MORAVIA MAGNA
MORAVIA MAGNA, společnost pro kulturu, historii a umění

RODOKMENY

 

MOJMÍROVCI

VZTAH MEZI MOJMÍROVCI A „PŘEMYSLOVCI“

1. Rodokmen Mojmírovců. Sestavený na základě historických pramenů (modrá), doplněný dle údajů pozdní tradice (černá) a současného stavu poznání (červená), s přihlédnutím k hypotéze o moravském původu Bořivoje (E. Vlček a kol. 1995; L. Galuška 1996, E. Vlček a kol. 1997, L. E. Havlík 1998, P. Šimík 2006), pražskými odborníky pochopitelně zpochybňované. Příbuzenství mezi Pribinou1 a Mojmírem2 je sice možné, ale nedokazatelné (D. Třeštík 2001, s. 131), na rozdíl od příbuzenstvíPřemyslovců“ s Mojmírovci (P. Šimík 2004, s. 86-88),3 což je námětem některých článkůúvah. Je také možné, že Predslav mezi Mojmírovce vůbec nepatří. O příbuzenství kněze Slavomíra s Mojmírovci píší Fuldské anály (871). Ztotožnění Rostislavova syna biskupa Gorazda s knězem Učenem,4 kterého jmenují bavorská CrescenteII. stsl. legenda, zaznamenal F. Borák (2001, s. 14 a 15) na základě Kosmových anagramůP 11“, „P 24“, „P 49“, „P 84“, „P 92“, „P 130“, „P 140“, „P 142“, „P 154“, „P 160“, „P 170“.


Poznámky:

1 Jak naznačuje franské označení „jakýsi“ a význam jména (lat. priwignus znamená levoboček) šlo patrně o místního údělního knížete a snad člena mojmírovské dynastie (L. E. Havlík 1996, s. 107).
2 Podobně jako Rostislav nebyl prvním členem mojmírovské dynastie, nebyl jím patrně ani Mojmír, po němž byla nazvána. Jména jeho předchůdců však historické prameny nezachovaly. Přinášejí je pouze velmi pozdní a jinak nedoložené tradice, které zůstávají v nejstarší moravské historii otázkou (L. E. Havlík 1996, s. 107).
3 „Přemyslovci“ nazvala pražský vládnoucí rod až romantizující historiografie 19. století (J. Žemlička 2000, s. 268). Toto věcně a historicky nesprávné označení pražské větve mojmírovského rodokmenu podle mytického pohanského oráče Přemysla dnes s velikou oblibou používají bez výjimky všichni pražští historikové a archeologové, přestože jediným oráčem, jehož mohl být Bořivoj potomkem (podle Kristiána i Kosmy), byl moravský křesťanský král-oráč Rostislav. Srovnej „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec, „Historie psaná štětcem“, tab. 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ a mapku: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
4 Ztotožnění biskupa Gorazda s neobyčejně vzdělaným knězem Učenem, který na hradě Budeč vyučoval kněžice Václava latině (CrescenteII. stsl. legenda), je jistě možné, vcelku přijatelné a dosti pravděpodobné. Scházejí sice přímé písemné zprávy o tom, že by se byli slovanští mniši uchýlili z Velké Moravy na území Čech, ale nepřímých svědectví se slavistice podařilo vystopovat a shromáždit tolik, že dnes už lze odůvodněně předpokládat, že staroslověnština byla v tzv. „přemyslovském“ státě ještě po dvě století více než rovnocenným partnerem latině (viz R. Večerka 2002, s. 31). Viz např. staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“, nedochovaná staroslověnská předloha ludmilské Proložní legendy či václavská I. stsl. legenda.
Dalším nepřímým důkazem může být Privilegium moraviensis ecclesiae, které v Čechách sepsali slovanští kněží podle textu buly Jana VIII. Industriae tuae z roku 880 (V. Chaloupecký 1939, s. 94, 417). Toto „Privilegium“ se v Čechách nacházelo ještě v době Kosmově (viz Kosmas I, 15). To nasvědčuje tomu, že se tehdy do Čech dostaly důležité dokumenty, ne-li celý církevní archiv z doby Metodějovy a Svatoplukovy. Po Metodějově smrti biskup Gorazd, Metodějův designovaný nástupce na moravském arcibiskupském stolci, k takovým dokumentům měl nejblíž.
Zdá se nepochybným, že do Čech za pronásledování po smrti Metodějově odešli i někteří příslušníci moravské literární školy a přinesli s sebou i slovanské knihy a potřebné pomůcky. Tolik je jisto, že se v Čechách v X. a XI. století nacházel slovanský Život Konstantinův a Klimentova Chvalořeč o něm, neboť úryvky z nich jsou citovány v hlaholském officiu západního obřadu o sv. Cyrilu a Metoději, které tu bylo složeno někdy počátkem X. věku. Ohlas těchto velkomoravských textů lze postřehnout i v některých legendách svatováclavských. Bez této přímé spojitosti s velkomoravským střediskem literárním by byl rozmach slovanského písemnictví v přemyslovském panství za X. a XI. století   n e v y s v ě t l i t e l n ý   (J. Vašica 1966, s. 87).

Petr Šimík (2006).

Komentář:
   Prameny přijímané, zpochybňované a přehlížené, jakož i mylně interpretované
   Z písemných pramenů víme, že Rostislav byl synovcem Mojmíra a Svatopluk zase synovcem Rostislava. Bořivojova otce latinsky psané prameny buď „neznají“, nebo jeho jméno zamlčují (Kristián, kap. 1; Beatus Cyrillus; Italská legenda), i když jméno otce jeho manželky Ludmily bez problémů uvádí (Kristián, kap. 3). Pouze nejstarší v Čechách sepsaná staroslověnská legenda o sv. Ivanovi ještě nazývá Bořivoje knížetem moravským. Do Čech tedy přišel z Moravy. Patrně proto jej také vynechává bavorská legenda Crescente, za českého knížete považuje až jeho syna Spytihněva, který se v Čechách narodil a jehož křtem legenda začíná. 
   O několik let později situaci napravuje „Přemyslovec“ Kristián (kap. 2), bratr knížete Boleslava II., který ve své legendě nechal pokřtít již Spytihněvova otce Bořivoje. Tomu přidělil jako předka oráče Přemysla, o jeho původu ale pro jistotu nemluví. Konstatuje pouze, že, podle pověsti (ad fama fertur), ho Slované čeští na radu hadačku (někde) „nalezli“. Mezi „nalezeného“ Přemysla a jeho potomka Bořivoje vkládá ještě neurčitý počet (nikdy neexistujících) knížat.
   Kosmas tento motiv od Kristiána převzal, i u něj je Bořivoj potomkem oráče Přemysla. Mezi Přemysla a Bořivoje vsunul sedm mytických knížat (srovnej tab. 2: „Kosmův obrazový scénář“) a „našel“ už i jejich jména. Posledního z oněch (nikdy neexistujících) mytických knížat, Hostivíta, pak učinil otcem Bořivoje (viz „Rodokmen mytických knížat“). 
   Pozdější, zejména některé české prameny, nahrazovaly Rostislava jménem „Svatopluk“, „Svatopluk první“ (Svatopluk primus), „Svatopluk starší“ (Svatopluk senior) nebo „starší král“ (senior rex) (L. E. Havlík 1992, s. 151; týž 1994, s. 117; týž 1996, s. 171-173; týž 1998, s. 174-175, 178-180). Ale asi nestačí jen konstatovat, že tomu tak bylo, měli bychom se také ptát PROČ?
   Od této snahy – nějakým způsobem   z a s t ř í t   skutečnou historii, některá jména z ní úplně   v y m a z a t   – se výrazně distancuje zadavatel a autor námětu maleb ve znojemské rotundě. Zde můžeme naopak vidět maximální snahu skutečný vztah mezi moravským a českým panovnickým rodem objasnit, doložit a zdůraznit. Tímto zadavatelem byl přitom také „Přemyslovec“ – kníže Břetislav – někdy v letech 1019-1034, tj. za svého působení na Moravě, předtím než usedl na pražský stolec. Oráč na malbě v rotundě není nikdo jiný než moravský král Rostislav (viz „Oráčská scéna“ a „Historie psaná štětcem“), jenž i podle Kristiána (kap. 1) byl „král nábožný, kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl (povolání byzantské misie Konstantina a Metoděje k pluhu, ke křesťanské orbě – 863) spravoval (založení Metodějova arcibiskupství – 869/870). Břetislav se k němu přihlásil jako ke svému dávnému moravskému předkovi – zakladateli pražské větve rodokmenu Mojmírovců (P. Šimík 2006, s. 337-350). Srovnej „Břetislav, jeho synové a vnuci“ aneb Navázal Břetislav »vědomě« na slavnou velkomoravskou tradici?
   Kristián (kap. 1) o něm také mluví jako o „knížeti, který tehdy v končinách těch (tj. na Moravě) panoval a jako vznešený císař vládl“. Ale jeho jméno se neodvažuje vyslovit! Ač ve své legendě mluví o pěti světcích, v názvu legendy uvádí jen dva z nich, ty české – Václava a Ludmilu: a tyto, abych tak vyznal, po Bohu jediné majíce, skoro nedůstojně se k nim chováme a moc jejich co den nehodni vidouce, jakoby nevěřícími zůstáváme a jim sloužiti nechceme“. Čili Konstantina-Cyrila, Metoděje ani krále-oráče Rostislava, o nichž psal v 1. kapitole legendy, mezi české světce nepočítá. Nepochybně se tu již začíná projevovat české národní cítění, rodící se český nacionalismus. Přitom ještě Břetislav I. se pokusil z Bořivojova historického příchodu z Moravy do Čech vytvořit   t r a d i c i   – po ustavení dědičných moravských údělů (viz mapka) pro svoje syny a vnuky měl vždy nejstarší z „moravských údělníků“ usednout na pražský stolec – viz Kosmas (II, 13).

   Křesťanská symbolika orby
   Na konci 10. století (Kristián) nebo dokonce na počátku 12. století (Kosmas) v Čechách již nelze orbu spojovat s „indoevropskou“ či keltskou mytologií nebo antickou pohanskou symbolikou (Z. Kalandra 1947, J. Ludvíkovský 1949, A. Friedl 1953, 1966; D. Třeštík 2003, 2006). Kosmas (I, 22) také ve své kronice výhradně křesťanskou symboliku orby objasňuje, podobně jako již před ním legendy Život sv. Metoděje, Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději nebo Život svatého Prokopa. Proč však Kosmas udělal z oráče pohana, když orbasetba znamená šíření křesťanství a to nepochybně velmi dobře věděl? A muselo to vědět i jeho okolí, ve kterém se pohyboval! Proč si Kosmas (I, 9) na začátku 12. století vymyslil a zaznamenal ve své kronice celý rodokmen nikdy neexistujících mytických knížat, aby je pak přirovnal k dobytku a vzápětí sám označil za postavy smyšlené (Kosmas I, 13)? Proč si jako obrazový scénář ke svému libušopřemyslovskému mýtu vybral právě znojemské malby s vyobrazenou moravskou historií s ústřední postavou krále-oráče Rostislava? Proč působiště křesťanského oráče, zakladatele samostatné moravské zemské církve a Metodějova arcibiskupství, přesunul z Moravy (kde mělo svůj smysl a význam) do tehdy ještě (v jakési Kosmou popisované „mytické době“) pohanských severozápadních Čech? Proč založení hradu jménem Praha upírá Bořivojovi a přesouvá zpět do jakési „mytické doby“?
   Jediné logické a velmi jednoduché vysvětlení, které nám umožní pochopit „nepochopitelné“ počínání bavorského legendisty, Kristiána, Kosmy (a dalších), je v tom, že moravský král-oráč Rostislav byl Bořivojovým otcem, jak je v rodokmenu Mojmírovců výše vyznačeno, a všichni jmenovaní to věděli. Jenže v Čechách z nějakého důvodu a od určité doby – u Kristiána (993) 20 let po založení latinského pražského biskupství (973), u Kosmy (1120) zejména po církevním schizmatu (1054), jehož důsledkem byla i likvidace slovanské Sázavy (poprvé někdy v letech 1055-1057, definitivně pak v roce 1096) – začal být nejen samotný Rostislav, ale i moravský původ jeho syna Bořivoje, neakceptovatelný. Byl příliš svázán s Byzancí, s působením byzantských věrozvěstů, se staroslověnskou liturgií a písemnictvím. Zejména však byl synem největšího nepřítele bavorské církve, který území Velké Moravy (a na čas i Čech) vytrhl z její jurisdikce (viz mapka).
   Pokud by Kristián i Kosmas ve svém přemyslovském mýtu zachytili jakousi „starobylou“ českou pověst o původu panovnického rodu, pak to mohla být jen pověst o příchodu moravského Bořivoje do Čech, aby tam šířil křesťanství. Taková pověst nemohla vzniknout před rokem 872, kdy Bořivoj teprve do Čech přišel a na Levém Hradci dal postavit vůbec první kostel v Čechách. Úkolem Kristiána a Kosmy bylo toto všeobecné povědomí žádoucím způsobem usměrnit. Moravský původ českého panovnického rodu byl tehdy již prostě společensky a politicky nepřijatelný. Přesto nám oba středověcí literáti ve svém příběhu zanechali, zřejmě záměrně, dostatek náznaků a stop, abychom se dovtípili. Kristián např. odkazem (ad fama fertur) na „Asklépiův příchod do Říma“ z Ovidiových Proměn, Kosmas zase, mimo jiné, motivem příchodu „cizího“ knížete (Kosmas I, 6 a 7) a křesťanskou symbolikou orby (Kosmas I, 22).

   Odborníci se ocitají na „území mimo vědu“
   Ovšem pro někoho jsou to věci nepřijatelné i dnes, a to přes výsledky Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu, které výše uvedené skutečnosti potvrdily (tab. 5b). Budeme v této mystifikaci pokračovat, budeme dále předstírat, že věříme tomu, jak pro nás naši (čeští) historikové upravili dějiny k obrazu svému (zaměňujíce mýty s historií a populismus s vědou), zajisté „podle pramenů“, což jsou ovšem, jak jsme poukázali, pouze ryze účelové historky či „rozprávky“ (jak je označil F. Palacký) Kristiána (kap. 2) a Kosmy (kap. 910), nebo dáme průchod historické správnosti a tedy i pravdivosti?
   Dnes se nám již role poněkud obrátily. Někteří naši (čeští) archeologové a historikové, přes pochopitelný počáteční vzdor, se s tím budou muset nakonec stejně nějak vyrovnat, neboť žádný důkaz o tom, že by Bořivoj snad mohl pocházet z Čech, nikdy   n e m ě l i ,   n e m a j í   a mít   n e b u d o u . Je to jen nepodložená hypotéza, opírající se o Kristiánovu dodatečně (120 let po příchodu Bořivoje do Čech) vzniklou účelovou smyšlenku, jejíž potvrzení bylo (mylně) spatřováno v Reginonově zprávě k roku 890 (D. Třeštík 1997, s. 108). Jejich údělem proto už navždy zůstanou jen pokusy o zpochybnění tohoto základního historického faktu – Bořivojova moravského původu.
   Jedním takovým pokusem je odmítnutí historičnosti poustevníka sv. Ivana (např. F. V. Mareš 1989; J. Sláma 2006) v domnění, že tím bude smetena se stolu i samotná legenda „O pustynnike Ivaně“, v níž je Bořivoj nazván knížetem moravským. Dalším je zpochybnění hrobu K1 ve Václavově svatovítské rotundě, který byl až dosud spojován s Bořivojovým pohřbem (†888). Ač byl tento hrob od svého objevení (1911) vždy pokládán za jeden z nejstarších na Pražském hradě, přestalo to náhle platit. Po zveřejnění hypotézy o moravském původu Bořivoje (E. Vlček 1995, s. 206-209) a po ztotožnění hrobu 12/59 v samostatné hrobní kapli na sadské výšině s pohřbem Svatoplukovým (L. Galuška 1996, s. 122-125) má být hrob K1 najednou mladší než Václavova rotunda a dokonce mladší než Václavův hrob v ní (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 126-130). Přitom k translaci Václavových ostatků mělo dojít nikoliv tři roky po vraždě, jak uvedly některé legendy (Crescente, Gumpold, Kristián, II. stsl. legenda), ale teprve v 60. letech 10. století (D. Třeštík 2000, s. 11), či dokonce až „za času pana Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa“ (Vavřincova legenda). Vojtěch byl zvolen biskupem v roce 982 na Levém Hradci. Má-li být hrob K1 „mladší“, pak by měl patřit Boleslavovi II. (†999), ale to je vyloučeno ještě i z jiných důvodů.
   Po počátečním zakolísání s „členem mojmírovského rodu“ (M. Lutovský 1997, s. 186-187) páni archeologové v hrobu K1 (Bořivoje) ve svatovítské rotundě najednou objevili Boleslava I. (†972), protože jeho hrob se jim z baziliky sv. Jiří jaksi vytratil (M. Lutovský 1998, s. 147-150; M. Bravermanová-M. Lutovský 2001, s. 119-124, 281; J. Frolík 2001, s. 109). Aby kolegu M. Lutovského podpořila, přispěchala i N. Profantová (2000, s. 294; 2002, s. 104) se svým drobným podvůdkem. Tak se někteří čeští archeologové postupně veřejně ztrapňují a hledají v mlhách fantazie kdejaký důvod, jen aby nějak zpochybnili spojení hrobu K1 s pohřbem Bořivoje (J. Sláma 2001, s. 349-353). O tom, jakou absurditu vlastně vymyslili, blíže v komentáři k tabulce 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“ a v článku „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje..

Petr Šimík (2006).

Srovnání:
    Údaje pozdní tradice.
1. Rodokmen Mojmírovců dle současného stavu poznání.
2. Rodokmen mytických knížat aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
3. Rodokmen „Přemyslovců“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
    Břetislav, jeho synové a vnuci aneb Navázal Břetislav „vědomě“ na slavnou velkomoravskou tradici?
    Břetislav a jeho potomci do roku 1230. První tři čeští králové.
4. Rodokmen Karlovců.
5. Rodokmen Otonů.
6. Rodokmen Sálců.
7. Rodokmen Piastovců.
8. Rodokmen Arpádovců.
    Rodokmen Arpádovců – pokračování.
9. Rodokmen Štaufovců.
O pustynnike Ivaně, I. stsl. (text Minejní), Crescente (bav.), Kristián, Fuit, Prolog, Kosmas, F. Palacký, E. Vlček.
Život svatého knížete velkomoravského Rostislava“. Ke kanonizaci svatého Rostislava pravoslavnou církví (1994).
Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
Lenní hold Břetislava I. králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má krátké nohy.
Biskupské mitry Spytihněva II. a Vratislava II.“.
Soběslav I., Jindřich Zdík a znojemská rotunda“ aneb Když se dva perou....
Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“.
Kroniky: „Granum k roku 886“ (po přepočtu 863) o křtu (?) krále Rostislava.
Kroniky: „Granum k roku 891“ (po přepočtu 868) o přinesení ostatků sv. Klimenta do Říma (klíč).
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Kroniky: „Granum k roku 900“ (po přepočtu 877) o úmrtí krále Rostislava.
Tabulka   2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus?
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“.
Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci.
Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.
Artefakty: „Stříbrný terčík se sokolníkem za Starého Města na Moravě“.
Artefakty: „Slonovinová pyxida z Čiernych Kľačan“.
Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?
Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?
Symbolika: „Asketa s jelenem, hadem a ptákem“.
Symbolika: „Sokol přinášející vládu-království“.
Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako atribut svatého Václava“.
Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“.
Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“.
Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje.
Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské...
Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli.
Otázky: „Proč se Bořivojovi upírá založení hradu Praha?
Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?
Otázky: „Proč bavorská recenze václavské legendy Crescente vynechala Bořivoje?
Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?
Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?
Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?
Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.
Vlivy: „Původ a počátky moravského etnosu“ (1/4, 2/4, 3/4, 4/4).
Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).
   • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura:
• Bertold Bretholz: Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Monumenta Germaniae Historica (MGH), nova series II, Berlin 1923.
• Václav Chaloupecký: Prameny X. století legendy Kristiánovy. In: Svatováclavský sborník II, 2, 1939.
Záviš Kalandra: České pohanství. Fr. Borový, Praha 1947.
Karel Hrdina: Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha 1949.
• Josef Cibulka: Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky křesťanství na Moravě. ČSAV, Praha 1958.
Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Odeon, Praha 1966.
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
Kosmova kronika česká. Ed. Karel Hrdina-Marie Bláhová, Svoboda, Praha 1972.
Josef Poulík: Svědectví výzkumů a pramenů archeologických o Velké Moravě, s. 61. J. Poulík, B. Chropovský a kol.: Velká Morava a počátky československé státnosti, 1985, s. 9-80.
F. V. Mareš: Otázka svatoivanská. Sborník Bohemia sancta, 52. Česká katolická charita, Praha 1989.
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký – král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994.
Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.
Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1993-1994. MNK, Brno 1995, s. 201, 206-209.
Luděk Galuška: Uherské Hradiště – Sady, křesťanské centrum říše Velkomoravské. MZM, Brno 1996, s. 122-125.
Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1995. MNK, Brno 1996, s. 85-230.
Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.
Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě. Paseka, Praha a Litomyšl 1997.
Michal Lutovský: Hroby knížat. Kapitoly z českých dějin a hrobové archeologie. Set Out, Praha 1997.
Michal Lutovský: Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Set Out, Praha 1998.
Lubomír E. Havlík: Identifikace patrocinií zaniklých raně středověkých kostelů, s. 40 a 42. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-98, MNK, Brno 1998, s. 7-50.
Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 163-223.
Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť Boleslava II. († 7. února 999). Ed. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 267-273.
Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho politického národa (I.). DaS 2000, č. 4, s. 6-11.
Jan Frolík: Nejstarší církevní architektura na Pražském hradě – současný stav poznání. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference, 28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR Brno 17, Brno 2001, s. 107-113.
Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník mezinárodní vědecké konference, 28.9.-1.10.1999 Uherské Hradiště-Staré Město, edd. L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský, Spisy Arch. ústavu AV ČR Brno 17, Brno 2001, s. 349-353.
Milena Bravermanová-Michal Lutovský: Hroby, hrobky a pohřebiště českých knížat a králů. Libri, Praha 2001.
František Borák: Neznámá historie Moravy v IX. až XI. století. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 9-121.
Naďa Profantová: Vytváření mocenských struktur u západních Slovanů. Sborník esejů k výstavě Střed Evropy okolo roku 1000, český překlad. NLN, Praha 2002, s. 104.
• Radoslav Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5. nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002, s.  31.
Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.
Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Znojemská rotunda. Malby v národní kulturní památce Rotunda sv. Kateřiny a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. mezinárodní odborné konference o rotundě, Znojmo 25.-26.6.2003. Město Znojmo 2004, s. 78-123.
Jiří Sláma: Svatý Prokop – život v legendě a ve skutečnosti. In: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Ed. Petr Sommer. NLN, Praha 2006, s. 99-103.
Dušan Třeštík: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Editoři Martin Wihoda a Demeter Malaťák. Matice moravská, Brno 2006, s. 25-46.
Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.

   MORAVIA MAGNA


aktualityzajímavostikontaktnaše cíleohlasysponzořiarchiv
mýty a pověstilegendykronikydokumentyjiné texty
lokalityarcheologiehrobyantropologiehistorieotázky
jazykpísmopísemnictví vírasymbolika artefaktyvlivy
mapkyplánkytabulkyrodokmenyosobnosti
úvahykomentářeodkazyčasová osarejstříkobsah