdíl od okolní křesťanské Evropy). Za pluhem také není vyobrazen pohan Přemysl, ale křesťanský král-oráč Rostislav. Viz „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“, kde je to také doloženo.
47 –	Ano, cherubíni tu asi původně byli mínění jako síla působnosti Ducha svatého do všech stran. Ovšem Jindřich Zdík v letech 1131-1134 nechal cherubínovi umístěnému nad knížetem Bořivojem II. jeho ohnivé kolo odstranit (viz výše pozn. 37). Proč asi? Nějaká souvislost se samotnou rotundou tu zřejmě bude. Viz dále pozn. 53.
48 –	Smyslem I. fáze maleb bylo poukázání na vznik samostatné moravské zemské církve v povolání šestého knížete (viz výše pozn. 42) od stolce k pluhu a založení Metodějova moravsko-panonského arcibiskupství v postavě fundátora s podélným kostelem s věží v rukou (viz výše pozn. 30).
49 –	Kde a jak A. Merhautová vyčetla z maleb, že jejich smyslem bylo zdůraznění nástupnického řádu na český trůn, je nejasné. Zejména když ve 3. pásu je v úvodu zdůrazněn vznik samostatné moravské zemské církve a Metodějova moravsko-panonského arcibiskupství a mezi tím jsou vyobrazeni moravští panovníci. Přitom knížata, která usedla na „český trůn“, vládnoucí zpočátku jen ve středočeském minivévodství (viz mapka), byla ve 4. pásu doplněna teprve později, až ve II. a III. fázi výmalby rotundy.
50 –	Na ničem takovém, co si představuje A. Merhautová, se Soběslav I. s Konrádem II. nikdy dohodnout nemohli. Jediný „spolek“, který mezi sebou panovníci uzavřeli a o němž nás informuje Letopis kanovníka vyšehradského k roku 1134, byl „spolek“ mezi Soběslavem I. a uherským králem Bélou II. z doby p ř e d rokem 1134 (Soběslav si v roce 1123 vzal za manželku Bélovu sestru – srovnej „Rodokmen Arpádovců“). Mylná představa A. Merhautové pochází zřejmě z chybného čtení a mylného výkladu rytého nápisu, konkrétně zkratky „pact“ ve 3. řádku. Podle výkladu „odborníků“ měla potvrzovat existenci jakési hypotetické smlouvy o nástupnictví mezi Soběslavem I. a Konrádem II. (to vyvrátil také L. J. Konečný 2005, s. 117-118). Synové krále Vratislava, počínaje Břetislavem II. (Kosmas III, 8), naopak usilovali o změnu Břetislavova stařešinského řádu. Napříště měli na pražský stolec usednout jen ti členové rodu, v jejichž žilách kolovala královská krev. Z nástupnictví tak měli být vyloučeni potomci Vratislavových bratrů. A to se týkalo i Konráda II., vnuka Vratislavova mladšího bratra Konráda I. Viz níže pozn. 52. Kosmas s tím ale evidentně nesouhlasil.
51 –	Nesmysl s vyobrazením Konráda II. a jeho manželky v rotundě v pozici fundátorů jsme již vyvrátili dříve (viz výše pozn. 9, 24 a 30). Srovnej „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum. Proto i nápad, autorkou vyslovený v předešlé větě, patří spíše do oblasti science fiction. Kromě toho, fundátorský pár není vyobrazen „na boku apsidy“, jak opakovaně mylně uvedla autorka (zřejmě ve znojemské rotundě nikdy nebyla, z Prahy je to trošku z ruky), ale v lodi – viz výše pozn. 11.
52 –	Tento „řád“ porušil sám Soběslav I., když v roce 1138 požádal krále Konráda, aby jeho synovi Vladislavovi předal lenní praporec a všechny přítomné české předáky zavázal přísahou na ostatky mrtvých, „aby mohl po něm nastoupit v řízení knížectví“. Viz Kanovník vyšehradský k roku 1138. A to zdaleka nebylo první porušení Břetislavova stařešinského řádu. Srovnej Kosmas (III, 8).
53 –	Autorka zřejmě „přehlédla“, že cherubínovi na jižní straně kupole ohnivé kolo chybí (výše na obr. 5 cherubín na 6. hodině nad postavou Bořivoje II.). U A. Merhautové to není ojedinělý jev (viz výše pozn. 18 a 37). Na malbách vidí jen to, co potřebuje k prosazení své pomýlené prostoduché hypotézy o pohanském libušopřemyslovském mýtu na malbě v křesťanské kapli. Detaily, kterých si jakoby „nevšimne“, pak nemusí ani vysvětlovat (viz např. „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“, „Přilba jako atribut svatého Václava“ nebo „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“). Jestliže cherubín právě nad Bořivojem II. ohnivé kolo nemá (viz výše pozn. 47), musel je nechat odstranit právě až Jindřich Zdík při poslední III. fázi výmalby (1131-1134), protože teprve tehdy se na malbě objevil také Bořivoj II. O něm víme, že měl v roce 1100 ve znojemské rotundě svatbu (Kosmas III, 12). Zjevně ale neměl předtím čas v rotundě provádět nějaké úpravy. To mělo být chybějícím kolem patrně naznačeno. Z toho by vyplývalo, že za vlády panovníků, nad nimiž ohnivá kola naopak zůstala (Václav, Břetislav I., Soběslav I.), se s rotundou něco dělo. U Břetislava I. a Soběslava I. to máme bezpečně potvrzeno samotnými malbami, překvapující v této souvislosti je však uvedení Václavovy postavy. Byla snad za jeho pražské vlády na znojemské hradní ostrožně, na místě pozdější kamenné stavby, postavena dřevěná rotunda? Při archeologickém průzkumu, prováděném v rotundě, nalezené kůlové jamky, vysekané kolem vnitřního obvodu zdi lodi i apsidy do podložní skály, by tomu odpovídaly (B. Klíma 1995, s. 45 obr. 17, s. 60 obr. 26).
54 –	To nepochybně. Zejména v domácí historii Velké Moravy a moravské církve. Rotunda byla postavena ve Znojmě, a to vždy leželo na Moravě. Na to A. Merhautová patrně zapomněla.
55 –	Spíše na „ústavu“ velkomoravského státu s jeho církevní organizací, když za pluhem je vyobrazen král-oráč Rostislav, který, spolu s Konstantinem a Metodějem, založil samostatnou moravskou zemskou církev (obr. 7). V roce 869 pak toto společné dílo ještě završil založením Metodějova moravsko-panonského arcibiskupství. To jsou ve skutečnosti ony „konstitutivní“ akty, kterými král Rostislav vstoupil do dějin. Srovnej „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“, „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec, „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci, „Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem“ a „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum. Co učinil smyšlený pohan Přemysl, jakými státnickými činy se podle Kosmy vyznamenal: 1. zahnal býčí souspřeží (na malbě symbolizuje těžkou, trpělivou a vytrvalou práci Konstantina a Metoděje): »Jděte tam, odkud jste přišli«, 2. do země vetkl otku, která se zazelenala a vyrazily na ní tři ratolesti, z nichž dvě vzápětí uschly: Evangelium podle Jana (J 15, 6): O kmeni a ratolestech (6) Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí, 3. Libušiny posly pohostil plesnivým chlebem a kusem sýra (narážka na Písmo ve staroslověnštině psané hlaholicí, které na malbě král-oráč Rostislav původně držel v levé ruce – viz naše upoutávka č. 7), Janovo evangelium (J 6, 35) O chlebu života (35) Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo p ř i c h á z í ke mně, nikdy nebude hladovět, kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“, 4. na Libušin hrad vzal s sebou lýčené střevíce, Pavlův list Efezským (Ef 6, 14-15) Výzbroj proti zlému: (14) Stůjte tedy (...) (15) obuti k pohotové službě evangelia pokoje 5. k Libušiným poslům pronesl svůj první státnický projev (týkající se mojmírovských předků pražských knížat): »Nyní však ať se smím zase i já vás zeptati, zda je chvalitebnější z chudoby se povznésti k hodnosti či z hodnosti upadnouti v chudobu? Odpovíte mi ovšem, že je lépe povznésti se k slávě než upadnouti v nouzi. Ale jsou mnozí ze vznešeného rodu vzešlí, potom však v potupnou nouzi a v neštěstí upadlí, kteří hlásajíce jiným, jak jejich předkové byli slavní a mocní, nevědí, že tím sami sebe ještě více tupí a hanobí, poněvadž sami pozbyli svou nedbalostí toho, čeho oni nabyli svou přičinlivostí. Neboť Štěstěna stále jako v kostky hraje svým kolem tak, že brzy ty povznese na vrchol, brzy ony uvrhne do propasti. Tím se stává, že se světská hodnost, jež bývá někdy k slávě, ztratí k hanbě. Ale chudoba, překonaná ctností, neskrývá se pod vlčí koží, nýbrž svého vítěze, jejž zprvu s sebou strhla do hlubin, povznáší k hvězdám«. Evangelium podle Matouše (Mt 23, 12) (12) Kdo se povyšuje, bude ponížen, kdo se ponižuje, bude povýšen. 6. podal ruku Libuši, 7. spolu s Libuší pojedl chléb a napil se vína, Lukášovo evangelium (L 22, 19-20) Ustanovení večeře Páně (19) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“. (20) A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“. 8. upoutal zákony bezuzdný kmen Čechů, též vydal všechna práva (Metoděj přeložil do staroslověnštiny Nomokánon a Zakon sudnyj ljudem). Jak sám Kosmas hodnotil Přemysla a sedm jeho následníků: »O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme se trochu uchýlili«. Tak tohle, podle A. Merhautové, by mělo stát v preambuli „ústavy“ přemyslovského státu?
56 –	Dualita obou zemí, Čech a Moravy, by měla být podle autorky na malbách naznačena pláštěm. Do jisté míry by mohla mít pravdu, protože Břetislavovi „předchůdci“ na pražském stolci, od Bořivoje I. po Oldřicha, zobrazení ve 4. pásu, atribut pláště postrádali, protože vládli pouze v Čechách (obrazně stojí „na ramenou“ pod nimi vyobrazených moravských panovníků v plášti). Je to dostatečně doloženo přímo na malbě postavou svatého Václava bez pláště uprostřed mezi nimi se svým atributem, tj. přilbou na hlavě (viz výše obr. 4), přesně nad postavou knížete Rostislava – Václavovo kopí je v přímém prodloužení kopí Rostislavova (viz obr. 4 v článku D. Třeštík mezi pohanstvím a křesťanstvím). Plášť patří pouze těm z knížat se štítem a kopím s praporcem, kteří vládli Moravě. V dolním 3. pásu pochopitelně náleží velkomoravským (od Mojmíra I. po Mojmíra II.) a předvelkomoravským knížatům. Na začátku této řady je v plášti vyobrazen Sámo, první král Slovanů. Z pražských knížat to byl Břetislav, „jenž tu zemi první* podrobil svému panství“* (Kosmas III, 34). Proto ve 4. pásu maleb právě až teprve desátý Břetislav I. a jeho následníci jsou oděni pláštěm – pláštěm moravských králů. Tuto Kosmovu informaci A. Merhautová pochopitelně zamlčela.
57 –	S podobným nesmyslným „vědeckým“ názorem, že v křesťanské kapli by mohl být glorifikován jakýsi smyšlený pohan, se skutečně jinde v Evropě nesetkáme. To je jakási „místní specialita“ pražských ústavních vědců, kteří jej i nadále prosazují. Dnes však už nemají v ruce nic, o co by takový názor mohli opřít. Ukazuje se, že nás po dlouhá desetiletí jen vodili za nos. Přesto na ono „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“ v naší upoutávce si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Publikace PŘEMYSLOVCI (2009), v níž se svými články prezentovali A. Merhautová, D. Třeštík a Z. Měřínský, tomu nasvědčuje.

Petr Šimík (2010).

Citace:
Pavlův první list Korintským (1K 3, 9)
(9) „Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole ...“.

Pavlův první list Korintským (1K 10, 20-21)
(20) „... to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu.
Nechci, abyste vešli ve společenství s démony.
(21) Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů.
Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů“.

Pavlův druhý list Korintským (2K 6, 14-16)
(14) „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!
       Co má společného spravedlnost s nepravostí?
       A jaké spolužití světla s temnotou?
(15) Jaký souzvuk Krista s Beliálem?
       Jaký podíl věřícího s nevěřícím?
(16) Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“

Pavlův list Židům (Žd 9, 11)
První bohoslužba byla náznakem budoucích věcí
(11) Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro,
neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu,
nýbrž stánkem větším a dokonalejším.

Zpět pozn. 5.
BIBLE. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih).
Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost (ČBS) 1994.

Život sv. Metoděje (VII) (886).
Když po mnohých dnech odcházel filozof na soud Boží, řekl svému bratru Metoději: „Hle, bratře, my dva jsme byli s o u s p ř e ž í a táhli jsme jednu b r á z d u [resp. sdíleli jsme společný osud a pluh jsme tlačili do stejné brázdy] (obr. 7), a já jsem skončil svůj den a padám na líše. Ty pak velmi miluješ horu, ale kvůli hoře neopouštěj své učení. Neboť čímpak můžeš být spíše spasen?“

Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději (7) (konec 9. století).
Vyvoleni za druhy apoštolů pro totéž dílo, vzali duchovně kříž na rameno a prošli celý svět a svým učením naplnili ta místa, kde oni se nezastavili buď pro dálku cest nebo pro množství jiných krajů blízkých, po nichž se rozešli a jako paprsky sluneční ozářili světlem bohopoznání celý svět. V jejich šlépějích chodili i tito, a napojeni od Boha týmž duchem, stali se hlasateli a n o v ý m i a p o š t o l y téhož slova. Své dílo nestavěli na cizích základech, ale nově vytvořili písmena a upravili je pro nový jazyk.

Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději (14) (konec 9. století).
Vzali jste mužně kříž Páně na rameno, a tím jste zemi hříchem zpustlou vyčistili a r o z o r a l i a oseli duchovním semenem (obr. 7), a církvi jste přinesli čisté obilí.

Kristián: Život a umučení sv. Václava a sv. Ludmily, báby jeho (kap. 2) (993).
[Slované čeští] potom [na Moravě] nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním [Božích] polí se zabýval, jménem Přemysl [ve skutečnosti Rostislav], podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu (obr. 6).

Beatus Cyrillus (1063).
Blahoslavený Cyril, národností Řek, od dětství vzdělaný jak v latinském, tak v řeckém písmu, ozdobený ctnostmi, pečoval všude, kamkoli přišel, o setbu semen z proroků a evangelií. (...) Každodenně s blahoslaveným Metodějem procházel městy, městečky i vesnicemi a tak dlouho vléval slova života [tj. slova evangelia] do uší nevěřících, až získal křesťanské víře samého krále [Rostislava] s veškerým množstvím jeho lidu (obr. 7).

Kosmas: Kronika Čechů (I, 22) (1120).
Z fiktivního listu papeže Jana XIII. knížeti Boleslavovi II. k založení pražského biskupství (973).
...A proto z plnomocenství apoštolského a z moci svatého Petra, knížete apoštolského, jehož jsme, jakkoli nehodní, přece náměstky, svolujeme a schvalujeme a ustanovujeme, aby při kostele svatého Víta a svatého Václava mučedníků povstal biskupský stolec a při kostele svatého Jiří mučedníka aby byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor svatých panen. Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol, zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, především v latinské řeči vzdělaného, který by dovedl r a d l i c í [Božího] s l o v a rozbrázditi úhory srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry vaší Kristu odvésti.

Alois Jirásek: Staré pověsti české (1894).
Úvod k pověstem doby křesťanské.
...Ten [Metoděj] již prve s bratrem svým Cyrilem, mužem svatým, probral r á d l e m [Božího] s l o v a ouhor srdce pohanů v moravské zemi a v slovenské a zasíval pšenici svatého učení a dobrých skutků... (obr. 7).

Josef Vašica: Velkomoravská škola literární (1966).
V zachovaných literárních památkách velkomoravských jeví se přes žánrovou rozmanitost jistý jazykový i myšlenkový soulad. Bylo to dílo inspirované osobnostmi světového významu, které si k jeho uskutečnění dovedly najít oddané a schopné spolupracovníky. Bez nadsázky možno mluvit o literární š k o l e velkomoravské, která zvláště za druhého období Metodějova arcibiskupství (874-885) rozvinula bohatou činnost překladatelskou i původní.

Jan Pavel II.: Egregiae virtutis (1980).
Dne 31. prosince 1980 na závěr jubilejního roku 500 let od narození sv. Benedikta, patrona Evropy, apoštolským listem „Egregiae virtutis“ přidružil k němu papež Jan Pavel II. svatého Cyrila a Metoděje jako spolupatrony Evropy, aby zdůraznil význam jejich díla pro utváření duchovního bohatství Evropy v minulosti a také aby ukázal vysokou hodnotu jejich duchovního odkazu pro b u d o u c n o s t .

J. Lebeda: Otcové naši (1982).
Metodějova mravní bezúhonnost, jeho tělesná kázeň byly asi pevnou a bezpečnou pohledovou základnou vítězného vidění o r b y cílící k plné s k l i z n i až v daleké budoucnosti.

A. Bagin: Apoštolé Slovanů... (1982).
Sv. Metoděj byl obětavým duchovním pastýřem velkomoravského lidu. Brázdu, kterou v y o r a l se svým bratrem sv. Konstantinem-Cyrilem na kulturním poli Slovanstva (obr. 7), nezavála ani staletí.

P. Aleš (a kol.): Život svatého knížete velkomoravského Rostislava (1994).
Svatý Rostislav je panovníkem, který položil pevné základy našeho duchovního života a kulturní samostatnosti, základy, které p ř e t r v a l y přes těžké dějinné zkoušky až k dnešku. Nemůžeme pominout křesťanské svědectví osvíceného vladaře Rostislava, o němž plným právem platí slova svatého apoštola Pavla: „vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru“ (Řím 13, 4). Nepřízní doby byl tento křesťansky prostý a světlem pravého poznání osvícený moravský kníže o p o m e n u t , ač všichni vladaři, kteří uvedli ke svým národům křesťanskou víru a kulturu, byli záhy zařazeni ke sboru Božích v y v o l e n ý c h , v nichž září svatost Krista Bohočlověka.

V. Vavřínek: Velká Morava mezi Východem a Západem (2001).
Co z Velké Moravy učinilo tak významný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak d a l e k o s á h l ý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá s t a l e t í .

R. Večerka: Staroslověnská literární tvorba (2002).
Na pravé k l e n o t y středověkého písemnictví slovanského a vůbec evropského povznáší tato dílka [Proglas k evangeliu, Pochvala Cyrilovi, Pochvalné slovo na počest Cyrila a Metoděje], a hlavně oba Životy [ŽK, ŽM], nejen jejich vybroušená forma, jejich svrchované mistrovství kompoziční a kultivovaný jazyk, ale také jejich jasné ideové zaměření k obhajobě a ochraně slovanských práv jazykových a národních.

V. Vavřínek-L. Galuška: Velká Morava a úloha cyrilometodějské mise (2003).
Konstantin-Cyril a Metoděj spojili své misijní poslání s velkolepým kulturním programem: vytvořit pro národ, k němuž byli posláni, literaturu v jeho vlastním jazyce. Byl to přímo p ř e v r a t n ý projekt, který neměl do té doby v křesťanské Evropě, a to jak na Západě, tak i v Byzanci, o b d o b y .

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Mapky: „Moravské úděly“.
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Historie: „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Historie: „Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Legendy: „Život sv. Metoděje, kap. VII“.
Legendy: „Chvalořeč o sv. Cyrilu a Metoději, kap. 7“.
Mýty a pověsti: „Kosmas (I, 6)“ – „ale jeden po každé bude panovati“.
Kroniky: „Dětmar k roku 1002“ – předání či stvrzení léna bylo symbolizováno předáním kopí s   k o r o u h v í .
Kroniky: „Kosmas k roku 1055“ – „aby vždy nejstarší držel nejvyšší moc a aby všichni byli pod jeho panstvím“.
Kroniky: „Kosmas k roku 1091“ – paní Virpirk ke králi Vratislavovi: „...a zemi, jež je tvá...“.
Kroniky: „Kosmas k roku 1110“ – „země moravská i její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého“.
Kroniky: „Mnich sázavský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (král odevzdal Soběslavovi praporec).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1126“ o bitvě u Chlumce (přilba svatého Václava).
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1138“ – Vladislav převzal praporec od krále.
Kroniky: „Kanovník vyšehradský k roku 1140“ – Vladislav II. přijal od krále praporec.
Kroniky: „Druhý pokračovatel Kosmův k roku 1260“ o bitvě u Kressenbrunnu (přilba svatého Václava).
Dokumenty: „Soběslavova listina z roku 1130“ aneb Soběslav I. po „své »přemyslovské« rodině“ ani nevzdechl.
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“ (1980). Konstantin-Cyril a Metoděj ustanoveni spolupatrony Evropy.
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“ (1985). K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Osobnosti: „Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci sv. Rostislava pravoslavnou církví.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém vyobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě ? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad. ČBS, Praha 1994.
• Mořic Trapp: Nástěnné malby kaple (pohanského chrámu) knížecího hradu ve Znojmě. Z příkazu moravského zemského výboru sepsal a popsal Moriz Trapp s 15 vyobrazeními. Brno 1862. Překl. A. Spilka, ed. V. Sýkora, VÚZORT Praha (nedatováno).
• Václav Houdek: Hradní kaple znojemská. ČVSMO 57-58, s. 1-10, ČVSMO 59-60, s. 77-94, ČVSMO 61, s. 1-11, Olomouc 1898, 1899.
• Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.
• Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954.
• Alois Jirásek: Staré pověsti české. SPN, Praha 1955.
• Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Ikonografie posvátného oráče v českém mythu. Odeon, Praha 1966.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské. LD, Praha 1966, s. 85-87.
• Jan Lebeda: Otcové naši. In: Anton Bagin: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava. Praha 1982, s. 138-140.
• Anton Bagin: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava. Praha 1982.
• Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. Umění XXXI-1, Praha 1983, s. 18-26.
• Zdeněk Měřínský: Znojemská odhalení? FHB-7, Praha 1984, s. 369-377.
• Dušan Třeštík: Znojemská odhalení podruhé. FHB-7, Praha 1984, s. 379-386.
• Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.
• Dušan Třeštík: Česká kultura ve 12. století. In: Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV 2, Praha 1985, s. 5-28.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Josef Poulík: O románské rotundě ve Znojmě. AÚ ČSAV v Brně, Brno 1987.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? Umění XXXVI, Praha 1988, s. 297-307.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.
• Jaroslav Kadlec: Přehled českých církevních dějin I. Zvon (reprint Křesťanská akademie, Řím 1987), Praha 1991.
• Josef Žemlička: Mitra českých knížat. Sborník Společnosti přátel starožitností (SSPS) 3, 1992, s. 17-21.
• Život svatého knížete velkomoravského Rostislava. In: Svatý kníže Rostislav. Kanonizace svatého Rostislava, knížete Velkomoravského Pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku 29. X. 1994 Prešov / 30. 10. 1994 Brno. Edd.: Arcibiskup pražský, Metropolita Českých zemí a Slovenska ThDr. Dorotej, prot. Prof. ThDr. Pavel Aleš a kol. Pravoslavné vydavatelství, Olomouc 1994.
• Vojtěch Tkadlčík: Cyrilometodějský kult na křesťanském Západě. Olomouc 1995.
• Michal Lutovský-Naďa Profantová: Sámova říše. Academia, Praha 1995.
• Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. PdF MU v Brně, Brno 1995.
• Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
• Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Martin Wihoda: Znojemští údělníci v politickém a mocenském systému přemyslovské monarchie. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 18-45.
• Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.
• Pavel Černý: Zobrazení přemyslovské genealogie v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě a některé aspekty její interpretace. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 78-92.
• Zuzana Všetečková: Christologický cyklus v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 92-101.
• Jaroslav Dvořák: Horninový stavební materiál rotundy sv. Kateřiny na znojemském hradě. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. Pavel Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 138-142.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
• Václav Tatíček: Přemyslovské lustrování. Apropos, Praha 1998.
• Jakub de Voragine: Svatá Kateřina. Jakub de Voragine: Legenda aurea. Vyšehrad, Praha 1998, s. 343-350.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Vědecká redakce Dušan Třeštík. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Bohuslav Klíma: Levá ruka knížete patří vedlejší figuře. In: Příloha deníku Rovnost, čtvrtek 11. března 1999 (strana pět).
• Petr Šimík: Stručná ikonografie 3. pásu maleb ve znojemské rotundě (www.znojemskarotunda.com – tl. IKONOGRAFIE – hypotézy). Brno 1999.
• Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). NLN, Praha 2000, s. 85-92.
• Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000.
• Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství. J. Bažant: Umění českého středověku a antika. KLP, Praha 2000, s. 59-72.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Eds. L. Polanský, J. Sláma, D. Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Klára Benešovská: Rotunda P. Marie a sv. Kateřiny. In: Deset století architektury, Sborník stejnojmenné výstavy, Praha 2001, s. 41 a 98.
• Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda vstoupila do třetího tisíciletí. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 379-383.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
• Petr Šimík: Malby ve znojemské rotundě v roce 2001 aneb „Ukradená“ minulost (www.britskelisty.cz, Praha 2001; www.znojmocity.cz, Znojmo 2001).
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Scriptum, FF MU, Brno 2002, s. 34-47.
• Karla Honzková: Oráčská scéna ve slovech (www.znojemskarotunda.com – tl. NÁZORY). Brno 2002.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
• Petr Sommer: Dopis Dušanu Třeštíkovi. Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. NLN, Praha 2003, s. 268-275.
• Vladimír Vavřínek-Luděk Galuška: Velká Morava a úloha cyrilometodějské mise. In: Východní křesťanství. Doprovodné texty k výstavě z cyklu Velká světová náboženství pořádané 26. 9. 2003 - 31. 1. 2004 v Moravském zemském muzeu v Brně. MZM, Brno 2003, s. 14-20.
• Aleš Novotný: Metody moderní mytologie neboli boj o „rukopis znojemský“. VVM LVI, 1, Brno 2004, s. 3-14.
• Jiří Kachlík: Může christologický pás maleb napomoci datování dynastického cyklu maleb v rotundě? Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 20-24. Článek najdete také na internetu (www.znojemskarotunda.com – tl. NÁZORY).
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Zuzana Všetečková: Nástěnné malby ve znojemské rotundě. Několik poznámek k jejich interpretaci. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. konference o rotundě, konaní 25.-26. června 2003 ve Znojmě. Město Znojmo 2004, s. 124-130.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Jan M. Klobušický: Kult sv. Kateřiny Alexandrijské a jeho šíření. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 155-165.
Další informace www.znojemskarotunda.com – tl. AKCE – Sborník Znojmo 2004.
• Aurelius Augustinus: De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost). Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.
• Dušan Třeštík: Úvod k novému vydání Kosmovy kroniky, s. 13. In: Kosmova kronika česká. Překl. K. Hrdina a M. Bláhová, úvod D. Třeštík, komentář P. Kopal, vysvětlivky a poznámky M. Bláhová, rejstříky J. Vilím. Paseka, Praha a Litomyšl 2005.
• Lubomír Jan Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb a architektury. Host, Brno 2005.
• Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Ed. Martin Wihoda, Demeter Malaťák. MM, Brno 2006, s. 25-46.
• Libor Jan: Přemyslovská Morava. In: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog stejnojmenné výstavy. VM Olomouc a MMB, Olomouc a Brno 2006, s. 7-32.
• Vesta Sarkosh Curtisová: Perské mýty. Překl. Sylva Kolářová. Levné knihy KMa, Praha 2006.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. I-V s. 38-42.
• Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu dějin v letech 1092-1140. Paseka, Praha a Litomyšl 2007.
• Antonín Novák: Svědomí středověku. Z kulturních dějin prvního tisíciletí. MF, Praha 2007.
• Dušan Třeštík: Idea státu a národa. In: Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. Petr Sommer, Dušan Třeštík, Josef Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 272-277, 281-286.
• Anežka Merhautová: Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě. In: Kol. aut.: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. Petr Sommer, Dušan Třeštík, Josef Žemlička. NLN, Praha 2009, s. 278-280.
• Petr Šimík: Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy. Jeho přínos k výkladu vzniku a obsahu maleb. Brno 2011 (v tisku).

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah