MM - otázky - Bořivoj synem Rostislava?

MORAVIA MAGNA

MOHL BÝT BOŘIVOJ SYNEM ROSTISLAVA?

NEBO SNAD BYL POTOMKEM BÁJNÉHO ORÁČE?

• „Dušan Třeštík (1987)“
„Mohl Bořivoj pocházet z Moravy? Mohl být dokonce Rostislavovým synem?“ Tyto otázky si položil český historik nad hypotézou J. Zástěry (1986, s. 15) o obsahu maleb ve znojemské rotundě, v níž byl tento předpoklad vysloven (D. Třeštík 1987, s. 566, 567).

(566) Znamenalo by to totiž, že Bořivoj vládl v Čechách před rokem 870 z otcovy moci, tj. že Čechy byly už tehdy součástí »říše Moravanů« – vyvozuje z toho D. Třeštík a pokračuje: O tom Zástěra mlčí, ví totiž zřejmě, že je to nemožné, protože všechny prameny jasně říkají, že Čechy připojil ke své říši Svatopluk a ne Rostislav. Jestliže ale Čechy nepatřily k Rostislavovu panství, nemohl být Bořivoj Rostislavovým synem.¹ Vládl přece nepochybně už roku 872 ve středních Čechách² a jestliže by byl synem Rostislava, musel by by sem být dosazen ještě před květnem 870, což je zase možné jen za předpokladu, že Rostislav (celé) Čechy dobyl.³

Obr. 1. Znojemská rotunda – severní polovina 3. pásu maleb (I. fáze). Jízdní družina
v čele s králem Rostislavem, který uvádí byzantskou misii na Moravu. Býčí
souspřeží a tři oráči – Konstantin, Rostislav a Metoděj – v plášti za pluhem
při křesťanské orbě. Za stromem se zavěšenými střevíci a mošnou následuje
personifikace Čech bez pláště s byzantským diadémem se dvěma
stuhovými závěsy v rukou, jež holduje „nalezenému“ oráči (Kristián, kap. 2).

Korunu těmto zmateným úvahám nasadil Zástěra svým datováním vzniku rotundy. Podle něho totiž „umělci, kteří v 9. století provedli malby prvních tří pořadí znojemské rotundy, přišli na Moravu pravděpodobně s arcibiskupem Metodějem“. Z Říma vyšli na podzim roku 869, po cestě se ještě zastavili v Pannonii u Kocela a na Moravu mohli dorazit nejdříve v zimě 869/870. V polovině května byli podle Zástěry Metoděj s Rostislavem zajati ve Znojmě. Rotunda tehdy již stála, Metoděj v ní ještě stačil pokřtít Bořivoje a sezdat ho s Ludmilou. Byla také vymalována, fuldský mnich Meginhard si přece právě tehdy opsal jména Sámovců z obrazů, které dal Metoděj pořídit malíři, jež si přivedl z Říma.⁴ Termín křtu byl tehdy pevně stanoven, smělo se křtít pouze v týdnu před velikonocemi nebo v týdnu před letnicemi, jen výjimečně připadaly v úvahu některé velké svátky. Na jaře roku 870, před půlí května, kdy padl Rostislav, žádný takový svátek nebyl, křest Bořivoje se tedy mohl konat jen o velikonocích, které v tom roce připadly na 26. března. I kdyby Metoděj se stavbou rotundy začal ihned po skončení mrazů, tj. v krajním případě někdy v únoru, nemohl ji do 26. března v žádném případě dovést do takového stavu, aby se tu mohl konat křest. Rotunda nemohla být dostavěna a vymalována ani před půlí května, bylo to fyzicky nemožné. Tyto jednoduché počty činí pochopitelně všechny předchozí Zástěrovy zmatené výklady bezpředmětnými. Metoděj nemohl založit znojemskou rotundu ani v tom případě, že bychom připustili, že roku 870 na Moravu vůbec došel. Neměl na to v žádném případě čas.⁵

Obr. 2. Personifikace Čech (země, Vláda) předává „nalezenému“ moravskému
králi-oráči Rostislavovi diadém se dvěma závěsy (hieros gamos – sňatek se zemí).
Kristiánova hadačka-panna, kterou Slované čeští dali za manželku nalezenému
oráči, jinými slovy – poddali se moravskému králi Rostislavovi.
Nástěnná malba v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, 3. pás,
detail postavy z obr. 1 zcela vpravo (foto v UV světle F. Sysel a K. Dvořáková 1999).

Spočítejme si podobně i okolnosti Bořivojova křtu a sňatku. Základním faktem je, že Bořivoj a Ludmila uzavřeli sňatek jako pohané a že křest přijali až delší dobu poté. V tom se všechny prameny shodují.⁶ Shodují se také údaje legend o věku Ludmily při její smrti s výsledky antropologického zkoumání jejích ostatků. Byla zabita roku 921 ve věku 61 let, narodila se tedy roku 860 a vdávat se mohla nejdříve jako 14letá v roce 874. S tím také souhlasí narození jejích synů.⁷ V žádném případě nemohla být roku 870 Bořivojovou manželkou, protože by tehdy měla 10 let.⁸

Obr. 3. Znojemská rotunda – severní polovina 3. pásu maleb (I. fáze). Osm moravských panovníků
v plášti. Řada začíná Sámem [01], prvním králem Slovanů. Jména dalších tři panovníků
neznáme. Následující čtyři postavy představují historicky doložené velkomoravské
panovníky: Mojmíra I. [05], Rostislava [06], Svatopluka [07] a jeho syna Mojmíra II. [08].

Kdybychom přece jenom chtěli tvrdit, že Bořivoj byl pokřtěný roku 870, museli bychom sňatek klást ještě o několik let dříve, protože víme, že Bořivoj s Ludmilou byli pohany ještě po sňatku.⁹ Ludmila by se pak (567) musela vdávat jako 5-7letá. Rok 870 jako datum křtu je tedy nemožný. Bořivoj byl pokřtěn Metodějem v době Svatoplukovy vlády. V tom se také prameny shodují.¹⁰ Turek je tu nucen předpokládat, že jde o omyl s Rostislavem. Ale řekli jsme si už, že vůbec nevíme, kde Metoděj roku 870 byl. K tomuto Turkovu mylnému datování Bořivojova křtu přidává Zástěra nemožný sňatek Ludmily a zcela fantastický předpoklad, že Bořivoj byl synem Rostislava.¹¹ Není pak divu, že dostává nesmyslnou směs, která je nadto ještě absurdní. Zástěra si sice spočítal, že Metoděj „pokřtil tehdy (roku 870) osmnácti- až dvacetiletého Bořivoje“, vůbec se však nepozastavil nad absurdními důsledky, které z toho vyplynou.¹² Znamená to totiž, že Rostislav i s Metodějem a Cyrilem klidně přihlíželi tomu, že panovníkův syn nebyl vůbec pokřtěn, a do své dospělosti setrvával zatvrzele v pohanství.¹³ Proč pak Rostislav povolával misie, když sám ve své rodině trpěl pohana?¹⁴

Dušan Třeštík (1987).

Ano, to by bylo od Rostislava jednání natolik absurdní, že je můžeme zcela spolehlivě vyloučit. Z toho ale jednoznačně vyplývá, že historka o Bořivojově křtu arcibiskupem Metodějem až v jeho dospělosti je kompletně vymyšlená teprve Kristiánem¹⁵ a že Bořivoj, kníže moravský,¹⁶ podle Kristiána i Kosmy potomek bájného pohanského oráče, ve skutečnosti však syn křesťanského krále-oráče Rostislava,¹⁷ musel být pokřtěný hned v raném věku (851), jak se slušelo a jak bylo na Velké Moravě v knížecím prostředí již tehdy obvyklé.¹⁸ Můžeme tedy na závěr konstatovat:

Bořivoj byl syn moravského krále Rostislava,
a proto v žádném případě nemohl zůstat
až do své dospělosti
p o h a n .

Petr Šimík (2005).

Poznámky:

1 –	Jedná se o Třeštíkův omyl. Tyto dvě věci se navzájem vůbec nevylučují. Rostislav byl sice v roce 870 zrazen Svatoplukem a vydán Frankům (viz Fuldské anály k roku 870), to však ještě neznamená, že jeho syn Bořivoj by musel být do Čech dosazen „z otcovy moci“ již před tímto rokem. Na základě Kristiánovy legendy (kap. 2) a znojemských maleb (žena bez pláště s byzantským diadémem se dvěma stuhovými závěsy v rukou – personifikace Čech – na obr. 2 výše) zdá se být nepochybné, že sami Čechové se poddali králi-oráči Rostislavovi někdy v letech 863-867 (v době působení byzantské misie na Moravě) a že takto to bylo v Čechách chápáno ještě na konci 10. (vznik Kristiánovy legendy) a v první polovině 11. století (vznik znojemských maleb).
2 –	To je zcela nesmyslné tvrzení. Bořivoj nevládl ve středních Čechách ani před rokem 870 ani v roce 872. „Nepochybné“ je pouze to, že fuldský analista na počátku 10. století dodatečně připsal jeho jméno (Goriwei) k pěti českým knížatům, bojujícím v roce 872 s Franky někde u Vltavy (viz Fuldské anály k roku 872). Sotva lze z toho vyvozovat, že v té době již byl „vládnoucím“ knížetem. Byl jen jedním z knížat v Čechách. Když později usedl na pražský stolec, vládl pouze ve středočeském vévodství – viz mapka.
3 –	Nebyl-li Bořivoj vládnoucím knížetem (celých) Čech, a to jistě ani v roce 872 ani nikdy později nebyl (viz výše pozn. 2), pak takový předpoklad vůbec není nutný. V opačném případě by bylo jeho jméno uvedeno na prvním místě a ne jako poslední, později dodatečně připojené. To však vůbec nevylučuje, že by Bořivoj nemohl být Rostislavovým synem. Jisté je jen to, že ani v roce 875, kdy Bořivoj skutečně usedl na pražský stolec, rozhodně nebyl vládnoucím knížetem celých Čech, nýbrž (stejně jako jeho synové) pouze středočeského minivévodství. Srovnej mapku „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Kromě toho, jak vyplývá z nového rozboru 2. kap. Kristiánovy legendy, sami Slované čeští „sobě“ v čelo postavili Bořivoje, jednoho z potomků na Moravě „nalezeného“ oráče, tj. křesťanského krále-oráče Rostislava (viz také výše pozn. 1).
4 –	Na vysvětlenou nutno říci, že J. Zástěra vyslovil domněnku, že pět knížat ve 3. pásu maleb (2.-6.) (viz výše obr. 3), kteří měli být vyobrazeni v rotundě v roce 870, odpovídá pěti českým knížatům vyjmenovaným pak ve Fuldských análech k roku 872 – účastníků boje s Franky u Vltavy (viz výše pozn. 2). To ovšem měla být (kromě šestého dodatečně připsaného jména „Goriwei“) knížata Čechů, jejichž jména, podle J. Zástěry patřící moravským vládcům, měl fuldský analista Meginhard opsat z nápisů ve znojemské rotundě, „když byl pravděpodobně v roce 870 ve Znojmě v doprovodu pasovského biskupa Hermanricha, který po pádu Rostislava zajal na území dnešního města Znojma arcibiskupa Metoděje“ (J. Zástěra 1986, s. 15). V moravské historii se však tato jména nevyskytují. Nezaznamenala je ani pozdní tradice. Na základě Kristiánovy smyšlené historky R. Turek (1963, s. 145) kladl Bořivojův křest na rozhraní let 869/870 (viz tab. 3: „Bořivojův křest“). J. Zástěra (1986, s. 9) od něj toto datování převzal a místo konání křtu spojil se znojemskou rotundou. Ta však zde v té době ještě nestála, alespoň ne v dnešní podobě.
5 –	Znojemskou rotundu Metoděj teoreticky založit mohl. D. Třeštík pouze ukázal, že se to nemohlo stát až v roce 869, ale muselo by k tomu dojít již v letech 863-867, aby zde v roce 870 ve velikonočním termínu mohli být Bořivoj či Ludmila Metodějem pokřtěni. Nemá ale žádný smysl operovat přitom křtem Bořivoje Metodějem, když se jedná o pouhou Kristiánovu smyšlenku. V žádném případě však dnes viditelné malby nemohly být provedeny malíři přivedenými Metodějem z Říma v roce 869, i kdyby měli na jejich zhotovení dostatek času. J. Zástěra totiž vycházel z následujícího logického předpokladu: „Měl-li Rostislav být zakladatelem rotundy (donátor s kostelem v rukou), musel by tehdy být právě on posledním osmým vyobrazeným knížetem ve 3. pásu“ (viz výše obr. 3) (J. Zástěra 1986, s. 10, 15), neboť celý 4. pás s vyobrazenými devatenácti pražskými „Přemyslovci“ měl být připojen až mnohem později – podle J. Zástěry (1986, s. 5) až v roce 1134 po údajném zaklenutí rotundy. Ve skutečnosti však Rostislav je šestý v pořadí, jak při pozorném studiu maleb knížecích postav zcela jednoznačně vyplývá z porovnání vzorů na ozdobných lemech knížecích plášťů (P. Šimík 2004, s. 88-90, 94-95). O tom zase nic neví D. Třeštík. Sedmý je jeho synovec Svatopluk I. Veliký a poslední, osmý je Svatoplukův nejstarší syn Mojmír II. (viz výše obr. 3) Výmalbu rotundy by proto bylo možné přisoudit nejdříve Mojmírovi II. (894-906). Vzhledem ke skutečnosti, že v roce 895, tzn. pouhý jeden rok po Svatoplukově smrti, česká knížata – Bořivojovi synové Spytihněv a Vratislav – odpadla od království Moravanů, je prakticky vyloučeno, aby Svatoplukův syn Mojmír II. v rotundě v té době nechal glorifikovat jejich děda Rostislava (vedoucí jízdní družiny, oráč za pluhem, 6. kníže se štítem a kopím s praporcem, fundátor s modelem podélného kostela v rukou) a ne svého otce Svatopluka. Z těchto dobrých důvodů lze proto předpokládat, že prvním zadavatelem maleb, na nichž se objevila ona známá oráčská scéna s králem-oráčem Rostislavem a oběma věrozvěsty za pluhem, musel být někdo z Rostislavových potomků (nikoli Svatoplukových). Srovnej „Rodokmen Mojmírovců“. Vedoucí jízdní družiny = oráč za pluhem = 6. kníže = fundátor s kostelem v rukou = král-oráč Rostislav. Vše nasvědčuje tomu, že tímto zadavatelem byl po vyhnání polských posádek z moravských hradů až kníže Břetislav v době, kdy byl svým otcem Oldřichem pověřen „správou“ Moravy (1019-1034). Musel proto být, jako ostatně všichni pražští „Přemyslovci“, z Rostislavova rodu (P. Šimík 2004, s. 99-106). Za své správy Moravy Břetislav skutečně navázal na slavnou velkomoravskou tradici. Viz také článek: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
6 –	To je však nepravdivé tvrzení. V některých legendách (Fuit, Proložní ludmilská) je sice takový předpoklad zaznamenán, ale to ještě neznamená, že jde o „historický fakt“. Také se vůbec nezmiňují o Metodějově účasti při křtu. Z legendistů jediný Kristián „ví“ o Bořivojově údajném křtu Metodějem, ten ovšem nechává Bořivoje pokřtít ještě před sňatkem s Ludmilou. A před sňatkem musela být pokřtěna i Ludmila, protože „církev neviděla smíšené sňatky ráda“ (N. Profantová 1996, s. 35). Moravský křesťanský kníže si nemohl vzít za manželku pohanku. V každém případě tyto legendy vznikly s nejméně stoletým odstupem od popisovaných událostí a spíše než skutečný stav věcí zaznamenaly vlastní představy legendistů o tom, jak to tenkrát mohlo, nebo spíš mělo být. Také nelze hovořit o shodě „všech pramenů“, jak tvrdil D. Třeštík. Před Kristiánem (993) se žádný ze známých „pramenů“ o křtu Bořivoje (nebo Ludmily) nezmiňuje, zejména autor Života sv. Metoděje (886) o něm vůbec nic neví, ačkoli právě arcibiskup Metoděj měl být onou křtící osobou. Třeštíkův pokus o zdůvodnění, že tohoto legendistu nic nenutilo o Metodějovi uvádět fakta opravdu všechna a že Bořivojův křest prostě jen vynechal (D. Třeštík 1997, s. 326-327), postrádá elementární logiku, zejména, když podle D. Třeštíka (1997, s. 335) měl být jeho kmotrem Svatopluk, a podle jeho nejnovějšího nápadu dokonce samotný arcibiskup Metoděj (D. Třeštík 2001, s. 42). Přitom mělo jít o „důležitý politický akt, srovnatelný s dynastickým sňatkem“ (D. Třeštík 1997, s. 334-335). Ovšem křest jakéhosi nejmenovaného (a tedy vlastně zcela bezvýznamného) vislanského knížete n e v y n e c h a l . Tato Třeštíkova zmatená úvaha je vyvrácena ještě také na jiném místě. Kristiánovu legendu prohlašoval Josef Pekař za „nejstarší kroniku českou“, Jaroslav Ludvíkovský za „církevní dějiny“. „Není to ale nutné“ – mínil D. Třeštík (1997, s. 12) – „podobné soubory legend o svatých, spojených s nějakým místem nebo institucí, nejsou vzácností a k dějepisným dílům mají většinou d a l e k o “. „Legendy nejsou samozřejmě nějakým »kněžským podvodem«, jak si mysleli osvícenci a jak se tím třeba Josef Dobrovský ani netajil, považují pouze za pravdu nikoliv to, co skutečně existuje, nýbrž to, co by mělo být, zajímá je pouze a jedině absolutní ideál a život berou na vědomí jen potud, pokud tento ideál ilustruje“ (D. Třeštík 1997, s. 8). Jenže právě „to, co by mělo být“, nám pak D. Třeštík prezentuje jako „dějepisné dílo“ – např. smyšlený Bořivojův křest arcibiskupem Metodějem na Svatoplukově dvoře. Ani v případě údajného pohanského sňatku Bořivoje a Ludmily (Fuit, Proložní ludmilská) se tedy nejedná o žádný „základní fakt“, ale o volnou fabulaci plně podřízenou autorskému záměru. Podobné je to s translací Václavova těla, ke které podle mínění některých legendistů (Crescente, Gumpold, Kristián) došlo tři roky po vraždě (932), což bychom také mohli považovat za „základní fakt“, ale Václav byl zavražděn až v roce 935. A k translaci podle D. Třeštíka (2000, I., s. 11) došlo až v 60. letech 10. století v souvislosti s přípravami Boleslava I. na založení pražského biskupství, tedy až 30 let po vraždě. Podle Vavřincovy václavské legendy dokonce až za časů biskupa Vojtěcha (tzn. po roce 982, kdy byl zvolen biskupem). Časové údaje legendistů jsou tedy vesměs velmi nespolehlivé a nelze se o ně bezvýhradně opírat, či dokonce pracovat s nimi bez pochybností jako s historickými fakty. To platí stejnou měrou i o věku knížat, o němž se některé legendy zmiňují (viz tab. 4), a také o způsobu, jakým s těmito nepodloženými údaji pracují odborníci, kteří je dokonce vydávají za důkazní materiál – srovnej např. článek J. Brůžek-V. Novotný: „Jak staří umírali staří Přemyslovci?“ Bořivoj byl nepochybně pokřtěný hned v raném věku (851) a nejpozději před jejich svatbou byla na Moravě pokřtěna jistě také Ludmila (Fuldské anály k roku 871 a Granum k roku 894), protože, jak jsme již uvedli, „církev neviděla smíšené sňatky ráda“ (N. Profantová 1996, s. 35). Sňatek tedy uzavřeli rozhodně oba jako křesťané na Moravě. Teprve po svatbě odcházejí do Čech (viz úvaha „Vznik a původ přemyslovské pověsti“), neboť v roce 872 by se měl moravský kníže Bořivoj již účastnit boje pěti českých knížat s Franky u Vltavy.
7 –	Údaje legend se shodují ve věku Ludmily proto, že jej převzaly z legendy Fuit (srovnej tab. 4). Kristián jej ještě „neznal“ (?), ale legenda Fuit, resp. její nedochovaná staroslověnská předloha, věnovaná této světici, mohla u své hlavní hrdinky nějaký věk uvést (61 let), neboť Proložní legenda o sv. Ludmile údaj 61 let také obsahuje. Z antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků kněžny Ludmily však vyplynulo, že se dožila ještě nejméně o 5 let vyššího věku (viz tab. 12), tzn. asi 66 let. Narodila se tedy nejpozději v roce 855 a v roce 871 by se vdávala jako nejméně 16letá (viz zpráva Fuldských análů k roku 871 o přepadení průvodu nejmenované nevěsty, již si Moravané přiváděli z Čech, a také zpráva „Granum k roku 894“, po přepočtu 871, o Bořivojově křtu, spíše však sňatku). Termín sňatku totiž přesně odpovídá narození synů, Spytihněva v roce 872 a Vratislava v roce 874, jak to vyplývá z jejich dožitého věku podle Vlčkova průzkumu a známého data úmrtí (viz tab. 12). Získáváme tak velmi spolehlivý údaj. V roce 921, kdy byla zavražděna, proto Ludmila nemohla mít méně než 66 roků. Údaje legend o dožitém věku knížat jsou tedy pouze dohadem legendistů a nelze na nich stavět. Srovnej tab. 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“, tab. 6: „Životní data kněžny Ludmily“ a zejména tab. 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
8 –	Jak bylo uvedeno výše v pozn. 7, Ludmila se ve skutečnosti vdávala o rok později (tj. roku 871, a to je bezpečné datum) ve svých (nejméně) šestnácti letech. J. Zástěra si tu jen vročení události fuldským analistou poněkud „přizpůsobil“. Snad ho k tomu přivedla, stejně jako R. Turka, zpráva obsažená v pozdním moravském pramenu „Granum cathalogi praesulum Moraviae“ (Jádro katalogu předních biskupů Moravy) o křtu Bořivoje, datovaná (chybně) do roku 894. Podle převodního klíče, nalezeného L. E. Havlíkem (1998), se mělo jednat o rok 870. Při stanovení klíče se však Havlík o jeden rok zmýlil – rozdíl mezi chybným údajem v „Granu“ a správným letopočtem nečiní 24, ale 23 roků, a to již je nezvratné: 894 – 23 = 871. Viz „Granum k roku 894“. Potvrzuje to zpráva Granum o jiné události, kterou dnes můžeme bezpečně datovat, a tou je úmrtí Konstantina-Cyrila 14. února 869 (ŽK XVIII). Viz Granum k roku 892 (po přepočtu 869).
9 –	Tento Třeštíkův naivní argument, opírající se pouze o dva na sobě závislé „prameny“, jsme již vyvrátili v pozn. 6 výše. Dalšími Třeštíkovými „logickými“ závěry, jež ze svého mylného předpokladu pak ještě vyvozuje, nemá příliš smysl se zabývat, neboť Svatopluk v roce 872 pochopitelně neposlal do Čech pohana, aby tu šířil křesťanství.
10 –	V tom se Kosmas (1120) s Kristiánem (993) shodovat musí, když informaci od něj převzal, jenže Kristiánova informace není pravdivá. Jak jsme již uvedli výše v pozn. 6, o Bořivojově křtu Metodějem by především musel něco vědět Metodějův životopisec (886), který psal podle D. Třeštíka (1997, s. 326, 338) pouhé 3 roky po údajném křtu. Nejen tato moravská legenda, ale ani ž á d n ý jiný pramen před Kristiánem však o Bořivojově křtu nic neví. Žádná česká tradice o Bořivojově křtu tedy neexistovala. Proto je velmi nápadné, že až teprve Kristián (993) po více než 100 letech od napsání Života sv. Metoděje najednou ví o Bořivojově křtu Metodějem úplně všechno, dokonce doslovně „cituje“ i obsah dialogu mezi Metodějem a Bořivojem, který měl křtu bezprostředně předcházet (srovnej N. Profantová 1996, s. 35-36). Jenže Bořivoj byl potomkem křesťanského oráče, v němž jsme jednoznačně rozpoznali moravského krále Rostislava (viz výše pozn. 5). Z údajů o jejich věku a období vlády (viz tabulka 5a) také vyplývá, že Bořivoj musel být Rostislavovým synem (to potvrdil i nový rozbor Kristiánovy legendy, kap. 2). Musel být proto také pokřtěný, a to hned v raném věku – před rokem 853 – více než 10 let před příchodem Metoděje na Moravu. Také sám D. Třeštík opakovaně v y l o u č i l možnost, že by Rostislav nedal svého syna pokřtít – jak uvidíme dále v textu – a že by čekal, až na Moravu dorazí Metoděj, či dokonce až se stane arcibiskupem. Je tedy zřejmé, že Kristián Bořivojův křest „jen“ p o s u n u l asi o 20 let do doby jeho dospělosti (viz tab. 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“), aby u něj mohl figurovat právě arcibiskup Metoděj. Jeho účast při křtu byla pro Kristiána něčím „životně důležitá“ – viz Kristiánova motivace. Spoléhal zřejmě i na to, že kolem roku 993, kdy psal svoji legendu, již nebylo možné si v ě r o h o d n o s t takového tvrzení jakkoliv ověřit. Můžeme tedy s naprostou jistotou konstatovat, že Bořivoje nepokřtil Metoděj, ale nějaký neznámý biskup před rokem 853, tzn. za Rostislavovy vlády. Svatoplukovi tehdy bylo kolem pěti let.
11 –	Na tomto Zástěrově předpokladu samozřejmě nic fantastického není, pouze se neslučuje s Třeštíkovou utkvělou představou o starobylých pohanských českých předcích Bořivoje, kterou ovšem nelze nijak dokázat – spíše naopak – lze ji poměrně snadno vyvrátit (viz např. stsl. legenda „O pustynnike Ivaně“). Žádná mytická knížata také ve skutečnosti neexistovala. D. Třeštík tak musel nakonec přiznat, že: „Žádné* z Kosmových jmen se však b o h u ž e l neopakuje v pramenech 9. století“* (D. Třeštík 1997, s. 96). Ale ani později! Viz např. „Rodokmen mytických knížat“ nebo článek „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“ D. Třeštík přitom také zřejmě vůbec nepochopil, že i když Kristián a Kosmas svorně prvoplánově mluví o pohanském oráči Přemyslovi a jednom z jeho pohanských potomků Bořivojovi, ve druhém plánu oba mluví o křesťanské symbolice orby, neboť samotné slovní spojení – „pohanský oráč“ – v Čechách na konci 10. a na počátku 12. století, kdy tito literáti (učený mnich a vzdělaný kněz) svoje příběhy sestavovali, je samozřejmě n e s m y s l . Jejich Přemysl odpovídá moravskému králi-oráči Rostislavovi, „kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl (pozvání byzantské misie) a spravoval (založení Metodějova arcibiskupství)“, jehož jméno však nesmělo být vysloveno, a Přemyslův potomek Bořivoj zase přesně odpovídá Rostislavovu synovi. Mytická knížata, která Kristián i Kosmas vložili mezi Přemysla a Bořivoje, jsou smyšlená a nikdy neexistovala (viz např. A. Friedl 1953, s. 11), proto D. Třeštík jejich jména v pramenech 9. století hledal marně. Mezi Rostislava a jeho syna Bořivoje se prostě žádná další generace knížat nevejde, natož sedm: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít (viz „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“). Srovnej úvahu: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“. Nakonec byl D. Třeštík (2003, s. 164) nucen pod tíhou archeologických důkazů přiznat: „Původní pověst se neodehrávala na jevišti středních Čech“. Jistě, před Bořivojovým příchodem do Čech (872) se odehrávala na Moravě (viz „Historie psaná štětcem“).
12 –	J. Zástěra (1986, s. 9) převzal datování Bořivojova křtu do roku 870 od R. Turka, který zase otrocky vycházel z Kristiánovy smyšlené historky, jako ostatně řada dalších historiků a badatelů počínaje F. Palackým. D. Třeštík pro změnu nechal pokřtít Bořivoje v roce 883, tzn. až v jeho 32 letech, aniž by si uvědomil absurdní důsledky z toho plynoucí. Přitom se podle Kristiána jednalo o první Bořivojovu „akci“ poté, co se stal knížetem Slovanů českých „skvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí“ – byl tehdy iuvenis – jinoch, mladík (viz J. Ludvíkovský 1978, kap. 2, ř. 50, s. 20-21). Ludmila „v náboženství křesťanském ho napodobila, ba předčila... Dala pak* tomuto knížeti tři syny a toliktéž dcer“. Narodili se tedy až po Ludmilině křtu! Jenže, jak jsme uvedli výše v pozn. 7, Spytihněv se narodil v roce 872 a Vratislav v roce 874 a to již podle Kristiána museli být Bořivoj i Ludmila pokřtěni. D. Třeštík tak svým nemožným* datem Bořivojova křtu jen navázal na usilovné, leč marné pokusy svých předchůdců (viz tab. 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.).
13 –	D. Třeštík (1987, s. 567 pozn. 70) k tomu dodává: Jen proto, abychom si ukázali, že v historii není nic jednoduché, si připomeňme, že tato situace, kdy kníže byl pokřtěn a jeho syn zůstal v „pohanství“, skutečně nastávaly. Během christianizace evropských kmenových společností se někdy stávalo, že ten ze synů krále či knížete přijavšího křest, který měl naději na nástupnictví, zůstal věren starému náboženství, aby se tak pojistil proti případné pohanské reakci v kmeni a zajistil si trůn. (O tom A. Angenedt, Kaiserherrschaft und Königstaufe, Arbeiten zur Frümittelalterforschung, Bd. 15, Berlin-New York 1984, s. 72, 179). To se však nemohlo v žádném případě týkat Rostislavova syna, ten by se naopak setrváváním v pohanství o nástupnictví připravil (roku 871 si Moravané zvolili za knížete kněze Slavomíra), mohlo se to však týkat Bořivojova syna Spytihněva. Vysvětlovalo by to možná rozpor v legendární tradici, z níž část uvádí jako prvního křesťanského knížete Čechů Spytihněva a část Bořivoje. Nepokřtěný Spytihněv mohl být Bořivojovou „pojistkou“. Křest by pak přijal až po otcově smrti, nejspíše roku 894/895 z rukou bavorských kněží (jak se domníval už J. Dobrovský). Nezdá se to však být příliš pravděpodobné, Bořivoj si svým vítězstvím nad pohanským povstáním musel přece jenom být jist (konec citátu). (V roce 1997 však autor svůj názor zase pozměnil – viz D. Třeštík 1997, s. 322-323, 336). Z tohoto Třeštíkova závěru by vyplývalo, že autor legendy Crescente i Gumpold (a další) si příběh se Spytihněvovým křtem vymysleli, zatímco pouze Kristián napsal o Bořivojově křtu skutečnou „pravdu“?! Nikoli, Kristiánova historka je pouze reakcí na obě jmenované legendy, které se o Bořivojovi vůbec nezmiňují, protože jako vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný (L. Galuška 1996, s. 125) pokřtěný nepochybně byl ještě před svým příchodem do Čech. Navíc byl synem Rostislava (P. Šimík 2004, s. 86-88), největšího nepřítele bavorské církve. Pro bavorského legendistu proto jeho postava byla když ne „nežádoucí“, pak tedy alespoň pro účel jeho legendy naprosto „nepoužitelná“. Kdežto Bořivojův syn Spytihněv byl již rodilý Čech, který se navíc v roce 895 poddal v Řezně králi Arnulfovi (a tehdy v Bavorsku přijal snad i křest), a těmto legendistům se jednalo především o zdůraznění podílu bavorské církve na christianizaci Čech, z nichž vzešel sv. Václav, hlavní protagonista jejich příběhu a první slovanský světec (pomineme-li Klimenta Ochridského a Nauma, kteří zůstali na Západě neznámí). K tomu srovnej článek: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“ Kult sv. Ludmily, Bořivojovy manželky pokřtěné na Moravě (871) a podporovatelky slovanské církve, i když zemřela mučednickou smrtí o 14 let dříve než Václav, se zřejmě z tohoto důvodu prosazoval po založení latinského pražského biskupství jen velmi obtížně. Ovšem i v případě Ludmilina křtu (871) je údajná Metodějova přítomnost, uváděná až v pozdějších legendách (viz např. Diffundente sole ze 13. století), také zcela vyloučena, neboť Metoděj byl v letech 870-873 konfinován bavorskými biskupy v některém z klášterů (Ellwangen či Reichenau).
14 –	Z toho logicky vyplývá, že Kristián si historku o křtu v Bořivojově dospělosti prostě vymyslel. Bořivojův křest se ve skutečnosti odehrál na Moravě nedlouho po jeho narození (asi v roce 851/852) a Metoděj ani Svatopluk u něj neasistovali. Ani nemohli. Metoděj tehdy ještě na Moravu nedorazil a Svatopluk mohl mít teprve 4-5 roků. Srovnej tabulku 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“. Proč tedy D. Třeštík zcela nelogicky datuje Bořivojův křest až do roku 883, když sám namítá, že Rostislav by sotva v rodině trpěl pohana? „Jaký div? ...někdy si podřímne výtečný Homér“ (Kosmas I, druhá předmluva). Viz také úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“. Pozoruhodné je rovněž, že se D. Třeštík pozastavuje nad možností, že by moravský král Rostislav mohl ve své rodině trpět pohana (což netrpěl), přitom mu vůbec nevadí, že v křesťanské kapli by měl být glorifikován jakýsi smyšlený mytický pohan Přemysl (což nebyl) a o p a k o v a n ě na této své naprosto absurdní představě trvá. Názorově, jako kůl v plotě, tak vzdoruje celé Evropě, stojící na křesťanských kulturních základech: „Nic takového nenajdeme nikde v tehdejší Evropě a lze to pochopit jen jako součást překvapivě moderní a zároveň ve starých tradicích zakotvené české státní ideologie, která v té době také nemá v Evropě rovnocenné analogie“ (D. Třeštík 1987, s. 550; týž 2000, s. 70). Tento svůj názorový debakl je ještě schopen vydávat za jakousi „českou přednost“. To je skutečně demagogie k pohledání. Dokazuje tím jen, že česká historická věda, díky zastydlým obrozeneckým názorům některých historiků, evropské úrovně ještě zdaleka nedosahuje. Srovnej níže pozn. 17.
15 –	Tab. 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
16 –	Viz patrně nejstarší staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“, sepsaná hlaholicí v Čechách před rokem 921.
17 –	Vyplývá to z maleb ve znojemské rotundě, viz článek: „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen. Předlohou k onomu literárnímu oráči Přemyslovi mohla být, jak v roce 993 pro Kristiána, učeného mnicha, bratra Boleslava II. Pobožného, tak v roce 1120 pro vzdělaného kněze Kosmu, děkana pražské kapituly, pouze historická postava křesťanského krále-oráče Rostislava (846-870), jenž na Moravu pozval byzantské věrozvěsty, na malbách ve znojemské rotundě pak vyobrazeného společně s Konstantinem a Metodějem (dnes spolupatrony Evropy) za pluhem taženým souspřežím býků (býk = symbol apoštolů všech dob – Aurelius Augustinus: De doctrina christiana; srovnej též křesťanskou symboliku orby – ŽM VII, Chvalořeč, Prokopská legenda, Kosmas I, 22). V literárním zpracování se pak tento faktický zakladatel „přemyslovského“ rodu změnil v přímo ukázkového pohana (Kosmas I, 9), pokřtěný měl být teprve jeho potomek Bořivoj, a to až v dospělém věku (Kristián, kap. 2). K tomu srovnej názor L. Galušky (1996).
18 –	Viz dětské hroby s bohatou výbavou kolem velkomoravských kostelů (B. Klíma 2001, s. 16 a 19; L. Galuška 2004, s. 129). Staroslověnský penitenciál uvádí (41): „Umře-li někomu dítě nekřtěné z nedbalosti, ať se kaje tři léta o chlebě a vodě“ (J. Vašica 1966, s. 179).

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“.
„Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Legendy: „O pustynnike Ivaně“.
Kroniky: „Fuldské anály k roku 871“ o přepadení průvodu nevěsty, jíž si Moravané přiváděli z Čech.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Životní data knížat podle legend“.
Tabulka 12: „Dožitý věk knížat podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem ze Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Je možné, aby na řadovém vyobrazení panovníků byly některé postavy zdvojeny?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: Vznik a původ přemyslovské pověsti.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Kristián: Legenda „Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Lidová demokracie, Praha 1966.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech. Znojmo 1986.
• Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. ČsČH XXXV-4, Praha 1987, s. 548-576.
• Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Vl. nákl. aut., Brno 1990.
• Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
• Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994, MNK, Brno 1995, s. 167-211.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
• Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
• Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 163-223.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Jaroslav Brůžek-Vladimír Novotný: Jak staří umírali staří Přemyslovci aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír 78 (129), č. 8, 1999, s. 453-455.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
• Bohuslav Klíma: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 153, řada společenských věd č. 18. MU, Brno 2001, s. 3-24.
• Luděk Galuška: Slované – doteky předků. O životě na Moravě 6.-10. století. MZM, Obec Modrá, Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004
• Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah