... Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků
nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem.
Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady,
protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá
nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.«
I zbavili ho biskupského stolce a nějakého Vichinga, který
byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto
Metodějem s prokletím vydán Satanovi spolu se společností těch,
kteří běsnili s ním, tohoto člověka – ó námahy a zápasy
Metodějovy, ó trojice v jedno spojující osoby – povýší
na stolec či skrze něho [stolec] ponižují. A nakolik byl díky
Metoději slavný a nad jiné vynikal, natolik upadl Vichingem do
propasti zneuctění.
Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil
biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost, získal ji v kořist
a povolaného Bohem odstrčil tyranskou silou a ramenem hříšníka.
Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových
učedníků... Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem...
Při jejich slovech si Vichingovi straníci, kteří ho
nesnášeli, zacpali uši jako jednou ti, kteří kdysi ukamenovali
Štěpána, pravého svědka Slova – dobře to učinili, neboť
nebyli hodni slyšet tato slova. Začali křičet a zavádět zmatek
a taktak, že se rukama nepustili do bitky s pravověrnými, přidávajíce
umělému jazyku na pomoc své paže.
Nakonec se pak vyřítili a utekli se k svému poslednímu
útočišti, k proradnému Svatoplukovi.
Pomluví pravověrné, že vymýšlejí novoty, a kdyby nesouhlasili
s vladařem v učení, lehce by mohli povstat proti jeho vládě,
neboť rozdílné učení působívá rozbroje. Ten si pak povolal
Metodějovy učedníky a praví: »Jaký to rozkol se mezi vámi děje
a proč se každý den mezi sebou nepřátelsky napadáte? Což
nejste všichni bratři a součást křesťanstva? Proč se tedy
mezi sebou nesnášíte a nesnažíte se o jednotu?«
A oni pravili ústy Gorazda a Klimenta, neboť ti vedli
rozhovor: »Ó vladaři, dlouhé řeči bychom o tom museli vést...«
Následují věroučná
expozé...
Tak odpověděl zástup
pravověrných skrze své mluvčí Gorazda a Klimenta. Panovník
sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně
neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že
byl
vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání,
jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven
rozumu. Jak by mohl
vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého
života, bez níž nikdo neuzří Pána?
Byv pak naveden heretiky, neboť jim byl zcela oddán,
dal pravověrným takovou odpověď: »Uznávám svou velkou nevědomost
a jsem neučený v článcích víry. Nejsem než nevzdělaný člověk.
Avšak ke křesťanství se hlásím a budu hlásit. Nejsem ale
schopen rozumnou úvahou rozřešit spory, které u nás vyvoláváte,
ani rozlišit lžiučitele od pravověrného. Rozsoudím vás tedy
jako křesťan. I o tomto dogmatu vyslovím samozřejmě rozhodnutí
tak, jak jsme uvykli vynášet i v jiných záležitostech: Kdo přistoupí
a první odpřísáhne, že věří správně a pravověrně, je
podle mého soudu tím, který se ničím neprohřešuje proti správnosti
víry, a tomu odevzdám i církev, a jak se sluší, svěřím úřad
představenému církve.«
Tu Frankové,
jsouce velmi ochotni k této přísaze, nepočkali ani na ukončení
panovníkova výroku, složili přísahu a setrvali při svém
zlém učení, učinivše nerozumnému soudu odpovídající konec.
Za takových soudců se hereze ověnčila vítězstvím
nad pravou vírou a obdržela plnou moc utlačovat a trápit pravé
služebníky Krista a strážce víry. »Jestliže by byl někdo,«
pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlase s učením
Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí...«
Které slovo může vyjádřit, co potom napáchala
zloba, když se ujala moci? Vskutku [to byl] oheň v lese rozdmýchaný
větrem. Jedni byli nuceni, aby se připojili k lživému učení,
druzí se odvolávali na víru [svatých] Otců. Jedni se připravovali
učinit vše, druzí všechno trpět. Jedny nelidsky mučili a druhým
vykrádali příbytky, spojujíce ziskuchtivost s bezbožností.
Jiné vláčeli nahé v trní, a to lidi staré a takové, kteří
již překročili Davidovy hranice věku. A kteří z kněží
a jáhnů byli mladší, ty prodávali Židům,
[sami] hodni Jidášova osudu a oprátky. Neboť jak on Krista, tak
prodávali tito [lidé] Kristovy služebníky či spíše podle
jejich vlastních slov přátele, ba osmělil bych se říci christy-(pomazané)
lidem stále vzpurným. A nebylo služebníků oltáře nijak málo,
ale jak jsme řekli již dříve, počítalo se jich na dvě stě.
Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd,
jehož jsme častokráte vzpomněli, kterého jako rodáka
z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích,
jak ve slovanském, tak i v řeckém,
povznesla ctnost na Metodějův stolec, avšak zloba heretiků
odstraněním toho muže zbavila onen stolec ozdoby, a rovněž kněz
Kliment, muž nejznamenitější,
i Laurentius, Naum
a Angelár, tyto tedy a ještě
více jiných významných mužů zavřeli v okovech do vězení,
kde se jim odepřela veškerá útěcha, když ani příbuzní [je]
nesměli nijakým způsobem navštěvovat... Bůh, který shlédl na
zemi, způsobil, že se otřásla a nastalo veliké zemětřesení,
podobně jako když se kdysi Pavel modlil v žaláři a s nebe
jako by zazněl hukot a padaly okovy a ti, kteří byli dosud v poutech, byli volní, jsouce nerozlučně poutáni pouze touhou po
Kristu.
Zatřásl Bůh zemí a uvedl ji ve zmatek. Zatřásli
se obyvatelé města a byli tou událostí uvedeni ve zmatek, takže
se divili a nechápali, co by znamenalo to Boží znamení. Když se
však přiblížili k vězení a uviděli, co se stalo uvězněným
a že ti po spadení okovů byli úplně na svobodě,
zaslechnuvše Boží radost, jak praví David, běželi rychle k vladaři a děli: »Co se to děje? Jak dlouho se budeme vzpírat
moci Boží? ... Nedáme se raději sami spoutat úctou k těm, kteří
byli zbaveni pout?«
Avšak jazyk heretiků se naopak snaží pomlouvat ten
údiv... Potom svíraly světce zase okovy ještě těžší než
prve a trápení v žaláři bylo bezútěšnější než prve,
neboť nemoudrý panovník neměl se o tom všem dovědět. Přešly
tři dny a znovu, po večerní modlitbě o třetí hodině, se děje
totéž co předtím: zemětřesení s hukotem s nebe a padaly řetězy.
A zase tito protivníci Boha neohlásili panovníkovi nic o tom, co se stalo, a uvrhli světce do týchž běd, kterých byli
podle soudu pravdy sami plně hodni...
Protože obdrželi od panovníka povolení jednat s
nimi podle svého uvážení, vyvedou je z žaláře, trýzní je
bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami
ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné
trýznění.
O ničem z toho nevěděl panovník, sloužící oněm
heretikům, protože právě nebyl přítomen. Neboť kdyby byl býval
doma, ti [heretici] by si [to vše] nebyli mohli dovolit vůči
vyznavačům pravdy. Přestože se tisíckrát přikláněl na
stranu Franků, přece – ačkoliv byl napolo zvířecký a člověk
nemilosrdný – obával se síly svatých mužů a zvláště Boha,
který učinil třikrát zázrak. Po oněch nelidských ranách, když
světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili
nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše
Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst
při Dunaji, a odsoudili občany nebes k věčnému vyhnanství
z města.
Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od
přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě
obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše
je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo:
hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských
končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako
by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako
by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale
tolikrát, kolikrát ji očekávali. I toto vojínům přikázali
nepřátelé. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je
vedli, je propustili a vraceli se do města...
Kliment pak, vzav s sebou
Nauma a Angelára, ubíral se
cestou vedoucí k Dunaji...
znovu1 přehlušil2
třesk3
zbraní4
a5 ruch6
válečných7 příprav.8
Český9 kníže10 se11 znovu12 chystal13 k14
boji...15
boji...16
boji...17
boji...18
boji...19
boji...20
Theofylakt: Život
Klimenta, biskupa Bulharů,
kap. VII, 24; VIII, 25, 26, 27, 28; IX, 29, 30; X, 31, 32;
XI, 33, 34; XII, 35, 36, 37, 38, 39; XIII, 40, 41; XV, 43.
L. E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, 1992, s. 211-214.
Poznámky:
|