Čl. 5.: Velikost a pád říše moravské
22. část: Slovanská liturgie v Čechách a na Moravě, Bořivojův a Ludmilin křest

   Kdyby nám velikost historických osob jen dle toho měřiti bylo, čeho snažením svým dosáhli, toť bychom museli Svatopluka v dějinstvu mnohem výše postaviti, nežli jeho předchůdce Rostislava. Čeho Rostislav v dlouhém boji jen nedokonale dovedl, to Svatoplukovi zdařilo se rychle a v plné míře; neb od té doby vrchní panství německé nad Moravou nezáleželo více než v pouhém jménu toliko a v dobrovolenství panovníků moravských. Ale Svatopluk nevyrovnal se strýci svému ani spanilostí mysli, ani čistotou a stálostí vůle své. Rostislav zápasil více o ušlechtilou ideu a nepodlehlost země a národu. Svatopluk více o rozšíření osobní moci a vlády. A jakkoli úkladné jeho si počínání dá se úklady od nepřátel jemu také strojených omlouvati, však to nevyvracuje pravdy té, že mysl ušlechtilá nikdy a nikde lichotou obírati se, aniž v mistrném zádrhů lécení kochati se může. Pročež zdařilo se mu arci, státi se panovníkem mohutným, an vládu svou nad sousedy široko daleko rozprostranil, nepřátele děsiti uměl a říši své základ, jakož se zdálo, dosti pevný byl dal: ale potvrdil spolu příkladem svým tu sadu, o které i dějinstvo celé svědčí, že nové říše a dynastie berou sice pokaždé ve znamenité duchovní síle vznik a základ svůj, ale málokdy spolu v mravní velikosti. Avšak i to uznati se musí, že konáním přísné spravedlivosti uměl získati a pojistiti sobě lásku národu svého.
   Potomstvu zatím to, co   z d ě d i l , učinilo Svatopluka důležitějším, nežli to, co vlastní snahou   z p ů s o b i l . Dílo meče, mladý stát moravský, zahynulo hned po pohromách věku následujícího; dílo ducha, Methodovou apoštolskou horlivostí vykonané, odolává ještě i tisíciletím.¹ Na vrchu štěstí svého vzpomenuv sobě panovník konečně i zásluhy učitelovy, požádal Jana VIII. o povýšení jeho na důstojenství arcibiskupské, tak aby říše Svatoplukova mohla i v ohledu církevním míti svou vlastní metropoli a zření své přímo jen k stolici římské.² Papež povoliv tomu (roku 874?) stal se napotom nejhorlivějším obráncem nové předůležité metropole, která slibovala potáhnouti do lůna svého celý rozlehlý svět slovanský. Ke jménu Svatoplukovu a Methodiovu pojí se tudíž i ten nejvážnější děj staročeské historie:   k ř e s t   B o ř i v o j ů v   a   L u d m i l i n , a v něm spolu konečné zvítězení křesťanství nad pohanstvím v Čechách.³
   Ačkoli pak křest tento působí ve všech starých kronikách země naší rozhraní mezi věkem povídačným a dějinným: přece však v nejstarších písemných památkách o tom, kdy, kde a jak se stal, pozůstaveny nám tak chudé a z částky i zjevně mylné zprávy, a potomstvo v báječném jejich šíření a líčení libovalo sobě tak mnohonásobně, že již nesnadno jest dobrati se v něm jádra pravdy.⁴ Povážíme-li, že již roku 845 nemalý díl národa českého, a s ním i několik nejvzácnějších rodin, přiznali se k křesťanství, snadno se přesvědčíme, že náboženství toto nezůstalo knížeti Bořivojovi již i v mládí jeho veskrz neznámým, a že také kněží němečtí neopominuli jej namlouvati záhy k přijetí křestu. To ale vždy nepochybné jest, že teprv arcibiskupu Methodiovi, ne bez pomoci Svatoplukovy, podařilo se Bořivoje k křesťanství skutečně skloniti a pokřestiti, po čemž i celý dům knížecí, i většina českého národa na víru křesťanskou se obrátila. Stalo se to, podle vší pravděpodobnosti, v Moravě na dvoře Svatoplukově, a to brzy po Methodiově z Němec vybavení, roku 873 neb 874.⁵ Bez důvodu a pozdě teprv povstala povídka, že prý ponížení, které potkalo Bořivoje na dvoře moravském, obrátilo jej ke křesťanství, an prý, co nehodný s křesťany seděti za jedním stolem, usazen byl od Svatopluka k nízké stolici. Aniž také více důvodů má rozprávka, že by Čechové pro jeho křesťanství proti němu byli se bouřili, jej ze země vyhnali a pak brzy opět na trůn povolali.⁶
   Staré paměti v tom se srovnávají, že první od Bořivoje v Čechách vystavěný kostel byl chrám sv. Klementa na knížecím hradu Levém Hradci, ležícím nad Vltavou půl druhé míle pod Prahou. Hrad tento staroslavný, oblíbené někdy sídlo knížat českých, zašel již ve XII. století; chrám ale nalézal v pobožnosti našeho národu mnohověkou ochranu a i podnes stojí tam ještě kostel sv. Klementa na starém místě, ač již v obnovené stavbě. Druhý od téhož vévody vystavěný kostel, povídají kronikáři, že byla kaple sv. Klementa na Vyšehradě; a není příčiny pochybovati o tom. V nedostatku všech dalších zpráv však i sama tato jména kostelů, připomínajíce svatého mučedníka, jehož památka tehdáž slovanskými apoštoly nově vzkříšena byla, nabývají nemalé důležitosti historické, ana patrně svědčí o Methodiově a učedníků jeho působení při rozšiřování křesťanství mezi Čechy. O témže působení a vlivu svědčí také uvedené do Čech záhy slovanské písmo a slovanská liturgie, jejichž nejctihodnější památka, píseň „Gospodi pomiluj ny“, v českých kostelích až podnes nábožně zpívaná, zasahuje do prvopočátku křesťanství v Čechách. Pročež jakkoli o tom staré prameny mlčí, přece nelze pochybovati, že i Method sám osobně přišel do Čech, ne-li pro křest svaté Ludmily, alespoň aby radou a pomocí přispěl při vštěpování tak šťastně pučící nové víry. Či sluší-li se snad mysliti, že by muž ten ducha apoštolského, ztrávivší tak říkaje celý život svůj na cestách pro šíření křesťanství předsevzatých, ostýchal se jen krátké a bezpečné jízdy z Moravy do Čech? Aneb že by mu na tom dosti nezáleželo, aby v národu na počet a sílu znamenitému ujistil prospěch semena spasitelného, jež sám rozsíval?
   Ostatně zdali Method považoval nově získanou zemi za přírůstek svého vlastního arcibiskupství, neb zdali právo k ní pouštěl biskupům řezenským, kteří od pokřestění čtrnácti lechů roku 845 pokládali Čechy za své, nedá se více rozsouditi. To však vždy jest nepochybné, že tu již i za Bořivoje, vedle slovanské, užívalo se také latinské liturgie, jež brzy potom, a to ještě před pádem říše moravské, stala se i panující. Aniž pak domnívati se sluší, že by Method, požívaje přízně a ochoty papežské, byl horlil proti latinským způsobům, an jim i v diecési své, ba na samém dvoře moravském, místa dopřál, jakkoli mnohá příkoří snášeti musel od latiníků, byv u papeže i u Svatopluka všelijak osočován. Pro takovéto sočení povolán byl od papeže Jana VIII. opět do Říma. Přišed však tam roku 880, ospravedlnil se tak dokonale, že papež, potvrdiv jej v důstojenství arcibiskupském, podrobil vrchní jeho správě všecko i slovanské i latinské duchovenstvo v říši Svatoplukově a i schválil jemu opět užívání slovanského jazyka při službách Božích. Přece však tím různice a půtky neukončeny, any po smrti svatého muže toho vzrostly až i ve zjevné násilí proti nepřátelům a učedníkům jeho. Method umřel dne 6. dubna 885 a pochován, jak se zdá, v chrámě sv. Marie na Velehradě. Po smrti jeho Wiching, Němec rodem a posavadní biskup nitranský, získav důvěry Svatoplukovy, nadužíval moci sobě dané k pronásledování učitelů slovanských, mezi nimiž se připomínají zvláště biskup Gorazd, rodilý Moravan, a Klemens, potomní biskup bulharský.⁷ Ti a jiní mnozí, nemohouce konečně snésti protivenství, která jim v Moravě, ač mimo vědomí Svatoplukovo, činěna, vystěhovali se k Bulharům. Slovanské písmo však i liturgie zachovaly se svou i potřebou i oblibou v národu ještě skrze celá století, ačkoli od té doby ani v Čechách ani v Moravě panovati více nemohly.⁸

František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., kn. II., čl. 5 (22. část).

[Pokračování ...].

Petr Šimík (2006).

Komentář:
Přestože Palacký odmítl důvěřovat Kristiánově příběhu o Bořivojově křtu, nepochybuje o jeho historičnosti. Kristiánův zárodek přemyslovské pověsti (pouhých pět vět), Kosmou pak literárně rozvedený do pěti kapitol (I, 5-9), přesvědčil zakladatele našeho moderního dějepisectví o reálné existenci „starobylých českých předků“ moravského knížete Bořivoje. Na tomto základním omylu, ať již bezděčně či vědomě živeném v 19. století, ale i některými našimi současnými odborníky, je postavena celá česká historie. Dnes je však již nepochybné, že Bořivojův původ byl záměrně „upraven“ někdy v druhé polovině 10. století, aby pražští „Přemyslovci“ mohli být Čechy akceptováni jako „jejich“ knížecí rod. Jenže povědomost o tom, že Bořivoj přišel do Čech jako „cizí“ kníže, se v Čechách udržela až do 12. století. Proto také Kosmas ve svém podání přemyslovské pověsti musel respektovat toto „cizáctví“ Přemysla Oráče, ale jeho působení a činnost přesunul z Moravy do severozápadních Čech – viz mapka. Je přitom zjevné, že Přemyslova orba úhoru nemajícího majitele neměla nic společného ani se zajišťováním obživy (Dalimil 1314), ani se zakládáním města (A. Friedl 1966), ani s ochranou proti moru (D. Třeštík 2003) a už vůbec ne s nějakým vytyčováním či vymezováním zemských hranic (R. Händl 2003). Vysvětlení této křesťanské symboliky orby podává sám Kosmas (I, 22): Jde o „zúrodňování úhoru srdcí pohanských radlicí Božího slova“. A to nás vrací zpět na Moravu do doby, kdy na pozvání krále-oráče Rostislava sem přicházejí byzantští křesťanští věrozvěstové, aby tu do králem-oráčem Rostislavem připravené půdy „zasévali semena z proroků a evangelií“. Tato scéna se pak, asi za knížete Břetislava, také stala ústředním motivem maleb v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě – viz popis maleb (P. Šimík 2004, s. 84-85, 122; týž 2006, s. 349-350). České mýty tak mají svoji předlohu v historii Velké Moravy a moravské církve – viz „Vznik a původ přemyslovské pověsti“ (P. Šimík 2006, s. 344-350).

Petr Šimík (2006).

Palackého převyprávění pověstí, „jak nám z nejstarší doby podány jsou“:
  1. část: Upotřebení pověstí z nejstarší doby v dějepravném rozvinutí.
  2. část: O praotci Čechovi, o soudci Krokovi a jeho třech dcerách.
  3. část: O Libušině soudu, nalezení Přemysla a o ustanovení práv.
  4. část: O založení Prahy, hlavního města českého.
  5. část: O dívčí válce.
  6. část: O Přemyslových potomcích a nástupcích a o lucké válce.

Palackého vyprávění o dějích historických:
20. část: Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava, zatčení Metoděje.
21. část: Přepadení průvodu české nevěsty, Svatoplukova svatba.
22. část: Pokřtění Bořivoje a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka, o třech prutech Svatoplukových.
27. část: Bořivojovi synové.
33. část: Vražda kněžny Ludmily.
35. část: Zavraždění sv. Václava.

Srovnání:
Pokřtění Bořivoje: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole.
Pokřtění Bořivoje: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů a nejstarších českých legend“.
Kroniky: „Granum k roku 886“ (po přepočtu 863) o křtu (?) krále Rostislava.
Kroniky: „Granum k roku 891“ (po přepočtu 868) o přinesení ostatků sv. Klimenta do Říma (zpřesněný klíč).
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877) o úmrtí krále Rostislava.
Dokumenty: „Egregiae virtutis viri“. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj prohlášeni spolupatrony Evropy (1980).
Dokumenty: „Slavorum Apostoli“. K 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje, apoštola Moravanů a Slovanů (1985).
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 5b: „Srovnání životních dat a doby vlády Svatopluka a Bořivoje“.
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“.
Tabulka 15: „Životní data krále Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: „Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).