MM - otázky - Spytihněv II., nebo Vratislav II.? (1)

MORAVIA MAGNA

„SPYTIHNĚV II., NEBO VRATISLAV II.?“
1/3

KDO Z NICH JE VYOBRAZENÝ NA ÚVODNÍ ILUMINACI VE SVATOVÍTSKÉ APOKALYPSE?

• „Pavol Černý (2004)“
„Pro identifikaci postavy knížete v dolní kompozici úvodní miniatury Svatovítské apokalypsy (dále jen Apok S), resp. pro rozhodnutí dilematu, zda jde o S p y t i h n ě v a I I . nebo o V r a t i s l a v a I I . , má zde větší význam zobrazení kopí s praporcem v jeho ruce, nebo »mitra« na jeho hlavě?“
P. Černý (2004, s. 135) mylně tvrdí, že kopí.

EVANGELIÁŘ ZÁBRDOVICKÝ A SVATOVÍTSKÁ APOKALYPSA

Pavol Černý (2004)

1. Starší názory

(17) • K. A. C. Höfler, in: K. A. C. Höfler, P. J. Šafařík: Glagolitische Fragmente. Vortrag über die Auffindungen der glagolitischen Fragmente, Abhandlung der Königlischen Böhmischen Gesselschaft die Wiessenschaften, V. Folge, Prag 1857.
Höfler v dolní polovině miniatury (obr. 1) identifikoval postavu českého knížete Spytihněva II. díky zvláštní pokrývce jeho hlavy – mitry –, kterou tento »Přemyslovec« získal jako privilegium papežské kurie v roce 1059, podobně jako jako jeho nástupce Vratislav II.¹ Spytihněv II. je zde podle Höflera zobrazen při aktu předávání evangelia opatovi Sázavského kláštera.² Scéna měla údajně symbolicky vyjadřovat i vítězství latinského ritu nad slovanským v tomto klášteře poté, co slovanští mniši byli knížetem vyhnáni a na jejich místo povoláni němečtí řeholníci, zastupující latinskou duchovní kulturu.³ S dominující triumfální ideou miniatury souvisí údajně i nalepení pergamenového fragmentu s textem staroslověnské hlaholice na zadním přídeští knihy, který tak (18) měl představovat významový protějšek celostránkové miniatury na počátku kodexu, resp. měl se uplatnit jako „trofej“, poukazující na vítězství latinského ritu nad heretickým slovanským. S touto koncepcí prý souvisí i horní kompozice, zobrazující apokalyptickou scénu,⁴ kterou tak lze považovat za náznak nové éry kláštera na Sázavě po vyhnání slovanských mnichů a morální sankcionování toho činu.

Obr. 1. Nahoře iluminace k Janově Apokalypse (Zj 1, 13-17).
Dole Spytihněv II. předává novému sázavskému opatu listinu
(nebo od něj přijímá knihu). Svatovítská apokalypsa (1060-1061).

   • D. A. Ginzel, Geschichte der Slawen-apostol Cyrill und Method und der slawischen Liturgie, Wien 1861, s. 109-120.
   Ginzel souhlasil s označením horního zobrazení jako scény apokalyptického vidění sv. Jana a dolní jako předání knihy českým knížetem opatovi Sázavského kláštera⁵ a přijal rovněž Höflerův výklad přítomnosti hlaholských zlomků jako programový výraz triumfu latinského ritu nad slovanským. K odlišným závěrům než Höfler však dospěl při identifikaci protagonistů dolní kompozice a její spojitosti s příslušnými historickými událostmi. Zobrazený vévoda podle něj nepředstavuje Spytihněva II., nýbrž Břetislava II., který v roce 1097 opětovně a tentokrát definitivně vyhnal slovanské mnichy ze Sázavy,⁶ kam se vrátili po smrti Spytihněva II. V miniatuře pak viděl nejen zobrazení aktu darování latinské knihy – ztotožněné zde s exemplářem Apok S – knížetem Břetislavem II. sázavskému opatovi Dětmarovi, ale v hlubší symbolické rovině i „příkaz“ sloužit napříště v jeho klášteře bohoslužby pouze podle latinského ritu.
   • F. J. Lehner, Dějiny umění národa českého, III., Praha 1907, s. 311-317.
   Na dolní polovině frontispisu Lehner rozpoznal předání kodexu opatem knížeti, aniž se však pokusil upřesnit jeho identitu, a pokrývku hlavy světského vladaře označil za „knížecí korunu“. Zobrazeného opata považoval však za představeného benediktinské komunity na Sázavě, kde tento kodex mohl vzniknout po polovině 11. století.⁷
   • A. Matějček, Románské a gotické malířství, s. 65, in: Dějepis výtvarného umění v Čechách, (vyd. Z. Wirth), Praha 1931, s. 60-82.
   • A. Matějček, Středověk 1. Umění doby románské (X. až 2. pol. XIII. stol.), in: Československá vlastivěda, díl VIII, Umění, Praha 1935, s. 16.
   Matějček označil tuto iluminaci za dílo „přechodního slohu, v němž malířský styl otonský byl nahrazován slohem abstraktnějším, ryze románským“, a spojitosti v tomto ohledu spatřoval s jihoněmeckým prostředím, především s Řeznem. Se zjevnou opatrností se pak vyslovil k závažné otázce místa vzniku Apok S, kde podle něj „domácí původ není zajištěn“.⁸
   • J. Květ, Sochařství, malířství a umělecká řemesla. Praha románská. In: Osmero knih knih o Praze, Praha 1948, s. 129-212.
   V podobném smyslu se vyjádřil o něco později i Květ, který konstatoval, že (19) „český původ kapitulní Apokalypsy nemůžeme sice bezpečně dokázat, ale je velmi pravděpodobný, protože jeho titulní obraz jeví se nám po slohové stránce jako předstupeň malířské výzdoby tzv. Kodexu vyšehradského, o jehož domácím původu není pochybnosti“.⁹ V případě, že Apok S byla napsána a iluminována v přemyslovských Čechách, uvažuje o možnosti jejího vzniku „nejspíše v břevnovském klášteře, který byl v častých a dobrých stycích s knížecím rodem a o němž se smíme domnívati, že měl poměrně záhy své skriptorium“.¹⁰
   • J. Květ, Une Apocalypse du XIe siècle de la Bibliothèque capitulaire Saint-Guy de Prague, in: Mélanges offerts à René Crozet, I., Poitiers 1966, s. 241-251.
   Další významnou etapu zkoumání Apok S představuje řada publikací vydaných v šedesátých letech minulého století, z nichž nejpozoruhodnější je nepochybně nová Květova studie, založená na důkladných metodických postupech. V ní autor shrnul dosavadní bádání a obohatil je o nové mimořádně cenné postřehy, zejména co se týče širších stylově formálních předpokladů vzniku iluminací v Apok S. Díky detailní srovnávací analýze objevil Květ přesvědčivé úzké vztahy k iluminátorské a písařské produkci Bavorska 11. století. Přesto své výzkumy shrnul do opatrné formulace, když rukopis Apok S označil za dílo „písaře formovaného nepochybně duchem tradicí bavorských skriptorií, s největší pravděpodobností Řezna“. Iluminátorskou výzdobu rukopisu považoval za výkon jednoho „malíře, jehož talent vyhranil ve sféře vlivu stylu klášterních dílen Bavorska, jmenovitě v Tegernsee, Freisingu, případně i Řezna“. Přitom však nevyloučil zcela pražský původ Apok S.¹¹ V návaznosti na Höflera uvažuje i Květ o možnosti identifikace zobrazeného knížete, nesoucího na hlavě mitru, v dolní kompozici frontispisu se Spytihněvem II. či s Vratislavem II. To ho vedlo k vymezení doby vzniku Apok S mezi léta 1059 – kdy prvně jmenovaný kníže získal papežské privilegium nosit mitru – a 1985, tj. datum královské korunovace Vratislava, po níž mitru už zřejmě neužíval. V tomto širokém časovém rámci se kloní Květ spíše k prvně uvedenému datu i kvůli starobylejším „otonským“ rysům jeho formálního podání a vyslovil se tím nepřímo i pro identifikaci knížete se Spytihněvem II. Nicméně otázku, zda v dolní kompozici frontispisu přijímá kníže knihu od opata – jak se domnívali Höfler či Ginzel – nebo opačně – což byl názor Lehnera –,¹² ponechal bez odpovědi, stejně jako se nevyslovil k ideovému vztahu mezi dolní kompozicí a horní apokalyptickou scénou.
   • J. Pražák, O původu svatovítské Apokalypsy, in: Studie o rukopisech VI, 1967, s. 53-67.
   (20) Pražák zkoumal z paleografického hlediska jak Apok S, tak i EZ (Evangeliář zábrdovický) a zjistil mezi oběma rukopisy nápadné podobnosti nejen v morfologii jejich písma a iniciál, ale v některých dalších rysech, které ho vedly k nanejvýš závažnému poznání – totiž, že oba rukopisy „nejsou-li přímo dílem jednoho písaře, vznikly se vší pravděpodobností v témže skriptoriu“. Ale jejich iluminátorskou výzdobu připisoval různým malířům. Autor dále zdůraznil, že ani potřeba „českou lokalizaci opustit“ nemůže „podle našeho přesvědčení vyloučit tyto památky z dějin českého knižního malířství a písařství. I když patrně oba rukopisy pocházejí z ciziny, dostaly se, jak při kapitulním kodexu nepochybně dosvědčuje jeho někdejší hlaholské přídeští, brzy po svém vzniku na českou půdu“,¹³ kde „společná byla patrně také jejich další historie, neboť byly ještě na konci středověku uloženy v téže knihovně“, tj. v pražské kapitule.
   • A. Friedl, Přemyslovci ve Znojmě, Ikonografie posvátného oráče v českém mythu, Praha 1966, s. 57-58, a 91-92, pozn. 61a.
   Friedl na úvodním zobrazení v Apok S mitru knížete, kterého ztotožnil se Spytihněvem II., považoval za podobnou s údajně analogickou pokrývkou hlavy jedné z postav přemyslovských panovníků, zobrazených na pozdějších románských nástěnných malbách kaple sv. Kateřiny ve Znojmě, které ho vedly k jednoznačnému závěru o českém původu zmíněného rukopisu. Kompozici v dolní polovině frontispisu označil se stejnou rozhodností za scénu „dotace některé církevní instituce v Čechách“ knížetem Spytihněvem II., nejspíše kláštera v Ostrově u Davle.¹⁴
   • K. Stejskal, Malířství, in: Praha románská (Čtvero knih o Praze), (vyd. E. Poche), Praha 1983, s. 134 a týž 1992, s. 28.
   Stejskal v souvislosti s citlivou otázkou místa vzniku Apok S poukazoval na Břevnov, a sice díky identifikaci polopostavy v rámovém medailonu (21) vpravo dole se sv. Alexiem, který se stal jedním z patronů kláštera už při jeho založení. Na základě toho Stejskal dovodil, že zobrazený opat představuje Menharta, který pocházel z Niederaltaichu a který stál v čele břevnovské komunity přes půl století (1043-1089).¹⁵
   • J. Bažant, Umění českého středověku a antika, Praha 2000, s. 37.
   Bažant rukopis Apok S považoval „snad za českou práci z druhé poloviny 11. století“ a navzdory výše citovaným studiím mluvil o postavě světského vladaře zobrazeného v dolní polovině miniatury jako o „doposud neidentifikovaném českém knížeti“.¹⁶
   [Pokračování...].

Pavol Černý: Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa (2004, s. 17-21), kráceno.

   Komentář:
   Zbývá už jen doplnit názor samotného autora.
   • P. Černý, Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa, Academia, Praha 2004, s. 233-234, 235.
   Černý se domnívá, že „poněkud větší postava knížete a vzrušená gestikulace jeho pozvednuté levé ruky dovolují identifikovat ho jako příjemce daru“.¹⁷ Tímto darem prý má být otevřená kniha, do níž někdy p o z d ě j i byl doplněn minuskulní nápis »dom(in)us«, „provedený sotva profesionálem, jak by nasvědčovala nezvyklá forma abreviatury“.¹⁸ P. Černý si ovšem vůbec neuvědomil, stejně jako již před ním A. Friedl, že se nemusí jednat o zkratku. Není pak žádný důvod k domněnce, že nápis domus vznikl „později“.¹⁹ Kopí v ruce knížete P. Černý spojuje s ukořistěným Rudolfovým kopím (1080) a postavu knížete tudíž až s Vratislavem II. (1061-1092).²⁰

Petr Šimík (2010).

Poznámky:

1 –	Srovnej „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
2 –	Otázka je, proč by měl kníže předávat nějaký kodex opatovi kláštera, když mnohem pravděpodobnější a logičtější je darovací akt přesně opačný? Vždyť Sázavský klášter měl vlastní skriptorium.
3 –	Srovnej legendu „Život sv. Prokopa“ a zprávu „Mnicha sázavského I/2“.
4 –	Viz Zj 1, 13-17.
5 –	Viz výše pozn. 3.
6 –	K definitivnímu vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy viz zpráva „Mnicha sázavského I/5“. Mitra na hlavě knížete na úvodní iluminaci však Břetislava II. vyřazuje zcela ze hry. Mitru získali od papeže pouze Spytihněv II. a Vratislav II.
7 –	Předání kodexu opatem knížeti se jeví mnohem přesvědčivější než opačné názory Höfnera a Ginzela, uvedené výše. Nabízí se ovšem ještě další a pravděpodobnější možnost, o níž se zmínil A. Friedl (viz níže pozn. 14).
8 –	Srovnej následující pozn. 9.
9 –	Pozdější bádání (A. Merhautová 2006, s. 177) domácí původ Kodexu vyšehradského zpochybnilo a připsalo jej „snad nejspíše skriptoriu řezenskému“.
10 –	Svá skriptoria měly i jiné kláštery, např. Sázavský.
11 –	Mniši mezi mateřským a dceřinnými kláštery také migrovali.
12 –	P. Černý v předchozím textu ovšem citoval názory Höfnera, Ginzela a Lehnera právě v opačném smyslu. Co tedy platí?
13 –	Nelze opomenout ani podstatný fakt, že titulní iluminace byla do kodexu vevázána dodatečně (P. Černý 2004, s. 90): „Z těchto důvodů je možno se domnívat, že miniatura vznikla speciálně pro pražský kodex“.
14 –	To je zkreslená interpretace. A. Friedl (1966, s. 57) pokrývku hlavy první postavy se štítem a kopím s praporcem ve 3. pásu na znojemské malbě popisuje jako kožešinovou kápi „téhož typu, jakého použil iluminátor Vyšehradského kodexu [světec Václav v iniciále d], tam vcelku třikrát, tedy nikoliv náhodně. Není to tedy látka ani obrouček-diadém“. Kdežto pokrývka hlavy na iluminaci Apok S, tj. mitra se závěsy (kataseistami), měla podle A. Friedla (1966, s. 92, pozn. 61a) onu archaicky barbarskou kožešinovou kápi nahradit. Shodu iluminace Apok S se znojemskou malbou vidí pouze v oněch závěsech na mitře českého knížete a na byzantském diadému se dvěma stuhovými závěsy v rukou čtvrté postavy oráčské scény (srovnej „D. Třeštík mezi křesťanstvím a pohanstvím“, tam obr. 2): „Je to čelenka s mitrou se splývajícími cípy závoje – kataseisty, zcela takovými, jakými kryje Přemyslovu hlavu jeden z členů Libušina poselstva na oráčské scéně ve Znojmě“ (A. Friedl 1966, s. 57). V jedné věci se však A. Friedl mýlil (ostatně ne sám): ta část znojemských maleb, kde se nachází ona čtvrtá postava oráčské scény, není „pozdější“, ale naopak starší než Apok S, neboť vznikla již za Břetislavovy správy Moravy, tzn. před rokem 1034. Celou spodní scénu iluminace A. Friedl (1966, s. 91 pozn. 61a) popisuje takto: „Opat přijal do svých rukou listinu (knihu?), do níž iluminátor vepsal v minuskule se zkratkou slovo: d/o/m/us = dominus. Iluminátor sdělil, lépe řečeno svým obrazem stvrdil dotaci poskytnutou církevnímu zařízení“. A. Friedl se domníval, že se jednalo o klášter benediktinů na Ostrově. Domnělá zkratka d/o/m/us ale vůbec nemusí být zkratka dominus, ale opravdu jen slovo d o m u s (dům, příbytek). Co z toho vyplývá viz článek „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“, tam obr. 4 a pozn. 2.
15 –	P. Černý (2004, s. 130): „V odborné literatuře se však objevily pokusy i o ztotožnění postavy opata s představitelem některého z prvních benediktinských klášterů v českých zemích tehdejší doby, jmenovitě ze Sázavy, Ostrova či Břevnova, přičemž k poslednímu z nich se vzhledem k významu a prestiži obracela pozornost nejvíce. Pro Břevnov se v této souvislosti vyjádřil nověji i Stejskal a sice na základě identifikace busty nimbované postavy v medailonu na pravém dolním rohy rámu, držící v rukou dvě misky, se sv. Alexiem, který byl jedním z patronů kláštera už při jeho založení sv. Vojtěchem na sklonku 10. století“. Jenže, jak dále P. Černý uvedl, dvě nádoby mohou být i atributem zobrazení zosobněné Mírnosti (Temperantia), která přidává vodu do vína.
16 –	U J. Bažanta to nepřekvapí. Autor měl asi správně uvést, že se jedná o „doposud j e d n o z n a č n ě neidentifikovaného českého knížete, Spytihněva II. nebo Vratislava II.“. Charakterizovaný je prý „nižším panovnickým atributem – čelenkou* – a dále pláštěm, kopím s praporcem a tělesnou stráží s mečem“. Samotný předávací akt popisuje J. Bažant (2000, s. 36) takto: „Kníže s čelenkou přijímá knihu od dvou řeholníků“*. Má přitom na mysli samotnou Apok S. Iluminace ovšem sotva mohla předjímat něco, co bylo sice zamýšleno, ale co se ještě nestalo. Mnohem pravděpodobnější a logičtější je proto darovací akt přesně opačný – viz Friedlův názor – viz výše pozn. 14.
17 –	V dalším textu ovšem autor uvedl, že ve standardních scénách dedikace „adresát přijímá dar obvykle pravou rukou“ (P. Černý 2004, s. 147) nebo také dále „Knihu či jiný darovaný předmět pak přijímá adresát obvykle nataženou pravicí s otevřenou dlaní nebo je zobrazen v okamžiku, kdy dar už drží společně s donátorem. Konečně kniha jako objekt dedikace, objevující se nejčastěji ve scénách tohoto druhu, má vždy podobu kodexu, který je však zobrazen většinou zavřený a držený donátorem h o r i z o n t á l n ě “ (P. Černý 2004, s. 232-233). To vše autora neodradilo od dalšího setrvávání na názoru, že levicí přijímá kníže knihu, neboť v tom spatřuje potvrzení své mylné domněnky, že právě tím je prý na předmětné iluminaci „upřednostňováno jednoznačně k o p í “ v pravici knížete (P. Černý 2004, s. 147). Jenže ono to bude přesně naopak. Aby autor mohl doložit, jak důležité je kopí v pravici knížete, musí úzkostlivě lpět na na tom, že kníže je tu p ř í j e m c e m kodexu, který přijímá volnou levou rukou, i když nejdříve zpochybnil, že by se v tomto případě vůbec mohlo o kodex jednat. A v tom měl pravdu. Nejde o kodex, ale o listinu, a kníže není jejím příjemcem, ale dárcem, čemuž odpovídá „poněkud větší postava knížete a vzrušená gestikulace jeho pozvednuté levé ruky“ (viz také výše pozn. 14). Kopí s praporcem v jeho pravici přitom nehraje žádnou roli, jako insignie vladaře tu jen charakterizuje vyobrazeného knížete, tak jako berla charakterizuje opata.
18 –	abreviatura, -y ž zkratka, častěji neustálená, v písmu; (v starších rukopisech) částečné vypsání slova, popřípadě naznačené titlou I když P. Černý (2004, s. 258 pozn. 49 a 50) nejprve zpochybňuje, že by se mohlo jednat o zkratku slova „dominus“ (viz článek „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“, tam pozn. 2), zde najednou s tímto Friedlovým názorem souhlasí. Nejedná se však o zkratku dom(in)us, ale o slovo d o m u s (dům, příbytek) (viz výše pozn. 14), a to zde nebylo uvedeno bezúčelně.
19 –	K údajné zkratce *domus* (= dominus?) viz výše pozn. 14. Nápis „domus“ také nemohl vzniknout „dodatečně“, resp. „později“, jak se domníval P. Černý (2004, s. 232, 235), neboť bez něj by smysl a význam dedikační scény nebyl srozumitelný a jednoznačný!
20 –	K tomu srovnej článek „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“, tam pozn. 2.

Petr Šimík (2010).

Citace:
          Zj (1, 13-17)
          Povolání Jana
    (13) ...uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka,
          oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás.
    (14) Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna,
          jeho oči jako plamen ohně;
    (15) jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni
          a jeho hlas jako hukot příboje.
    (16) V pravici držel sedm hvězd
          a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč;
          jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.
    (17) Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý;
          ale on vložil na mne svou pravici a řekl:
          „Neboj se. Já jsem první i poslední, ...“

(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).

Srovnání:
„Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav »vědomě« na slavnou velkomoravskou tradici?
Historie: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Historie: „Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy...
Historie: „Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Historie: „Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou...
Historie: „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Legendy: „Život svatého Prokopa“.
Kroniky: „Dodatky Mnicha sázavského I/2 a I/3“ ke Kosmově kronice.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus.
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o „správné“ datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Pořadí událostí v Kristiánově a Kosmově verzi přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data moravského krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 18: „Věk a období vlády Břetislava a jeho potomků v grafickém znázornění“ (do roku 1140).
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Symbolika: „Jak biskupská mitra měnila svoji podobu“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Otázky: „Kdo je vyobrazený na titulní iluminaci Svatovítské apokalypsy? Spytihněv II., nebo Vratislav II.?“ (1 • 2 • 3)
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Josef Žemlička: Mitra českých knížat. Sborník Společnosti přátel starožitností 3, 1992, s. 17-22.
• Jarmila Hásková: K ikonografii českých mincí Vratislava II. In: Královský Vyšehrad, sborník, Praha 1992, s. 59-68.
• Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Datel, Brno 1996.
• Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť Boleslava II. († 7. února 999). Ed. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
• Zbygniew Dalewski: Svaté kopí a polské insignie. Sborník esejů k výstavě Střed Evropy okolo roku 1000. NLN, Praha 2002, s. 324-326.
• Pavol Černý: Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa. Academia, Praha 2004.
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.
• Dětmar z Merseburku: Kronika. Překlad Bořek Neškudla, verše Jakub Žytek, úvod Martin Wihoda, poznámky Jiří Ohlídal. Argo, Praha 2008.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah